Je to záhada. Před pár týdny byl hned ve dvou přírodních rezervacích v hrabství Západní Midlands spatřen motýl, o kterém se myslelo, že v Anglii vyhynul už v 19. století – ohniváček černočárný (Lycaena dispar). Bylo z toho velké pozdvižení, o to větší, že motýl byl spatřen v oblasti zvané Black Country, tedy Černá země, v místě, kde byla příroda dočista zničená v průběhu průmyslové revoluce.

Nikdy bych neřekla, že jednou budu trpět syndromem opuštěného hnízda. Vždycky když vyrážím na svůj pravidelný běh do Stromovky, vyběhnu nad Šlechtovku až k ulici Nad královskou oborou. Nedá mi to a před domem číslo 33 zpomalím, a v hlavě se mi začne odvíjet můj vlastní film z roku 2000.

V těchto dnech si připomínáme nedožité 90. narozeniny mého strýce herce Jaroslava Kepky. Vždy, když si na „malého velkého herce“ – jak se o něm říkalo – vzpomenu, uvědomím si, jak byl při své práci pečlivý. Přemýšlel o každé roli – někdy se až úzkostně připravoval na každý výstup, na každý záběr, na každou chvilku u mikrofonu.

Když mi kamarádka poslala z Austrálie fotky nádherných ryzců, které našla v Novém Jižním Walesu, údivem jsem zalapala po dechu. Jak je možné, že ryzce – podle všeho ryzce pravé (Lactarius deliciosus) – rostou v Austrálii? Naučily se snad žít v mykorhizní symbióze s jinými stromy než borovicemi?

Jestli mě něco v uplynulém týdnu vzalo, tak to bylo čerstvé pokračování časové osy bitcoinové kauzy. Říkám záměrně „čerstvé“, nikoli poslední. Určitě se dočkáme dalších zábavných pokračování, nicméně epizodu z minulého týdne hned tak něco nepřebije.

Náš soused se zhroutil při představě, že půjde po desetitisící do práce na 5. ráno. V posledním tažení byl převezen do nemocnice, kde zaflirtoval s pěknou zřízenkyní, zahrál si s jiným labilem žravou dámu – a pookřál. Najednou dělal něco jen tak.

Dnes udělám výjimku, a místo abych tu rozmlouval o drobnostech všedního života, zapletu se do politiky. I když, jak se to vezme. Je karbanátek politika? Může, a to jakmile půjde o karbanátek zeleninový. Mám k němu vřelý vztah. Karbanátek masový bych si na talíř nedal, leda by ho usmažila moje žena Ljuba.

Když mě můj skoromanžel K. před časem vzal do Nigérie, aby mě představil rozvětvené rodině, vezli jsme s sebou čtyři těžké kufry. Kromě lamp, které se dají nabít otáčením klikou, a nabíječek na mobily, taky s ručním pohonem (v Nigérii nikdy nevíte, kdy vám vypnou proud), jsme s sebou vezli hlavně šatstvo.

Chcete probudit ekonomiku svého rodného města? Staňte se papežem. U Roberta Francise Prevosta, který na Svatý stolec nastoupil coby Lev XIV. letos v květnu, to tak alespoň funguje. Na jeho vyobrazení, jak se dá očekávat, narazí návštěvníci Říma či kostelů a církevních zařízení jinde po světě, nevyjímaje Česko.