Žádná doba nebyla dokonalá, ale přesto hledáme viníky svých špatných nálad...

Naše země česká není velká rozlohou, uprostřed Evropy, pod nebeskou oblohou...

Před odchodem do nemocnice se zdá každý den zamračený. Držím za ruku svou ženu a mlčím. V tašce mám pyžamo a fotografie rodiny.

Hele, mámo, já mám nápad, teď se ke mně přitul. Do města si zajedeme, koupíme si titul!

Stalo se skutečností, že ti, kteří ví, co je pravda, o pravdě nikdy nerozhodují...

Mám příznivce. Není to pyšná věta. Je to poděkování těm, kteří mé klopýtání na cestě v kultuře slovem podporovali.

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde po osamělé cestě, pozdravím. Možná mě ovlivňuje odkaz mojí maminky, která zdravila každého, koho potkala.

Už nám zase do soukromí vlézají a dělí nás do rajónů, partají. Zda máš důchod, kolik aut je v rodině, kolikrát jsi byl u moře v cizině...

Samozřejmě vím, že nám mobil pomáhá v životě. Mnohé akce si bez něj nemůžeme představit. Dozvídáme se, jak žijí naši přátelé, volají nám vnuci, že přijdou na návštěvu, objednáváme si taxi...

Na silnici nevíš, kdo do tebe vrazí. Srdce se ti chvěje, za volanty vrazi...

Rád bych znal údobí v historii, kdy nevládly obavy a strach. Jsme až moc informováni. Média chrlí jednu hrůzostrašnou zprávu za druhou. A bohužel jsou ty zprávy pravdivé.