Epidemiolog a specialista na tropickou medicínu Rastislav Maďar je zakladatelem sdružení International Humanity, které v roce 2015 otevřelo ve venkovské oblasti na východě Malawi nemocnici. „Potřebovali jsme najít budovu z pálených cihel, které jsou i v době dešťů stabilnější. Nejchudší vesnice jsou postaveny jen z uplácané hlíny, která vypadá jako cihla. Ale už za dva tři roky, hlavně když zaprší, se zdi drolí, střechu to má jen ze slámy,“ popisuje.

„Jednou ze základních příčin, proč se mladí ve věku 18 až 26 let dostanou na ulici, je jejich odchod z ústavní výchovy. Další ale například pocházejí z rodin, kde měli konflikty a kde panovalo nedorozumění – a někdy v 18 letech, kdy byli dospělí, z rodiny odešli a chtěli se postavit na vlastní nohy. Jenže až pak zjistili, že vlastně nemají nedostatečné kompetence, logicky nemají podporu blízkých – až nakonec selžou,“ popisuje Kateřina Sehnoutková.

V ordinacích lékařů končí ti, kteří to se sportem přeženou, anebo se ani hýbat nezačali. To, že nemáte čas, je podle fyzioterapeuta a bývalého sportovce Jiřího Švarce jen výmluva. „Chůzí si totiž můžete proložit úplně do jakékoli části dne. Můžete jít pěšky třeba pro kávu, a ne výtahem. Nemusíte si objednávat jídlo až na stůl, ale pěkně si pro něj zajít. Když někdo řekne, že nemá čas – to neberu,“ říká v pořadu Hovory.

„Původně jsme rozhovor Musíme to zarámovat! jako film ani neplánovali. Na jaře 2021 jsme si jen tak s vedením Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (KVIFF) povídali o nějaké historce Jiřího Bartošky. A ředitel Kryštof Mucha řekl, že je škoda, že podobné historiky známe jen my. A pak padlo: ,Co kdybychom to natočili‘?“ Vzpomíná v Hovorech natáčených na 59. ročníku festivalu režisér snímku Milan Kuchynka.

Sedmkrát získala ocenění v soutěži Czech Press Photo a může se chlubit oficiálním titulem Osobnost české fotografie. V současnosti se ale nezabývá svými vlastními, oceňovanými fotkami. Zkoumá archivy z přelomu 40. a 50. let dvacátého století, tedy z doby, kdy moc v Československu převzala komunistická strana. Ukazují nám dobové fotografie víc, než dokáže zprostředkovat bádání historiků? Jak vypadá doba politických procesů a teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu na starých snímcích? Moderuje Petr Vizina.

„Ženy tvořily stejně dobře jako muži. Teď už to víme, ale ve středověku, v renesanci, baroku, anebo i v 19. století to vůbec samozřejmé nebylo,“ říká historička umění Olga Kotková, ředitelka sbírky Starého umění v Národní galerii Praha a hlavní autorka výstavy Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900.

Zprávy o agresivitě dětí nejen na školách jakoby neměly konce. „Studie zpracované v zahraničí navíc říkají, že každý nový útok může inspirovat další, tedy ty, kteří o tom zatím jen uvažují. Může dojít k nápodobě podobných trestných činů,“ říká bezpečnostní konzultantka Barbora Vegrichtová.

Při spekulacích, kdo by mohl být nástupcem arcibiskupa pražského Jana Graubnera, se objevilo i jméno bosého karmelitána Petra Glogara. „Tak to bych nepřál ani sobě, ani jiným,“ říká v nadsázce v pořadu Hovory. „Já jsem už někde jinde,“ dodává. „Vím, že kdyby ta nabídka přišla, můžu říct ne. V tom je má velká svoboda, a kdybych to ,ne‘ doopravdy někomu říkal, určitě bych ho měl dobře vyargumentované,“ doplňuje.

„Vždy jsem byla příznivkyní dokumentární fotografie, která mě baví. Fotografie je vlastně dokumentem doby – samozřejmě, že je mnoho dalších oborů, které dobu zachycují. Pro mne je to ale na fotografii to nejdůležitější a žádný jiný kumšt to nedokáže,“ myslí si známá fotografka Dana Kyndrová. Sedmkrát získala ocenění v soutěži Czech Press Photo a je i držitelkou titulu Osobnost české fotografie.

„Jakékoli divadlo vám musí dát impuls, ale samotný příběh se odehrává v divákově mysli. Já v některých pasážích občas rád podám ruku, protože divák potřebuje příběhem vést,“ prozrazuje známý tanečník a dnes už hlavně choreograf Jiří Bubeníček.