„Když jsem byl poprvé v Boleticích, což je ústav, který se zaměřuje na ty nejtěžší případy, bylo mi hrozně těžko. Došel jsem pak pěšky až do Děčína, abych to mohl zpracovat. Poprvé člověk dostane ránu, zvlášť když nemá moc představu, co ho tam čeká,“ říká novinář Miroslav Harant, který se rok systematicky věnoval výchovným ústavům v Česku.

„Ať čtou a je jedno, co. Ať čtou to, co je zrovna sytí - komiksy, návody, cokoli. Jedna ze studií ukázala, že dobrými čtenáři se často nestávají děti, které v dětství hodně četly, ale ty, které byly knihami obklopeny. Dává proto smysl knihy neúnavně nabízet,“ říká v Houpačkách Petra Schwarzová Žallmannová, která se dlouhodobě věnuje literatuře pro děti a mládež.

„Chtěla jsem být vždycky ve všem nejlepší, měla jsem samé jedničky. Když se později studium i další věci nakupily, začala jsem ztrácet kontrolu a myslela jsem si, že oblast, kde ji můžu udržet, je jídlo,“ říká pediatrička Tereza Sochorcová, která na vlastní kůži zažila poruchy příjmu potravy. „Je to nemoc duše a může se vrátit. Jsem si toho dobře vědoma a zůstávám obezřetná.“

„Pediatr ho poslouchal a řekl, že tam slyší velký šelest na srdci,“ vzpomíná Gabriela Šafaříková na narození syna Jonáše. I když to žádné vyšetření předem neukázalo, narodilo se miminko se srdeční vadou – aortální stenózou. Šestitýdenní dítě čekala velká hrudní operace.

„I malé děti, které si hodně koušou nehty, strhávají si strupy nebo se štípou, v sobě můžou mít nějakou tenzi, kterou neumí rodičům vysvětlit. I tohle jsou projevy sebepoškozování. Pro rodiče je to příležitost učit děti pracovat s emocemi,“ říká Kateřina Lišková z Linky bezpečí. Fenomén sebepoškozování je mezi dětmi a mladými lidmi čím dál rozšířenější.

„Teď už dokážu zavřít dveře do studia a vypnout, ale je to extrémní práce. Když jsem s projektem začínala, brečela jsem doma, měla jsem úzkosti. Brečela jsem i při rozhovorech, někdy jsme museli nahrávání stopnout,“ říká Romana Kubecová, autorka podcastu Vychovávej s láskou a letošní laureátka ceny Gratias Tibi pro mladé lidi, kteří mění svět kolem sebe k lepšímu.

„Zpětně vidíme, že kdybychom věděli, že taková diagnóza existuje, dokázali bychom si něčeho všimnout už dřív. Syn se vyvíjel normálně, říkal máma, táta. A pak se kolem 18. měsíce vývoj zastavil. Často jsme slýchali, že je to kluk, že to dožene. Říkali jsme si, že jsme něco zanedbali, že děláme pro syna málo,“ vzpomínají Jodasovi na počátky synovy diagnózy, která postihuje řeč i schopnost řeči porozumět.

„Nejčastěji řeším vybíravost v jídle, to je zlatý grál,“ říká dětská ergoterapeutka a zakladatelka projektu Škola papání Jitka Ludvíčková. „Nejlepší strategie je podávat vyzkoušené jídlo spolu s novým. A důležité je i okolí. Běží digestoř, štěká pes? Odběhla maminka a vyndává myčku? I to výrazně ovlivňuje chuť dítěte sedět u stolu a jíst,“ vysvětluje.

„Byla jsem sama v cizím městě s dvouletou dcerou, o kterou jsem se soudila s jejím otcem. Byl to obrovský stres a já si začala doma večer otevírat lahvinku. Šlo o to utlumit se, uspat. Těšila jsem se, až vypnu, až tady nebudu,“ vzpomíná Olga, která byla šest let závislá na alkoholu.

„Narůstají úzkostné stavy, poruchy příjmu potravy. Děti mají pocit, že jejich problémy nemají řešení a mají touhu takový život nežít. Přemýšlejí, jestli by se jim neulevilo, kdyby tu nebyly. Není to primárně touha zabít se, ale spíš ulevit si od něčeho těžkého,“ říká Kateřina Lišková, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. Právě sem volá čím dál víc dětí a dospívajících s myšlenkami na sebevraždu.