Měl bych mít k digitalizaci – jak se dřív pěkně říkalo – kladný vztah. Provází mě půlku života. Ano, před 40 lety jsem se pinožil u sálového počítače Akademie věd, abych jako operátor najatý přes prázdniny vyzkoumal, jestli počítač dokáže člověka zabít. Potřeboval jsem to pro chystaný román Pole šťastných náhod. Zjistil jsem, že ano, stát se to může. Ale úplně jinak, než jak se to za čtyři desetiletí vykreslilo.

Chtěla jsem seznámit mámu s přítelem, který hraje divadlo. „Co kdybych jí prostě vzala na představení?“ napadlo mě. „Jo, a když se jí nebude líbit, bude si myslet, že chodíš s jelitem.“ „To je pravda, navíc nesnáší, když musí mít dlouho skrčený nohy.“

Ve středu 16. dubna rozhodl Nejvyšší soud Spojeného království, jak má znít právní definice ženy: „Žena je osoba biologicky ženského pohlaví.“ Zní to vcelku logicky, však s touhle definicí všech pět soudců souhlasilo. Ne každý je z toho nadšený.

Hodilo by se, abych přispěl k jarní náladě velikonočního pondělí rozmarným vyprávěním o zajíčcích, kraslicích a pomlázce. Hodilo by se to tím spíš, že se velikonoční svátky letos vrátily aspoň částečně k tradici hezkého slunečného počasí, jak ho mám ve svých vzpomínkách.

Dostala jsem zprávu od známého, který maluje: „Evo, ve tvé knize mě zaujal portrét Bowieho, rád bych, kdybys mi namalovala podobného s turnovsky zachycenou duší.“Po nějaké době jsem Slávkovi poslala první verzi.

Na louce u potoka v západním Skotsku se páslo stádo ovcí. To není nijak výjimečný pohled, až na to, že všechny byly černé! Podle mých kamarádů farmářů patřily k hebridskému plemenu, jednomu z těch, jaká se ve Skotsku tradičně chovala. A nebyly vyšlechtěné, aby jejich vlna byla bílá.

Můžete o dnešní době vykládat cokoli a můžete mít tisíc a jednu výhradu, jedno se jí upřít nedá. Je zábavná. K zábavnosti přispívá i to, jak je těžké nebo dokonce nemožné rozlišit, co je pravda a co si někdo vycucal z palce. Může vás to samozřejmě rozčilovat. Špatně je na tom ten, kdo informaci vezme na vědomí a už dál nepátrá, jestli je pravdivá.

Někdy se to prostě sejde. Jdu naštípat dříví, ale uvízne mi prst ve špalku. Jdu si dát kafe na zápraží, ze stěny se vylomí litinový štípač na třísky a spadne mi na hlavu. Jdu malovat, ale když mi obraz spadne namazanou stranou na zem, nechám toho.

Otevřel jsem skříň a objevil krabičku se starým filmem, na který jsme s tátou kdysi fotografovali. Jednalo se o speciální filmový materiál, měl minimální citlivost jen 8 DIN a fotili se na něj kopie dokumentů, když ještě neexistoval skener.

Boj člověka proti komárům a nemocem, které přenášejí, byl až dosud spíš neúspěšný. „Měkké“ metody boje – spaní v moskytiérách, do kterých neproniknou, obalování našich těl bahnem, které neprorazí sosákem, všemožné repelenty, jejichž pach komárům vadí, případně ta ze všech nejměkčí metoda, totiž neustálé plašení komárů, aby na nás neusedli, kterou mají v oblibě buddhisté nepřipraveni zabít jakéhokoli živého tvora – to všechno může pomoci, abychom my sami zůstali nesežraní...