„X-Challenge je akce pro dvoučlenné týmy, které cestují po Evropě, mají sto eur na osobu, a to není na desetidenní cestování nic moc. Proto účastníci často stopují a cestou se navíc snaží i pomáhat – i proto, aby si vydělali na nocleh a jídlo,“ popisuje jedna z účastnic a zároveň studentka žurnalistiky nebo politologie Klára Halašková.

„Byl to šok, protože jsem tehdy vůbec netušila, že rakovinu plic může dostat i nekuřák,“ říká Ilona Mančíková, zakladatelka neziskové pacientské organizace Moje plíce. „Přitom jsem si myslela, že žiju opravdu zdravě a v poměrně zdravém prostředí, že se zdravě stravuji, sportuji apod.,“ doplňuje jedna z nejvlivnějších žen Česka 2024 v pořadu Hovory.

„Pro úspěch filmu je důležitá srozumitelnost postav. V českých poměrech je nejlepší udělat kvalitně téma, které může v člověku zarezonovat. A pak se dobře postarat o marketingovou kampaň,“ říká videoproducent, režisér a scenárista Petr Cífka, který od léta působí ve filmové a televizní produkční společnosti Bionaut.

„Projekt Architektura ČSSR 58–89 není primárně o prefabrikovaném typu architektury, není o panelácích, ale víc o stavbách kreativních, solitérních až ikonických,“ vysvětluje Vladimir 518. Právě na základě jeho námětu pak režisér Jan Zajíček natočil nový dokument.

„Když jsme na zámku v Bechyni spali poprvé, bylo to v Lesním domě, kde předtím sídlila Lesní správa. Celá rodina spala jen na matracích, na béžovém linoleu, které se tehdy hodně používalo,“ vzpomíná Nicole Stava, umělecká kurátorka a jedna ze současných majitelek panství Bechyně. Jako první se pak opravoval tzv. rodičovský byt, kam se pak všichni přestěhovali, doplňuje.

„Byla to vlastně náhoda, ale jednoho dne jsem si uvědomil, že jsou některé věci, které vím jen já. A nejen rodinné. Třeba z doby, kdy jsem působil na neoficiální kulturní scéně v tzv. šedé zóně – a mluvím o Jazzové sekci,“ vysvětluje publicista Tomáš Kraus důvody, které ho vedly k sepsání paměti nazvané Další, prosím.

„Netvořím dětská, ale rodinná hřiště. Já ten prostor vnímám jako veřejný, a je také pro všechny rodiče i prarodiče,“ popisuje architektka Tereza Kučerová, která je navrhuje už přes deset let. „Už to totiž ve městech nefunguje jako dřív, kdy byly děti vystrčeny před dům, ať si hrají. Teď má takový životní styl už málokdo. Proto na hřištích tráví rodiče spousty času – dokonce daleko víc než v jiném veřejném prostoru,“ doplňuje architektka.

„Dětská paliativní péče je hrozně moc o lásce – a nechci, aby to znělo ,nějak ezo‘. Každý den slyšíme od rodičů pacientů, jejich rodin, sourozenců apod. velké a hluboké věci. Všichni se snaží, aby dětský pacient mohl žít se svou nemocí co nejlíp, aby měl plnohodnotný život v tom třeba i omezeném čase,“ popisuje Lucie Hrdličková, vedoucí lékařka týmu Dětské podpůrné péče FN Motol.

„Ve Spojených státech zkoumali, proč lidé neodešli, když je varovali před hurikánem. Zajímavé je, že to chování – tedy neodejít před něčím – nemá jednu motivaci,“ říká psycholožka Bohumila Baštecká, která mj. vytvářela výcviky pro krizové intervence a pomoc.