- Podcasty
- Glosa Plus
Poslechněte si podcast: Ivan Hoffman: Lampis ze Sparty
V roce 708 před naším letopočtem se na 18. olympijských hrách poprvé soutěžilo v pětiboji. Vítězem se stal Lampis ze Sparty. O jeho politických názorech se nic nedochovalo, víme bohužel pouze to, že skvěle zvládl kombinaci skoku do dálky, běhu, hodu diskem, oštěpem a zápasu.
Glosa Plus
Známé osobnosti glosují současné dění.
Iva Pekárková: Prostor vyhrazený pro kouření
Před šesti lety touhle dobou se v hospodách čerstvě nesmělo kouřit. Pro lidi jako já to byla neuvěřitelná úleva. Jsem celoživotní nekuřák – měla jsem ohromné štěstí. Když jsem se v nějakých devíti letech pokoušela naučit šlukovat, načapal mě tatínek a rozmluvil mi to gumovou hadicí.
Ondřej Neff: Příběh bez konce
O nepříjemnostech píšu a mluvím nerad. Ta, o které se teď zmíním, mě ale zasáhla. Už když zážitek byl čerstvý, věděl jsem, že se o něj s vámi podělím. Šel jsem si k pekařskému stánku v mezipatře obchoďáku cestou do garáže pro chleba. Mají tam takový, co já rád, s pevnou hodně popraskanou tmavou kůrkou.
Eva Turnová: Internet na vsi
Naše chalupa se nachází ve vesnici Rozkoš, kde svého času fungoval jediný poskytovatel internetových služeb – modrá.cz. Jednoho dne dorazím na víkend, hodím se do plavek a jdu projet maily. Internet nejde, volám tedy modrou, ozve se pan Timur.
Martina Vacková: Cannes 2023 – výstupy z depresivního světa
Byla jsem na filmovém festivalu v Cannes. Pršelo, ale pak se udělalo hezky. Bylo to hektické, ale pak měl člověk dobrý pocit z udělané práce. Bylo hodně filmů, ale pak měl člověk radost, že se tolikrát propadal do různých světů. Pokud chodil často na filmy.
Ivan Hoffman: Podávání rukou
Francouzskému publiku se pranic nelíbilo, že ukrajinská tenistka nepodala ruku soupeřce ze sousedního Běloruska. Podání ruky po zápase je rutinní formalita, je to sportovní gesto. Naproti tomu nepodat ruku bylo v daném případě gesto politické.
Ondřej Neff: Nesedět na kufrech
V poslední době si vychutnávám malé soukromé povyražení. Sleduji, kolik dnešních věhlasných novinářů a komentátorů brnká na strunu stáří. Týká se to mužů stejně jako žen. Vedou řeči typu v mém věku tohle nebo v mém věku tamto. Jsou to takové ty sladkokyselé vtípky s pestrým pozadím. Já nejsem tak starý, jak vypadám, skrývá se za těmi slovy. Nebo: my veteráni jsme na tom tak dobře, že se nemusíme o věku bát mluvit.
Eva Turnová: Kdo lže, ten tiskne
Na chalupě je krásně. Po smrti babičky jsem nechala všechno při starém. Ani obrázek s nápisem „Žijme spolu v upřímnosti, Bůh nás nikdy neopustí“ jsem nevyměnila za svůj poťouchlý se sloganem „Kdo lže, ten tiskne“. Chtěla jsem zachovat ten kouzelný svět, kterým každá věc rezonuje a působí jako magická paměť místa.
Kristina Žantovská: V osmdesáti sedmi tango?
Prožili spolu 55 let, vychovali čtyři dcery a mají šest vnoučat. Jsou z Montevidea ve státě Uruguay. „Byl to prcek,“ směje se Cristina, „ale líbil se mi“. Carlos nehne brvou, je klidný a uzavřený. Pracoval jako oftalmolog. Každé ráno cvičí, v 87 letech je pořád ohebný. Cristina si nepamatuje, že by mu někdy řekla, že ho miluje, ale nikdy nespala s jiným mužem.
Ivan Hoffman: Hlídači odkazu
Naproti budově Svobodné Evropy v Mnichově byl tenisový klub, v jehož restauraci jsme sedávali s Karlem Krylem a u piva řešili politiku. Občas v té debatě formou monologu pokračuji dodnes. Nahromadilo se toho za ta léta tolik, čeho byl Karel ušetřen!
Iva Pekárková: Šest ukradených příběhů a jedna pochvala vysoké magnitudy
Občas se mi stane, že vydám nějakou knížku a lidi se mi začnou ozývat, že je to zaručeně o nich. Nejlepší varianta samozřejmě nastane, když si jsou takoví čtenáři dobře vědomi, že to není o nich, jen se s příběhem ztotožňují a mají radost, že někdo napsal právě o tom, co i oni zažili a mohli by o tom jistě napsat taky, kdyby si na to udělali čas.