„Když se v sebelepších kamnech topí blbým dřevem, je to tragédie. Ale když se topí dobrým palivem v dobře postavených kamnech, tak lidi v okolí ani nevnímají kouř, protože tam žádný není. Tam se tetelí, vlní vzduch a nic moc víc se neděje,“ vysvětluje kamnář Jan Křivonožka. Jak se od studia fyziky a environmentálního modelování dostal k tradičnímu řemeslu? A nakolik se liší stavba starších kamen od těch současných? Poslechněte si rozhovor.

Svou první rybu chytil, když mu bylo 12 let, a vzpomíná na to jako na zásadní událost. „V ten moment, kdy jsem ji ulovil, se něco stalo mezi nebem a zemí a můj osud tenkrát nabral směr, kdy mě ryby doprovázely, doprovázejí a budou doprovázet celým životem,“ vypráví držitel titulu šampion šampionů v lovu kaprů Karel Nikl. Kde se vzala jeho fascinace kapry? A proč si je pojmenovává? Poslechněte si rozhovor natočený na rybníce ve Starém Kolíně.

Když se jeho nejznámější dílo ve filmu tříštilo na kusy, prožíval paradoxně štěstí, že si skleněné sochy zahrály hlavní roli. Sklářského mistra Pačinka nemrzí ani nepodarky. „Vypadá to častokrát jako chyba, ale ta chyba po čase ukáže nový směr. Takže jsem strašně moc věcí zkazil, abych se něco naučil,“ líčí Jiří Pačinek ve své sklářské dílně, kam za ním na návštěvu přijela Lucie Výborná. Čím jej řemeslo chytlo? A dává výrobku duši sklář, nebo až jeho vlastník?

Fotografie osamělého chlapečka v nemocnici před lety vyvolala rozruch. Příběh malého Olivera tehdy zveřejnila spisovatelka Petra Jirglová. Dnes má chlapeček náhradní maminku Pavlínu Sovinovou, která vedle vlastních tří dětí odchovala také osm dětí v pěstounské péči. „Děti potřebují bezpečí, lásku a náruč. Nepotřebují krásné kojenecké ústavy se spoustou hraček. Dítě potřebuje koutek, kde ho budete chovat, konejšit a laskavě mu vysvětlovat jeho těžký začátek života,“ vypráví.

„Jeho schopnost komunikovat se čtenářem byla naprosto ojedinělá a obrovsky vyčerpávající,“ říká o Jaroslavu Foglarovi skautský historik Roman Šantora. „Na dveřích měl nápis, že návštěva nesmí trvat déle než 10 nebo 15 minut,“ vypráví. Coby šéf Skautské nadace Jaroslava Foglara se podílel na výstavě Jsme Klub Rychlých šípů! Zrod jedné legendy na stránkách Mladého hlasatele 1938–1941, která je od 12. prosince k vidění v pražském Muzeu literatury.

Podle spisovatele a komika Pavla Tomeše stand-up nemůže dělat každý. „Je to pro velice specifický druh lidí, kterému musí trochu něco chybět. Ty začátky opravdu není příjemné přestát,“ říká. Jak se k této disciplíně dostal? V čem spočívá jeho literární stand-up? A jak vzpomíná na svou novinářskou minulost? Poslechněte si rozhovor.

„Doufám, že každý nalezne v těch deseti pohádkách jednu, která ho bude bavit a která bude mluvit přesně za něj,“ věří režisér Aleš Vrzák, který nechal s předváděním zvuků jezinek a bouří experimentovat Davida Novotného či Denisu Barešovou. Vedle série klasických pohádek v Českém rozhlase připravil také vánoční příběh o vlaštovce, janovském zmrzlináři a africkém klukovi z Konga. Jaká témata jeho tvorbou prostupují a jak se tvoří pohádka pro rozhlas?

„Bosá nebo barefootová noha na artificiálním povrchu – to je veškerý povrch, který jsme si my lidi vyrobili – oplošťuje, nikoli facilituje, stimuluje, naklenuje, zvedá,“ upozorňuje fyzioterapeutka a podiatrička Pavla Rybová. Do jakého terénu se hodí barefootové boty? Mohou je nosit děti? Jak poznat vhodnou stélku? A jaké znalosti by měl ovládat podiatr? Poslechněte si rozhovor!

Život spisovatele a novináře Rudolfa Těsnohlídka nebyl jednoduchý. Za jeho původ se mu posmívali spolužáci, poznamenala ho předčasná smrt maminky i utonutí kamaráda, kterého byl očitým svědkem. Tragédií skončila i jeho manželství. Jak ale připomíná amatérská badatelka, publicistka a příbuzná Rudolfa Těsnohlídka Alena Mykisková, známý spisovatel nebyl pouze anarchista, ale měl velké sociální cítění a jeho zásluhou se před sto lety v Brně vztyčil první Vánoční strom republiky.

Teatrálnost mu imponovala odmala, kdy žil mezi loutkami a na maloměstě chodil extravagatně nalíčen. Po útěku do Prahy našel mim Radim Vizváry oporu v Borisi Hybnerovi. „Vždycky říkal, že důležité je přiznat i své chyby,“ vzpomíná Vizváry, umělecký šéf souboru Národního divadla Laterna magika, na svého „otce“ a mima staré školy. Kam se od časů Hybnera moderní divadlo posunulo? A na čem současná Laterna magika staví, když ne na oslnění nejnovějšími technologiemi jako kdysi?