Naše profesorka na češtinu nám často dělala přednášku o schopnosti koncentrace. Tvrdila, že zatímco ještě před sto lety se každý žák musel umět koncentrovat nejméně dvě hodiny, dnes už se neumíme koncentrovat ani 45 minut, neumíme udržet pozornost po celou vyučovací hodinu.

Dneska se do toho zamotám a začnu už u titulku mé glosy. Neznáte ho, když mě posloucháte, protože glosa se vysílá bez titulku – ledaže by mi to kolega a přítel Ondřej Konrád, pokud tyto Názory a argumenty jako obvykle vždycky v pondělí uvádí – pokazil. Jmenuje se „Smíšené pocity“.

Vždycky mě bavilo, když naši chatu na Trojském ostrově ovládl karban. Zatímco v pubertálním přístěnku lítaly žolíky s kanastou nebo Dudák, teta se v mansardě dostávala do varu pasiánsem a chlapi v kuchyni citlivě rozjížděli mikádo nebo Záchod.

V centru našeho jiholondýnského městečka je potkáte skoro vždycky. Někteří ke své činnosti potřebují stánek polepený plakáty, šest zaměstnanců a hlásnou troubu. Jiným stačí tepláky, tričko, tenisky, které buď koupili za pět liber, anebo jim je někdo dal, a neúnavný hlas. Věřte tomu nebo ne: ti nejubožejší pouliční kazatelé jsou ze všech nejnebezpečnější.

V sobotu slavily Spojené státy americké své dvousté padesáté narozeniny. Jen to považte, čtvrt tisíciletí! V té době jsme byli pár let za polovinou třistaletého úpění a doba temna u nás vrcholila. V celé Evropě se mohlo o občanských svobodách mluvit jen na tajňačku. Revoluce ve Francii se teprve chystala a tehdy osmnáctiletý pozdější revolucionář Robespierre teprve objevoval spisy Jean Jacquesa Rousseaua. Třeba vám to přijde směšné, ale rád jim poblahopřeju.

Jako malá jsem si myslela, že jsem chycená v pasti vnějších okolností a mým úkolem je všude zapadnout, což se mi nedařilo. Neměla jsem problém vylézt v Šárce na Žabáka bez jištění, jít po Václaváku v plavkách a rozdávat u toho letáky VONSu. Ale dojít na školní praxi v hotelu Jalta, vyrazit na lyžák nebo na vánoční mši vyžadovalo velkou odvahu.

Magda, inženýrka chemie a kolegyně mé mámy, si každé léto stěžovala: „Bylo horko, že vlaštovky padaly vedrem!“ Brali jsme to jako další z Magdiných květnatých rčení.

Máme za sebou týden teplotních rekordů, završený pořádně horkou nedělí. Čtyřicet stupňů, tak to je fakt docela hicna, dovolím si použít brněnský hantec. Myslím si tedy, že je vhodné zavzpomínat na teplotní rekordy.

O prokletých předmětech jsem vždycky četla jen v knihách. Ať už to byly šperky po mrtvých hraběnkách, egyptské amulety nebo obrazy, které se samy vracely na půdu, odkud byly odneseny.

Někde jsem zahlédl zmínku o tom, že většina lidí zdraví a děkuje při komunikaci s umělou inteligencí. Vyznělo z toho, že je to známka slaboduchosti. Dělám to taky. Ostatně… když si na počítači otevřu jednou ze dvou umělošek, osloví mě: Hezký den, Ondřeji, co se vám honí hlavou. Tak jsem se jí svěřil.