Často si na ně stěžujeme, vadí nám, že nejsou rychlejší, spolehlivější, dochvilnější, prostě lepší. Vlaky přitom před vypuknutím covidové pandemie přepravovaly rekordní počty lidí. Málokdo si uvědomuje, že Česko má jednu z nejhustších sítí železnic na světě. A skoro všechny tratě se postavily už za Rakouska-Uherska. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v roce 2021.)

S řešením zdravotních problémů na přelomu středověku a novověku pomáhaly báby kořenářky, duchovní, ale i pastevci nebo věštci. Zámožnější lidé si mohli dovolit i služby vzdělaného lékaře, jejich možnosti byly ale omezené. To se ale postupně začalo měnit. Poslechněte si v Historii Plus příběh českého zdravotnictví a připomeňte si základní milníky v péči o tuzemské zdraví. (Pořad vysíláme v repríze, premiéru jste mohli slyšet v únoru 2021.)

Výstavba funkční kanalizace znamenala pro Prahu přelom. Pevný odpad i dešťová voda už nezůstávaly v ulicích, ale odcházely stokami do staré čistírny v Bubenči. I přes nezpochybnitelné klady, které síť podzemních stok přinášela, se ale veřejnost stavěla proti ní. Vznikaly urbánní mýty, pořádala se protestní zasedání, na různé městské části docházely stížnosti a udání. Příběh pražské kanalizace si poslechněte v Historii Plus. (Repríza, premiéru jste mohli slyšet v roce 2017.)

Bydlení a jeho nedostupnost bylo v socialismu stejně problematické jako dnes, okolnosti byly ale jiné. Symbolem bydlení se stala panelová sídliště, kterými se stát pokoušel řešit bytovou krizi. Proč byl vlastně bytů nedostatek? Vždyť během 2. světové války nebyl bytový fond nijak zvlášť zasažený, navíc bylo z republiky „odsunuto“ kolem tří milionů obyvatel.

Pěkně a moderně se obléknout nebylo v dobách socialistického Československa jednoduché. Běžné obchody, které nabízely produkci československého oděvního průmyslu, mohly zákazníka, který se chtěl oblékat podle módy, uspokojit jen stěží. Pamětníci si vzpomínají na zastaralé střihy, ponurou barevnost, malý výběr.

„Lampasáci, zobáci, pévéeska, ótéčko, dévéťák...“ Říká vám to něco? Mladší generaci asi málo, před 40 lety výrazy dobře znali prakticky všichni muži, ostatně i leckterá žena. Jsou totiž spojené s vojenským prostředím, které bylo v dobách povinné vojenské služby často užívané i v celé společnosti.

Nízké výdělky a nedostatek lidí. Taková je dnes situace v pohostinství. Před rokem 1989, v socialistickém Československu to ale bylo trochu jinak. I tehdy mívali zaměstnanci restaurací a hospod na výplatních páskách méně než průměrný plat, přesto patřili – alespoň tedy část z nich, k těm nejbohatším. A vůbec to nemuseli být falešní vrchní jako Darek Vrána z filmu Vrchní, prchni!

Lilian byla pěkné, chytré, veselé a spontánní děvče. Na pražském gymnáziu, kde studovala, uspořádala začátkem roku 1977 koncert zpěváka Jaroslava Hutky. Následovalo její vyloučení ze SSM i ze školy, vyšetřování Státní bezpečností a nakonec takzvaná 48 v cele předběžného zadržení. Krátce na to Landová spáchala sebevraždu. Je jednou z obětí bývalého režimu, na které by se nemělo zapomínat.

Růžena Urbanová. Jméno, které nám dnes už mnoho neřekne. Ve 30. letech minulého století to ale byla úspěšná malířka, spisovatelka, cestovatelka a sběratelku domorodého umění v Tichomoří. Za 2. světové války se však také ocitla v japonském internačním táboře.

Na konci 16. století, v roce 1593, se v Římě narodila výjimečná malířka tzv. „caravaggiovské školy“, která zůstala až do začátku 20. století zapomenutá. Jde o Artemisii Gentileschi, ženu vášnivého charakteru, jež předčila svého otce – učitele. Dokázala se prosadit v typicky mužském malířském prostředí a jako první ženě jí bylo umožněno studovat na prestižní florentské akademii Belle Arti. Tam se také naučila pracovat s živými modely, což do té doby nebyla obvyklá praxe.