- Podcasty
- Glosa Plus
Poslechněte si podcast: Iva Pekárková: Aby byl ten pravý
Vsadím se, že leckterého člověka občas napadá, jak by to bylo hezké, moct si vybrat penis podle svého gusta. Pohrabat se v nabídce, přeptat se na funkčnost různých modelů, vyzkoušet si jejich ovládání – no a pak si vyvolit ten, který nám nejvíc vyhovuje.
Glosa Plus
Známé osobnosti glosují současné dění.
Ivan Hoffman: Spolupracovat, nebo soutěžit?
Asi je domýšlivé věřit, že zrovna naše doba dá odpověď na věčnou otázku, zda člověk za své přežití vděčí spolupráci, anebo soutěži. Jsme ovšem v pokušení si to myslet: Kvůli hrozbě klimatické krize způsobené bezohledným drancováním přírody. Kvůli válečným konfliktům a obchodním válkám, vedeným pro peníze.
Iva Pekárková: Je to daleko?
„Je Austrálie daleko od Evropy, anebo je Evropa daleko od Austrálie?“ Tahle otázka mě napadla krátce nato, co jsem, poněkud zničená, vylezla v Sydney z letadla po skoro třicetihodinovém cestování.
Ondřej Neff: V nouzi poznáš…
Paní Honsová se minulý týden pořádně sekla. Strašila, že přijdou bouřky a spadne až 50 milimetrů a ony přišly bouřky a u nás ve Zvoli spadlo 125 milimetrů. Hned dodám, protože vím, jak lidé chápou fór, když není na první pohled zřejmé, že je to fór, paní Honsová právem strašila, takže se nesekla, jenomže výsledek byl ještě drsnější, než předvídala.
Eva Turnová: Mystérium zrození
Vyrazila jsem do Divadla Kampa na představení „Mystérium zrození“ zinscenované podle románu chilsko-francouzského spisovatele, mystika a filozofa Alejandra Jodorowského „Kdeže ptáček nejlíp pěje“. Kniha, která rozvíjí příběhy několika generací autorových židovských předků, mě při čtení úplně uhranula.
Kristina Žantovská: Jednadevadesátka
Byla to jízda! V obou směrech toho významu, jakože se fakt jelo, s námahou, ale jelo, a pak že to mělo grády, tedy pořádnou nálož. Nebylo třeba žádné exotiky, stačila noční tramvaj čísla jednadevadesát, která sbírá každého, kdo nechtěl nebo chtěl prošvihnout metro.
Ivan Hoffman: Land art
Mám rád tu chvíli, když z pozemku odjede bagr, který shrnul na hromadu ornici. A když už tatrovky navezly z lomu kameny na zídky, štípanou kamennou dlažbu a ze štěrkovny makadam a potěrák. To je ta chvíle, kdy už nepotřebuji nikoho, kdy už si všechno udělám sám.
Iva Pekárková: Kuře od popelnic a bezzubý strejda
Oba stáli u lavičky v takovém útulném prostoru pod schody do radnice. Jeden člověk a jeden pták. Zalití slunečními paprsky, které sem pronikaly prořídlými listy v koruně platanu. Platany nejsou v Sydney původní, ale v posledních desetiletích je tu vysazují všude. Dobře snášejí drsné podmínky velkoměsta, v létě poskytují stín, v zimě shazují listy a dovolí slunci, aby Sydneyčany ohřálo.
Ondřej Neff: O jednom žvástu
Nedávno jsme vzpomínali 80. výročí – řeknu to bez obalu – vykonání ortelu nad bestií zvanou Reinhard Heydrich, a pak všeho, co následovalo. Bylo toho možná až příliš a třeba si i teď říkáte, co s tím otravuju, máme jiné starosti. Chci se ale pozastavit nad drobností, která mi vplula pod oči snad v poště, snad na sociálních sítích.
Eva Turnová: Na poště
Mít očekávání je velmi ošemetná věc. Vždycky, když očekávám, že něco dopadne tak, jak bych chtěla, stane se většinou pravý opak, protože mi na tom záleží. Pokud mi ale nevadí, že se moje představa nenaplní, stane se přesně to, co jsem si přála. Taková škola hrou.
Alena Scheinostová: Punčocháče na cestách
Nejspíš tu s úvahou o solidaritě přicházím trochu pozdě. Válka se konzervuje, uprchlíků ubývá a spolu s tím se i všeobecný zápal „udělat aspoň něco“ přelévá do roviny „vždyť už jsem něco udělal“. Na pozicích zůstávají jen ti nejvytrvalejší. A díky jim! Existují již studie o téhle dynamice spontánní solidarity – jak se prý tomu říká –, kterou lidský druh reaguje na nenadálé krize.