K narozeninám jsem dostala knihu od Martina Bubera Cesta člověka podle chasidského učení. Je to filozofická esej přibližující učení chasidů prostřednictvím dialogů cadiků – spravedlivých mužů – s jejich učni.

Na serveru Seznam Zprávy se vykytuje jakási videorubrika, v níž podle postupně odhalovaných detailů tváře máme poznat, o koho jde. Tak jsme měli rozpoznat i prý našeho nejnenáviděnějšího politika. Očekával jsem, že to bude z historie třeba Emanuel Moravec, propagandista nacismu v protektorátní vládě. Omyl. On to byl současný náš politik a netřeba ho jmenovat.

Před 34 lety zhruba touhle dobou, na jaře 1990, vypravilo Československo do Ameriky letadlo plné disidentů. V New Yorku přistálo pár stovek Čechů a Slováků, z nichž se mnozí už hodně dlouho nepodívali do zahraničí, a ještě půl roku předtím by je nenapadlo, že se jim to někdy podaří.

Je to skoro na den dva roky. Ne snad, že bych si pamatoval data, ale pamatuje si je můj mobil. V něm mám vyfocenou zvoničku, jak jsem ji na dvorku u našeho baráku sroubil ze tří starých trámů. Jeden trám, druhý, pak příčné břevno a nahoře lomená stříška. Zvonička by nebyla zvonička bez zvonečku. Tak tedy připevněn zvoneček.

Mou nejoblíbenější činností v dětství bylo stavění bunkrů. Stáhli jsme z gaučů přehozy a vysvobodili deky z tuhých povlaků. Získané látky jsme spojili svíracími špendlíky, přehodili přes stoly a zatížili encyklopediemi.

V Saltivce, na zápraží napůl rozbombardovaného paneláku s většinou oken „zasklených“ dřevotřískovými deskami, nad schody, které by bylo dobré opravit, ale kdo by se s tím obtěžoval, když do nich může kdykoli praštit raketa, ležely dvě kočky. Rozvalovaly se na koberečku, kožichy se jim leskly a vypadaly dobře živené.

Poprvé v životě mám kočku. Jmenuje se Sofie, pět let byla divoká, ale po pár porodech ji sousedi nechali vykastrovat a ona zakotvila u mě. Stal se z ní věrný společník, kterého si hýčkám, často vynechám i pařbu v Praze, oželím rande, dobrý koncert, aby nebyla deprivovaná.

Když se vrátil premiér Petr Fiala z Ameriky, objevily se i pochyby o smyslu jeho cesty: Nic podstatného tam neřekl ani neprojednal, pouze ujistil hlavu amerického státu, že obě země sdílejí stejné hodnoty jako lidská práva či svoboda. Ta slova se nám mohou jevit jako fráze, pokud ovšem nevyjadřují postoje a skutky, a o ty jde.

V prosinci 1996 napsal Thomas Friedman, známý americký ekonom, krátký článek do názorové sekce New York Times. Popsal v něm takzvanou Teorii zlatých oblouků pro prevenci konfliktů. Zlatými oblouky myslel proslulé žluté stylizované M, které strmí nad každým McDonaldem a oznamuje světu, že se tu může přejíst laciným fastfoodem.