Herečka, která se dlouhá léta netajila svými politickými názory, se kvůli nenávistnými komentárům rozhodla stáhnout z Facebooku. „Některé věci se obejdou beze mě,“ říká teď v rozhovoru.

„Mně nevadí, když jsou lidi hnusní, na to jsem poměrně zvyklá, ale toho zbytečného zla… Ne, že by zlo mohlo být konstruktivní, ale to, které není k ničemu, ani k debatě, které je jen nechutné… Tak jsem si úplně najednou ze dne na den řekla: A dost, už to nechci. Prostě jsem to vypnula a už se tam nikdy nevrátila,“ vzpomíná Aňa Geislerová v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Svého času se vymezovala proti politice prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše a často za to na sociální síti schytávala vulgární odezvu.

„Nevypnula jsem si uši, oči a vnímání. Pořád vím, co se děje, ale nemám potřebu o tom s těmi lidmi diskutovat. … Řekla jsem si, že některé věci se asi obejdou beze mě.“

Když se chce k něčemu vyjádřit, jako například nedávno k situaci na Slovensku, napíše o tom na Instagram. Neuzavírá se ani možnosti do veřejných záležitostí promlouvat. Do politiky by sice vstoupit nechtěla, nicméně říká, „službu“ na komunální úrovni si představit umí.

Rozhovor s Aňou Geislerovou mimo jiné o jejím novém filmu, který bude mít premiéru v Cannes, jejích kurzech na FAMU, studiu psychoterapie či o jejím pohledu na české školství, si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. 

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Na scéně populární hudby se jedna z nejuznávanějších českých zpěvaček pohybuje už čtyři desetiletí. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné vzpomíná na absurditu komunistické doby, kdy musela před schvalovací komisí dokazovat politické znalosti.

„Abychom mohli mít legálně koncerty, tak jsme museli mít legitimaci, štempl, že to vykonávat smíme. Takže každý musel absolvovat takzvané přehrávky,“ říká Bára Basiková v Galerii osobností, jak začínala coby profesionální zpěvačka v polovině 80. let s kapelami Precedens a Stromboli.

„Seděla tam komise a bylo to i hodně politické. V době totality bylo důležitější vědět, kdo je prezident v Ulánbátáru, než jaké symfonie složil Bedřich Smetana,“ směje se dnes absurditě té doby. Jelikož mongolského prezidenta neznala, dostala se do nejnižší kategorie a za koncert si směla vydělat jen 140 korun.

Jak se v té době jako zástupci progresivního stylu hudby cítili mezi ostřílenými matadory pop-music, jaké kompromisy museli dělat, aby směli vystupovat v televizi a co se pro ně změnilo v „devadesátkách“, i o tom mluví Bára Basiková v rozhovoru.

Odpovídá i na otázky ohledně 28 let trvajícího natáčení dokumentárního filmu s Helenou Třeštíkovou, proč si myslí, že populární zpěvačky v soukromém životě přitahují „šmejdy“ a co pro ni má v životě největší smysl.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Má za sebou stovky mimořádně úspěšných transplantací plic, ale Robert Lischke dokáže s otevřeností mluvit i o tématech, která byla považována za tabu: Chybují lékaři? A co mohou dělat pro to, aby se z nich nestali vyhořelí cynici?

„Samozřejmě chyby se dějí. Ale unést důsledky těch chyb – to není jednoduché,“ říká profesor Lischke. „Překvapilo mě, že o chybách v medicíně a ve zdravotnictví se začíná mluvit až teprve koncem minulého tisíciletí. Všichni si říkáme, že chybovat je lidské, ale víme, že pokud je chyba spojená s lidským utrpením, tak není tolerována.“

V rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, Robert Lischke popisuje, jak jeho tým s chybami pracuje: „Sejdeme na speciálním semináři, popíše se tam chyba, proč se stala, co uděláme pro to, aby se neopakovala. … Stojí tam lékaři, kteří musí mluvit o své chybě, jejímž důsledkem byla třeba smrt pacienta.“

Pomohly intenzivní psychoterapie

Pro Lischkeho tým bylo důležité vytvořit takové prostředí, které s sebou nenese obviňování a zavržení jednotlivce: „Vůbec to není samozřejmost. Umět pracovat s komplikacemi mi přijde jako to nejdůležitější, jak je umět zpracovat, jakou podporu poskytnout tomu týmu.“

Muž, který stojí v čele Národního programu pro transplantace plic, mluví v rozhovoru i o tom, jak jemu osobně léta pomáhaly intenzivní psychoterapie, kde mimo jiné našel správný balanc mezi empatií k pacientům a žádoucím odstupem, který mu dodá sílu na další práci. „Myslím, že o tomhle musí přemýšlet každý lékař a hledat rovnováhu, když máte možnost se stát vyhořelým cynikem a pořád můžete být výborným lékařem.“

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Jako tanečník zažil úspěch na světových scénách, teď už desátým rokem působí jako vyhledávaný choreograf. V rozhovoru popisuje, jak se změnilo prostředí baletu a čemu se narozdíl od svých někdejších kolegů chce vyhnout.

„Balet je strašná dřina. Někdy jsou tam i intriky. Je tam i bolest. Divadlo není demokracie, tam prostě velí šéf a někdy pravdu má a někdy ne. A jako tanečník s tím nic neuděláte, protože jste pod ním. A to je v každé práci,“ říká bývalý tanečník a dnes choreograf Jiří Bubeníček v otevřeném zpovědi, která je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Jiří Bubeníček, který oslaví v pondělí 7. října padesátiny, mluví mimo jiné o tom, co zažíval v různých divadlech, včetně pařížské opery, kde před lety hostoval.

„Jsou případy, kdy jsou nějaké problémy, a to pak záleží na vedení, jak to bude řešit. Teď si každý dává pozor. Předtím když jsem byl v pařížské opeře, tak to byli profesoři nebo baletní mistři, kteří na tanečnice řvali, křičeli, mluvili sprostě… Ale taková byla doba, že to tak člověk nebral. Nebo ty tanečnice to tak braly a pak se zhroutily. Nebo odešly. Ale teď si to nikdo dovolit nemůže. Je jiná doba.“

Jako choreograf volí cestu mírné komunikace s tanečníky, protože sám si vzpomíná, jakou šikanu někdy od baletních mistrů zažíval. „Jeden šťoural do mého osobního života, do čehož mu nic není. Nesnášel jsem to, někdy jsem s tím trpěl. Proto se snažím na tom sále pracovat jinak. Společnost si přece jen něčím prošla.“

Cesta Jiřího Bubeníčka k baletu vedla z cirkusového šapitó. Společně s bratrem-dvojčetem Ottou objížděli s rodiči v sedmdesátých a osmdesátých letech Evropu s cirkusem a v jedenácti letech, při jednom tréninku na cirkusovém učilišti, je viděla profesorka Pražské konzervatoře – a u obou poznala výrazný taneční talent. To byl zásadní moment, který jejich další život otočil směrem k divadlu.

„Po taneční konzervatoři jsme s bráchou odešli do Hamburku. Byli jsme takoví ti greenhorn (zelenáči, začátečníci, pozn. red.), neuměli jsme pořádně anglicky, najednou jsme byli daleko od Prahy. Začínali jsme ve sboru, ale dostávali jsme nabídky od šéfa. Už ve sboru jsme dělali hlavní role. Za čtyři roky jsme byli první sólisti, nejmladší první sólisti v historii toho souboru,“ vypráví Jiří Bubeníček.

On sám později z Hamburku odešel do Drážďan, tancoval v New Yorku, Tokiu, Paříži… Hostování v pařížské opeře považuje za naprostý vrchol – „to je jako NHL pro hokejisty“.

Když tělo přestává sloužit

Před devíti lety se Jiří Bubeníček rozhodl kariéru tanečníka ukončit. „V pařížské opeře tanečníci tancují do 41 let, potom každému skončí smlouva. Můžete být dobrý, špatný… Smlouva skončí, vyklidí se šatna, přijde další. Tam jsem se inspiroval. Říkal jsem si: Už jsem si zatancoval všechno, všechna přání se splnila, není třeba pokračovat.“

K radikálnímu kroku ho přinutily i zdravotní problémy, daň za obrovskou dřinu na jevištích. „Každý tanečník je v něčem výjimečný, ale má své limity. Dostal jsem od Boha tohle tělo, dokázal jsem s ním udělat co nejvíc. Ale pak to tělo začíná stárnout - měl jsem potíže s lýtkem nebo se mi zablokovaly záda nebo krk a tak dále. Pak už je to otázka, jak zůstat v kondici, jak zůstat na jevišti, aby to to tělo vydrželo. Přijde strach: můžu do toho ještě jít, nebo si natáhnu lýtko? Už mě přestal bavit ten zápas, jestli to vyjde, nebo ne.“

Nyní je Jiří Bubeníček úspěšným choreografem, který pracuje opět v různých divadlech světa. Letos ho pracovní nabídky několikrát z Drážďan – kde žije se svou manželkou a dvěma malými dětmi – přivedly do České republiky. Naposledy při přípravě baletu Cyrano de Bergerac, který měl premiéru v září v Národním divadle v Brně.

V rozhovoru Jiří Bubeníček mluví i o tom, co pro něj v životě znamenalo být dvojčetem bratra, rovněž tanečníka, jaké jsou rozdíly mezi baletem v Česku, Hamburku nebo Tokiu, jaké bylo jeho dětství v „cirkusové rodině“ a jestli by on svým dětem přál život s baletem.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Hokejový útočník, který udělal závratnou kariéru v NHL, říká, že vydělal tolik peněz, že by mu mohlo být leccos jedno, ale není – záleží mu, v jaké společnosti žije. „Všichni na sebe jen hází špínu, selský rozum se vytratil.“

Dlouholetá opora týmů severoamerické hokejové ligy a svého času nejlépe vydělávající český sportovec musel loni ze zdravotních důvodů skončit s aktivním hraním hokeje. Z USA se přestěhoval zpět do České republiky, letos v květnu byl úspěšným spolukomentátorem zápasů při televizních přenosech mistrovství světa v hokeji – a nyní, ve svých 35 letech, přemýšlí, do čeho napře do budoucna svou energii.

„Abych si dokázal užívat každého dne a abych vychoval děti tak, aby měly respekt k lidem, měly hodně kamarádů, byly respektovány od všech ostatních a byly upřímné,“ říká Jakub Voráček v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Trápí ho, že v poslední době se mezi lidmi, zejména na sociálních sítích, šíří nenávist a nesouhlas za každou cenu.

„Dřív byste za to u piva dostal na držku“

„Je to celosvětový problém. Sociální sítě vytvořily takovou bublinu lidí, kteří si myslí, že se jim nemůže nic stát, když někoho pošlu s prominutím někam. Když jste to řekl u piva patnáct let nazpátek, tak jste dostal na držku. Teď si můžete dovolit, co chcete… Lidem chybí dialog, chybí komunikace, chybí informovanost.“

I když je rád, že už nežije v USA, kde je podle něj situace ještě horší, zlobí se nad tím, jak lidé v české politice nedokáží o ničem konstruktivně debatovat.

V rozhovoru otevřeně mluví o svých životních lekcích, úspěšné kariéře v USA, zdravotních problémech po dvanácti otřesech mozku, pomoci lidem s roztroušenou sklerózou i soukromém dilematu mezi dvěma ženami, maminkami svých dětí.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Zažila velkou slávu jako divadelní a filmová herečka, ale už pětatřicet let se pohybuje především v diplomatickým a politických kruzích. V nich o část někdejší popularity přišla. I o tom mluví v rozhovoru pro Galerii osobností.

„Pamatuji si, jak jsem na jedné akci v Liptovském Hrádku měla jsem projev a byla tam hrstka tak dvanácti starších žen a ty na mě celou dobu křičely: ‚Co tu děláš? Jdi do kuchyně, děti ti tam pláčou, navař radši večeři svému muži…‘ Strašné,“ vzpomíná Magda Vášáryová, co zažívala v politice, když se například v roce 1999 rozhodla, že bude jako vůbec první žena na Slovensku kandidovat na post prezidentky.

V rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností, říká, že prostě vybočila ze zažitého vzorce chování žen, a to prostě některé z nich nebyly a nejsou schopné přijmout.

„My jsme strašně moderní země“

„Ale pomalinku se to mění, protože my už jsme měli prezidentku. Vy stále ne. My jsme otevřenější, modernější společnost. Teď máme prezidenta, který není - ženatý, a nikdy nebude ženatý. Známe toho pána, co s ním je. Takže my jsme úžasní, my jsme strašně moderní země,“ říká s náznakem ironie v hlase.

V rozhovoru, v němž mimo jiné popisuje styl současné vlády Roberta Fica jako „pomstu celému světu“, se také vrací ke svým hereckým začátkům, zkušenostem z diplomacie a k životu se spisovatelem a hercem Milanem Lasicou, který v červenci 2021 zemřel.

„Včera jsem byla na hřbitově, vyčistila jsem hrob a trošku jsem si s ním popovídala. Nevěřím, že tam je, to ne, on odešel. Ale někdy ani nemám pocit, že je pryč - pustím si rádio, slyším jeho písničku, pustím televizi a vidím jeho klip… Dokud na něj lidé vzpomínají a dokud jsme tu my, tak je stále tu.“

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Do 33 let se lékař Tomáš Šebek bál sednout do letadla, dnes má licenci pilota. Vždy chtěl mít vše pod kontrolou, pak se rozhodl účastnit lékařských misí v krizových oblastech, kde se musel spolehnout na ostatní.

„Spoustu iracionálních strachů jsem nakoupil ve svém dětství, které nebylo úplně veselé,“ říká lékař Tomáš Šebek v rozhovoru pro Galerii osobností. „Teprve později jsem s tím začal pracovat. Vyrobil jsem si takový mentální koncept, jak přežít i veliký strach, například nastoupit do dopravního letadla anebo se vydat na misi do válečného Afghánistánu.“

Své strachy začal Tomáš Šebek nejdřív pojmenovávat. Když jeden z nich nazval ‚bojíš se létání‘, dovedlo ho to k tomu, že si udělal licenci pilota: „Abych byl schopný do toho letadla sednout, měl jsem pocit, že to musím mít pod kontrolou – chtěl jsem vědět, co se v tom vzduchu děje a co se může stát.“

Tím, že si své obavy i jejich zdroj v dětství uvědomil, rozhodl se, že své potomky už ničemu podobnému vystavit nechce: „Pokud bych s tím vědomě nepracoval, měl bych neveselý život a možná bych to přenášel na další generaci dětí. To byl pro mě ten největší motiv, proč s tím začít pracovat.“

Fajn pocit, když to v sobě zlomíte

Uvědomoval si také, že vždy musel mít všechno pod kontrolou. To se zase rozhodl v roce 2010 nabourat tím, že se přihlásil do první zahraniční mise na Haiti s organizací Lékaři bez hranic: „To je fajn pocit, když to v sobě zlomíte a řeknete si: Nemusím to mít pod kontrolou, protože existuje systém, na který se můžu spolehnout,“ říká v rozhovoru.

Co ho dovedlo k tomu, že se svým čtvrtým potomkem strávil částečnou otcovskou dovolenou? Nelitoval někdy svého rozhodnutí dát se na studium medicíny, a ne na vysněné strojní inženýrství? A co dělá pro to, aby se dožil co nejvyššího věku ve zdraví?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Uznávaná diplomatka působila od začátku 90. let do konce loňského roku v několika zemích Blízkého Východu. Teď se těžce sžívá s českou realitou.

„Je to šok,“ říká ke svému návratu do vlasti lapidárně Eva Filipi v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. „Je to strašlivý rozdíl, kdy jste někde třicet let, aktivně, pracovně, a pak jste zpátky ve své zemi, kterou ‚umíte‘, ale neumíte mnoho praktických, logistických věcí.“

Eva Filipi se těžko orientuje v tom, co se děje v české politice, ale také v řadě praktických věcí i v tom, jak se k sobě lidé chovají.

„Zjistila jsem šílený rozpor mezi tím, že se tu lidi mají dobře, ale něvědí o tom,“ překvapilo ji po návratu z Blízkého Východu. „Je velký rozdíl mezi Sýrií a Českem: ti Syřané jsou autenticky laskaví a usměvaví. Tam ten ‚daily life‘ je i přes válku velmi příjemný. To mi hodně chybí. Tady jsou lidi do sebe zavření.“

„Pár lidí by mě nejraději profackovalo“

Poté, co jako diplomatka působila postupně v Iráku, Libanonu, Turecku a Sýrii a získala i mnohá mezinárodní ocenění, si uvědomila, že není v souladu s názory a přesvědčením i některých lidí v Černínském paláci, tedy sídle ministerstva zahraničí.

„Tady by mě opravdu pár lidí nejraději profackovalo,“ říká s otevřeností sobě vlastní k rozdílným pohledům na to, jak se měla coby velvyslankyně v Damašku stavět k jednání se syrským prezidentem Bašárem Asadem, obviňovaným západními státy z chemických útoků na civilní obyvatelstvo během občanské války, která v Sýrii vypukla v roce 2011, rok po nástupu Evy Filipi do úřadu.

„Pan Lipavský se asi rozhodl, že jsem to dělala všechno špatně, tak si radši dají odstup,“ říká dokonce Filipi na adresu ministra, který se s ní po skončení její diplomatické mise loni v říjnu ani nesešel.

Naproti tomu Eva Filipi získala ocenění od ministryně obrany Jany Černochové, letos v červnu pak cenu Arnošta Lustiga za rozvoj hodnot jako je odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost, a Poslanecká sněmovna ji navrhla prezidentu republiky k udělení státního vyznamenání.

„To nebyli mírumilovní Syřánkové“

Eva Filipi po dohodě s tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem zůstala v syrském Damašku i poté, co se v roce 2012 ostatní státy, včetně USA, na protest proti Asadovu režimu rozhodly zemi opustit a chtěly Asada sankcemi donutit k odchodu. Tento postup se ale podle Filipi ukázal jako neúčinný. Asad zůstal ve funkci, zatímco západní země podle ní mezitím podporovaly jeho oponenty, včetně islamistů a džihádistů.

„To nebyli mírumilovní Syřánkové, co chtějí svrhnout Asada. Ta opozice ho ani svrhnout nechtěla, ta chtěla reformy a důstojnost. Tam je mnoho mladých, úžasných lidí, kteří měli opravdu dobrá hesla a tak. Ale my jsme podporovali kohokoliv, kdo bude proti Asadovi, včetně islamistů, džihádistů. Proto říkám, že i my na tom máme podíl,“ říká k tomu, jak se Sýrie během jejího působení proměnila.

„To je smutný příběh. 2010: bezpečná země, lidé spokojení, všechny komunity. Pak to nastalo… 2023: chudá, devastovaná země, rozbombardovaná, pod sankcemi. Smutný příběh. A myslím si bohužel, že i zčásti ideologicky se na tom Západ podílel.“

Moje hovory s Asadem

Eva Filipi vyčítá západním státům, že podporou protiasadovské opozice se snažily naivně docílit v Sýrii demokratického režimu, respektujícího lidská práva. Na námitku, že sankce byly vyvolané mimo jiné tím, že syrský prezidenta Bašár Asad proti vlastnímu obyvatelstvu použil chemické zbraně, říká: „K tomu bych se nerada vyjadřovala, protože já mám trošku jiný názor, jestli to skutečně byl Asad, nebo nebyl.“

Zkusila se ho na to zeptat při jednáních, která spolu vedli?

„Tento druh hovorů jsem s ním nevedla. My jsme řešili konkrétnější věci v podobě zadání, co jsem potřebovala,“ odpovídá Eva Filipi v rozhovoru.

Jejím úkolem poté, co v Sýrii uzavřely svá velvyslanectví ostatní západní země, bylo zastupovat i jejich zájmy. Podílela se tak na vyjednávání o propuštění spousty vězněných lidí, různých národností. Za to získala i poděkování od americké strany.

Na závěr své diplomatické mise ji státní vyznamenání nabídl i syrský prezident Bašár Asad. Za rozvoj česko-syrského přátelství. Po třech dnech váhání vyznamenání přijala.

„Myslím, že za tu práci, co jsme tam jako celý úřad dělali a co jsme dokázali, tak to je patřičné. Ale už jenom to, že mi syrský ministr zahraničí při tom přijetí říkal: ‚Zvaž si to. My tě nechceme doma znemožnit.‘ To mě fascinovalo, že vnímali, jaká je moje pozice tady na ministerstvu. Čili oni tady mají svoji diplomacii, která informuje. A mě dodneška mrzí, že jsem neřekla ‚ano‘ hned.“

Jak fungovala v Damašku v doprovodu dvou ochránců z Útvaru rychlého nasazení? Proč se v Iráku ocitla na seznamu nepřátelských osob, kterým chtěli dát výbušninu pod auto? Jak prožívala loni v říjnu situaci, kdy Hamás zaútočil na Izrael a ona zároveň končila svou diplomatickou službu?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Je majitelem tří zlatých olympijských medailí, mistr světa a držitel světového rekordu v hodu oštěpem. Jan Železný na olympiádě naposledy závodil před 20 lety, od té doby úspěšně trénuje mladší sportovce.

Jedním z jeho svěřenců je i Jakub Vadlejch, který na předchozí olympiádě v Tokiu získal stříbrnou medaili. A závodí i na letošních olympijských hrách v Paříži. „Jakub je asi nejpoctivější oštěpař, kterého jsem kdy trénoval. On je schopný strašně makat, dřít, až ho musíte usměrňovat,“ říká Jan Železný, další host projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Vadlejch podle něj tvrdě dřel, aby se dostal na vrchol. „On byl vždy nesmírně talentovaný, ale nedokázal to prodávat. Závodil, ale nepostoupil z kvalifikace. Věděl, že to je jeho problém a začal na tom pracovat ,“ říká Železný a vysvětluje, v čem je Vadlejch větší profík, než on sám: „Je schopný pracovat s regenerací. Myslím, že jsem hodně dřel, že to je srovnatelné s Kubou, někdy možná i víc. To ostatní, rehabilitace a masér, to jsem nedělal.“
Jeho svěřenec je také čerstvým mistrem Evropy, což je titul, který Železnému během kariéry unikl. „Lituji toho. Dřív byl problém, že mistrovství Evropy bylo jednou za čtyři roky a zrovna to bylo takové období, kdy jsem málo závodil a připravoval se na velkou soutěž,“ vysvětluje Železný. Přesto ho chybějící titul mistra Evropy tolik netíží: „Ale nelituji toho proto, že bych to nikdy za olympijskou medaili nevyměnil. To byl pro mě vrchol.“

Vzpomíná třeba na svoji poslední zlatou olympijskou medaili z her v Sydney v roce 2000. „Úžasná, pro mě neskutečná olympiáda. Na kvalifikace většinou tolik lidí nechodí. Já jsem přišel na stadion a tam bylo 90 tisíc lidí! … Já tu Austrálii a Nový Zéland mám hrozně rád,“ popisuje.

Motivací uspět na olympiádě byla pro Jana Železného i podpora fanoušků: „Pro mě to bylo pozitivní, protože sport děláte pro sebe a pro diváky, bez toho to nedává smysl. Já jsem se na olympiádu vždy těšil, byla to pro mě výzva, chtěl jsem to zažít.“

A jak motivuje svoje svěřence? „Oni se musí motivovat sami,“ vysvětluje s tím, že se je snaží nějakou cestou dostat k jejich snům: „Pokud makají a dřou, tak já pro ně udělám všechno. A když to není úplně ideální, tak se s nimi rozejdu. Já se snažím plnit jejich sny, ne svoje.“

Někdo jako Špotáková se narodí jednou za 40 let

Jednou z těch, kterým pomohl ke splněným snům, je Barbora Špotáková. „Výjimečná oštěpařka, měl jsem možnost ji trénovat tři roky. Třikrát jsme to dotáhli na zlatou medaili. Úplně výjimečná, takový člověk se narodí jednou za třicet, možná čtyřicet let. Na to těžko někdo naváže,“ vzpomíná na dvojnásobnou olympijskou vítězku, trojnásobnou mistryni světa a světovou rekordmanku.

Sám Jan Železný od roku 1996 drží mužský světový rekord s hodnotou 98,48 metru. „Somatotypově nejsem úplně ideální typ. Kdybych měl dva metry a byl koordinačně nadaný, jako jsem byl při těch 185 cm, tak bych hodil daleko za 100 metrů a měl bych třeba větší sílu,“ přemítá.

Konec aktivní sportovní kariéry dokázal Jan Železný přetavit v dráhu úspěšného trenéra. Ale ne všem se to povede. „Najednou něco skončí. A když něco skončí a víte, že to je konec a že už nemůže nic být, tak najednou si říkáte, co dál? A máte takové těžké nohy, těžké srdce a v něčem se toho bojíte,“ popisuje své pocity.

Podle něj by si měl každý sportovec říct, kdy přijde konec kariéry. A měl by mít plán, co bude dělat potom. „Bojíte se prázdnoty, i toho, jak bude. Já už v nikdy v ničem nemůžu být lepší, já jsem se dostal na absolutní vrchol a v žádné jiné práci si nedovedu představit, že bych překonal tuto metu,“ vysvětluje s tím, že sportovci žijí v určitém vakuu: „Lidi se o vás starají a vy máte takový ten tunel, a děláte jen tuto práci. Já jsem za to vděčný, ještě mě za to platili a dobře. To je úplně ideální povolání, akorát že není až do důchodu.“

V čem považuje Jakuba Vadlejcha za většího „profíka“, než byl on sám? Proč nedopadla nabídka od amerického profesionálního baseballového klubu? Opravdu při hodu oštěpem hraje roli i to, na kterou stranu úst dá jazyk? A jak se vyrovnal s odchodem z aktivní sportovní kariéry?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

„Myslím, že bývalý prezident kazil ovzduší do posledních dní svého mandátu,“ říká oblíbená česká herečka, pro níž se letošní rok nese ve znamení velkých životních výročí.

Oslavila 75. narozeniny, zároveň padesát let v manželství s producentem Janem Balzerem a brzy to bude šedesát let od chvíle, kdy jako studentka brněnské konzervatoře stála na jevišti.

„To poslední slavím pořád, a prodlužuji čas – i po šedesáti letech, říká Eliša Balzerová, další host v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Po dvaceti letech v Divadle na Vinohradech, dalších téměř dvaceti letech v soukromém Divadle na Fidlovačce nyní exceluje na pražské scéně Studia Dva.

„Tam mě adoptovali jako ztracený dítě, přijali mě velice mile a krásně,“ říká herečka k situaci, kdy před sedmi lety na nesouhlas s tím, jak se pod novým majitelem začala Fidlovačka vyvíjet, odešla. „Teď už si mohu vybírat téma, které mě zajímá. V té profesi už něco umím, mám nastřádáno ze života, něco odžitého,“ vysvětluje Eliška Balzerová, v čem spočívá pro herečku výhoda ‚zralého věku‘. Ve Studiu Dva hraje ve třech hrách, příští rok bude zřejmě zkoušet novou.

Ubytování pro ukrajinskou rodinu

Vedle hraní se ale Eliška Balzerová aktivně zajímá i o společenské dění. Když v únoru 2022 Rusko napadlo Ukrajinu a rozpoutalo válku, její rodina okamžitě nabídla možnost ubytování v pražském domě ukrajinské rodině: ženě s dítětem a babičkou. „Jsme s nimi pořád v kontaktu. Naučili se česky, ten desetiletý chlapec tady chodí do školy, jeho maminka učí. Ona je výtvarnice, sochařka, ráda by jí byla, ale tady by se tím neuživila, tak učí na výtvarné škole.“

Eliška Balzerová má pochopení pro občasnou letargii některých lidí k tomu, co se děje na Ukrajině („Taky je to možná pro naše lidi těžké, i my jsme prošli těžkou dobou od covidu, pak začátek války, všechno se zdražilo kvůli tomu, že jsme se odpoutávali od ruských zdrojů. Lidi dodnes pociťují nejistotu sami ve svých rodinách a teď se asi ptají, proč máme pomáhat.“), ale říká, že pomáhat napadenému státu prostě musíme.

„Když tam vidím, že bombardují třeba školu, copak může máma říct: ‚To je dobrý, ta válka, už toho nechte‘? Oni ti lidi tam se už dva a půl roku brání obrovské přesile. A hlavně chtějí být svobodní.“

Otevřený dopis prezidentu Zemanovi

Eliška Balzerová se dokázala veřejně ozvat i proti bývalému prezidentu Miloši Zemanovi, když v covidové době, březnu 2021, označil společnost umělců, kteří se sešli při předávání Českého lva za „snobskou sebranku“.

Herečku mu tehdy napsala otevřený dopis, kde mimo jiné uvedla: „Pane prezidente, žijeme už rok ve velmi těžké a složité době. Všichni se ze všech sil snažíme, abychom ji co nejdříve překonali. Snažte se prosím i vy nekazit nám svými hrubými komentáři, zlobou a nenávistnými výroky společenské ovzduší. Už tak se nám špatně dýchá.“

Dýchá se nám už líp?

„Ano, dýchá se nám už líp. Myslím, že to, co jsem napsala, že kazil ovzduší, byla pravda do posledních dní jeho mandátu.“

Jak Eliška Balzerová vzpomíná na prezidenta Václava Havla? Proč neobstála jako principálka Divadla na Fidlovačce? Jakou cennou radu dostala při natáčení od režiséra Karla Kachyni? A proč ženy milují její divadelní představení Můj báječný rozvod, který hraje už 21 let?

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

• Rozhovory Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
• Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
• Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.