Kdyby místa mohla vyprávět, slyšeli bychom tisíce a tisíce příběhů, na které se mělo zapomenout. Takovým místem je i pražské Nádraží Bubny, odkud za protektorátu odjížděly první židovské transporty do ghett a koncentračních táborů. Většina deportovaných už se domů nikdy nevrátila. Byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech nebo na pochodech smrti. Právě bubenské nádraží si autoři Hlasů paměti vybrali jako první zastávku speciální letní série, kdy se vydávají na místa paměti.

Na podzim 1941 se Reinhard Heydrich ujal funkce zastupujícího říšského protektora. S jeho příchodem dopadl na české obyvatelstvo teror, ale pro Emanuela Moravce začala zlatá éra. V lednu 1942 se stal ministrem školství a národní osvěty. Pro nacisty byl ideálním mužem, protože potřebovali někoho, koho se bude bát i protektorátní vláda.

Je málo jmen, která jsou tak úzce spojena se zradou, jako jméno někdejšího protektorátního ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce. Muže, který byl za první republiky podporovatelem Tomáše G. Masaryka a jeho hradní skupiny. Muže, který byl jedním z nejzarputilejších odpůrců přijetí mnichovského diktátu. Muže, ze kterého se ale nakonec stal kolaborant a poskok nacistů.

V bonusovém dílu Hlasů paměti o Státní bezpečnosti a jejich spolupracovnících vypráví autoři příběh Jaromíra Ulče. Od 70. let vyvíjel operace, lámal a verboval spolupracovníky StB. Nikdy, ani po sametové revoluci, ale nepochyboval o tom, že to co dělal, bylo správné. Naopak. Podle něj to byla zajímavá práce a navíc ho psychicky uspokojovalo, když z lidí dostal to, co chtěl slyšet. Poslechněte si jeho příběh.

Donášel na mě soused? Kamarád? Nebo dokonce příbuzný? Kdo v mém okolí spolupracoval se Státní bezpečností? To byla palčivá otázka, která po sametové revoluci zajímala každého. Odpověď na ni přinesly na začátku 90. let takzvané Cibulkovy seznamy. Přesto pohled na ně není černobílý. Za každým jménem se totiž skrývá jiný příběh.

Strach ze zpochybňování výsledků druhé světové války, protiněmecká fronta i výhodný politický nástroj – to jsou některé z faktorů, které po roce 1945 ovlivňovaly další vývoj česko-německých vztahů, které výrazně poškodila šest let trvající okupace. Co stálo v petici Smíření 95? Proč u některých lidí vyvolala odpor? A proč se od revoluce pořád v české politice hraje karta údajné sudetoněmecké hrozby?

Poprvé od druhé světové války se bude na území České republiky konat sudetoněmecký sjezd, a to mezi 22. a 25. květnem. Setkání předcházely desítky let dialogu a je dalším krokem v narovnávání vztahů mezi Čechy a vyhnanými Němci. I 81 let po válce však část české politické reprezentace projevuje nesouhlas a podobnou nechuť ke smíření jako v uplynulých desetiletích.

Na jaře 1944 měl Adolf Burger pocit, že se snad stal zázrak. Nacisté ho živého propustili z vyhlazovacího tábora Osvětim. Místo vytoužené svobody ale skončil na podobném místě. V Sachsenhausenu. Tam se totiž rozjížděla největší padělatelská operace všech dob. Do takzvané akce Bernhard nacisté zapojili vězně, kteří pocházeli z grafických profesí nebo měli odborné znalosti, co se práce s papírem týkalo. A Adolf Burger byl před válkou zručný typograf.

Jeho příběh je jak z hollywoodského velkofilmu a skutečně se jím filmoví tvůrci inspirovali. Adolf Burger v knize Ďáblova dílna popsal nejen peklo koncentračních táborů, ale také největší nacistickou padělatelskou akci. A právě na motivy tohoto textu vznikl stejnojmenný snímek, který v roce 2007 vyhrál cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film.

Tentokrát přinášejí Hlasy paměti trochu jiný bonus, než na jaký jste zvyklí. Dokumentarista Adam Drda totiž vyzpovídal ornitologa Petra Voříška z České společnosti ornitologické, jednoho z autorů publikace Pražské ptactvo 1800–2020. Kniha, která navazuje na práci a původní literární dílo Veleslava Wahla, je zároveň doplněna mimo jiné i o jeho životní osud.