„Rodiče mohou KISS syndrom zaznamenat nejdřív jako potíže s kojením. Na jedné straně se dítě nakojí, na druhé straně se nechce přisát, pláče a odpojuje se,“ popisuje fyzioterapeutka Adéla Bednářová, která se specializuje na děti a miminka.

„Říkali jsme si, že když děti tráví se škole od čtyř do deseti hodin denně, je to zásadní čas jejich dětství a prožívání. A má to velký vliv na to, jak se cítí,“ říkají redaktoři Deníku Referendum Fatima Rahimi a Vojtěch Petrů. Společně pracují na sérii textů s názvem Škola úzkostí.

„Uvědomuju si, jak hluboce moje děti zasahuje všechno, co jim jako máma říkám. Jsou to pro mě otevřené hlavy, nepopsané listy. A všechno, co do nich napíšu, je strašně moc vidět,“ říká Ridina Ahmedová, hudebnice, autorka podcastové série Sádlo a projektu Moje tělo je moje. „Mám k tomu veliký respekt a vím, že ty věci už nejdou vzít zpátky,“ dodává.

„Rýma je problém v ten moment, kdy dítě dýchá pusou. Pokud dýchá nosem, ze kterého mu teče, otíráme, odsáváme, ale nijak víc to řešit nemusíme,“ říká v Houpačkách pediatr a neonatolog Cyril Matějka. „Když dítě dýchá pusou, může to vést k zánětu středního ucha nebo zánětu spojivek.“

„Je strašně důležité, aby měli rodiče dostatek pravdivých informací,“ říká adiktoložka Denisa Vajdlová. „A zásadní je dětem nelhat. Neříkat jim, že když něco užijí, že zemřou nebo se jim zničí život. Ony brzo zjistí, že to není pravda,“ dodává.

„Můj strach se v průběhu času mění. To, co mě děsilo na začátku, mi přijde dneska fádní. Ale rozumím tomu, že se člověk už nikdy vlastně bát nepřestane. Já nejvíc se bojím toho, co jí udělají lidi,“ říká v Houpačkách moderátor a táta roční holčičky Čestmír Strakatý.

„Rodiče se nám ozývají s tím, že mají strašnou spoustu informací. Něco se povídá v kavárně, na pískovišti, něco se píše na internetu,“ říká Zuzana Zikmundová. S manželem Martinem jsou autory podcastu 13 hříchů rodičovství – Jak z toho ven. Otevírají různá témata pro rodiče i bezdětné lidi a dávají si záležet na tom, aby byla jejich tvrzení podložená studiemi a relevantními daty.

„Když jsem byl poprvé v Boleticích, což je ústav, který se zaměřuje na ty nejtěžší případy, bylo mi hrozně těžko. Došel jsem pak pěšky až do Děčína, abych to mohl zpracovat. Poprvé člověk dostane ránu, zvlášť když nemá moc představu, co ho tam čeká,“ říká novinář Miroslav Harant, který se rok systematicky věnoval výchovným ústavům v Česku.

„Ať čtou a je jedno, co. Ať čtou to, co je zrovna sytí - komiksy, návody, cokoli. Jedna ze studií ukázala, že dobrými čtenáři se často nestávají děti, které v dětství hodně četly, ale ty, které byly knihami obklopeny. Dává proto smysl knihy neúnavně nabízet,“ říká v Houpačkách Petra Schwarzová Žallmannová, která se dlouhodobě věnuje literatuře pro děti a mládež.

„Chtěla jsem být vždycky ve všem nejlepší, měla jsem samé jedničky. Když se později studium i další věci nakupily, začala jsem ztrácet kontrolu a myslela jsem si, že oblast, kde ji můžu udržet, je jídlo,“ říká pediatrička Tereza Sochorcová, která na vlastní kůži zažila poruchy příjmu potravy. „Je to nemoc duše a může se vrátit. Jsem si toho dobře vědoma a zůstávám obezřetná.“