Když se podíváme do historie komunistického Československa a jejího hlavního hybatele, komunistické strany, je to sled hledání a nacházení nejrůznějších nepřátel. Někteří „nepřátelé“ byli odsouzeni do kriminálu, jiní zbaveni funkcí a někteří skončili na popravišti. Když se v první polovině 60. let ve vězení ocitl bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, byl to skandál.

Majetek i peníze se mohou stát modlou. Zcela jednoduché tvrzení, které ale není tak daleko od pravdy. A právě modlářství je jedním z největších protivníků Boha, kterého nám přináší judaismus, křesťanství, a také nejmladší monoteistické náboženství, kterým je islám.

Válečné škody zasáhly všechny oblasti života naší země, včetně krajiny. Jedním z nejpostiženějších území byla část vnitrozemí, dnešního Středočeského kraje směrem na jih od Prahy. Rozsáhlé území zhruba 450 čtverečních kilometrů, na kterém žilo kolem 30 tisíc lidí v přibližně 70 obcích, se stalo vojenským územím pro výcvik fanatických speciálních vojenských jednotek Waffen-SS. Obnova území pak trvala řadu let a vykořenění místních zanechalo nesmazatelné stopy.

Nacismus a komunismus, dva totalitní režimy minulého století, měly řadu společných rysů. Jedním z nich bylo, že jim v jistém slova smyslu má patřit i lidská duše. Tím se jednoznačně postavili proti náboženství, například proti rozšířenému katolictví. Přestože je katolická církev tvořená miliony lidí, kteří se v té či oné chvíli stali sympatizanty nebo představiteli těchto totalit, základním postojem byl opak. Kde se vzal mýtus, že tomu tak nebylo?

Politické strany leckdy vnímáme jako něco „navíc“, co častokrát pohledem zvenčí komplikuje situaci, rozhoduje na nějakých sekretariátech a dotyční bývají podezíráni, zda jim více nezáleží na jejich profitu než na zájmu celé společnosti. Zároveň je ale jejich likvidace nebo oslabení vážným varováním, že končí demokratické poměry a nastupují nejrůznější formy autoritářských metod v řízení státu. Nejinak tomu bylo i v době nacistické okupace.

Nacistický okupační režim využíval také bývalých četníků a policistů prvorepublikového Československa a snažil se je „převychovat“ a sjednotit s německými bezpečnostními sbory. Nebylo to jednoduché, protože řada četníků se naopak zapojila do odboje. Informací o těchto jejich aktivitách máme ale poskrovnu, protože to byli profesionálové zvládající bravurně konspirační metody. Možná i proto se po dlouhá desetiletí udržoval mýtus, že právě oni byli oporou nacistou.

Hrozivé koncentrační tábory zřídili nacisté v období 2. světové války a některé i před ní. Právě tam byli transportováni lidé, kteří byli označeni za nepřátele nacistů. O to překvapivější jsou poznatky historického bádání: do „koncentráku“ se dostaly i konfidentky a udavačky gestapa.

Co se vlastně stalo 25. února 1948? Už jen pojmenování tehdejších událostí není zcela jednoduché. Někteří konstatují, že to byl puč, jiní mluví o převratu, násilném převzetí moci nebo o řešení tehdejší politické krize.

Seznam nepřátel komunistického Československa zahrnoval i některé bývalé prominenty a ty, kteří pomáhali s nasazením vytvářet tento režim. Patřil mezi ně Jiří Pelikán (1923–1999), posléze výrazná osobnost našeho exilu a vydavatel časopisu Listy. K pokusům o dehonestaci Československu včetně nestoudných lží o něm se tak přidaly akce Státní bezpečnosti (StB). Jedna z nich se jmenovala Vampír II., StB se jejím prostřednictvím vrátila k metodám krutých stalinistických 50. let.

Bylo to pár let po vzniku republiky, kdy se demokracie v Československu ocitla v krizi. Snažili se toho využít i nastupující fašisté, pod vlajkou nacionalismu namířeného jak proti německým, tak židovským spoluobčanům. Řešení na demokratickém půdorysu nejsou jednoduchá, možná o to svůdnější bývá volání po vládě „pevné ruky“. Ovšem jak už to bývá, ta lehká a zdánlivě jednoduchá řešení vlastně neexistují.