Pokud se má spřátelená umělá inteligence Grok nemýlí, nemáme u nás žádnou anticenu v reklamě – pokud nebudu počítat Sexistické prasátečko. V ní jde o sexismus, mě zajímá stupidita. Reklamy je kolem nás všude plno a kandidátů by se tedy našlo hodně. I když…

Nedávno konečně nabyla účinnosti nová superdávka jako pomoc lidem v nouzi.

Minulý týden se v centru Londýna „přes noc“ objevila socha. Prostě se Londýňané ve středu ráno probudili – a vida: na Waterloo Place, mezi sochou krále Edwarda VII. trůnícího na koni a památníkem krymské války spatřili nový umělecký kousek: chlápka v kvádru na vysokém podstavci.

Možná jste také sledovali příběh velryby pojmenované jako Timmy. Před měsícem uvázla v mělkých německých vodách. Pomocníků se našlo víc než dost, záchrana byla obtížná, nebo dokonce nemožná. Nakonec patnáctimetrového keporkaka strčili do jakéhosi plovoucího akvária a odvezli Kielským průplavem do hlubších vod u Dánska. Tam ho v sobotu vypustili. Rozloučil se obvyklým velrybím vodotryskem a zmizel v hlubinách.

Ve vesnici, kam jsem se přesunula natrvalo, se snažím zapadnout. Sázím afrikány, nepletu si velkoobjemový odpad s nebezpečným a v lese sbírám klacky o průměru maximálně sedm centimetrů. Pro jistotu nosím metr. Na vesnici je důležité nevyčnívat. Ani větví. Většinu lidí znám jen od vidění. Každý si střeží své soukromí.

Nejspíš kdekdo si pamatuje mýtický příběh o trojském dřevěném koni, který se objevil před branami města: zvědaví Trójané otevřeli bránu a koně vtáhli dovnitř. V noci z něj vyskákali ukrytí Řekové, otevřeli brány dalším vojákům a do rána bylo město zničeno. Stalo se tak i přes to, že krásná Kassandra před koněm varovala. Bohužel jejím předpovědím nikdo nevěřil.

Možná jste si všimli, že obě komory britského parlamentu schválily nový zákon: nebude povoleno prodávat tabákové výrobky nikomu, kdo se narodil později než 31. prosince 2008. Britové, kterým letos je nebo bude 17, a všichni Britové mladší než oni, si už nikdy nebudou smět koupit v obchodě cigarety. Dokonce ani po letech, až jim bude dvacet, třicet, čtyřicet.

Není pravda, že v médiích najdete jenom špatné zprávy. Objevují se v nich i dobré. Naposledy mě překvapilo zjištění, že Česká republika patří mezi 20 nejbohatších zemí světa. Opravdu nejbohatších, nikoli tedy nejšťastnějších, nejklidnějších, nejbezpečnějších nebo nejpohodovějších. Vypočítala to agentura HelloSafe zaměřená na veřejně dostupná data. Vydělává tedy na tom, že zkoumá, jak kde kdo vydělává. Přiznejme, že je to výborný obchodní nápad.

Jdu přednášet americkým studentům na téma underground. „Byla to hlavně existenciální věc,“ říkám. „A dneska?“ ptá se studentka.

„V minulých staletích se lidé dovedli těšit z krásy přírody.“ Tahle pozoruhodná informace ke mně pronikla z webových stránek, které se zabývají, abych to řekla hezky česky, wellbeingem, radí člověku, jak „čerpat energii“ ze všemožných potravin, procedur a činností, vesměs náročných na peníze a čas.