Slyšte, lidé, já vás zdravím, věřím, že to smím. Já se nyní ve své písni s vámi rozdělím...

Přemýšlím v kavárně při kávě. Mám zamyšlený den...

Chudej bude vždycky chudej, to je pravda pravdoucí. Když je kára, musí být vůl...

Žádná doba nebyla dokonalá, ale přesto hledáme viníky svých špatných nálad...

Naše země česká není velká rozlohou, uprostřed Evropy, pod nebeskou oblohou...

Před odchodem do nemocnice se zdá každý den zamračený. Držím za ruku svou ženu a mlčím. V tašce mám pyžamo a fotografie rodiny.

Hele, mámo, já mám nápad, teď se ke mně přitul. Do města si zajedeme, koupíme si titul!

Stalo se skutečností, že ti, kteří ví, co je pravda, o pravdě nikdy nerozhodují...

Mám příznivce. Není to pyšná věta. Je to poděkování těm, kteří mé klopýtání na cestě v kultuře slovem podporovali.

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde po osamělé cestě, pozdravím. Možná mě ovlivňuje odkaz mojí maminky, která zdravila každého, koho potkala.