Už dopředu jsem se těšil, jak tu budu vyprávět o svých dobrodružstvích s pozorováním částečného zatmění Slunce. Jenže se žádné dobrodružství nekonalo, takže není o čem vyprávět. Přítel Jiří přivezl z Německa speciální pozorovací brýle One sky, one life, one movement. Jsou papírové a sklíčka mají z plastu, nicméně odpovídají normě ISO 12312-2-2015.

Město v létě dýchá jen brzo po ránu. Pak slunce na obloze stoupá, prozařuje modř, jakou jsme záviděli všem přímořským krajinám, a vzduch se zastaví. Jak zadržený dech. A z ulic vzlíná vypálený a zatuchlý odér, plný prachu a zaschlé psí moči. Město čpí, jakoby se v něm staletí nevětralo a nikdy neskáplo ani vědro vody a nespláchlo to čpění do kanálu, kam patří a odkud se zvedá… Vyvětraný vzduch, těžký jak peřina.

Mám chronickou gastritidu a jednou za rok chodím na kontrolu žaludku. S lékařem, který zákrok provádí, jsme se už za ta léta skamarádili. Bohužel nikdy nevím, o čem jsme mluvili, protože doba mezi pozdravem a chvílí, kdy jsem úplně sjetá, trvá asi minutu. A poté, co mi vsunou do úst náustek, nerozumí už ani on mně.

Můj skoromanžel K. před dvěma lety kdesi splašil čtyři sazeničky zelí. S nadšením je zasadil na zahrádce za naším kostelem a těšil se na úrodu.

Motocykl zapadlý do bahna, to bude obrázek uvázlý v mé paměti. Zůstane tam určitě dlouho po tom, až konečně začne pršet. Sucho skončí a koryta řek se znovu začnou plnit. Chvilku jim to potrvá, než se dostanou na normální úroveň. Budu to sledovat. Bydlím nedaleko Vltavy a za ta léta mám dobře v oku, co je normál a co je pod ním a co nad.

Vždycky když jdu po návsi, soused na mě zavolá:„Tady chcíp pes. Chtělo by to nějakej big beat!“

Asi nemusím nikomu připomínat, co se minulý týden stalo ve španělské Ceutě. Všichni, i ti, kdo až dosud netušili, kde Ceuta leží, vědí, že tohle místo zažilo bleskový příliv a pak zas nečekaně rychlý odliv imigrantů z Maroka.

Velká prázdninová dramata se odehrávají ve vysokých horách a v mořských vlnách. Malé drama jsme zaznamenali zpočátku minulého týdne na pražském letišti. Rodina ve složení pán, paní a dvě děti se chystala k odletu do Istanbulu. Měli se na co těšit. Istanbul je krásné město a kupodivu je tam v těchto dnech menší horko než u nás, pokud mohu věřit informacím mého mobilu.

Kdysi jsem asi půl roku psala povídku o svém bývalém. Věřila jsem, že až si ji přečte, pochopí, že se ke mně nechoval úplně fér. Po přečtení mi řekl: „Hustý. A o kom to bylo? Znám ho?“

Chtěla jsem vidět Baťův kanál a vydala se do jihomoravského Veselí nad Moravou. Snažila jsem se nemít žádná očekávání, jen zvědavost, jak vypadá plavební kanál, který vymyslel Jan Antonín Baťa, aby zlevnil dopravu uhlí pro Baťovy továrny.

Městečko Loštice, situované na pomezí Hané, měli lidé dlouho v povědomí snad jen díky Muzeu Olomouckých tvarůžků, které se tu tradičně vyráběly. Teď je známé i hezky opravenou synagogou, která slouží spíš jako muzeum – koná se tu víc kulturních akcí než bohoslužeb – a hezky upraveným židovským hřbitovem.