V bonusovém dílu Hlasů paměti se vracíme k příběhu generála Františka Moravce. Zatímco prezident Beneš se v londýnském exilu stále více obracel směrem k Sovětskému svazu, Moravec byl vůči Sovětům podezřívavý. Uvědomoval si, že se jim nedá věřit.

Anglie, 1941. „Jste ochotní akci provést?“ Josef Gabčík a Jan Kubiš s odpovědí nezaváhají. U válečné mise je riziko smrti přirozené. Oba to vědí a oba s tím počítají. Muž, který jim otázku položil, ani jinou odpověď neočekával. Věděl, proč vybral právě tyto dva. František Moravec promyslel a naplánoval atentát na Reinharda Heydricha do nejmenších detailů.

V bonusovém dílu Hlasů paměti uslyšíte příběh německého polního četníka, který za druhé světové války spolupracoval s českým odbojem. Když se na někoho objevilo udání, šel do hospody, objednal si pár piv, předstíral, že je opilý, a v náprsní kapse měl povystrčený papírek se jmény lidí, na které se pravděpodobně chystalo gestapo. Jednoho dne zmizel. Podle vzpomínek pamětníků ho zavraždili dva Češi kvůli vysokým koženým botám.

Květen 1957. V jedné z vězeňských místností v komunistickém lágru Rovnost si tichými hlasy povídá několik vězňů. Jeden z nich – Vladimír Požár – sedí za stolem a píše dopis své manželce. Neviděl ji už řadu měsíců a ostatní se složili, aby jí mohl domů poslat i nějaké peníze. Nikdo z nich v těch posledních klidných minutách netuší, že paní Požárová nejen nedostane dopis s penězi, ale také že už se nikdy se svým mužem znovu nesetká.

Nepodařený útěk a bestiální dozorce – tak by se dal ve zkratce popsat dramatický příběh Jaroslava Lukeše, který se snažil uprchnout z Věže smrti. Na útěku si ho ale všimli bachaři a jeden z nich ho postřelil. Jmenoval se Bohumír Vlačeha. Ten došel ke zraněnému muži ležícímu na zemi a z bezprostřední blízkosti ho střelil do hlavy. Jaroslav Lukeš byl ale stále při vědomí. Jak se mu podařilo přežít? A jak si dnes připomínáme oběti komunistického režimu?

Když těsně před Jáchymovem odbočíte autem na nenápadnou silnici směrem k věznici, dostanete se k bývalému táboru L. Dnes patří pod správu Národního památkového ústavu, který se ho snaží vrátit do stavu z 50. let – jako připomínku utrpení desítek tisíc vězňů, kteří prošli pracovními tábory na Jáchymovsku za komunistického teroru. Symbolem utrpení všech nespravedlivě odsouzených, pronásledovaných a týraných lidí se stala takzvaná Rudá věž smrti.

Radost z osvobození trvala příliš krátce. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 museli mít členové rodiny Suchých pocit, že se vrací do stejné noční můry jako za nacistické okupace. Nákladní vozy do strašnického krematoria znovu vozily těla popravených. Tentokrát ale uprostřed dne. Františkovi Suchému mladšímu bylo tehdy 20 let a rychle se zapojil do protikomunistického odboje.

Když projdete bránou krematoria v pražských Strašnicích, ocitnete se tváří v tvář impozantní budově. Z každé strany před ní plápolají ohně. Krematorium bylo postaveno v letech 1929 až 1932. Výběrové řízení na místo ředitele tehdy vyhrál František Suchý. A tím se začal psát příběh odvahy, tichého hrdinství a pevného charakteru.

Jednou ze záhad Ďáblic jsou dětské ostatky. Konkrétně 43 dětí politických vězeňkyň, které se měly narodit na Pankráci a skončit právě na Ďáblickém hřbitově. Prokázat se ale podařilo jen dva takové dětské osudy. Zbytek pohřebených těl patří dětem, které přišly na svět předčasně, nebo se narodily mrtvé. Výzkum ale pořád není u konce. Čas od času se znovu objevuje další velké téma – exhumovat ostatky lidí pohřebených u severní zdi, nebo je nechat odpočívat v pokoji?

Mohlo by to být místo klidného odpočinku. Nacistický a následně komunistický režim ale obestřel hřbitov temnotou a nenávistí. Právě tady se nacisté i komunisté zbavovali těl popravených odbojářů, vlastenců a politických vězňů. A protože v historii není nouze o paradoxy, leží tu vedle obětí i někteří z pachatelů. Kolik lidí je tady ale pohřbených a o koho konkrétně se jedná, to je dodnes v mnoha případech velkou neznámou.