Jižní část Moravy je v povědomí širší veřejnosti zafixována coby území převážně zemědělské – region, kde se daří nejen běžným agroplodinám, ale též vinohradům dotvářejícím kolorit řady obcí. O to více mohou návštěvníky Slovácka překvapit kyvadlové těžební stroje, které se nachází ve volné krajině. Naleziště ropy nejsou na Moravě sice rozsáhlá, ovšem význam mají třeba už proto, že skýtají surovinu nadprůměrné kvality.

Když holandský malíř Rembrandt van Rijn nakupoval několik cibulek tulipánů, určitě netušil, že kvůli nim bude muset v roce 1657 prodat dům a vyhlásit bankrot. Lákavá investiční komodita se totiž změnila v noční můru holandské vyšší společnosti. Poté, co cena tulipánů několik desetiletí raketově rostla, o ně najednou nebyl zájem. A slavný malíř se stal jednou z obětí první velké spekulativní bubliny.

Sídliště, jemuž i po letech zůstal původní název Stalingrad, patří k unikátnímu souboru bytových domů, které vznikly v důsledku mohutného rozvoje průmyslové výroby ve Žďáře nad Sázavou. Jeho podoba je ovlivněna tehdejších sovětským vzorem.

Naproti Lichtenštejnskému paláci na pražské Kampě stojí bývalá koželužna. Mnohým je známa pod jmény po bývalých obyvatelích. Říká se jí totiž Dobrovského vila nebo Werichova vila. A kromě nich žili v domě i historik Zdeněk Wirth, Werichův přítel Jiří Voskovec nebo básník Vladimír Holan, který do vily přišel v roce 1948 a zůstal v ní celých dvacet let.

Nejen nové uniformy a nový název přinesl rok 1990 policejním sborům. Někdejší esenbáci náhle čelili brutálnějším zločincům a zároveň nedůvěře společnosti. Jak se s tím vyrovnávali? O tom je poslední díl série Podsvětí devadesátek. Uslyšíte také kriminalistu Jiřího Markoviče.

Porevoluční euforie se na konci 80. a začátku 90. let přelila i tam, kde by to běžný člověk nečekal. Do věznic, kde si desetitisíce odsouzených odpykávaly své tresty.

Zločin v 90. letech v České republice (tzv. „divoká devadesátá“) byl po pádu komunismu charakteristický prudkým nárůstem organizovaného zločinu, vražd a podvodů. Jen v roce 1990 stoupl počet vražd na více než dvojnásobek. Éru definovaly orličtí vrazi, nájemné vraždy, tunelování a propojení podsvětí s policií.

Veksláci byli oficiálně hlídači, vrátní nebo pracovali v kotelnách. Ale většinou je tam nikdy nikdo neviděl. Místo sebe totiž zaměstnávali nastrčené důchodce nebo studenty, kteří si chtěli přivydělat. Mít v občance razítko zaměstnavatele v socialistickém Československu znamenalo, že člověk není příživník. Jinak mohl být stíhán za takzvané příživnictví.

„Sejdou-li se tři anarchisté, mají bezpečně alespoň pět navzájem se vylučujících názorů světových,“ objevilo se v anarchistickém časopise Komuna v roce 1907.

Je zajímavé, jak vzpomínáme na hrdiny druhé světové války. Na ty, co přispěli k porážce nacismu. Hned od jejího konce, a právem, oslavujeme vojáky Rudé armády, stejně tak výsadkáře z Velké Británie i Sovětského svazu. Vzpomněli jsme si i na československé letce v královském letectvu a na ty, kteří se rozhodli zůstat a bojovat doma.