1. února 1948. Zvláštní datum. Přineslo hodně zvratů a oklamalo mnoho naivních občanů.

Svět je už takový. Oslavy, trachtace, veselice, vzdávání poct, potlesky a hrdla volající: sláva!

Poezie zjemňuje duše. Alespoň na chvíli se stáváme lepšími, než-li jsme ve skutečnosti. Nikdy jsem si nedělal legraci z obyčejných veršů.

Holedbáme se vlastní myslí a víme, že jsme ovlivněni tolika příčinami, které naše myšlení proměňují ve snůšku cizích názorů...

Nevím, proč říkáme, že ten či ten je osel. Já jsem poznal osla Honzu, se kterým jsme šlapali v 80. letech Klostermannovou Šumavou...

Náš svět, náš život je stále otevřená čekárna. Čekání na výtah v panelovém domě, čekání na dobré slovo po zbytečné hádce, čekání na výsledek zdravotní prohlídky...

Vítám nový rok jako novorozence. Někde ve skrytu duše si šeptám - vždyť vlastně se Silvestrem oslavujeme další rok svého stárnutí...

Celý večer jsem psal pohledy, přání k Vánocům a k novému roku. Je to každoroční obřad.

Den ze dne myslím na rychlost času. Sotva se vysvléknu z pyžama, za chvíli už si jej zase oblékám...

Mnohé z těch, co s námi vyrůstají, čas změní. Prostředí a společnost nás proměňuje v jiné lidi.