Kolaborant – to byla nálepka se kterou Miloš Havel bojoval po květnu 1945. Obvinění proti němu byla ale čistě účelová a často za nimi stáli lidé z jeho nejbližšího okolí. Především pak levicoví filmaři v čele s Elmarem Klosem. Mnoho Havlových přátel a kolegů ale naopak u soudu vypovídalo v jeho prospěch.

Patřil k nejvýraznějším postavám předválečného filmu v Československu. Kučeravý a usměvavý Miloš Havel, kterého otec v pouhých 20 letech pověřil vedením Lucerny, nechal ve 30. letech na Barrandově postavit filmové ateliéry. Okupace českého území německými vojsky ho ale postavila před nejtěžší otázku jeho života – dokáže zachránit český film, a přitom se nezaplést s nacisty víc, než je nutné? Jeho příběh dodnes nutí k zamyšlení: kde končí snaha o přežití a začíná kolaborace?

Jak to vypadalo na českém území ještě před tím, než vzniklo Československo? Jak si pohraniční vesnice a města pamatuje německé obyvatelstvo? A jak se jejich vzpomínky liší od toho, co známe dnes?

„Když budeš hledět být dobrým člověkem, tak si můžeš být jistý, že bude na světě o jednoho mizeru méně. Takže kdybychom si to všichni vzali za cíl… nebylo by nám fajn?“ Tak zní životní motto Marianny Tomašovské. Přestože by děti nikdy neměly trpět za prohřešky svých rodičů, její příběh ukazuje, že některé byly nesmyslně trestány za provinění celého národa.

V bonusovém dílu Hlasů paměti se vracíme k příběhu generála Františka Moravce. Zatímco prezident Beneš se v londýnském exilu stále více obracel směrem k Sovětskému svazu, Moravec byl vůči Sovětům podezřívavý. Uvědomoval si, že se jim nedá věřit.

Anglie, 1941. „Jste ochotní akci provést?“ Josef Gabčík a Jan Kubiš s odpovědí nezaváhají. U válečné mise je riziko smrti přirozené. Oba to vědí a oba s tím počítají. Muž, který jim otázku položil, ani jinou odpověď neočekával. Věděl, proč vybral právě tyto dva. František Moravec promyslel a naplánoval atentát na Reinharda Heydricha do nejmenších detailů.

V bonusovém dílu Hlasů paměti uslyšíte příběh německého polního četníka, který za druhé světové války spolupracoval s českým odbojem. Když se na někoho objevilo udání, šel do hospody, objednal si pár piv, předstíral, že je opilý, a v náprsní kapse měl povystrčený papírek se jmény lidí, na které se pravděpodobně chystalo gestapo. Jednoho dne zmizel. Podle vzpomínek pamětníků ho zavraždili dva Češi kvůli vysokým koženým botám.

Květen 1957. V jedné z vězeňských místností v komunistickém lágru Rovnost si tichými hlasy povídá několik vězňů. Jeden z nich – Vladimír Požár – sedí za stolem a píše dopis své manželce. Neviděl ji už řadu měsíců a ostatní se složili, aby jí mohl domů poslat i nějaké peníze. Nikdo z nich v těch posledních klidných minutách netuší, že paní Požárová nejen nedostane dopis s penězi, ale také že už se nikdy se svým mužem znovu nesetká.

Nepodařený útěk a bestiální dozorce – tak by se dal ve zkratce popsat dramatický příběh Jaroslava Lukeše, který se snažil uprchnout z Věže smrti. Na útěku si ho ale všimli bachaři a jeden z nich ho postřelil. Jmenoval se Bohumír Vlačeha. Ten došel ke zraněnému muži ležícímu na zemi a z bezprostřední blízkosti ho střelil do hlavy. Jaroslav Lukeš byl ale stále při vědomí. Jak se mu podařilo přežít? A jak si dnes připomínáme oběti komunistického režimu?

Když těsně před Jáchymovem odbočíte autem na nenápadnou silnici směrem k věznici, dostanete se k bývalému táboru L. Dnes patří pod správu Národního památkového ústavu, který se ho snaží vrátit do stavu z 50. let – jako připomínku utrpení desítek tisíc vězňů, kteří prošli pracovními tábory na Jáchymovsku za komunistického teroru. Symbolem utrpení všech nespravedlivě odsouzených, pronásledovaných a týraných lidí se stala takzvaná Rudá věž smrti.