Slýchám kolem sebe hodně nesmyslů. K evergreenům mezi nesmysly řadím slogan o uspěchané době. Naše rodina se přistěhovala do Prahy z vesnice Slapy v roce 1954. Maminka tehdy rozhodla, že nebudu chodit do školy nejbližší našemu domu, protože bych tam musel přejít křižovatku.

Každý má o svém životě určitou představu, která se mu ale nesplňuje beze zbytku. Někdo se jí ovšem za žádnou cenu nehodlá vzdát – a než aby pracoval s tím, co má, začne skutečný život vytěsňovat a žít jen ve své hlavě. Někdo frustraci přetaví do uměleckých aktivit, někdo maká jako šroub a někdo zase lelkuje při hltání seriálů.

Dartmoorský národní park v Devonu nás uvítal mírným deštěm, poryvy větru, mlhou v údolích a mračny, která se dotýkala vrcholků kopců. Byl to zkrátka typický pozdně letní den na proslulém vřesovišti.

Byla by to velká, dokonce nehorázná nadsázka, kdybych tvrdil, že na počátku mé úvahy bylo detektivní pátrání. Ve skutečnosti to bylo prostší. Chtěl jsem vědět, copak asi přimělo vedení Českých drah k zákazu označování lokomotiv jako Maruška, Tomík nebo podobně. Řekl bych, že by je mělo trápit něco jiného.

Lidské dějiny se posouvají v jakési spirále, říkají odborníci. Vyvíjíme se dopředu – stoupáme, ale zároveň se někdy zvláštním způsobem vracíme zpátky, klesáme, abychom – někdy – opakovali stejné chyby. Naše cesta ve spirále nás někdy přivede jen do podobných bodů, které ale tím pádem prožíváme jinou formou.

Kamarád Pejčoch mě požádal, jestli by u mě mohla pár dní přespat jeho dívka, zatímco budu na turné s kapelou. „Jmenuje se Lily a je to tvoje velká fanynka. Miluje underground, ale ujíždí na konzumu, což ti nemusí vadit, protože hned jak dorazíš, tak vypadne.“

Mí známí z kostela mě přesvědčovali, ať tam nelezu. „Tihle lidi jsou nebezpeční,“ varovali mě. „Pokud jsi jim jen trochu podezřelá, rozbijou ti ,ústa‘, než se naděješ.“ „Ale já se jim docela podobám,“ zakontrovala jsem. „Ať se mi to líbí, nebo nelíbí, jsem bílá. Skoromanžela radši nechám doma, ten by tam barevně nepasoval.“

Jako jistě i vy všichni, mám i já spoustu zkušeností s lepidly všeho druhu. Se všemi mám příhody, avšak věnovat se chci lepidlu vteřinovému. Rozmanitá lepidla vstoupila do pohádek a také do kosmonautiky, vteřinové lepidlo zasahuje do politiky.

Po třiceti dnech na paleo stravě jsem vyrazila za město, kde právě uvedli do testovacího provozu novou restauraci „Jumbo úlet“. Po delší době konečně poobědvám nějakou zajímavou makronutrientní flákotu. U vchodu měním tři stovky za napodobeninu palubní vstupenky s obrázkem Jumba 747. Číšník v kostýmu stevarda mě upozorňuje: „Dnes letíme na Tchaj-wan, ano?“

Prohrabovala jsem se krabicemi se starými papíry, když na mě vypadla zažloutlá obálka nadepsaná denní tisk. Vytáhla jsem z ní novinový ústřižek, stejně zažloutlý. Tužkou na něm stálo datum – 6. února roku 1985. Čtyřicet let starý výstřižek z Lidové demokracie. Novinové zprávy umírají druhý den, takže… kdo a jakou informaci chtěl zachovat pro budoucnost a ušetřit ji osudu zapomnění?