Strach ze zpochybňování výsledků druhé světové války, protiněmecká fronta i výhodný politický nástroj – to jsou některé z faktorů, které po roce 1945 ovlivňovaly další vývoj česko-německých vztahů, které výrazně poškodila šest let trvající okupace. Co stálo v petici Smíření 95? Proč u některých lidí vyvolala odpor? A proč se od revoluce pořád v české politice hraje karta údajné sudetoněmecké hrozby?

Poprvé od druhé světové války se bude na území České republiky konat sudetoněmecký sjezd, a to mezi 22. a 25. květnem. Setkání předcházely desítky let dialogu a je dalším krokem v narovnávání vztahů mezi Čechy a vyhnanými Němci. I 81 let po válce však část české politické reprezentace projevuje nesouhlas a podobnou nechuť ke smíření jako v uplynulých desetiletích.

Na jaře 1944 měl Adolf Burger pocit, že se snad stal zázrak. Nacisté ho živého propustili z vyhlazovacího tábora Osvětim. Místo vytoužené svobody ale skončil na podobném místě. V Sachsenhausenu. Tam se totiž rozjížděla největší padělatelská operace všech dob. Do takzvané akce Bernhard nacisté zapojili vězně, kteří pocházeli z grafických profesí nebo měli odborné znalosti, co se práce s papírem týkalo. A Adolf Burger byl před válkou zručný typograf.

Jeho příběh je jak z hollywoodského velkofilmu a skutečně se jím filmoví tvůrci inspirovali. Adolf Burger v knize Ďáblova dílna popsal nejen peklo koncentračních táborů, ale také největší nacistickou padělatelskou akci. A právě na motivy tohoto textu vznikl stejnojmenný snímek, který v roce 2007 vyhrál cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film.

Tentokrát přinášejí Hlasy paměti trochu jiný bonus, než na jaký jste zvyklí. Dokumentarista Adam Drda totiž vyzpovídal ornitologa Petra Voříška z České společnosti ornitologické, jednoho z autorů publikace Pražské ptactvo 1800–2020. Kniha, která navazuje na práci a původní literární dílo Veleslava Wahla, je zároveň doplněna mimo jiné i o jeho životní osud.

Muž, který miloval přírodu a neváhal se postavit nacistům ani komunistům. To byl Veleslav Wahl. Už v březnu 1939 – v pouhých 16 letech – se aktivně zapojil do protinacistického odboje. V roce 1944 vydal významnou ornitologickou knihu Pražské ptactvo. Jeho další život ovlivnilo osudové setkání na konci války s parašutistou Jaromírem Nechanským, velitelem operace Platinum-Pewter. Komunisté je popravili ve stejný den.

Padesátá léta, uranové lágry na Jáchymovsku a jedno neobvyklé přátelství. V bonusovém dílu Hlasů paměti uslyšíte pokračování příběhu Miloslava Bláhy, člena církve Adventistů sedmého dne, kterého komunisté poslali do vězení za to, že neustoupil z principů svojí víry. V lágru se setkal s Vojtěchem Matyášem – mužem prostého původu i myšlení, který měl za sebou těžký životní příběh. Na jeho konci byla vražda, za kterou byl odsouzen na doživotí.

Miloslav Bláha se narodil do silně věřící katolické rodiny. V 30. letech se jeho rodiče začali hlásit k Církvi adventistů sedmého dne a jejím členem se stal i on. Po komunistickém puči v únoru 1948 se kvůli tomu, že nechtěl ustoupit ze zásad svojí víry, ocitl několikrát ve vězení.

Cesta k vyrovnání se s válečnou minulostí byla v Německu dlouhá. Takzvaný osvětimský proces začal ve Frankfurtu nad Mohanem až v roce 1963 – téměř 20 let po konci války. O dva roky později se v Bundestagu rozhořela vášnivá diskuze – promlčet, nebo nepromlčet válečné zločiny? Někteří němečtí poslanci ukazovali na Československo. To si už v roce 1946 schválilo zákon, který říkal, že zločiny – včetně vraždy – spáchané od začátku okupace do října 1945 nebudou trestně stíhány.

„Říká se sice, když se hovoří o německé vině ‚je to vina všech‘ – skryté všeobecné zlo má spoluvinu na tom, že zlo propuklo na tomto místě, v Německu. Ale bylo by skutečnou vyhýbavostí a falešnou omluvou, kdybychom my Němci chtěli zmírnit svou vinu tím, že bychom ji uváděli do spojitosti k vině lidství,“ napsal filozof Karl Jaspers krátce po konci druhé světové války. Jeho kniha Otázka viny vyšla v roce 1946. Nabízí zamyšlení pro všechny – a ne jen o vině německého národa.

Katolický kněz Oto Mádr strávil patnáct let v komunistických věznicích. Nejtěžší chvíle ale prožil ještě ve vyšetřovací vazbě. Čelil naprosté izolaci, pocitům osamění a zapomenutí. I když útěchu nacházel ve své víře, jak sám říkal, byla to pro něj důležitá lekce. Zažil v sobě vzor vůči Bohu, protože měl pocit, že ho v těžké chvíli opustil. Nakonec došel ale k tomu, že jen Bůh určuje hranice temnoty. Ve vězení se pak stal oporou ostatním.