„Příběh lidské touhy stvořit umělou bytost, která se bude člověku podobat – nebo která bude dokonce lepší a kreativnější než jsme my, lidé –, tak ten je opravdu velice starý. Vzpomeňte si na mýtus o sochaři Pygmalionovi, který si vyprosil oživení sochy ženy, dokonalejší než všechny ostatní,“ říká literární odborník Karel Piorecký. Věnuje se totiž kultuře neuronových sítí ve vztahu k poezii a další literární tvorbě.

„Práce na velkoformátových obrazech je atletika. Jde o pobíhání okolo, a když s tím obrazem zápasím, trošku tančím. Je to jakýsi stav transu – a když se pak po pár hodinách proberu, zjistím, že jsem úplně zpocený a naběháno mám asi kilometry,“ popisuje výtvarník Lukáš Musil. Dřív byl hodně známý díky svému umění tetování, říkal si Musa, ale i jako hokejový gólman Slávie.

„Nejkrásnější na každém produktu, který dělám, je vždy cesta – není to z mé hlavy, ale stará pravda. Tedy to, jak jsem se k tomu dostal, co mě při tom potkalo a podobně,“ říká hudebník a herec Vojtěch Dyk.

Aleš Zvěřina byl šestkrát mistr světa v broušení skla, dostal cenu primátora, ocenění od diváků má hned několik. „Když jedu na soutěž, připravuji se až na poslední chvíli, ale nad nápadem samozřejmě přemýšlím dřív a mám jich nakonec hodně. Ale pokud chci vyhrát, musím udělat něco výjimečného, konkurence je veliká. Takže to chce nejen dělat dobré řemeslo,“ říká v pořadu Hovory.

„Terapie divočinou patří mezi nástroje, které využívají přírodu jako partnera změny, partnera hojení a léčby. A v této terapii klademe důraz na to, aby se terapeutický proces odehrával v krajině nedotčené lidmi,“ popisuje psycholožka a terapeutka Jana Švecová. Jde většinou o osmidenní výpravy do míst, kde nepotkáte člověka – třeba v Krušných horách nebo Novohradských horách ale i v Beskydech, tvrdí terapeutka.

„Úspěch je relativní pojem,“ je přesvědčený ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Jan Konvalinka. Zároveň je přesvědčený, že je potřeba mluvit i o neúspěchu. Se studenty proto vede takzvané demotivační rozhovory, aby zjistil, zda se hodí na vědeckou práci, která je prodchnuta drobnými neúspěchy a frustrací, přibližuje v pořadu Hovory na Českém rozhlase Plus.

„Mám pocit, že ji předělávám pokaždé, když do ní vkročím, protože to je nekonečná laboratoř,“ říká o své zahradě v jižních Čechách krajinný a zahradní architekt a zakladatel ateliéru Flera Ferdinand Leffler. Zahrady mají být podle něj místem radosti a klidu, a to jak ty soukromé, tak i veřejné parky. Snaží se je proto rehabilitovat od minulosti, kdy byly spíše místem, kde se musí pracovat a lopotit se.

„Český soběstačný dům není napojený na žádné inženýrské sítě a celý svůj provoz obhospodaří pouze z obnovitelných zdrojů,“ říká jeho majitel a také stavitel Pavel Podruh. „Označení off-grid znamená, že je prokazatelně postavený tak, jako kdyby stál na neobydleném ostrově. Jediné, co tam vede, je cesta,“ doplňuje také podnikatel a ambasador udržitelnosti.

Legendární Divadlo v Dlouhé bylo od začátku nesmírně specifické. Tím, co hraje, ale i to, že mělo dva druhy koncepce. „Bylo to vždy divadlo pro mnoho generací a pro diváky s různým vkusem a preferencemi. To proto, že vzniklo spojením dvou skupin – jedna přišla s Hanou Burešovou a druhá s Janem Bornou,“ popisuje dramaturgyně Karola Štěpánová, která také komunikuje s médii, píše texty a organizuje dva festivaly pro dětské a dospívající publikum.

„Už jako malý kluk mě fascinovalo dívat se na skláře. Pozorovat, jak to sklo teče, jak se fouká a jak se z něj za chvíli stane sklenička a nádherný výrobek. U váz to tedy trvá déle,“ vzpomíná sklářský mistr Zdeněk Drobný. V červnu 2024 získal od francouzského ministerstva kultury rytířský Řád umění a literatury.