Napsala jsem článek o ohniváčkovi černočárném, který v Anglii dávno vyhynul, ale pak se znenadání objevil v postindustriální oblasti. I když se zjistilo, že je to jiný poddruh a někdo ho tam musel vysadit, lidé se sjížděli ze všech stran, jen aby mohli vidět ohniváčka ve volné přírodě. A ozval se posluchač. Soudil, že jsem latinské jméno ohniváčka, L-y-c-a-e-n-a, nevyslovila správně. Říkala jsem mu totiž „lykéna“, zatímco jemu připadalo logičtější říkat mu „lycéna“.

Byla jsem pozvaná zahrát na předání ceny Jaroslava Seiferta ve Francouzském institutu, což jsem s radostí přijala. Jednak mám ráda Petra Síse, který cenu získal, a jednak jsem v roce 1986 dostala pokárání od děkana za to, že jsem se dívala z okna filozofické fakulty na Seifertův pohřeb a někdo mě vyfotil a identifikoval.

Byl to zážitek, o to větší, že nečekaný. Krásný srpnový podvečer na návsi kdesi v jihozápadních Čechách. Skupina divadelních ochotníků z nedalekého města přijela zahrát divadelní kus.

Stala se nám nečekaná věc. Dostali jsme za úkol pečovat o zeleň u unitářského kostela na londýnském předměstí. Já i skoromanžel tu už přes dva roky působíme jako kostelníci.

Každá generace si pěstuje mýtus krutého dětství. Copak „za našeho dětství‟ – ano, tak se o má říkat, ne za mého dětství. Za našeho dětství slyšel někdo o elektrických koloběžkách? Nebo dokonce o elektrickém autíčku pro chlapečky a holčičky, aby v něm mohli doopravdy jezdit po skutečné silnici? Samozřejmě s přilbou na hlavě a za dohledu dospělých.

V domě, odkud se stěhuju, jsou těžké vchodové dveře, které během zavírání hlasitě bouchnou. Stačilo by vyměnit brano, nějak to seštelovat… Napsala jsem i několik dopisů, aby nájemníci s dveřmi netřískali. Bez úspěchu. A tak jsem poslední rok nezamhouřila Oka.

Ve vzorku mořské vody nabrané u japonského pobřeží vědci objevili cosi nečekaného. Mikroba, který není ani virus, ani bakterie, ale něco mezi tím. Většina vědců nepovažuje viry za živé organismy, protože jsou ve všech svých životních funkcích zcela závislé na svém hostiteli. Virus je jen genetická informace zabalená do proteinů, které kóduje. Viry už dovedeme vyrobit v laboratoři, ale to neznamená, že umíme stvořit život.

Slýchám kolem sebe hodně nesmyslů. K evergreenům mezi nesmysly řadím slogan o uspěchané době. Naše rodina se přistěhovala do Prahy z vesnice Slapy v roce 1954. Maminka tehdy rozhodla, že nebudu chodit do školy nejbližší našemu domu, protože bych tam musel přejít křižovatku.

Každý má o svém životě určitou představu, která se mu ale nesplňuje beze zbytku. Někdo se jí ovšem za žádnou cenu nehodlá vzdát – a než aby pracoval s tím, co má, začne skutečný život vytěsňovat a žít jen ve své hlavě. Někdo frustraci přetaví do uměleckých aktivit, někdo maká jako šroub a někdo zase lelkuje při hltání seriálů.