Cesta k vyrovnání se s válečnou minulostí byla v Německu dlouhá. Takzvaný osvětimský proces začal ve Frankfurtu nad Mohanem až v roce 1963 – téměř 20 let po konci války. O dva roky později se v Bundestagu rozhořela vášnivá diskuze – promlčet, nebo nepromlčet válečné zločiny? Někteří němečtí poslanci ukazovali na Československo. To si už v roce 1946 schválilo zákon, který říkal, že zločiny – včetně vraždy – spáchané od začátku okupace do října 1945 nebudou trestně stíhány.

„Říká se sice, když se hovoří o německé vině ‚je to vina všech‘ – skryté všeobecné zlo má spoluvinu na tom, že zlo propuklo na tomto místě, v Německu. Ale bylo by skutečnou vyhýbavostí a falešnou omluvou, kdybychom my Němci chtěli zmírnit svou vinu tím, že bychom ji uváděli do spojitosti k vině lidství,“ napsal filozof Karl Jaspers krátce po konci druhé světové války. Jeho kniha Otázka viny vyšla v roce 1946. Nabízí zamyšlení pro všechny – a ne jen o vině německého národa.

Katolický kněz Oto Mádr strávil patnáct let v komunistických věznicích. Nejtěžší chvíle ale prožil ještě ve vyšetřovací vazbě. Čelil naprosté izolaci, pocitům osamění a zapomenutí. I když útěchu nacházel ve své víře, jak sám říkal, byla to pro něj důležitá lekce. Zažil v sobě vzor vůči Bohu, protože měl pocit, že ho v těžké chvíli opustil. Nakonec došel ale k tomu, že jen Bůh určuje hranice temnoty. Ve vězení se pak stal oporou ostatním.

Katolického kněze a teologa Oto Mádra odsoudili komunisté na doživotí. V komunistických věznicích nakonec strávil patnáct let. Ani v těch nejtěžších chvílích ale nepřestal jednat podle svého svědomí a pořád být útěchou pro lidi ve svém okolí.

„Byl jsem odsouzen za účast na ilegálním časopise, čili za psaní, za skupinu… Okolnost pokusu o přechod hranic nakonec zanikla v tom důležitějším. Za vyjádření vztahu ke skutečnosti jsem dostal první honorář literární – jedenáct let,“ vzpomínal na konci 80. let spisovatel a politický vězeň Karel Pecka. V necelých 21 letech byl zatčen a po krutých výsleších odsouzen na 11 let. Trest si bez pěti měsíců odseděl celý. O tom, co v lágrech prožil, napsal řadu knih.

Na začátku byla tajná dohoda mezi Sovětským svazem a Československem. Psal se rok 1945. I když druhá světová válka teprve nedávno skončila, blížila se další. Studená. Sověti si dobře uvědomovali, že Američané mají atomové zbraně, které jim dávají drtivou převahu. SSSR nutně potřeboval uran a Československo k němu nabídlo snadný přístup – založený na otrocké práci desetitisíců politických vězňů.

Bylo 13. července 1943, když zhruba 1500 německých vojáků napochodovalo do obce Český Malín na Volyni. Obyvatele vyhnali na náměstí a muže oddělili od žen a dětí. 400 lidí upálili, zastřelili nebo ubili pažbami zbraní. Jaký byl důvod nacistického řádění v české obci? A jak na tragické události vzpomínají pamětníci? Poslechněte si bonusový díl Hlasů paměti s novinářkou Lucií Korcovou a ředitelem Post Bellum Mikulášem Kroupou.

„Za chalupu grunt!“ Tak znělo heslo, pod kterým v druhé polovině 19. století odcházely tisíce Čechů na Volyň. V oblasti, která leží na severozápadě dnešní Ukrajiny, dokázali vybudovat své nové domovy. Hluboké rány způsobené především druhou světovou válkou se nesmazatelně vryly nejen do tváře Volyně, ale i do příběhů volyňských Čechů.

Uplynulo jen sedm let od konce druhé světové války, když ve vykonstruovaném procesu stanulo před soudem čtrnáct lidí. Jedenáct z nich bylo židovského původu. Sovětský svaz v té době obrátil svoji politiku vůči Izraeli a sovětští poradci v procesu s takzvaným spikleneckým protistátním centrem Rudolfa Slánského na konci roku 1952 využili antisemitské nálady. Sionismus a sionisté byli odsouzeni jako úhlavní nepřátelé režimu.

Dodávky zbraní a výcvik pilotů na straně jedné, na té druhé jen o pár let později antisemitsky laděné soudní procesy a otevřená nenávist k sionismu. Vazby mezi Československem a Izraelem se od čtyřicátých let nejprve pevně propletly, aby byly následně násilně přetrhány. To vše dle pokynů Sovětského svazu.