Zpěvačka Kateřina Marie Tichá o natáčení posledního alba Davida Stypky, sbližování s Bandjeez, cenách Anděl, Jelenech, potřebě hudby i chození po horách.  „Nikdo z nás, kdo jsme byli Davidovi poblíž, nevěřil, že to takhle dopadne. On byl naprosto přesvědčenej, že to zvládne,“ ohlíží se Kateřina Marie Tichá v podcastu Headliner CZ za divokým rokem 2021, který převrátil její život vzhůru nohama.  Všechno tehdy začalo lednovým úmrtím Davida Stypky. „Zastihlo nás to nepřipravený,“ shrnuje opatrně k pocity, které prožívali i jeho nejbližší spolupracovníci. Sama se s Davidem a Bandjeez přátelila dlouho, vokály natáčela už na jejich průlomovou desku Neboj. A bez jejího hlasu by stejně neznělo ani aktuální album Dýchej, za které je Stypka posmrtně nominovaný na tři ceny Anděl.  „Řekli jsme si, že to album musíme dokončit. Byla to pro nás částečně berlička, abychom to celý zvládli,“ popisuje Tichá začátek roku 2021. „Zároveň jsme věděli, že to bude náročný a těžký. Poslouchat ty písničky a dělat na nich, ze všech úhlů je zkoumat a snažit se přijít na to, jak by to David chtěl.“  Po takovém začátku se jí ale rok 2021 přeci jen trochu projasnil. Na Andělech se s deskou Sami stala Objevem roku. A natáčení posledního alba Davida Stypky nakonec Kateřinu s Bandjeez natolik sblížilo, že se rozhodli spojit svou budoucnost a vystupovat společně. Získala tím hodně.  První pražský koncert odehráli loni na Headliner (ne)Pontonu. A od té chvíle bylo jasné, že se stanou i hlavním hostem narozenin Headlineru leots 17. března v Malostranské Besedě. A zdaleka nejen protože na těch posledních, zrušených před dvěma lety, měl na pódiu stát právě David Stypka. „Ani nevím, jak to popsat navenek. Bandjeez jsou pro mě pocit jistoty, kterou jsem nikdy neměla. Ani na pódiu ani v životě. Z těch kluků se stala rodina,“ říká Kateřina Marie Tichá v rozhovoru s Honzou Vedralem.  Vzpomíná v něm i na své začátky, které byly spojené s kapelou Jelen, s níž stále vystupuje jako speciální host. A hlavně s dlouhým obdobím hledání vlastního hudebního výrazu.  „Jsem ráda, že jsem debutovou desku tak odkládala. Když jsem v roce 2014 vydala EP, byla to sbírka prvních písniček, které jsem napsala mezi patnácti a osmnácti. Ale nebyla jsem s tím spokojená. Prostě mi to nepřišlo dost dobrý. Neuměla jsem tu desku položit před sebe a říct: Tohle to jsem já a tohle chci dělat,“ líčí Kateřina, jak období hledání vypadalo. Od jedné skladby byla schopna připravit 50 verzí s různými muzikanty a nikdy je nevypustit ven. „Musím cítit, že to dává smysl, že tam nejsou vaty a výplně, že to není sentimentální nebo hloupý. Musím o tom být přesvědčená, že je to to, co chci zrovna říct. Nechci dělat věci, aby byly. Chci je dělat, aby měly smysl,“ vysvětluje.