Městečko Loštice, situované na pomezí Hané, měli lidé dlouho v povědomí snad jen díky Muzeu Olomouckých tvarůžků, které se tu tradičně vyráběly. Teď je známé i hezky opravenou synagogou, která slouží spíš jako muzeum – koná se tu víc kulturních akcí než bohoslužeb – a hezky upraveným židovským hřbitovem.

To jsem zase jednou střelil vedle. Minule jsem se tu zmínil o plastice sochaře Josefa Klimeše. Pětatřicet let zdobil pravobřežní část Barrandovského mostu 15 metrů široký kolos nazvaný Rovnováha, až se rozlomil a zbyl z něho betonový pahýl, ze kterého čouhají armovací železa.

Nevím, kdy se to stalo. Dřív člověk občas potkal protivného člověka. Dnes jako by protivnost a nadřazenost povýšila na komunikační styl. Stačí co nejrychleji najít chybu u toho druhého a rázem jste autorita.

Spojené státy oslavily 250 let své nezávislosti a mně se vracejí vzpomínky, i když ne tak vzdálené. Vzpomínky na pražskou misi Williama Luerse, kariérního diplomata Reaganovy administrativy, a jeho ženy Wendy. V polovině 80. let minulého století nám dali lekci diplomacie, chytré, znalé a překračující hranice běžné kariérní rutiny.

Historici tvrdí, že již od druhé půlky 19. století, kdy se začalo fotografovat, tvoří důležitou rovinu válek mediální reprezentace. Současné války se liší jen tím, že jsou předmětem obsesivní reprezentace v digitálních médiích a na sociálních sítích. Tím se i z války mezi vládou a prezidentem stalo divadlo, a to lze vykládat třeba takhle…

Víte, co je to Boxpark? Podle Rogera Wadea, který přišel s nápadem otevřít Boxpark v Shoreditchi, londýnské čtvrti proslulé rušným nočním životem, je Boxpark „první skládací nákupní centrum na světě“.

V životě jsem zvládla spoustu náročných aktivit, jen abych se vyhnula uklízení. Přečetla jsem půl Švejka, vstřebala sadu čínských znaků, zkrotila manuál k zahradnickým nůžkám, naučila se propojit dva počítače kabelem a vyndala ježka z klece.

Naše profesorka na češtinu nám často dělala přednášku o schopnosti koncentrace. Tvrdila, že zatímco ještě před sto lety se každý žák musel umět koncentrovat nejméně dvě hodiny, dnes už se neumíme koncentrovat ani 45 minut, neumíme udržet pozornost po celou vyučovací hodinu.

Dneska se do toho zamotám a začnu už u titulku mé glosy. Neznáte ho, když mě posloucháte, protože glosa se vysílá bez titulku – ledaže by mi to kolega a přítel Ondřej Konrád, pokud tyto Názory a argumenty jako obvykle vždycky v pondělí uvádí – pokazil. Jmenuje se „Smíšené pocity“.

Vždycky mě bavilo, když naši chatu na Trojském ostrově ovládl karban. Zatímco v pubertálním přístěnku lítaly žolíky s kanastou nebo Dudák, teta se v mansardě dostávala do varu pasiánsem a chlapi v kuchyni citlivě rozjížděli mikádo nebo Záchod.

V centru našeho jiholondýnského městečka je potkáte skoro vždycky. Někteří ke své činnosti potřebují stánek polepený plakáty, šest zaměstnanců a hlásnou troubu. Jiným stačí tepláky, tričko, tenisky, které buď koupili za pět liber, anebo jim je někdo dal, a neúnavný hlas. Věřte tomu nebo ne: ti nejubožejší pouliční kazatelé jsou ze všech nejnebezpečnější.