Co bylo před Nikdy nic nebylo? Nejúspěšnější album kapely Sto zvířat slaví dvacet let. A proto se v našem podcastovém studiu sešli zakládající členové kapely Jana Jelínková a Tomáš Belko. V pozici benjamínka je doplnil Petr Ostrouchov, který do kapely přišel „teprve“ před jedenatřiceti lety

A byl to vstup z kategorie fenomenálních. „Byl jsem obhlídnout koncert kapely, který se odehrával na maturitním plese mého bývalého gymnázia v Lucerně. Okoukával jsem, jak Jirka Tvrdík hraje na kytaru a říkal si, brzo už to budu hrát já,“ vzpomíná Petr Ostrouchov na své přijímačky. Pak následovala afterparty v Malostranské Besedě. Střih v čase. „Probudil jsem se v sedm ráno, Beseda byla zamčená. Našel jsem tam tři lidi, kteří tam pospávali. Jenže já věděl, že v devět na mě bude čekat na nádraží kamarád s lyžema a že jedeme do Pece na hory,“ popisuje Petr prekérní situaci, kterou nevyřešil zrovna gentlemansky. „Potřeboval jsem se z toho baráku dostat. Nebyla doba mobilních telefonů… a nezbylo mi nic jiného než vyrazit dveře i s mříží.“  

 
Když se vrátil do Prahy, zavolal mu tehdejší bubeník Honza Kalina: „Tak už to všechno víme. Myslím, že přijímací zkoušky do kapely nemohly dopadnout líp!“

 
Cola s Rumlem

Podobných vzpomínek na devadesátá léta mají Ostrouchov s Janou Jelínkovou a Tomáše Belkem celou řadu. A to včetně dvou turné po Americe, která s česky zpívanými písničkami úspěšně absolvovali. A proč se k nim vrací právě teď? 

 
Sto zvířat po dvaceti letech vydávají poprvé na vinylu v mnoha ohledech zlomové album kariéry, které mělo výrazný růžový obal a neslo název Nikdy nic nebylo. V podcastu s Honzou Vedralem rozebírají jeho natáčení i příběhy, které se skrývají za písničkami, jež má kapela dodnes v repertoáru. Dojde i na řadu dalších historek z devadesátých let. „Jednou jsme se rozhodli uspořádat koncert na pomoc silným,“ uvozuje jednu z tehdejších obzvlášť povedených eskapád Tomáš Belko. Kapela skutečně dotáhla hospodský nápad a výtěžek z koncertu v KD Vltavská věnovala společnosti Coca-Cola. Jako host večera se navíc představil tehdejší ministr vnitra Jan Ruml, který byl na pódiu uveden jako dvojník Jana Rumla. A publiku odtajnil recept na… colu s Rumlem.

 
Nazlobená Milena

Památná byla i divadelní představení, která sepisoval Tomáš Belko a členové formace je cvičili u Kalinů doma a předváděli v Malostranské besedě. „Ta atmosféra byla vynikající. Byl to ostrůvek naší demence ve verších,“ vzpomíná Petr Ostrouchov. A Tomáš Belko ho doplňuje vzpomínkou na Milenu Dvorskou, kterou tehdy kapela přemluvila, aby se zúčastnila představení s názvem Kutna a kadidlo. Její role nebyla právě typická. Asi v půlce představení vstala a začala se hlasitě vztekat. „To není divadlo, to je humus!“ zařvala herecká legenda (ve verších) a s prásknutím odešla ze sálu.  

 
Vyjdou všechny desky

Album Nikdy nic nebylo kapela nyní plánuje přehrát na třech koncertech 20. 11. 2024 v Brně ve Flédě, 21. 11. 2024 v Ostravském klubu Garage a 8. 12. 2024 v pražském Lucerna Music Baru. Krom toho Sto zvířat navíc během listopadu do digitálních servisů po letech postupně doplní svoji kompletní diskografii.  Nově si tam fanoušci budou moc poslechnout i alba Ty vole, na základní škole, Bambule, Druhá brada i eponymní debut Sto zvířat. Tedy nahrávky, které byly dosud prakticky nedostupné. 

 
Na třech koncertech se na pódium vrátí i Petr Ostrouchov s Tomášem Belkem, který už jinak v kapele funguje hlavně jako autor textů. „Byla to text, který na něj seděl,“ říká Belko o skladbě Destiláty, jejímiž slovy se před rokem na sociálních sítích loučil s předčasně zesnulým zvířecím tahounem a kapelníkem Honzou Kalinou. A která se nakonec objevila na aktuálním albu Vladimíra Mišíka Vteřiny, měsíce a roky. 

 
Se vzpomínkami na nepřehlédnutelného frontmana a charismatického chlápka Honzu Kalinu ale Sto zvířat jako kapela nekončí. Skupina se totiž po úspěšných koncertech k albu Noční ptáci,jehož vydání se nedožil, rozhodla pokračovat i nadále. Jejím novým zpěvákem, který na pódiu doplňuje Janu Jelínkovou, se stal Míra Barabáš. Právě tak dnešní Zvířata naplnila celoživotní filozofii Honzy Kaliny, že hrát se musí za každou cenu. 

 
A dobrá zpráva nakonec? Koncerty to nekončí. „Už chystáme nové album,“ prořekla se Jana Jelínková v podcastu Headliner CZ. 

 
Kompletní rozhovor si můžete zdarma poslechnout v podcastu Headliner CZ. Podcastová revue Noty Vole! má nově vlastní kanál, který doporučujeme sledovat samostatně. Díky, pokud naši podcastovou tvorbu podpoříte příspěvkem na herohero.cz/notyvole nebo forendors.cz/notyvole

Vaše podpora na herohero.co/notyvole a forendors.cz/notyvole nás nakopla! Vítejte v jedné z nejdelších epizod v historii podcastové revue Noty vole! Hodně jsme toho semleli už v hlavní části podcastu. Podívali jsme se na skvělé koncerty The Struts, Barnse Courtneyho, Leoniden i na funkovou jízdu Electro Delux s dechovou sekcí B Side Bandu. Co jsme tam zažili?

Pánové Šroubek, Šéfík a Ságo si také poslechli tři výrazné české desky posledních týdnů. Jak pro jejich kritická ucha zněli Bert & Friends, Jordan Haj a „vděčný terč“ jménem Eva Burešová? 

A pak přišla řeč na hlavní téma. Novým zpěvákem skupiny Lucie se stal matador rockové a muzikálové scény Viktor Dyk. Co to pro kapelu může znamenat? A povede se jí s ním vyprodávat haly? A jak to vůbec české kapely mají s výměnami na postu zpěváků? 

Zatímco hlavní téma končíme smířlivě, začátek trendů tak bezproblémový nebyl. Bohužel jsme se totiž vystavili poslechu písně Moravo od pražské rodačky Vesny, ve které se sešlo tolik kýče a kulturní apropriace, že to snad už horší být ani nemohlo. Naštěstí je tu ale Sofian a jeho Poslední song, který působí jako pohlazení, i když se v něm rýmuje anglicky. A na závěr rubriky Trendy nemohly chybět dvě holky z různých světů, které se sešly v jedné písni. Zadařilo se Ewě Farne a Annet X? A která z nich z toho vyšla lépe?

No, a nakonec nemohou chybět tipy. Pan Šroubek přinesl skvělou, neprávem zapadlou desku od Vece, pan Ságo se rozpovídal o skutečně posledním a nečekaném albu MC5. A Šéfík přidal ještě jedny The Struts. 

Protože to vám teda byla jízda!

Vítejte ve světě hudby, tak jak ji vidíme a slyšíme my! A děkujeme za vaši podporu!

Celé díly pouze na herohero.co/notyvole a forendors.cz/notyvole

Po patnácti letech se o pozornost hlásí kapela špičkových hráčů Green Småtroll, ve které zpívá Filip Kaňkovský. O tom, jak se stal z rude boye uznávaným hercem Národního divadla. A že hudba v jeho příběhu hrála vždycky důležitou roli, mluví v podcastu Headliner CZ s Honzou Vedralem. 

Album Carousell of Pain pokřtí Green Småtroll 28.11. v klubu Futurum. Kaňkovský zároveň ztvárnil hlavní roli v audioknize Roy Ellis: Šéf skinhead, jejíž vznik můžete podpořit v crowdfundingové kampani na ⁠hithit.cz/symarip⁠.

Začalo to na Sedmičce

„Na tom koncertě jsi viděl rudeboys, kluky s bekovkou, totální grindcore pankáče a skinheady,“ vzpomíná Filip Kaňkovský na iniciační večer ve strahovském Klubu 007, kde se ocitnul na začátku nultých let ještě jako student hudebního gymnázia. „Já byl vychovanej v tom, že skinhead je nepřítel. Když jsem viděl tu symbiózu, nebyl jsem to schopen pochopit. A o to víc mě to zajímalo.“ 

Subkultura reggae a ska tehdy bujela. A jeho rychle pohltila se vším všudy. To byl taky důvod, proč založil Green Småtroll – ska-jazzovou kapelu, která se od zbytku tehdejší scény lišila zejména tím, že uměla hrát. Byli to sice vesměs kluci z hudební školy, ale taky dovedli jasně formulovat názory a postoje. Jedním z prvních hitů Green Småtroll se stala písnička SHARP odkazující na hnutí Skinheadi proti rasismu. „Byl jsem tou myšlenkou fascinovaný. Naprosto jasně se to stavěla proti tomu, co si tu běžná společnost myslela o skinheads,“ připomíná Kaňkovský neblahou pachuť devadesátých let, kdy se u nás plešatci spojovali s rasistickým násilím i vraždami. I skutečné kořeny subkultury, které sahají stejně tak na Jamajku jako do londýnských klubů a boxeren 60. let. 

„Vostře proti rasismu, vostře proti útlaku, vostře proti tuposti,“ zpíval Filip ve skladbě SHARP. A povahu té doby dokázal shrnout do jednoduché věty v textu: „Když rasista si myslí, že si kámoš...“

„Tu písničku jsem měl přichystanou, ale chybělo mi ji doťuknout. Já si tehdy čerstvě pořídil harringtona s logem Lonsdale. Nikdo z mých známých mi nechtěl věřit, že jsem měl tu odvahu ho nosit. Ta doba byla přeci jen trochu jiná a divočejší,“ vzpomíná Kaňkovský na nepříjemnou událost, která se do skladby vepsala. „Měl jsem tehdy malou čubinu, křížence rotvajlera s dobrmanem. Byla ale dobračisko. Byl jsem s ní v parku a šel proti mě vyloženej nácek, kterej na ní pustil svoje dva dobrmany. Ty jí trochu potrhali a on se mi vysmál,“ vypráví historku, která v něm zanechala vztek a hněv. A díky které nakonec písničku, kterou od té doby Smatrollové zavírají své koncerty, dokončil.

„Na základě toho, že jsem měl na sobě značku Londsale si myslel, že k sobě patříme. Přitom Lonsdale je jenom další z insignií, který rasisti ukradli původním skinheadům. Byl to čistě černošskej boxerskej klub z roku 1960,“ vypráví Kaňkovský.  „Vysvětlovat, jak to bylo se skinheads je dlouhá odysea. Ale to, co jsme tehdy zažívali, to bylo jasný. To byla renesance toho původního hnutí,“ vrací se do dob, kdy se s autorem rozhovoru Honzou Vedralem – tehdy členem The Chancers – často potkávali na koncertních pódiích.  

Po patnácti letech

Zájem o reggae a ska časem (a také vlnou tupých zábavových kapel) ochabnul. V ústraní alespoň na pohled skončili také Green Småtroll. S novým albem, které dostalo název Carousel of Pain se vrací po patnácti letech. Křtít ho budou 28.11. v pražském klubu Furturum. „Patnáct let zní fatálně. Ta proluka logicky souvisela s mým přerodem a tím, že jsem se začal hodně věnovat divadlu,“ vysvětluje Kaňkovský v podcastu. „DAMU je fakticky vojenská škola. Vyžaduje drill a přípravu a jsi tam od nevidím do nevidím. Dřív jsem organizoval zkoušky, psal ve velkým procentu muziku. Ale to všechno přestalo. Od osmi do osmi jsem byl ve škole a potřeboval jsem najít sám sebe a rozvinout se.“ 

Kapela Green Småtroll ale přesto nikdy hrát nepřestala. Čekala na impuls, který přišel letos. A přestože je plná vytížených špičkových hráčů se čtyřicítkou na krku, pustili se do práce na novém albu jako za mlada. „Zkoušeli jsme v nevytopitelný zkušebně od desíti do dvou do rána. A o víkendu furt,“ popisuje Filip přípravu písniček, které nakonec nahráli s Adamem Karlíkem ve špičkových studiích Sono. Výsledkem je zvukově i obsahově dotaženáý nahrávka, která v sobě má něco z atmosféry, kdy tady žánr ska začínal. A kde v sobě rozlítaní muzikanti, z nichž každý už má dávno svoje zájmy a povinnosti, vzali energii a vůli? „Náš saxofonista Filip Kučera mi jednou řekl: „Hele, já hraju ve spoustě uskupení, ale nikde není taková chemie jako s touhle rodinou pacientů,“ vysvětluje si to Kaňkovský. 

Album nakonec dostalo striktní černobílý vizuál a pro tuzemské šablonovité vnímání žánru možná až nepochopitelný název – kolotoč bolesti. „Protože běžnej život je kolotoč bolesti. A možností být naštvaný je nekonečno,“ říká k tomu Filip lakonicky. „Ska a reggae by podle mě mělo bejt špinavý, ať už to znamená cokoliv. Inspirací pro Carousell of Pain bylo násilí. A životní příběh, který se mi spojil s příběhem Terryho Halla z The Specials a Fun Boy Three,“ připomíná ikonického zpěváka který se nikdy neusmál, přestože hrál v zásadní britské ska kapele. Svoje démony si Hall mrazivě vyzpíval v písni Well Fancy That, v níž odvyprávěl své životní trauma, kdy ho učitel ze školy ve dvanácti letech odvezl do Paříže, kde se stal obětí gangu pedofilů… 

Audiokniha s Royem Ellisem

Krom nového alba své kapely se FIlip Kaňkovský podílí také na vznikající audioverzi knihy Roy Ellis: Šéf skinhead, kterou napsal šéfredaktor Headlineru Honza Vedral. „Do tý knihy a historie se nořím znovu. A říkám si, že je úplně jedno, jestli si ze Singapuru, Kingstonu, nebo z Prahy z Nuslí. Je tam tolik styčných věcí a ta hudba je takový propojovák, že mi nad tím zůstává rozum stát,“ říká Kaňkovský a vzpomíná na své první setkání s legendou žánru, ke kterému došlo v roce 2008. 

Tehdy na Subculture Festu v pražském Abatonu Green Småtroll dělali Royu Ellisovi jako první tuzemská parta doprovodnou kapelu. „Říkali jsme si, že se z toho nesmíme složit. Všichni to brali totálně vážně,“ popisuje tehdejší přípravy. A tak jako většina muzikantů, kteří měli tu čest stát s Mr. Symaripem na jednom pódiu, na koncerty, které spolu odehráli, vzpomíná jako na životní a formativní zážitek. 

Možná i protože sám býval zakřiknutý kluk, ve kterém se skrývala touha se někam dostat a něco dokázat. A útočiště našel ve zvuku a historii reggae, ska i rocksteady. 

Není přesto vydávání nového alba „na druhou dobu“ nebo knížek o historii v dnešní době čirá bláhovost? Může se zájem o tyhle žánry v Česku zase vrátit?

Filip se nad tou otázkou, kterou řeší oba účastníci rozhovoru, zamyslí. 

 „Myslím, že je to spíš naše přání, ale fouká se tu do ohýnku, který by mohl chytit.“ 

Protože si vážíme vašeho zájmu, máme pro všechny, kdo si naši podcastovou revue NOTY VOLE předplatili na herohero.co/notyvole nebo forendors.cz/notyvole, náš první speciál. 

Zaměřili jsme se v něm na jednu z nejúspěšnějších kapel planety. Coldplay vydali své nové album Moon Music a zase to za něj schytávají ze všech stran. 

Pánové Šroubek, Šéfík a Ságo se sice na mnoha věcech neshodnou, ale na jedné ano. Že věci je třeba vnímat v kontextu. A že dělat z někoho boxovací pytel jenom kvůli jeho úspěchu, bývá dost krátkozraké. Ve speciálu o Coldplay si tedy projdeme celý příběh obyčejné kapely, která si dokázala postupně pokořit domácí Británii, Evropu, Spojené státy i Koreu. 

Jak se stalo, že normální kluci, co chodili útrpně po britských plážích, najednou šíří meziplanetární lásku? A jakto,že na jejich koncertě i zarytý antifanoušek, který není schopen doposlouchat jejich alba do konce, zná všechny písničky?

Dejte si zmrzlinu a poslechněte si příběh Coldplay a jejich nové desky tak, jak jsme ji slyšeli my. 

Celé epizody podcastu NOTY VOLE! najdete pouze na ⁠herohero.co/notyvole a https://www.forendors.cz/notyvole

 
Ano, podcast NOTY VOLE! vstupuje do další fáze své existence. A osud přihrál pánům Šroubkovi, Šéfíkovi a Ságovi do cesty téma, o které nikdo nestál. Americkým showbyznysem hýbe patrně největší hudební kauza od dob pederastrie Michaela Jacksona. Média skloňují, co se dělo na neblaze proslulých white parties rappera a hudebního magnáta P. Diddyho. A hlavně po nich. 

 
Nová obvinění a nařčení se objevují každý den. A s nimi spekulace, kam všude sahala Diddyho chapadla. Osazenstvo našeho podcastu se na to ale rozhodlo podívat z gruntu a hlavně od začátku. Kdo je vlastně P. Diddy? Kde se vzal? Jakou za sebou má hudební cestu a úspěchy? A proč se tak dlouho těšil respektu, než přišla aktuální studená sprcha? A co se vlastně – zatím jen údajně – stalo a proč teď jeden z nejmocnějších mužů americké hudební scény čeká ve vazbě na soud?

 
Krom kauzy Diddy vás čeká listováním aktuálním vydáním Headlineru. A samozřejmě i pravidelné rubriky Trendy a tipy. V té první jsme se nemohli vyhnout svatební písni Marka Ztraceného, ve které se autor dopouští doslovné citace Coldplay a neúspěšné snahy zrýmovat slova, která mají odlišné koncovky. Krom rýmovaček Marky Ztračky jsme rozebrali také nový pokus o hit od Natalie Grossové. A trochu si spravili nervy u poslechu Teddyho Swimse. Chlapíků s krásným medovým hlasem není nikdy dost!

 
V tipech se pak wlado dojímá nad novými The Cure, Honza obdivuje sígrovské vykrádačky od Rat Boye a Dany přichází se songem, který mu prostě jen tak přistál v mailu se záhadným vzkazem. A dohromady o něm nevíme nic, než že to hraje! 

 
Vítejte ve světě hudby, tak jak ji slyšíme my. Čtyřicet minut našeho povídání si můžete poslechnout zdarma. Zbytek jsme umístili za paywall. Děkujeme všem, kdo jste se už rozhodli podpořit vznik podcastu na herohero.co/notyvole. Už brzy pro vás něco chystáme…

Nástup podzimu už bude pro řadu lidí navždy spojen se vzpomínkou na Mekyho Žbirku. V listopadu to budou tři roky od jeho odchodu, 21. října by oslavil 72. narozeniny. „Myslím, že by byl rád, že tu s námi dál funguje. Že jeho písničky pořád žijí, že na další a další z nich uvádíme s klipy a hlavně, že fanoušci ho pořád poslouchají,“ říká zpěvákova manželka Katka Žbirková v bilančním rozhovoru s Honzou Vedralem. Prvním, který spolu vedli od vydání knihy Katherine. 

„Mám spoustu práce, a to je dobře,“ říká hned na úvod Katka. Za ty tři roky toho stihla opravdu hodně. Výstava Roky a dni se z obhlídek v Popmuseu překvapivým vývojem událostí dostala do pražského Národního Muzea, na Bratislavský hrad, do Východoslovenského muzea v Košicích a aktuálně dokonce i do Londýna. Viděly ji už tisíce lidí a zdá se, že další budou mít ještě šanci. „Mám už dvě další nabídky,“ prozrazuje Katka, že pokud vše klapne, mohl by se Meky v rámci svého pomyslného výstavního „turné“ vrátit na festival Pohoda i do New Yorku. 

Řeč byla samozřejmě ale také o hudbě. O písních z alba Posledné veci, ke kterým Žbirková plánuje pořídit další klip. I o tragickém příběhu, který stojí za tím aktuálním k písni Naivná. „Měl ho točit David Beránek, tu písničku si vybral, ale pak se mi tři čtvrtě roku neozýval. Když jsem mu zavolala, oznámil mi, že je teď celou dobu se svojí dcerou, kterou postřelil vrah z Filozofické fakulty. Že je na tom velmi vážně, že neví, co bude,“ vypráví Kateřina. Práci na klipu si nakonec vzala za svou právě dcera Davida Beránka Tereza Doležalová, která vymyslela námět a společně se svými vrstevníky následně natáčení zrealizovala na pražské Kampě. 

„Nikdo z nich netušil, že točí v místech, kde jsem vyrůstala a jako „naivná“ v sedmnácti chodila s Mekym venčit psa,“ vzpomíná Katherine na úplný začátek svého osudového vztahu, který tak Tereza v rámci své terapie do klipu otiskla, aniž by o tom tušila. 

Řeč byla také o tom, jak vypadaly práce na pro mnohé kontroverzním singlu Nora, který vyšel v létě a k jeho vzniku přispěla i umělá inteligence, která Mekyho hlas dotvořila z jeho původního dema. „David (Žbirka – pozn. red) mi říkal, že to nechce produkovat jako standardní nahrávku, kterou mu táta nazpíval. Chtěl, aby to mělo futuristický dotek. Ta písnička má opravdu nadpozemský nádech. Líbilo se mi, že z toho nechtěl udělat rádiový hit a uchopil to takhle. Vím, že je to citlivá věc. Ale myslím, že by Meky nebyl proti tomu,“ popisuje Katka písničku, která kupodivu bodovala v jediné hitparádě – ve Velké sedmě na Radiu 1. 

V zajímavé kontrastu s tím jsou akce, které Mekyho fanoušky čekají v dalších týdnech. Jde o koncerty nazvané Miro Žbirka Symphonic Night, které se odehrají 24. října v Bratislavě a 15. prosince v pražském O2 Universu. Jejich koncept, kdy pěvecké party v originálních aranžích převezmou klasické nástroje, vymýšlel sám Meky ještě za svého života. A opět připomenou, jakou sílu v sobě jeho hudba do dneška má. 

K pracovnímu nasazení Katky Žbirkové patří i její práce se zpěvačkou Lenny, o kterou se začala starat coby manažerka. A aktuálně za sebou mají úspěch s vyprodaným koncertem v Obecním domě. Anebo funkce prodavačky merche a správkyně Mama hotelu, kterou vykonává pro skupinu Sunnbrella. 

A kde na to všechno bere Katka energii? „Asi mě Meky nakazil workoholismem. Já taková vůbec nebyla! Byla jsem línej člověk, který se válel doma, hrál počítačový hry a četl knížky. Ale Meky pořád něco vymýšlel. A dopadlo to tak, že já už snad taky neumím odpočívat,“ směje se. „Ale ta chvíle přijde. Já si lehnu někde u moře a už nevstanu.“ 

Ale na to je ještě čas, plánů má Katka Žbirková v hlavě ještě dost. 

Celé epizody podcastu NOTY VOLE! najdete pouze na herohero.co/notyvole

Pánové Šéfík, Ságo a Šroubek co je princezna a nikdo nevi proč, se sešli ve studiu podcastové revue NOTY VOLE v kompletní sestavě, aby připravili další díl. Téměř dvouhodinová epizoda vás provede jejich nejenom koncertními zážitky. I přes šílenou indispozici, nakonec pan Šroubek dorazil do studia, aby na závěr povyprávěl co zůstalo nakonec zcenzurováno.

 
Zásadním oznámením o změnách v podcastu NOTY VOLE tahle epizoda začíná, ale pak už se věnuje primárně hudbě. Probereme návrat The Cure a jejich očekávané album, poslechněte si jak hlubokou a nesmazatelnou stopu zanechal Kris Kristofferson v hudebním světe i u nás, probereme koncerty Berlin Manson, Lufťáků a Honzy Vedrala a dotkneme se situace v klubech na Slovensku.

 
Ve trendech nás čekají opět Linkin Park, raper Michajlov a metalový Traktor se svým pokusem o moderní videoklip. V tipech se nám představí Father John Misty, Xavier Baumaxa a Nate Smith s Avril Lavigne. Nechybí ušní červ, který tentokrát naplní temnou podstatu ve Wladově duši.

 
Pánové Šéfík, Ságo a Šroubek co je princezna a nikdo nevi proč, vás zvou k poslechu. Vítejte ve světě hudby, jak ji vidíme a slyšíme my. 

Nové album Spektrum natáčel Ben Cristovao mimo jiné i v legendárních studiích Hansa v Berlíně. Hostují mu na něm David Koller, Richard Müller či Jan P. Muchow a Anna Vaverková. Začíná přitom přidrzlou spratkovskou historkou o tom, jak místo fanynky skončil v posteli s její matkou. „Chtěl jsem, aby tahle deska byla svobodná,“ říká v podcastovém rozhovoru Honzy Vedrala. 

„Je to jiná hra,“ vysvětluje Ben Cristovao, proč se rozhodl udělat si výlet z trendů k muzikantské desce natočené ve velkých studiích. „Rád sleduju popkulturu, dění mezi mladejma, aktuální žánry. Ale baví mě i rock, vyrůstal jsem na Aerosmith a Lucii. Na dobrý, kvalitní hudbě, kde je spousta muzikantů,“ líčí, proč ho lákají jiné hudební přístupy, které možná nepřinesou tolik prokliků na Spotify, ale za to větší vnitřní uspokojení. „Trendová hudba je velmi předvídatelná. Všichni doufají, že se jim chytne patnáct vteřin na Tiktoku. Protože to je potom vidět i z reakcí na koncertech,“ popisuje jeden z nejúspěšnějších „digitálních“ umělců v zemi, jak to chodí. 

 
„Mám za sebou loňský album Zvíře, kde se podvedly tři, čtyři hity. Do toho jsem udělal projekt s Nik Tendem, což je čistě rapový ípíčko. To pro mě byla další laťka, kterou jsem si chtěl vyzkoušet – tvrdej rap. Tahle deska byla zase jiná hra,“ pokračuje Ben už o albu Spektrum. „Minulej rok byl hodně digitální, tak jsem chtěl zase udělat něco hudebnějšího. Chtěl jsem být s muzikantama, se kterýma jsem strávil celý léto na festivalech. Jsme jedna z mála kapel, který nehrajou na klik. Všechno děláme na stagi extrémně live. A to pak vidíš, jak se hudba ohýbá podle nálad. Napadá tě spousta věcí, měníš tempa. A dochází ti, co bys chtěl v hudbě zkusit,“ popisuje, s jakým přístupem se tentokrát rozhodl vyrazit do studia. 

 
Výsledkem je album, na kterém se mu velmi přesvědčivě daří střídat nálady a styly, což potvrzuje i recenze Jardy Konáše, který napsal, že Spektrum je Cristovaova nejlepší nahrávka. Začíná spratkovským rockem ve stylu Prci Prci Prcičky, jehož pomyslná hrdinka je odkazem na Stiflerovu mámu. A končí nečekaně temným valčíkem s názvem Nekonečno, v němž Bena svým mocným hlasem doplňuje Richard Müller. Skladba se natáčela v berlínských studiích Hansa, podílel se na ní i producent Jan P. Muchow. A má opravdu specifickou atmosféru. „Můžeš nasát to prostředí. Vidíš obrovský analogový, starý mašiny. I když tak nevypadám, i když se tak neoblíkám, mám to rád. Přijdeš do toho studia a hned to má punc Berlína. Je to krásně béžový, zlatobudíkovitý, dá ti to atmosféru, že se děje něco šíleně dobrýho Zahraješ notu a máš pocit, že jsi génius, i když něco neděláš,“ popisuje, jak mu učarovala studia Hansa, která skrývají i mramorovou místnost, v níž se natáčí bicí.

 
Pravé poznání ale přišlo až při natáčení zpěvů. „Když jsi s Richardem ve studiu a tvůj hlas má znít vedle jeho, to teprve pochopíš, co se děje. Jeho hlas je tak hutná věc, sytej tok obrovský řeky. A můj byl najednou jako potůček,“ vzpomíná Ben na rozporuplné pocity, se kterými odjížděl ze studia. S přesvědčením, že musí celou svoji sloku okamžitě předělat. „Musel jsem jít kontra, jinak by mě z tý písničky vyvedl jako malýho kluka za ručičku,“ vypráví pobaveně o skladbě, které patří k nejtěžším v jeho repertoáru. 

 
Řeč byla i o natáčení s Davidem Kollerem, který se na albu objevil v roli zpěváka i bubeníka, či andělském hlasu alternativní písničkářky Anny Vaverkové, i o tom, jak se stalo, že spolu natočili song v rytmu bosanovy. Krom aktuálního alba Spektrum jsme se dotkli i velkého koncertu v pražském Edenu, který Ben chystá příští rok v červnu i o aktuálních specificích hudební produkce. 

 
„Trend nenaplánuješ, ty děcka si to najdou samy,“ vysvětluje Ben Cristovao společně s tím, proč se dnes místo drahých klipových produkcí soustředí na natáčení reels pro sociální sítě. Protože i pro něj je pořád zásadní součástí hry dostat „Pokud hudbu děláš, aby měla zásah a chceš být relevantní, tak s společně s ní musíš tvořit i další kontent. Málokdo může desku jen tak vydat a nemít vymyšlené, jak ji dostat k lidem. Hudby je dneska až moc. Posluchač ti nic nedluží a ty musíš o jeho pozornost bojovat. Skrze sociální média, protože tam ty lidi jsou. Odtamtud si můžou tvoje věci pustit.“

Nic. Jubilejní čtyřicátá epizoda podcastové revue NOTY VOLE je takový pelmel. Tedy spousta menších témat, mezi kterými pánové Šéfík, Šroubek a Ságo bloudí jako orientační běžec Opavskem. Podívali jsme se na blížící se turné Davida Gilmoura a jeho vystoupení s dcerou na open micu, opět se těšíme na nové album Cure, které konečně získalo (snad) datum vydání. V této epizodě se také dozvíte co pro Wlada znamená Bon Iver a kde je cenová hladina morálky v souvislosti s prodejem vstupenek na koncerty. 

 Přiblížíme vám večírek s Kevinem Spaceym v Malostranské Besedě, zhodnotíme letošní Headliner Pontony a podíváme se na nominace letošní Country Music Awards. V souvislosti s nominacemi se ještě vrátíme k Beyoncé a jejímu country albu a probereme šance jednotlivých interpretů

V rámci trendů se podíváme na Lucii Bílou, opět probereme Linkin Park a poslechneme si ukrajinskou dvojici Osty a Klavdia Petrivna. V tipech osaměle zabojuje MK.gee, poslechneme si úvodní píseň Vladimíra Mišíka z nového alba a nový folkový objev Janu Mila.

Vlastně je toho docela dost. Vítejte ve světě hudby, jak ji vidíme a slyšíme my. A hlavně si užijte poslech!