Prezident má v naší historii, ale i současnosti, mimořádnou pozici. Není jen reprezentantem státu a takzvaným prvním mužem ve státě, ale po celou dobu byl vnímán s pozůstatkem respektu, který známe z historie vůči císaři. Nejen díky zvláštnímu atributu udělovaných milostí, ale i tím, že se k němu lidé obraceli jako k poslední instanci při řešení svých svízelných situací. Leckdy to bylo poslední „volání o pomoc“, ale stejně tak i „boj s větrnými mlýny“.

Zamyšlení nad reformátory katolické církve nabízí repríza pořadu Ivany Denčevové a Hynka Pekárka, ve kterém hovoří religionista Martin Chadima. Režie Michal Bureš.

Jan Hus je pro nás Čechy symbolem kritiky vůči tehdejší církvi, který za to zaplatil životem. Symbolem dění se často stává jedno jméno, nebo jedna událost. V historii ale v různých částech světa probíhaly události, které mají řadu společných rysů. Jan Hus tak není jediný, kdo se ve své době proti církvi ozval.

Filmový režisér Otakar Vávra natočil za šedesátiletou filmovou dráhu 49 celovečerních filmů a jedním z dominujících témat byla historie. Každoročně se na televizních obrazovkách objevují filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, které jsou souhrnně nazývány husitskou trilogií.

„Nadrealismus“, i tak se dá vysvětlit význam slova surrealismus. Do Československa přišel z Francie a stal se výraznou součástí kultury. Je protipólem realistického uměleckého světa, dominuje v něm snění, fantazie, podvědomí a neuchopitelná, nespoutaná umělcova osobnost. Ta souvisí se svobodou, která je vážným protivníkem, ba i nepřítelem totality. Nacisté i komunisté považovali surrealisty za představitele zvrhlých umění. Bylo třeba je vymazat, zlikvidovat a zakázat.

V roce 1946 byla nastoupena cesta ke komunistickému státu, byť to tehdy téměř nikdo netušil. Výrazné vítězství komunistů znamenalo jejich klíčovou roli ve vedení státu, ale jejich tehdejší volební program nenaznačoval, že by chtěli změnit demokratický charakter státu. Byl to tedy podvod na voličích? A proč se parlamentní volby v Československu uskutečnily tak pozdě po skončení války? Poslechněte si Jak to bylo doopravdy s historikem Michalem Stehlíkem. (Vysíláme v repríze.)

Říkává se, že nemocná duše je jedním z nejsložitějších onemocnění. Lidé potřebují nejen lékařskou pomoc, ale také porozumění, aby se jim vyhnula pejorativní nálepka „blázna“. Jenže komunistický režim zneužíval psychiatrii pro represe. Příslušníkům obávané Státní bezpečnosti často pomáhali i sami lékaři. Příkladů je několik, jedním z nich je osud katolického aktivisty Augustina Navrátila, který žádal náboženskou svobodu. Byl internován na psychiatrii, kde strávil 12 let.

Více než 80 let po skončení druhé světové války se stále objevují nová témata, která s ní souvisejí. Jedním z nich je také role žen, manželek odbojářů, kteří byli podle komunistů na té nesprávné straně, tedy na Západě. Ať to byli vojáci, politici nebo jejich klíčoví pomocníci z území protektorátu.

Když v 5. století před Kristem Řecko vytvářelo demokracii, tedy princip ochrany základních práv a rovnosti občanů, zřejmě by nikoho nenapadlo, jak dlouhá bude cesta k demokracii, ve které žijeme. Její prvky byly zaváděny postupně, a to i v monarchiích, jako bylo habsburské Rakousko. Tedy stát, jehož součástí byly české země po čtyři staletí. Přesto v něm až do jeho konce v roce 1918 hlavní úlohu sehrával císař.

Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, měl s vládnoucími komunisty přinejmenším komplikovaný vztah. Začalo to už za první republiky, kdy nesouhlasil s nástupem nového Gottwaldova vedení a „stalinistické“ cesty, pokračovalo to po válce a klíčovými mezníky byly jak únorový převrat roku 1948, tak okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Historie zřejmě není učitelkou života, přestože by nás mohla uchránit nejen od pomyslných „slepých“ uliček, ale především od tragédií čítajících na svém konci miliony lidských životů. Svůdnost jednoduchých a rychlých řešení je příznačná pro antisystémové strany v čele s jejich tzv. vůdcem.