Police Symphony Orchestra (PSO) založili sourozenci Petra a Jakub Soukupovi v Polici nad Metují, Petře přitom bylo jen 15 let. „Tehdy mi to nepřišlo divné, prostě jsme chtěli založit orchestr a mysleli si, že v tom ani žádné překážky nebudou,“ vzpomíná Petra s tím, že se to nakonec podařilo hlavně díky pomoci rodičů a dalších dospělých.

„Je úžasné pozorovat ženy, které si na začátku vůbec nevěří a vypadají, že nedokážou vzít do ruky ani tužku. Hrozně se toho bojí, ale nakonec jejich tvorbou vzniknou krásné a zajímavé věci,“ říká divadelní režisérka a dramaterapeutka Kateřina Jungová, spoluzakladatelka nízkoprahové dílny Metráž.

Bronislav Ostřanský působí jako přední český odborník na islám. Blízký východ ale nejprve poznával skrze geografii. Zlomový okamžik pro něj bylo studium arabského jazyka v Damašku. „(Naše) představa Orientu se od toho skutečného velmi liší,“ popisuje svoji zkušenost v pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus Ostřanský.

„Někdy je největší pomocí pomoc neudělit. Někdy je mnohem lepší říct: ,Ne, tohle není cesta‘, než za každou cenu podporovat něco, o čem víte, že nemůže fungovat,“ říká Terezie Sverdlinová, ředitelka Nadace Terezy Maxové.

Celé Spojené státy žijí prezidentskými volbami. „Ale když se v Americe ponoříte do jakéhokoli světa – hudebního, lékařského, jakéhokoli –, dozvíte se jen dílčí informace. Ty si pak chcete ve veřejném prostoru potvrdit, nebo vyvrátit, ale odpovědi nedostáváte. Protože všichni se zabývají jen tím Donaldem Trumpem,“ říká Miroslav Konvalina, až donedávna šéf Českého centra v New Yorku.

Advokacie a poskytování právních služeb je v naší společnosti považováno za lukrativní a zajímavé povolání. „Ale to se změnilo a myslím, že to má dva aspekty – první je, že je na trhu velké množství advokátních kanceláří a samostatných advokátů. Za druhé je v tom jakési zpohodlnění mladší generace, která úplně nechce riskovat začátky v advokacii s nejistým výsledkem,“ říká advokátka Irena Valíčková z kanceláře Valíček & Valíčková.

Režisér Viktor Tauš strávil s příběhem Amerikánky neboli Zdeny Vrbové, dívky z komunistického dětského domova, téměř polovinu svého života. Vyprávění Amerikánky zpracoval nejprve jako divadlo, které zároveň neustále přepracovával. Teď do kin přichází film, který Tauš už měnit nemůže. Navzdory všem proměnám je Amerikánka dětskou postavou, se kterou se ale mohou ztotožnit i dospělí. „Je to Mauglí nebo Matylda od Roalda Dahla,“ pojmenovává svou hrdinku.

„Rozhodnutí, že skončím v divadle, bylo docela impulzivní. Myslel jsem si, že budu překladatel ,na volné noze‘. Po pár měsících na úřadu práce jsem zjistil, že bych se mohl přihlásit na výběrové řízení na pozici vedoucího půjčovny kompenzačních pomůcek v hospici a řekl jsem si, proč ne,“ vysvětluje svůj kariérní obrat Jan Tošovský. Léta působil v Národním divadle a na dalších scénách jako dramaturg, dnes je v Cestě domů vedoucím půjčovny kompenzačních pomůcek.

„Jsou pravidla, která by se měla v rodině určit a dodržovat, například společný čas strávený bez mobilů. Propaguji večeře bez digitálních technologií. A když se to naučí rodiče, můžou to vzít za své i děti,“ říká psychiatr a adiktolog Vladimír Kmoch. Co pak považuje dokonce za ohrožení zdraví teenagerů, je noc, případně pozdní večer s mobilem. Má i rady, jak začít s terapií přírodou.