Varšava srovnaná se zemí, Paříž a Londýn bombardované. Konec 2. světové války nepřinesl jen úlevu, ale i počítání ztát. Praha byla dlouho uchráněná. Přesto se na její podobě podepsaly především dvě události – bombardování v únoru 1945 a květnové povstání. Která místa se tak proměnila? Která zmizela nadobro?

Přesně to se stalo v listopadu 1944 nad územím Srbska, kdy proti sobě bojovali američtí a sovětští letci.

Málokdo si dokáže představit situaci pilota, který se řítí vzduchem a neví, jestli se někdy vrátí. Musí se rozhodovat rychle a správně, nesmí ztratit orientaci. 7. listopadu 1944 se nad územím Srbska odehrála letecká bitva, ke které nikdy nemělo dojít.

O tom, že je nutné vyhnat či odsunout německé obyvatele z Československa těsně po druhé světové válce, tehdy téměř nikdo z představitelů vítězných mocností ani naší vlády nepochyboval. Byly tu však okolnosti, které mohly odsunu legitimně zabránit. Čím by si procházelo Československo, kdyby se svých Němců nezbavilo? Nad tím se zamýšlí další díl minisérie Coby kdyby pořadu Historie Plus.

Americká armáda překročila hranice Československa, Rudá armáda vztyčila nad berlínským říšským sněmem sovětskou vlajku a v Praze vypuklo povstání. V archivu Českého rozhlasu jsou dodnes pozoruhodné nahrávky z osvobozování nacistických koncentračních táborů nebo oznámení smrti Adolfa Hitlera. Rozhlas byl tehdy jediným zprostředkovatelem aktuálních zpráv a byl velmi rychlý. Vydejte se v Archivu Plus do jarních měsíců roku 1945 a připomeňte si atmosféru konce války.

Zatímco Evropané už v květnu 1945 slavili konec druhé světové války, Američané v té době ještě vyhráno neměli. Kapitulace Japonska byla v nedohlednu a americká veřejnost začala být netrpělivá. Co by bylo dál, kdyby Američani nevytvořili a nepoužili atomovou bombu? Konkrétní plány, jak Japonsko donutit ke kapitulaci jinou cestou, existovaly. A mohly ovlivnit i další vývoj Evropy. Věnuje se tomu další díl minisérie Coby kdyby v pořadu Historie Plus.

Koncem 19. století zasáhla jižní Čechy série velmi ničivých povodní, v jejichž důsledku začaly být ve velké míře regulovány řeky. A vzniklo také neuvěřitelné množství projektů na stavbu nových přehradních nádrží.

Od chvíle, kdy se v sedmadvaceti letech poprvé objevil na frontě, bylo jasné, že Richard Tesařík je vojákem, který se nebojí a dokáže strhnout i ostatní. Jenže vlastnosti, které mohl osvědčovat v boji, byly v mírových letech příčinou mnoha problémů. O Richardu Tesaříkovi hovoří ve speciálu Portrétů věnovaném slavným velitelům historik Jan Adamec.

S datem konce 2. světové války byly tak trochu problémy. Řadu desetiletí jsme slavili 9. květen, posléze se Dnem osvobození stal 8. květen. Proč? Souviselo to s tím, kdo bude považovaný za osvoboditele: jestli to bude Rudá armáda, jiná spojenecká vojska do Prahy podle dohod vstoupit nesměla, anebo přiznáme, že se Pražané osvobodili tak trochu sami. Díky obdivuhodné statečnosti účastníků Pražského povstání.