„I malé děti, které si hodně koušou nehty, strhávají si strupy nebo se štípou, v sobě můžou mít nějakou tenzi, kterou neumí rodičům vysvětlit. I tohle jsou projevy sebepoškozování. Pro rodiče je to příležitost učit děti pracovat s emocemi,“ říká Kateřina Lišková z Linky bezpečí. Fenomén sebepoškozování je mezi dětmi a mladými lidmi čím dál rozšířenější.

„Teď už dokážu zavřít dveře do studia a vypnout, ale je to extrémní práce. Když jsem s projektem začínala, brečela jsem doma, měla jsem úzkosti. Brečela jsem i při rozhovorech, někdy jsme museli nahrávání stopnout,“ říká Romana Kubecová, autorka podcastu Vychovávej s láskou a letošní laureátka ceny Gratias Tibi pro mladé lidi, kteří mění svět kolem sebe k lepšímu.

„Zpětně vidíme, že kdybychom věděli, že taková diagnóza existuje, dokázali bychom si něčeho všimnout už dřív. Syn se vyvíjel normálně, říkal máma, táta. A pak se kolem 18. měsíce vývoj zastavil. Často jsme slýchali, že je to kluk, že to dožene. Říkali jsme si, že jsme něco zanedbali, že děláme pro syna málo,“ vzpomínají Jodasovi na počátky synovy diagnózy, která postihuje řeč i schopnost řeči porozumět.

„Nejčastěji řeším vybíravost v jídle, to je zlatý grál,“ říká dětská ergoterapeutka a zakladatelka projektu Škola papání Jitka Ludvíčková. „Nejlepší strategie je podávat vyzkoušené jídlo spolu s novým. A důležité je i okolí. Běží digestoř, štěká pes? Odběhla maminka a vyndává myčku? I to výrazně ovlivňuje chuť dítěte sedět u stolu a jíst,“ vysvětluje.

„Byla jsem sama v cizím městě s dvouletou dcerou, o kterou jsem se soudila s jejím otcem. Byl to obrovský stres a já si začala doma večer otevírat lahvinku. Šlo o to utlumit se, uspat. Těšila jsem se, až vypnu, až tady nebudu,“ vzpomíná Olga, která byla šest let závislá na alkoholu.

„Narůstají úzkostné stavy, poruchy příjmu potravy. Děti mají pocit, že jejich problémy nemají řešení a mají touhu takový život nežít. Přemýšlejí, jestli by se jim neulevilo, kdyby tu nebyly. Není to primárně touha zabít se, ale spíš ulevit si od něčeho těžkého,“ říká Kateřina Lišková, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí. Právě sem volá čím dál víc dětí a dospívajících s myšlenkami na sebevraždu.

„Myslím si, že je důležité, aby si ženy uvědomily, že i když za nimi nějaký den nezůstane viditelná práce, tak to, že pečují 24/7 o malé dítě, práce je. A aby se za ni uměly ocenit. Je to něco, co sama řeším. Snažím se sama sebe pochválit, i když nějaký den prostě jenom přežijeme,“ říká porodní asistentka Bára Čápová.

„Lidem většinou naskakují modely z jejich původní rodiny. Takže je dobré se u partnera nebo partnerky podívat na to, z jakého prostředí přichází. Kdo v jejich rodině pečoval, kdo živil, kdo o všem rozhodoval,“ říká mediátorka a lektorka Halka Jaklová. „Je dobré tohle předem probrat a ideálně se shodnout. Když se neshodnete, bavte se o tom.“

„Potřebuju mít hodinu, hodinu a půl jen pro sebe. Využívám ten čas na sport, protože sport mě nakopne, i když melu z posledního. Držím to každý den a dělám to prostě proto, protože vím, že pak budu lepším mámou a lepší partnerkou,“ říká ve speciální epizodě Houpaček Bára Strýcová.

„V mém oboru máte vždy dva až tři pacienty zároveň, dítě a jeho rodiče, což vždycky není úplně snadné,“ říká pediatrička Lucie Mynářová. „Naše velká povinnost je pozorně si všímat odchylek od normálu a snažit se nemocem předejít. Důvěra dětí je velmi křehká a já si moc vážím, když mi ji dají, když za mnou například přijdou samy s něčím, co je pro ně velmi intimní.“