John, jeden ze starších členů naší kongregace, dorazil v neděli do kostela o dobrou půlhodinu dřív než obyčejně. Potřeboval se vypovídat. Stala se mu totiž hrozná věc.

Už dopředu jsem se těšil, jak tu budu vyprávět o svých dobrodružstvích s pozorováním částečného zatmění Slunce. Jenže se žádné dobrodružství nekonalo, takže není o čem vyprávět. Přítel Jiří přivezl z Německa speciální pozorovací brýle One sky, one life, one movement. Jsou papírové a sklíčka mají z plastu, nicméně odpovídají normě ISO 12312-2-2015.

Město v létě dýchá jen brzo po ránu. Pak slunce na obloze stoupá, prozařuje modř, jakou jsme záviděli všem přímořským krajinám, a vzduch se zastaví. Jak zadržený dech. A z ulic vzlíná vypálený a zatuchlý odér, plný prachu a zaschlé psí moči. Město čpí, jakoby se v něm staletí nevětralo a nikdy neskáplo ani vědro vody a nespláchlo to čpění do kanálu, kam patří a odkud se zvedá… Vyvětraný vzduch, těžký jak peřina.

Mám chronickou gastritidu a jednou za rok chodím na kontrolu žaludku. S lékařem, který zákrok provádí, jsme se už za ta léta skamarádili. Bohužel nikdy nevím, o čem jsme mluvili, protože doba mezi pozdravem a chvílí, kdy jsem úplně sjetá, trvá asi minutu. A poté, co mi vsunou do úst náustek, nerozumí už ani on mně.

Můj skoromanžel K. před dvěma lety kdesi splašil čtyři sazeničky zelí. S nadšením je zasadil na zahrádce za naším kostelem a těšil se na úrodu.

Motocykl zapadlý do bahna, to bude obrázek uvázlý v mé paměti. Zůstane tam určitě dlouho po tom, až konečně začne pršet. Sucho skončí a koryta řek se znovu začnou plnit. Chvilku jim to potrvá, než se dostanou na normální úroveň. Budu to sledovat. Bydlím nedaleko Vltavy a za ta léta mám dobře v oku, co je normál a co je pod ním a co nad.

Vždycky když jdu po návsi, soused na mě zavolá:„Tady chcíp pes. Chtělo by to nějakej big beat!“

Asi nemusím nikomu připomínat, co se minulý týden stalo ve španělské Ceutě. Všichni, i ti, kdo až dosud netušili, kde Ceuta leží, vědí, že tohle místo zažilo bleskový příliv a pak zas nečekaně rychlý odliv imigrantů z Maroka.

Velká prázdninová dramata se odehrávají ve vysokých horách a v mořských vlnách. Malé drama jsme zaznamenali zpočátku minulého týdne na pražském letišti. Rodina ve složení pán, paní a dvě děti se chystala k odletu do Istanbulu. Měli se na co těšit. Istanbul je krásné město a kupodivu je tam v těchto dnech menší horko než u nás, pokud mohu věřit informacím mého mobilu.

Kdysi jsem asi půl roku psala povídku o svém bývalém. Věřila jsem, že až si ji přečte, pochopí, že se ke mně nechoval úplně fér. Po přečtení mi řekl: „Hustý. A o kom to bylo? Znám ho?“