Je to už skoro 20 let, co mě dispečer mé taxikářské společnosti poslal vyzvednout zákazníka k budově v Croydonu, zvané Měsíční dům. V Měsíčním domě sídlilo britské ministerstvo vnitra. Právě tam se rozhodovalo o osudech mnoha příchozích do Británie.

Vracel jsem se včera domů taxíkem. Jedeme noční krajinou a v autě se každou chvíli ozval podivný zvuk, něco jako beng. Ptám se řidiče, co to je, ten jeho beng. Že prý je to upozornění na pevný radar.

Hlenky, jaké jsem jako malá nacházela, bývaly někdy jasně žluté, jindy jasně oranžové a vždycky tajemné. Z dálky vypadaly solidně, ale jakmile jste se jich dotkli prstem, rozplývaly se na břečku podobnou smrkanci.

Do Zvole jsme se s Ljubou přestěhovali na podzim roku 2005. Pak přišla docela tuhá zima. Uklouzl jsem tehdy na chodníku hned před naším barákem a zůstal ležet tak trochu v bezvědomí, takže mě musela sbírat na nohy sousedka. Připomínám to jako ilustraci teze, že bych mohl mít za těch 20 let dost zkušeností se zimou a kluzkým terénem.

V roce 2011 jsme hráli na vernisáži obrazů ve Varšavě. Mezi vystavujícími byl Michal Rittstein, Oldřich Kulhánek, Xénia Hoffmeisterová a také Boris Jirků, díky jehož ilustracím jsem knihy od Márqueze, Charmse a Bulgakova zhltla několikrát.

Ticho je čím dál vzácnější. Kde jsou ty doby, kdy se kolemjdoucí šrámkovsky rozněžnili nad libými tóny houslí, které se za vlahého májového večera linuly z otevřeného okna domu v zahradě?

To jsou ty zprávy, které mi připomenou, že vězíme v jednadvacátém století až po uši. Dokonce jsme vstoupili do jeho druhé čtvrtiny! Americký herec Matthew McConaughey se odhodlal k ojedinělému kroku: podal žádost na ochrannou známku na sebe samého. Kdybych to měl vyjádřit stručně, aspoň tak, jak jsem to pochopil, chce mít patent na ksicht.

Na katedře anglistiky jsme s pár lidmi založili divadelní skupinu One-off. Jako první jsme zinscenovali absurdní hru od Eugena Ionesca Plešatá zpěvačka, ve které se sice hodně mluví, ale nic se nesděluje.

Začala jsem se zajímat o taxonomii rostlin v 70. letech minulého století, zrovna v době, kdy mnozí čeští botanikové začínali být zoufalí z nemožnosti uchopit některé rozmarné květinky a zastrčit je do škatulek označených názvem druhu. Kytky jim z krabiček utíkaly, nevešly se do nich, natahovaly šlahouny od jedné krabičky ke druhé. Zkrátka zlobily.