Poslechněte si podcast: Filip Kaňkovský: Ostře proti rasismu platí pořád. Ska je špinavá hudba (178)
Po patnácti letech se o pozornost hlásí kapela špičkových hráčů Green Småtroll, ve které zpívá Filip Kaňkovský. O tom, jak se stal z rude boye uznávaným hercem Národního divadla. A že hudba v jeho příběhu hrála vždycky důležitou roli, mluví v podcastu Headliner CZ s Honzou Vedralem.
Album Carousell of Pain pokřtí Green Småtroll 28.11. v klubu Futurum. Kaňkovský zároveň ztvárnil hlavní roli v audioknize Roy Ellis: Šéf skinhead, jejíž vznik můžete podpořit v crowdfundingové kampani na hithit.cz/symarip.
Začalo to na Sedmičce
„Na tom koncertě jsi viděl rudeboys, kluky s bekovkou, totální grindcore pankáče a skinheady,“ vzpomíná Filip Kaňkovský na iniciační večer ve strahovském Klubu 007, kde se ocitnul na začátku nultých let ještě jako student hudebního gymnázia. „Já byl vychovanej v tom, že skinhead je nepřítel. Když jsem viděl tu symbiózu, nebyl jsem to schopen pochopit. A o to víc mě to zajímalo.“
Subkultura reggae a ska tehdy bujela. A jeho rychle pohltila se vším všudy. To byl taky důvod, proč založil Green Småtroll – ska-jazzovou kapelu, která se od zbytku tehdejší scény lišila zejména tím, že uměla hrát. Byli to sice vesměs kluci z hudební školy, ale taky dovedli jasně formulovat názory a postoje. Jedním z prvních hitů Green Småtroll se stala písnička SHARP odkazující na hnutí Skinheadi proti rasismu. „Byl jsem tou myšlenkou fascinovaný. Naprosto jasně se to stavěla proti tomu, co si tu běžná společnost myslela o skinheads,“ připomíná Kaňkovský neblahou pachuť devadesátých let, kdy se u nás plešatci spojovali s rasistickým násilím i vraždami. I skutečné kořeny subkultury, které sahají stejně tak na Jamajku jako do londýnských klubů a boxeren 60. let.
„Vostře proti rasismu, vostře proti útlaku, vostře proti tuposti,“ zpíval Filip ve skladbě SHARP. A povahu té doby dokázal shrnout do jednoduché věty v textu: „Když rasista si myslí, že si kámoš...“
„Tu písničku jsem měl přichystanou, ale chybělo mi ji doťuknout. Já si tehdy čerstvě pořídil harringtona s logem Lonsdale. Nikdo z mých známých mi nechtěl věřit, že jsem měl tu odvahu ho nosit. Ta doba byla přeci jen trochu jiná a divočejší,“ vzpomíná Kaňkovský na nepříjemnou událost, která se do skladby vepsala. „Měl jsem tehdy malou čubinu, křížence rotvajlera s dobrmanem. Byla ale dobračisko. Byl jsem s ní v parku a šel proti mě vyloženej nácek, kterej na ní pustil svoje dva dobrmany. Ty jí trochu potrhali a on se mi vysmál,“ vypráví historku, která v něm zanechala vztek a hněv. A díky které nakonec písničku, kterou od té doby Smatrollové zavírají své koncerty, dokončil.
„Na základě toho, že jsem měl na sobě značku Londsale si myslel, že k sobě patříme. Přitom Lonsdale je jenom další z insignií, který rasisti ukradli původním skinheadům. Byl to čistě černošskej boxerskej klub z roku 1960,“ vypráví Kaňkovský. „Vysvětlovat, jak to bylo se skinheads je dlouhá odysea. Ale to, co jsme tehdy zažívali, to bylo jasný. To byla renesance toho původního hnutí,“ vrací se do dob, kdy se s autorem rozhovoru Honzou Vedralem – tehdy členem The Chancers – často potkávali na koncertních pódiích.
Po patnácti letech
Zájem o reggae a ska časem (a také vlnou tupých zábavových kapel) ochabnul. V ústraní alespoň na pohled skončili také Green Småtroll. S novým albem, které dostalo název Carousel of Pain se vrací po patnácti letech. Křtít ho budou 28.11. v pražském klubu Furturum. „Patnáct let zní fatálně. Ta proluka logicky souvisela s mým přerodem a tím, že jsem se začal hodně věnovat divadlu,“ vysvětluje Kaňkovský v podcastu. „DAMU je fakticky vojenská škola. Vyžaduje drill a přípravu a jsi tam od nevidím do nevidím. Dřív jsem organizoval zkoušky, psal ve velkým procentu muziku. Ale to všechno přestalo. Od osmi do osmi jsem byl ve škole a potřeboval jsem najít sám sebe a rozvinout se.“
Kapela Green Småtroll ale přesto nikdy hrát nepřestala. Čekala na impuls, který přišel letos. A přestože je plná vytížených špičkových hráčů se čtyřicítkou na krku, pustili se do práce na novém albu jako za mlada. „Zkoušeli jsme v nevytopitelný zkušebně od desíti do dvou do rána. A o víkendu furt,“ popisuje Filip přípravu písniček, které nakonec nahráli s Adamem Karlíkem ve špičkových studiích Sono. Výsledkem je zvukově i obsahově dotaženáý nahrávka, která v sobě má něco z atmosféry, kdy tady žánr ska začínal. A kde v sobě rozlítaní muzikanti, z nichž každý už má dávno svoje zájmy a povinnosti, vzali energii a vůli? „Náš saxofonista Filip Kučera mi jednou řekl: „Hele, já hraju ve spoustě uskupení, ale nikde není taková chemie jako s touhle rodinou pacientů,“ vysvětluje si to Kaňkovský.
Album nakonec dostalo striktní černobílý vizuál a pro tuzemské šablonovité vnímání žánru možná až nepochopitelný název – kolotoč bolesti. „Protože běžnej život je kolotoč bolesti. A možností být naštvaný je nekonečno,“ říká k tomu Filip lakonicky. „Ska a reggae by podle mě mělo bejt špinavý, ať už to znamená cokoliv. Inspirací pro Carousell of Pain bylo násilí. A životní příběh, který se mi spojil s příběhem Terryho Halla z The Specials a Fun Boy Three,“ připomíná ikonického zpěváka který se nikdy neusmál, přestože hrál v zásadní britské ska kapele. Svoje démony si Hall mrazivě vyzpíval v písni Well Fancy That, v níž odvyprávěl své životní trauma, kdy ho učitel ze školy ve dvanácti letech odvezl do Paříže, kde se stal obětí gangu pedofilů…
Audiokniha s Royem Ellisem
Krom nového alba své kapely se FIlip Kaňkovský podílí také na vznikající audioverzi knihy Roy Ellis: Šéf skinhead, kterou napsal šéfredaktor Headlineru Honza Vedral. „Do tý knihy a historie se nořím znovu. A říkám si, že je úplně jedno, jestli si ze Singapuru, Kingstonu, nebo z Prahy z Nuslí. Je tam tolik styčných věcí a ta hudba je takový propojovák, že mi nad tím zůstává rozum stát,“ říká Kaňkovský a vzpomíná na své první setkání s legendou žánru, ke kterému došlo v roce 2008.
Tehdy na Subculture Festu v pražském Abatonu Green Småtroll dělali Royu Ellisovi jako první tuzemská parta doprovodnou kapelu. „Říkali jsme si, že se z toho nesmíme složit. Všichni to brali totálně vážně,“ popisuje tehdejší přípravy. A tak jako většina muzikantů, kteří měli tu čest stát s Mr. Symaripem na jednom pódiu, na koncerty, které spolu odehráli, vzpomíná jako na životní a formativní zážitek.
Možná i protože sám býval zakřiknutý kluk, ve kterém se skrývala touha se někam dostat a něco dokázat. A útočiště našel ve zvuku a historii reggae, ska i rocksteady.
Není přesto vydávání nového alba „na druhou dobu“ nebo knížek o historii v dnešní době čirá bláhovost? Může se zájem o tyhle žánry v Česku zase vrátit?
Filip se nad tou otázkou, kterou řeší oba účastníci rozhovoru, zamyslí.
„Myslím, že je to spíš naše přání, ale fouká se tu do ohýnku, který by mohl chytit.“
Headliner CZ
O hudbě zevnitř i zvenku. Rozhovory, komentáře, názory a souvislosti od Honzy Vedrala. Pozor, revue NOTY VOLE nově na samostatném kanálu!
ŠÉFOVÉ GRAPE: Festival jsme vymysleli v dodávce. Na Slovensku je to boj (222)
Slovenský festival Grape začínal v roce 2010 jako komorní akce pro dva tisíce lidí. Dnes patří k největším multižánrovým festivalům na Slovensku a sbírá ocenění po celé Evropě. V podcastu Headliner CZ o něm s Honzou Vedralem mluvili zakladatelé Juraj Podmanický a Janči Trstenský – o architektuře, slovenské DPH i o tom, proč letos festival ovládnou mytická zvířata a co čekat od programu i do Vatry, kam se nesmí nosit mobily.
Headliner půda (10): „Musela jsem být ta zlá.“ Manažerky odhalují zákulisí české hudby (část 2)
Jak přesvědčit umělce, že rozhovory jsou podobně důležité jako nové písničky? Kdy musí manažer chránit interpreta před fanoušky – a kdy před ním samotným? A proč jsou to právě manažerky, kdo často schytá všechno, co ostatní říct nechtějí?
Ve druhé části desáté Headliner půdy otevřeně mluví Kateřina Žbirková, Ludmila „Dydla“ Karlíková a Rozálie. S Honzou Vedral probíraly neviditelnou práci, bez níž by hudební kariéry českých muzikantů nevypadaly tak, jak je známe. Dojde na nezaplacené koncerty, ego umělců, sexismu v branži, hledání sponzorů i na otázku, jestli o úspěchu rozhodují hity, koncerty, nebo roky poctivé práce. I na historku o tom, jak Meky zkoušel jednoho svého fanouška ze hry na housle.
Headliner půda #10 s tématem Manažerky se konala 25. května v Galerii Malostranské besedy. Diskusní večer vzniká za podpory Ministerstva kultury, Ochranného svazu autorského a Městské části Praha 1.
Záznam z akce můžete poslouchat v podcastu Headliner CZ. Další Headliner půda se koná 21.9. 2026 opět v Malostranské besedě, jste srdečně zváni.
Headliner půda (10): „Zamkli mě v šatně. Nechtěli dát prachy.“ Manažerky české hudby (část 1)
Jak se zachraňuje koncert, když si basák zapomene basu? Co se děje, když pořadatel nechce po vyprodaném koncertě zaplatit? A proč je důvěra v hudební branži často víc než jakákoli smlouva?
Desátá Headliner půda patřila hudebním manažerkám. S Honzou Vedralem o svých zkušenostech mluvily Kateřina Žbirková, Ludmila „Dydla“ Karlíková a Rozálie. Tři ženy ze tří různých pater hudebního provozu: od Mekyho Žbirky a Lenny přes Rock for People a Vypsanou fiXu až po autorku, zpěvačku a harmonikářku, která si po odchodu od velké vydavatelské společnosti zkusila řídit kariéru sama.
Headliner půda #10 s tématem Manažerky se konala 25. května v Galerii Malostranské besedy. Diskusní večer vzniká za podpory Ministerstva kultury, Ochranného svazu autorského a Městské části Praha 1.
Záznam z akce můžete poslouchat v podcastu Headliner CZ. Druhý díl bude následovat brzy. Další Headliner půda se koná 21.9. opět v Malostranské besedě, sjte srdečně zváni.
ŠÉFOVÉ MIGHTY SOUNDS: Na začátku byl mejdan jak hovado. Vyškolila nás Metallica (219)
„Kuba běhal po louce a řval: Mejdan! Mně se udělalo zle,“ popisuje František Švadlena první ročník festivalu Mighty Sounds.
Letos oslaví přehlídka zaměřená na hard core, punk, ska, reggae a další subkultury dvacátý ročník. S trojicí zakladatelů, do které patří ještě Kuba Siňor a Filip Vondrášek si připomínáme ty nejlepší historky. A povídáme si o tom, jak se z nadšenecké akce stal mezinárodně uznávaný pojem nejen na festivalové mapě.
"Od začátku jsme nechtěli být knedlo zelo festival," říkají pořadatelé v rozhovoru s Honzou Vedralem.
Letos se festival koná mezi 26. a 28. červnem v Táboře v pohodlném a praktickém areálu místního letiště, který skýtá takové výhody, jako je tekoucí voda a splachovací toalety pro všechny návštěvníky.
Hrát budou kapely jako Pennywise, Skindred, Burning Spear, The Selecter nebo Asian Dub Foundation a výkvět domácí i světové nezávislé scény. Ale všechno to začalo v roce 2005 slibem peněz, které nikdy nepřišly...
Petr Dvořák a Míla Dubská: Život po televizi. Rokenrol, Glasto a Lennon v galerii (218)
Rokenrol spojuje. Petra Dvořáka většina lidí zná jako top manažera a úspěšného ředitele soukromé i veřejnoprávní televize. Málokdo si ho umí představit, jak s kytarou zpívá The Clash, nebo chodí s foťákem po Glastonbury. Se svojí ženou Mílou Dubskou navíc pořádá festival klasické hudby v Troji a do Leica Gallery Prague pozvali Juliana Lennona.
Oba byli hosty podcastu Headliner CZ, který měl jediné pravidlo. Nebudeme mluvit o televizi!
Márdi: Pitva Ideálu. „Může to být jedno z posledních alb Fixy“ (217)
„Vím, že čas je dneska největší hodnota," uvažuje frontman Vypsané fixy Márdi nad novým albem Ideál, protože ho kapela vydává v době, která celým deskám nepřeje. „Přál bych si, aby nám někdo dal těch čtyřicet minut poslechu.“
V detailním rozhovoru Honzy Vedrala se dozvíte vše o genezi nahrávky, o které se krátce po vydání mluví jako o jedné z nejlepších v diskografii Vypsané fixy.
Čekají vás příběhy všech písní i okolnosti nahrávání a vzniku alba, které kapela začala dávat dohromady v okamžiku, kdy se ocitla v krizi, o níž věděl zvnějšku jen málokdo. „Po tom, co jsme vyhráli Anděla, jsem čekal, že přijde propad, protože to tak je vždycky, když se něco povede," vypráví Márdi. A popisuje, jak to i tentokrát dokázali vybalancovat. „Fixa je kapela vztahová. Ty lidi jsou součást toho celého stejně jako písničky. Kdybych je začal měnit jako baterky, rozbije se to."
Čekají vás i úsměvné momenty nahrávání. Petr Janda, který v crocsech vypálil v legendární Propasti legendární sólo, kterým is pro sebe ukradl celou písničku. Nebo případ vzniku písní Pelikán či Velryba. Ale taky hádky, které vznik alba provázely. „Probudíš se, otevřeš oči a řekneš si: ty vole, to jsem přepálil, to jsem vůbec nechtěl říkat. Ale ten druhý si to myslí taky," popisuje jednu z nich Márdi.
A jak je to s tím Ideálem? „Když jsem byl malej, snažil jsem se vždycky dotknout stropu," uvažuje Márdi. „Tady je to podobný pocit. Postavíš se na špičky a na chvíli na něj dosáhneš."
Headliner půda (9): Kouzla a čáry ve studiu (část 2)
„Autotune máš, ne?“
V záznamu druhé poloviny deváté Headliner půdy se Milan Cimfe, Michal „Amák“ Šťastný a Tomáš Fröde dostali ke konkrétním historkám, které se dějí za sklem režie hudebního studia. Začalo to nevinným přespáváním v nahrávací místnosti. Došlo i na smrt pod klimatizací mixpultu, práci s velkými jmény, šamanství Ricka Rubina i na otázku, co se děje s hudbou, když ji začne řídit software a umělá inteligence.
Milan Cimfe vzpomíná na natáčení s Davidem Bowiem, Julianem Lennonem nebo Living Colour. Amák poutavě líčí, jak Jaz Coleman staví písničku z patnáctiminutového synťákového dronu. A na příkladu Hoziera, proč největší hvězdy často bývají nejpracovitější. Tomáš Fröde se rozpovídal o mladých kapelách, demáčích a o tom, jak se z dobrého sluhy může stát zlý pán, když muzikanti ve studiu narazí na vlastní hráčské limity a netrumfnou technologie.
Mluvilo se i o umělé inteligenci Suno, referenčních nahrávkách, které stály celý majlant, o technologii vinylu, Spotify, CDčkách i AirPodech. A taky o tom, proč je největší kouzlo hudby právě v tom, že ji ještě pořád hrají lidé.
„Umělá inteligence ti nabídne průměr všeho. A chybí ten lidský element, který dělá ty čáry,“ říká Milan Cimfe. A věta k zamyšlení? Tu napsal americký producent Rick Rubin, jehož kniha nemohla na Půdě chybět. „Někdy nejlépe pokročíme vpřed, když ukročíme vzad.“ Co tím myslel, sice nikdo neví, ale zní to tajemně!
A vy jste srdečně zváni na další Headliner půdu už 25. května v Malostranské besedě s tématem Manažerky. O své zkušenosti se přijdou podělit Ludmila „Dydla“ Karlíková, která se stará o Vypsanou fixu, Kateřina Žbirková a Rozálie.
Projekt Headliner půda vzniká za podpory OSA, Ministerstva kultury a Prahy 1.
Headliner půda (9): Kouzla a čáry ve studiu (část 1)
„Dneska můžeš natočit písničku na mobil. Tak proč ještě existují studia?“
Touto otázkou odstartoval Honza Vedral devátou Headliner půdu, která se tentokrát věnovala nahrávání, produkci a životu za sklem studia. Pozvání přijali Milan Cimfe ze studia Sono, Michal „Amák“ Šťastný z Golden Hive a Tomáš Fröde z kapely Imodium a studia I.
Mluvilo se o tom, proč jsou studia pořád důležitá, proč se kapely ve studiu rozpadají, proč je zpěv nejkřehčí část nahrávání i o tom, jak vznikaly desky Lucie, Kabátu nebo Alice. Došlo i na LSD ve studiu, rozbité zuby při produkci, nebo na to, proč je někdy lepší nechat nahrávku nedokonalou.
„Hudba jsou vzpomínky a emoce. Lidem je často úplně jedno, že to hraje blbě, ale stalo se to jednou správně,“ zaznělo během večera plného zkušeností i historek z praxe.
Záznam první části Headliner půdy končí akustickou písní Tomáše Frödeho. Druhá část vás čeká již brzy.
A vy jste srdečně zváni na další Headliner půdu už 25.5. v Malostranské besedě s tématem "manažerky". O své zkušenosti se přijdou podělil Ludmila "Dydla" Karlíková, která se stará o Vypsanou fixu, Kateřina Žbirková či Rozálie.
Projekt Headliner půda vzniká za podpory OSA a Ministerstva kultury.
Martin Bistrai: Peklo na turné začíná po 23 dnech (216)
Pokud vás skutečně zajímá zákulisí hudební scény, vždycky si promluvte s řidičem nebo tourmanagerem. Martin Bistrai, kterého všichni znají pod přezdívkou Pumlíč, patří v tomhle oboru k evropské špičce.
Najímají si ho americké, evropské i české kapely, aby se jim na šňůrách staral o vešekrý servis od pohodlí v klubech po žehlení průšvihů. „Problémy začínají po 23 dnech na turné, tam se to láme,“ vysvětluje v podcastovém rozhovoru s Honzou Vedralem, na co přišel tvrdou praxí.
Řeč byla o jeho hardcorových začátcích v západních Čechách s kapelami Svobodné slovo a Stres, výsleších na StB, prvních výjezdech na Západ, močení do odposlechů, bílých i textilních ponožkách, přebírání gumových medvídků podle barev i divokých turné s Black Lips a dalšími výstředníky.
Lenka Dusilová: Nejvíc mě sepsul Jiří Černý. V hudbě jsem našla dobrodružství (215)
Nikdo na české scéně nezpívá jako ona. Během uplynulých tří dekád prošla ohromnou proměnou: od rockové divoženky 90. let, přes popové úspěchy až k svébytným experimentům na pomezí žánrů. V každém ze „svých světů“ působí přirozeně a pokorně. Hlasem vás ve stejné vteřině pohladí i sejme. A přitom málem skončila jako strojařka! Lenka Dusilová slaví padesátiny a ohlíží se za vším, čím si prošla.
Některé věci si prostě sami najdou správnou konstalaci. Jako kulisy tohoto rozhovoru. A tak s Lenkou Dusilovou nakonec po různých peripetiích sedíme ve ztichlé redakci. A místo domluvených čtyřiceti minut si povídáme hodinu, dvě... A pomalu rozplétáme výjimečný příběh, který není pro českou populární hudbu vůbec typický.
Lenka mluví otevřeně o svých začátcích, vzestupech i pádech, o důležitých setkáních a spolupracích, o tvrdé kritice, jak si ulítla, i o léčivé síle terapie, hudby, rodinných traumatech, mateřství. A také o tom, jak dnes nachází společnou řeč s mladší generací.
Začneme u té malé holky z Karlových varů, co ráda jezdila na vandry a zpívala se starším bráchou a mámou písničky.
Martin Ledvina: Zakázal jsem si myslet na to, jak by to David Stypka chtěl (214)
"Byl to obrácený proces. Začínali jsme čistý zpěvem a až zpětně jsme se dostali ke kapele," popisuje vznik posmrtného alba Davida Stypky jeho producent Martin Ledvina. Deska nahraná se skupinou Bandjeez dostala název Opatruj. A její nejednoznačná recenze v Headlineru vzbudila vášně.
V rozhovoru s Honzou Vedralem Martin Ledvina velmi otevřeně mluví o vzniku jednotlivých písniček. "To album bylo, jako když jdeš pozpátku. Bylo to inspirativní, ale už to nikdy nechci zažít," prozrazuje a odkrývá detaily, jak se pracovalo s hlasem, aranžemi a dalšími detaily nahrávky.
"Často jsem myslel na to, jak by to David chtěl. Ale pak jsem se z tohohle uvažování musel vymanipulovat. My prostě nevíme, jak by to chtěl," vysvětluje svůj producentský přístup. S Bandjeez se proto "zodpovědně a svobodně snažili tvořit a pracovat pro ty písničky."
A zda se nebáli je vydat bez posledního posvěcení jejich autora? "Nepochybuji, že by David chtěl, aby lidi jeho hudbu slyšeli. Aby zůstala v šuplíku, to nebyla volba," vysvětluje Martin Ledvina. "Někomu se může výsledek líbit, někomu se může nelíbit. Obojí je v pořádku a jsem s tím úplně ok."
A jsou na albu Opatruj. skutečně poslední písně, které po Davidovi Stypkovi zbyly? "Je možné, že se ještě někde něco objeví. Často napsal písničku a druhý den na to zapomněl. Ale já o žádné další nevím," říká Martin Ledvina.