„Malé děti umějí skvěle dát najevo, že jsou přestimulované. Miminka pláčou, batolata mají emoční záchvaty a školák je třeba tak přetížený, že se vypne. Rodiče to většinou velmi brzy dobře rozpoznají a jdou se ptát. To dítě je rozbité a reaguje úplně na všechno!“ říká lékařka Martina Mašková.

„To, jak to máme s péčí o děti a domácnost uspořádané doma, není finální stav. Můžeme se držet nějakého schématu, nejzdravější ale je ho neustále updatovat. Doptávat se, jestli není potřeba něco prohodit nebo změnit,“ říká v Houpačkách psycholog a psychoterapeut Tomáš Kvapilík.

„Rodičovství je extrémně náročné, protože nasedá na už tak náročné partnerství. Sdílení mentální zátěže, která se k péči váže, zlepšuje nejen vztah mezi partnery, ale i vztah k samotnému dítěti,“ říká v Houpačkách psycholožka a psychoterapeutka Vlaďka Bartáková.

„Když Marika umřela, nemohl jsem se do ničeho nastartovat, do práce ani do výletů s kluky. Pomohlo mi vědomí, že musíme fungovat dál, aby se kluci nestali obětí vlastního neštěstí,“ říká Jiří Kuča, který v létě ovdověl a teď vychovává dva malé syny. „Ta díra je obrovská, ale jsou tu děti. Život jede dál.“

Johanka má neléčitelný nádor na mozku. Od lékařů dostala loni v dubnu spolu s diagnózou prognózu devíti až dvanácti měsíců života. Právě na Štědrý den se holčička dožívá dvojnásobku – je to už rok a půl, co rodina zná jméno nemoci. Ve Francii podstupuje Johanka experimentální léčbu. „Je lepší dělat něco, než neudělat nic,“ říká její máma Denisa Hořáková Neprašová.

„Konzistentnost dává dětem pocit bezpečí. Neznamená, že si s druhým rodičem myslím vždy to samé, ale že dokážeme společně vytvořit jasná pravidla pro děti i pro nás. A být srozumitelní, když jsou pravidla porušena,“ říká lektorka Petra Nováková. „Dítě potřebuje předvídatelnost a pravidla, která fungují pořád stejně v čase, v místě i u různých pečujících osob.“

„Fantazie a představivost nám umožňuje prožívat věci, které jsme ve skutečnosti nezažili. Menší děti ještě nejsou schopné rozlišit, co je ve světě fantazie a co je ve skutečnosti. A to, i když jim řekneme, že ty bytosti neexistují nebo jsou to převlečení lidé,“ vysvětluje psychoterapeutka Jana Horáková. „V dospělosti nám fantazie pomáhá třeba s tím, že si dovedeme představit, že něco dobře dopadne, když nás čeká nějaký úkol nebo výzva.“

„Rodiče dětí s ADHD ho často vztahují k sobě – ‚on mě neposlouchá, on mě zlobí, nevím, jak už mu to mám říct‘. Pomůže, když pochopí, že tu existuje nějaký limit. Že i když to řeknou sebelepší formou a v sebelepším načasování, dítě je neuslyší a zeptá se jich na to o dvě minuty později. Není to osobní,“ říká Petr Valsa, speciální pedagog a dětský poradce.

„Překvapilo mě, kolik udělá hlava. Hlavně v závěru těhotenství a při porodu je důležité být v pohodě, což se pak dobře odrazí v těle. A pak mě taky hodně překvapilo, jak tělo potřebuje po porodu čas,“ říká v Houpačkách Pavla Ptáčková, fyzioterapeutka a odbornice na urogynekologickou fyzioterapii. „Je to síla co tělo zvládne a ženy si za to zaslouží péči a obdiv.“