V letošním roce máme v Británii rekordní počet „incidentů“, při kterých uniknou z továren či jiných podniků toxické látky do vody.

Život mě vystavil mnoha pokušením. Některým jsem podlehl, některým ne. Pokud jsem podlehl, obvykle jsem toho později litoval. To ale nějak k pokušením patří a není to náhoda, že se ďáblovi říká pokušitel.

Vždycky mě bavilo být tam, kde jsem být neměla. Zaběhnout místo školy do mámina kadeřnictví a drbat celý den zákaznicím za bůra šamponem hlavy, proklouznout na pitvu jater, vplížit se v sedmém měsíci těhotenství na sraz motorkářů v Oslu.

Jude, náš nový reverend, v kazatelně samým úsilím povyrostl. A řekl: „Do našeho kostela chodí mnoho uprchlíků. Vy“ – napřáhl ruku – „jste uprchlíci, že? A víte co? Já jsem taky uprchlík. My všichni – všichni lidé na téhle planetě – jsme uprchlíci!“

Máme s Ljubou rádi Istanbul. Byli jsme tam několikrát, naposledy před několika dny. To je důležité, že před několika dny. Velkoměsto s antickou minulostí je rozkročené na evropské i asijské půdě. Pro návštěvníka je atraktivnější ta evropská část. Našinci v něčem připomene Prahu. Také je tam naseto památek na každém druhém kroku.

Jako dítě jsem si myslela, že svět je víceméně v pořádku. Že nad Letnou se vznáší hodný obr a ve spolupráci s Ježíškem nedopustí, aby se někdo choval jako haj*l. Jde tudíž jen o to, jak do bezpečně stráženého světa správně zapadnout.

Začalo to dvěma Indy s velkými kufry, které jsem našla dřepět na patách na trávníku před naším kostelem. Byli špinaví, ale ne tou zažranou špínou dlouhodobých bezdomovců. Vypadali jako čistotní lidičkové, kteří se už pár dní neměli šanci umýt.

Takzvané dopisy redakci bývaly docela specifický žánr. Dokonce to bylo tak, že slovutný britský list Times otiskoval dopisy čtenářů na celé své první straně. To je ale už opravdu hodně dávno. Zkrátka, dopisy se skoro nepíší a nahradily je takzvané komentáře pod články.

Vyrazila jsem na své autorské čtení a hraní do krásné galerie v Kobylí. Její majitel, pan Jaroslav, je velmi pozoruhodný muž. Má vlastní vinohrad, hraje na housle, zpívá a ve věku, kdy se většina lidí rozmýšlí, jestli vyjde do třetího patra bez výtahu, vylezl na Matterhorn, novozélandský Mount Cook a Kančendžengu. Skoro.

Tak se nám v Česku už zase rozjela diskuse na téma no-go zón. Příliš mnoho krajanů věří, že v Evropě máme no-go zóny a můžou za to migranti, konkrétně ti věřící na Alláha.