Na konci devadesátých let jsem se pár let věnovala astrologii. Naučila jsem se například, že Slunce v opozici s Neptunem znamená nepřítomného otce a Merkur v konjunkci s Marsem zase pronikavou bystrost. Dokonce jsem i pár lidem pomohla.

Za dva dny bude popeleční středa a ta oficiálně ukončí plesovou sezónu. Ta odedávna začíná po svátku Tří králů. Nemělo by mě to zajímat. Úplně dobrovolně o své vůli jsem byl na plese jenom jednou v životě.

Nedávno jsem slyšel v televizi zajímavou debatu o tom, proč vlastně miliardáři vstupují do politiky. Kdosi tam správně dodal, že „kdybych byl na jejich místě, odjel bych někam k moři a tam bych se válel do konce života…“

Přelom letošního roku byl pro mě poněkud dramatický. Ale opět se potvrdilo, že když se stane něco blbého, je to často proto, aby se nestalo něco ještě blbějšího.

Je to už skoro 20 let, co mě dispečer mé taxikářské společnosti poslal vyzvednout zákazníka k budově v Croydonu, zvané Měsíční dům. V Měsíčním domě sídlilo britské ministerstvo vnitra. Právě tam se rozhodovalo o osudech mnoha příchozích do Británie.

Vracel jsem se včera domů taxíkem. Jedeme noční krajinou a v autě se každou chvíli ozval podivný zvuk, něco jako beng. Ptám se řidiče, co to je, ten jeho beng. Že prý je to upozornění na pevný radar.

Hlenky, jaké jsem jako malá nacházela, bývaly někdy jasně žluté, jindy jasně oranžové a vždycky tajemné. Z dálky vypadaly solidně, ale jakmile jste se jich dotkli prstem, rozplývaly se na břečku podobnou smrkanci.

Do Zvole jsme se s Ljubou přestěhovali na podzim roku 2005. Pak přišla docela tuhá zima. Uklouzl jsem tehdy na chodníku hned před naším barákem a zůstal ležet tak trochu v bezvědomí, takže mě musela sbírat na nohy sousedka. Připomínám to jako ilustraci teze, že bych mohl mít za těch 20 let dost zkušeností se zimou a kluzkým terénem.

V roce 2011 jsme hráli na vernisáži obrazů ve Varšavě. Mezi vystavujícími byl Michal Rittstein, Oldřich Kulhánek, Xénia Hoffmeisterová a také Boris Jirků, díky jehož ilustracím jsem knihy od Márqueze, Charmse a Bulgakova zhltla několikrát.

Ticho je čím dál vzácnější. Kde jsou ty doby, kdy se kolemjdoucí šrámkovsky rozněžnili nad libými tóny houslí, které se za vlahého májového večera linuly z otevřeného okna domu v zahradě?