V roce 2001 se můj švagr Ato vydal do Evropy „zadní cestou“. To jsme se ještě s K. neznali. Kdybych v té době už patřila do rodiny, byla bych mu to rozmluvila, Ato by na mé rady jistě dal. Takhle se, zčásti v náklaďáku, zčásti pěšky, dostal přes Saharu z Nigérie do Libye.

Od nastávajícího týdne by to mělo být na našich silnicích zajímavé. Policisté prý budou stávkovat, a protože nesmějí stávkovat, budou stávkovat, aby to nebylo stávkování. Jak to poznáme? Nepoznáme. Protest vyjádří tím, že nebudou řidiče pokutovat.

Muži undergroundu mi vždycky připadali převážně dominantní – od opravdových osobností, až po trapné pozéry. Ženy je spíš doprovázely na cestě, tvořily jim zázemí, i když měly svůj vlastní silný svět. Jednou z nich byla Marie Benetková, chartistka, spisovatelka a výjimečně silná žena.

Kdosi osvícený na radnici pravomocně rozhodl, že zanedbaný dvoreček s popelnicemi, který patří k našemu domu, bude zkultivován. A kupodivu, dnes už se tam zelená opečovávaný trávník a na kousku pozemku se úporně snaží zabydlet okrasné rostliny. Chvíli jim bude trvat, než se rozvinou do plné krásy.

Marii jsem nejlíp znala před nějakými pětadvaceti lety. Tenkrát si ještě říkala Brabenec, byla koneckonců vdaná za Vráťu Brabence, saxofonistu Plastic People. Až když se jejich vztah začal rozpadat, Brabence si ze jména vynechala a byla pouze Marie Benetková.

Dnes to mám jednoduché a nemusím pátrat v paměti, co mě v posledním týdnu zaujalo. Petr Mára ve svém podcastu předvedl, co dovede umělá inteligence v režimu takzvaného pokročilého zvukového módu.

Když jsem na základce rozesílala po třídě otázku: „Dáváš přednost rozumu před citem, nebo citu před rozumem?“, bylo to hlavně proto, abych mohla šťouchnout do charizmatického Kukly, který papírek strčil do kapsy, ale nikdy ho nerozbalil. Byla jsem na něj moc komplikovaná, a navíc už měl s krásnou Petrou Hebákovou rozehrané Lodě.

Sloučit menší obce do větších samosprávných celků? Starý vládní plán, který se aktuálně vynořil. Samosprávy v menších obcích se vládě jeví jako neefektivní, drahé. Na nich by státní rozpočet mohl ušetřit. Opak je ale pravdou. Stát by prodělal.

My Češi patříme k mykofilním národům, možná dokonce nejmykofilnějším. V některých zemích lidé sbírají dva nebo tři druhy hub, považované za lahůdku, ostatní houby je nezajímají. Američané opovržlivě projdou kolem hříbku, lišky či bedly vysoké, aby se lačně vrhli na muchomůrku červenou a ničili si jejím požíváním játra.