Byla Květná neděle 25. března 1945, do Velikonoc scházel poslední týden. Pražané se právě vraceli z dopoledních radovánek, aby doma mohli usednout k obědu. Když v tom se ozvaly sirény a posléze se na nebi začaly lesknout přilétající formace stovek amerických bombardérů 15. letecké armády. Během náletu byly zasaženy stovky civilních objektů. Hlavním cílem spojeneckého náletu na severovýchod Prahy byly Českomoravské strojírny, neboli ČKD.

Transporty lidí přijížděly do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau z celé okupované Evropy. V přeplněných vagonech se tísnili židé, romové, političtí vězni, váleční zajatci i ti, které nacisté označili za „méněcenné“. V otřesných podmínkách cestovali i několik dní. Domů z tábora se už drtivá většina z nich nikdy nevrátila.

Na celou reportáž s videem se můžete podívat ne serveru Novinky.cz.

Krátce po půlnoci 10. března 1945 se nad Tokiem objevují první americké bombardéry B-29. Nejzkušenější posádky shazují zápalné bomby. Požáry vytvářejí obrazec ohromného X, podle něhož se řídí další posádky. Nálet trvá dvě a tři čtvrtě hodiny, během nichž 279 letadel shazuje 1650 tun zápalných bomb včetně napalmových a fosforových. Silně fouká a plameny se ve městě rychle šíří. Ohnivá bouře sežehla skoro 40 km čtverečních zástavby. Zemřelo na sto tisíc lidí a další milion přišel o střechu nad hlavou Šlo o nálet s vůbec největším počtem obětí.

Německý třímotorový transportní Junkers Ju-52 se 23. února 1945 těžce prodírá nocí. Je přetížený. Z Vratislavi obležené Rudou armádou odváží dvacítku zraněných z německé pevnosti Breslau. Počasí je špatné, prudký vítr cloumá strojem. Najednou zazní obrovská rána. Letadlo ještě před svítáním naráží do svahu Obřího hřebene mezi Sněžkou a Svorovou horou. Šest zraněných se vydává ve sněhové vánici hledat pomoc. Do čtyři kilometry vzdálených Růžohorek přicházejí promrzlí v šest ráno. Mráz je příliš silný. Záchranná výprava vedená horalem Robertem Hoferem už v troskách nikoho živého nenachází. Při havárii umírá 24 lidí.

Ráno 19. února 1945 je po dvou pošmourných dnech nad Iwodžimou jasno. Američané z námořní pěchoty vybíhají minutu před devátou ráno z vyloďovacích člunů a zaujímají pozice na pláži. Podle plánu vykládají materiál. Postup z pláže však komplikují skoro pět metrů vysoké svahy z jemného černého sopečného popela, po kterém se špatně chodí a nedá se do něj zakopat. To je přitom potřeba. Hodinu po vylodění spouštějí japonští obránci vražednou kulometnou palbu. Boje o japonský ostrov jsou tvrdé a krvavé.

Je polovina února 1945 a spojenecké bombardéry právě mění německé Drážďany v prach a popel. Zasažena je i tamní věznice, v jejichž hořících troskách bojuje o život mezi mnoha dalšími českými vlastenci i slavný loutkář Josef Skupa. Jeho legendární loutky Spejbla a Hurvínka jsou v tu dobu v trezoru plzeňského gestapa. Kvůli protinacistickým narážkám v jeho hrách je už Češi neměli nikdy vidět…

Je Popeleční středa, 14. února 1945. K Praze přilétají od jihozápadu americké bombardéry. Začínají houkat sirény. Lidé však protiletecký poplach ignorují. Už tolikrát byl planý. Tentokrát však létající pevnosti shazují bomby. Explodují pár minut po vyhlášení poplachu. Lidé utíkají do krytů nebo do sklepů. Mnozí umírají pod troskami, další v krytu na Karlově náměstí.

Sirény v Drážďanech se rozhoukaly 13. února 1945 ve 21.51. Němci běží do krytů. Ve vzduchu je slyšet hukot těžkých bombardérů. O 22 minut později dopadají první bomby na cíle označené magnesiovými světlicemi, kterým Němci říkají „vánoční stromečky“. Během náletů od 13. do 15. února bylo na město shozeno asi 4000 tun bomb. Ohnivá bouře zničila 6,5 kilometru čtverečních města. Zemřelo na 25 000 lidí.

Jaltská konference, která probíhala od 4. od 11. února 1945, byla posledním setkáním amerického prezidenta Franklina Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josefa Stalina. Spojuje se s ní řada mýtů včetně toho, že si na ní velmoci rozdělily sféry vlivu. V obsáhlém rozhovoru v rámci projektu Rok osvobození je vyvrací Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny. Dozvíte se třeba, že o osudu Československa se na Jaltské konferenci nerozhodlo, dokonce se o něm vůbec nejednalo.