„Ty nemáš ráda Vánoce?“ zaradovala se má kolegyně Cicely v prosinci 1987. „Tak to se mnou budeš slavit Kwanzaa!“ Cicely se narodila na Jamajce, ale protože vyrostla na newyorském předměstí, považovala se za černou Američanku se vším, co k tomu patří.

Konec roku připadá letos na úterý a další rok začne ve středu. O tom není a nemůže být žádný spor. Jsme uprostřed dvacátých let. Aha, vyklepávám tečku za větou a už tuším zvednutá obočí a vztyčené prsty.

Dlouho jsem si myslela, že mým celoživotním partnerem bude oligofrenik Aleš, který bydlel naproti přes chodbu a jako malá jsem si s ním hrála na princeznu a na prince. Ale nic z toho nebylo, protože když jsem vyrostla z pohádek, Aleš se uzavřel do sebe a přestal vycházet ven.

Vánoce přinášejí fejetonistům dvě osvědčená témata. Především je třeba dumat nad dobou, která dává přednost komerci před duchovním rozměrem. To zabírá vždycky, osvědčovalo se to v minulosti a ani v budoucnu nato inspirační studna nevyschne. Horší je to s druhým zdrojem. Fejetonista může naříkat nad předvánočním shonem a ruchem a může bědovat, jak je všude narváno. V tomto ohledu je to čím dál horší.

Kamarád přišel s teorií, podle které člověk dokáže ideálně vnímat tento okruh lidí: pět členů rodiny, 50 kamarádů a 500 povědomých tváří. Teorie pěti členů rodiny má podle mě své mouchy. Protože když je rodina sedmičlenná, znamenalo by to, že rodiče dvě děti ignorují, nebo naopak pět dětí vysklívá jak tátu, tak mámu, případně mohou tři děti nevnímat své dva sourozence. Pokud by byla máma samoživitelka jednoho dítěte, pak by zase zbýval prostor až pro tři dobrovolníky zároveň.

Třetí neděle adventní je vždy časem radosti, protože Pán je blízko – připomínají si křesťané. Tu letošní jsme si navíc spojovali s pokojem a nadějí, což by se mělo týkat všech. Pro mnohé z nás jsou to však pojmy těžko slučitelné se současnými poměry i stylem a dynamikou našeho života. Cožpak ještě radost, ta se tu a tam nějaká objevuje, ale kde hledat pokoj a naději? Naděje, že snad nebude hůř, má blíže k beznaději. Co tedy máme dělat?

Byly toho plné noviny. Policie nabízí 10 tisíc liber člověku, který jí pomůže dopadnout vraha. V dubnu letošního roku zemřel v naší čtvrti mladý muž na následky pobodání. Croydon je sice proslulý tím, že je v něm někdo pobodaný každou chvíli, o téhle vraždě ale vědělo mnoho místních, protože se udála za denního světla deset nebo patnáct metrů od rušné tržnice.

Minulý týden mě potěšily dvě zajímavosti. Nad americkým státem New Jersey se vyrojily neznámé létající objekty, ano, taky se tomu říká UFO. Druhá novinka je méně romantická, ale v jistém smyslu podivuhodnější. Firma Google oznámila, že jí začal fungovat kvantový počítač. Dostal název Willow, česky vrba. Za pět minut spočítal příklad, který by zaměstnal stávající superpočítač na deset kvadrilionů let, tak to bylo v médiích a pečlivě opisuji.

Jako egyptský mytologický pták Benu či bájný pták Fénix. Pařížská Notre-Dame povstala z popela ve své skvělosti, mnohem zářivější a dokonalejší, než bývala před pěti lety. 7. prosince se znovu rozezněl třináctitunový zvon Emmanuel na znamení pařížskému arcibiskupovi, aby rituálním žalmem 121 a třemi údery biskupské berly požádal katedrálu o otevření svých dveří. Byl to podle Francouzů ten nejsilnější moment povznášející duši a naplňující srdce národní hrdostí a emocemi.

V říjnu jsem se přijela na pár dní ohřát do Prahy. Zapnu vafky, ohýnek vzplál, ale zůstal na udržovací úrovni minimálního plamene, takže z něj žádné teplo nešlo. Čtrnáct dní trvalo, než jsem sehnala opraváře přes známého.