Mám příznivce. Není to pyšná věta. Je to poděkování těm, kteří mé klopýtání na cestě v kultuře slovem podporovali.

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde po osamělé cestě, pozdravím. Možná mě ovlivňuje odkaz mojí maminky, která zdravila každého, koho potkala.

Už nám zase do soukromí vlézají a dělí nás do rajónů, partají. Zda máš důchod, kolik aut je v rodině, kolikrát jsi byl u moře v cizině...

Samozřejmě vím, že nám mobil pomáhá v životě. Mnohé akce si bez něj nemůžeme představit. Dozvídáme se, jak žijí naši přátelé, volají nám vnuci, že přijdou na návštěvu, objednáváme si taxi...

Na silnici nevíš, kdo do tebe vrazí. Srdce se ti chvěje, za volanty vrazi...

Rád bych znal údobí v historii, kdy nevládly obavy a strach. Jsme až moc informováni. Média chrlí jednu hrůzostrašnou zprávu za druhou. A bohužel jsou ty zprávy pravdivé.

1. února 1948. Zvláštní datum. Přineslo hodně zvratů a oklamalo mnoho naivních občanů.

Svět je už takový. Oslavy, trachtace, veselice, vzdávání poct, potlesky a hrdla volající: sláva!

Poezie zjemňuje duše. Alespoň na chvíli se stáváme lepšími, než-li jsme ve skutečnosti. Nikdy jsem si nedělal legraci z obyčejných veršů.

Holedbáme se vlastní myslí a víme, že jsme ovlivněni tolika příčinami, které naše myšlení proměňují ve snůšku cizích názorů...