Zemřel uznávaný historik a autor mnoha knih o českých i středoevropských dějinách 19. a 20. století Jiří Pernes (76). Během své dlouhé akademické kariéry se věnoval nejen výuce a popularizaci historie, ale aktivně se zapojoval i do odborné debaty o minulosti našeho státu. Poslechněte si jeho úvahy, které zazněly v pořadu: Českým zemím vládli dokonce dva nekorunovaní Habsburkové.

Úleva, radost, naděje, to vše přichází s koncem druhé světové války. Zároveň začíná období hledání viníků, které se často neobejde bez hrůzných událostí. Bez jakékoliv spravedlnosti. Jedním z tragických příběhů je osud filmového režiséra Jana Svitáka. Co se tehdy stalo? A nepřišla s koncem války nespravedlivá vendeta? Na to v pořadu Jak to bylo doopravdy odpovídá publicista Stanislav Motl. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2019.)

S datem konce 2. světové války byly tak trochu problémy. Řadu desetiletí jsme slavili 9. květen, posléze se Dnem osvobození stal 8. květen. Proč? Souviselo to s tím, kdo bude považovaný za osvoboditele: jestli to bude Rudá armáda, jiná spojenecká vojska do Prahy podle dohod vstoupit nesměla, anebo přiznáme, že se Pražané osvobodili tak trochu sami. Díky obdivuhodné statečnosti účastníků Pražského povstání.

Mezi nepřátele komunistického režimu patřili mimo jiné vojáci ze západního odboje včetně parašutistů. Komunisté dokonce stanovili, který protinacistický odboj byl ten správný a který ten špatný. Špatný byl samozřejmě ten ze Západu, kde bojovalo zhruba 5000 československých vojáků. A ani šedesátá léta, která v mnoha oblastech totalitního státu přinesla lidem úlevu, neznamenala pro parašutisty takovou rehabilitaci, kterou si přáli, upozorňuje historik Jiří Plachý.

Rusko, později Sovětský svaz, je bezpochyby významný hráč na geopolitickém poli. Také české země se v jednotlivých etapách historického vývoje právě se vztahem k Rusku potýkaly, někdy to byl obdiv – až bezmezný, jindy kritický či odsuzující pohled. Svou roli v tomto pohledu pak ve 20. století sehrála porážka nacistického Německa a oběti Rudé armády, stejně jako tragická srpnová okupace v roce 1968.

Jsou okamžiky, které i po desetiletích zůstávají nelehké k pochopení. Jedním z nich je česká kolaborace za druhé světové války. Přestože se nacistům nepodařilo získat masovou podporu v rozbitém Československu, našli si ochotné spolupracovníky, kteří se podíleli na pronásledování, udávání i likvidaci nejen odbojářů. Bylo pro nacisty klíčové získat tyto spolupracovníky? „Hlavní nápor propagandy nemířil na intelektuály, ale na dělnickou vrstvu,“ míní badatel Jiří Padevět.

Vzletná slova, vzletné představy o změnách, které měly symbolizovat „socialismus s lidskou tváří“. (Nejen) takové bylo pražské jaro. Mohlo by se zdát, že to byla nečekaná angažovanost obyvatel tehdejšího Československa, ale mezi všemi pozitivními signály sehrála nikoli malou roli i zcela banální „zlodějna“. Tím zlodějem ale nebyl nikdo méně významný než generál a šedá eminence tehdejší armády a ministerstva obrany Jan Šejna (1927–1997).

I ve středověku žily na našem území ženy, kterým, pokud to můžeme říct s jistou nadsázkou, emancipace nebyla cizí. Příkladem jsou tři zajímavé královny, které všechny nesly jméno Eliška. Přestože se zdá, že středověké ženy byly jen mlčícími figurkami po boku mužů, osudy královen Elišek – Elišky Přemyslovny, Elišky Rejčky a Elišky Pomořanské – dodnes ukazují jejich sílu, odvahu a vůli.

Jsou témata v naší historii, která se začala otevírat až po listopadu 1989. Mezi ně patří také události po skončení 2. světové války, kdy probíhal odsun Němců a vyrovnávání účtů. Události, které dobovou optikou můžeme zařadit mezi genocidu, pak souvisejí s tím, že Češi nebyli (a nejsou) jen oněmi holubičími povahami, jak se často říká. Mezi zavražděnými byli totiž častokrát zcela nevinní lidé, děti, mládež, staří či nemocní lidé, žádní typičtí nacističtí pohlaváři.

Hrdinou se člověk nerodí, ale stává. A takový byl i kardinál František Tomášek (1899–1992). I on se ale snažil, stejně jako řada dalších, „životem v totalitě proplout a přežít“. V jeho příběhu najdete i vlastní pochybnosti. To kvůli podpisu, který jde najít v archivu StB. Tehdy se podvolil obrovskému tlaku režimu, ale následně snažil spolupráci se Státní bezpečností přerušit či zrušit.