O kontroverzní témata naše historie skutečně nemá nouzi. Patří mezi ně i pomoc vlasovců Pražskému povstání v boji proti německým okupantům. Za minulého režimu se o podílu vlasovců na osvobození Prahy vůbec nemluvilo. Výmluvný fakt, že rudoarmějci vjíždějící ráno 9. května 1945 do našeho hlavního města byli vítání hesly Svobodná Praha vítá Rudou armádu, se cudně tajil. O to větší a bouřlivější diskuse se o vlasovcích vedou v posledních 30 letech. (Repríza z roku 2020.)

Komunisté už se nelíbají. Kdysi dávno to ale bylo běžné a uvítací ceremoniály mezi vysoko postavenými komunistickými pohlaváry se bez soudružského polibku neobešly. Mnohdy to byl polibek téměř francouzského typu, přímo na ústa. Asi ten nejslavnější bratrský polibek, který je zvěčněný i na zbytcích Berlínské zdi, a u kterého se ošívá nejeden nestranný pozorovatel, je ten mezi sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem a jeho východoněmeckým soudruhem Erichem Honeckerem. (Repríza.)

Většina Maďarů dodnes nesouhlasí s Trianonskou mírovou smlouvou. Na jejím základě země po první světové válce přišla o dvě třetiny území. Přibližně tři miliony Maďarů se ocitly mimo hranice svého státu. Maďarské království se to v březnu 1939 pokusilo alespoň částečně změnit anexí Podkarpatské Rusi a Malou válkou se Slovenským státem.

Od kapitulace hitlerovského Německa neuplynul ani měsíc a na československo-polské hranici v oblasti Těšínska se soustředily ozbrojené síly. Hrozilo vypuknutí ozbrojeného konfliktu.

Za oficiální začátek druhé světové války se považuje 1. září roku 1939, kdy Němci napadli Polsko. Někdy se ale říká, že fakticky začala válka už o rok dříve. Na československo-německých hranicích, v obcích, jako je například Habartov nedaleko Sokolova.

Desítky let stará komunistická propaganda dodnes deformuje názor mnoha lidí na působení banderovců v Československu v letech 1945 až 1947. Ukrajinské nacionalisty často líčila jako nelítostné vrahy v uniformách SS. Válečné a poválečné dění ve střední a východní Evropě bylo barvitější. Jak to doopravdy bylo s banderovci v Československu?

Alfons Mucha, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik, Antonín Švehla, Alois Rašín, František Křižík, Josef Skupa, Zdeněk Štěpánek, bratři Čapkové, Jan Masaryk a mnoho dalších, které také jistě znáte. To byli svobodní zednáři. Jejich společenství je stále pro mnohé tajemným a rojí se kolem něj řada fantaskních teorií. Pravda je o mnoho prostší. U nás se jim dařilo hlavně za první republiky.

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se ve veřejném prostoru objevilo nové slovo: normalizace. Podle sovětských představ (ve skutečnosti diktátu) mělo znamenat plné obnovení totalitního režimu v Československu. Ovšem první pookupační měsíce umožňovaly ještě jeden výklad, který fakticky používalo rozpadající se reformní vedení KSČ, a to – při akceptování okupace – snahu o udržení alespoň části reforem roku 1968.

Mapovat historii prostřednictvím rozhlasové reportáže je zvukové dobrodružství. Lidé s mikrofonem byli „u toho“ a ve zvukových záběrech s jejich hlasy se zrcadlí atmosféra doby. Je to unikátní let časem. Rozhlasová reportáž se však vyvíjela také v závislosti na rozhlasové technice a její postupné mobilitě.

Český rozhlas v roce 2023 oslavil sto let vysílání. Postupně se nedílnou součástí našeho programu staly i zprávy a zpravodajství. Pokud nejste fanoušky starých, praskajících a často nesrozumitelných zvukových ukázek, zprávy v počátcích rozhlasového vysílání by vás pravděpodobně příliš nebavily.