Letos v dubnu to bude deset let. Budu své obdivovatelce říkat Pětka. Proč Pětka, to se dozvíte na konci. Pětka mě tehdy požádala o přátelství na facebooku. Že prý je moje čtenářka a moje knihy miluje. Neměla jsem důvod jí nevěřit, protože podobné žádosti o přátelství dostávám od svých čtenářek i čtenářů pravidelně.

Tenhle příběh mi vypravoval kamarád Pavel, se kterým občas jedu z Prahy, vystoupím v Kolíně a on pokračuje do Pardubic. Tak, Pavle, máš slovo!

Některým mužům říkám metodici. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Ani jste nemohli. Muži metodici totiž tají, že jsou metodiky, a jejich ženy tím pádem nevědí, že mají doma muže metodiky a jsou přesvědčeny, že mají doma nemehla, které radši o žádnou domácí práci nežádají, protože už mají vyzkoušené, že nadělají víc škody než užitku.

Pokaždé, když vidím v televizi Emílii Vášáryovou, vzpomenu si, jak jsme na podzim v roce 2000 zkoušeli v Činoherním klubu hru, Návrat do pouště, kde paní Milka, jak jsme jí všichni říkali, hrála sestru Petra Nárožného.

Moje minulé vypravování má tuhle únorovou tečkou. Jenom vám krátce připomenu, o co minulou neděli šlo. Kamila, stejně stará se mnou, kterou znám čtyřicet let, mi dala před Vánoci „dárek“ s datem spotřeby do července 2005. Chcete vědět, jak to dopadlo? Tak poslouchejte!

Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním stejně pořád scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte se s ním, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.

Ano, znají ho všichni herci a všechny herečky! Poznali ho v různých podobách, v různých situacích, ale nejde o to, jak a kde ho poznali, protože i když herci a herečky nejsou stejní, hlad je stejný u každého.

Seděla jsem ve vagonu, který měl velkoprostorové uspořádání. V takovém vagonu nejsou kupé, ale sedadla za sebou, nebo proti sobě. Když se vedle mě, přes uličku, ozvala tahle hláška, prostě jsem se tam musela podívat!

Když jdu na kolínský hřbitov, jako bych šla domů. Jako malá jsem měla pocit, že kolem sebe slyším hlasy, jako by na mě mluvilo víc lidí, jeden přes druhého. Teď už sice moji mrtví nejsou tak sdílní, ale občas u jejich hrobu zakopnu nebo na mě hodí šišku...

Nedávno jsem poslouchala ve vlaku tři kamarádky. Povídaly si o chlapech a to bych mohla poslouchat pořád!