Každé léto jsme s mámou trávily v chatičce zahrádkářské a ovocnářské kolonie na Trojském ostrově, protože Praha na nás byla moc dusivá a tíživá. Hlavní město vychrlilo podobných typů mnohem víc, a díky tomu jsme s ostatními dětmi na ostrově vytvořili slušnou partu a zažívali spoustu dobrodružství.

V jižním Londýně, ve čtvrti Croydon, funguje občanská skupina jménem Reclaim Croydon, tedy „Získejte Croydon zpátky“. Specializuje se na získávání zpátky opuštěných budov, které patří městu, ale to je k ničemu nevyužívá a nechává je chátrat.

Stalo se to přesně před týdnem: Při převozu na náklaďáku se kůň vykopal z bedny a vyskočil ven. Pobíhal po Pražském okruhu. Museli přijet policajti a zklidnili ho až uspávací puškou. Ona by to byla docela obyčejná příhoda nebo nehoda s dobrým koncem. Až na to, že to nebyl ledajaký kůň. Byl to hřebec, jmenoval se Wisky, psáno bez písmene „h‟.

Švédské feministky prý požadují výměnu pánských pisoárů za sedací toalety. Podle mě by muž rozhodně neměl automaticky dostávat víc knedlíků, než žena, a u projednávání zákona o porodnictví by měl mít aspoň jeden z týmu vaginu. Pro mě za mě, ať se místo „manželství“ říká „ženuželství“. Ale odstraňovat pisoáry? Tady šláply skandinávské ženy mimo mísu.

„Když zabiješ mouchu na jaře, je to, jako bys jich na podzim zabil 300!“ říkával můj dědeček, když honil po bytě vypasené masařky či mnohé další druhy velkých much. Používal k tomu účelu předpotopní koženou plácačku, která nejspíš nebyla tak účinná jako ty moderní plastové, ale i tak už se mnohé mouše stala osudnou.

Pokud se v Japonsku ubytujete v hotelu, což pravděpodobně ano, pokud zavítáte do Japonska, asi zvolíte hotel s nabídkou snídaně v ceně. Snídaně ve stylu švédského stolu nabídne všechno možné, ale nebude tu pravděpodobně chybět miso polévka. Snídaně v japonském hotelu a hrnec s miso polévkou mě přivedly ke krátkému, leč intenzivnímu osudovému zastavení.

Jakub Flejšar, umělec, sportovec a trenér v jednom, právě vystavuje své několikametrové objekty v rámci Bienále „Sochy pod novoměstskou oblohou“. Před pár lety jsem s ním dělala rozhovor, který kvůli tragickým událostem nemohl vyjít.

Město se stalo deskovou hrou. Hraje se domino s modrými, růžovými a červenými kostkami/ krabicemi. Pravidla jsou snadná, pohyb kostek možný všemi směry, nahoru dolů/z kopce do kopce, jen do sebe nenarazit. Pohyb je možný na všem, co ho urychluje. Kolo, moped, koloběžka, auto. Smyslem hry je dopravit jídlo k tomu, koho právě přepadl hlad, anebo na to, aby si sám uvařil, nemá čas ani náladu.

Chodím po Česku a poslouchám útržky rozhovorů ve své rodné řeči. Nejspíš se mi to jen zdá – aspoň doufám –, ale připadá mi, že se většina lidí buď chlubí, nebo si stěžuje. Ale, jak říkám, to se mi asi jen zdá. Jsem příliš zvyklá na Angličany, kteří se chlubí málokdy a místo stížností cedí mezi zuby proslulou větu „Nesmím remcat!“ A ve snaze být vždy zdvořilí zavedou řeč na počasí.