Audity bývají ve firmách často vnímány jako stresová kontrola, při které jde o získání certifikátu. Auditor a konzultant Martin Zdralek v rozhovoru pro pořad Audit na platformě FocusOn ukazuje, že audit je ve skutečnosti příležitost — pokud ho firma dokáže správně uchopit. V externím pohledu může najít zpětnou vazbu, inspiraci i pomoc při prevenci fatálních chyb. Pořadem provází Pavol Plevják ze společnosti DQS.

Audity, především ty externí, nejsou jen mechanickou kontrolou souladu s normami. Jak říká Martin Zdralek, „externí audit je objektivní, plánovaný proces, který poskytuje důkazy o aktuálním stavu.“ A pokud ho firma správně uchopí, může jí pomoci otevřít oči.

Externí auditor přichází jako nezávislá osoba – nikoliv proto, aby firmu hodnotil, ale aby ukázal možnosti, kde se lze zlepšit. „Auditor nastavuje firmě zrcadlo,“ dodává Zdralek. A právě v této roli může upozornit na rizika, navrhnout úspory nebo přispět ke standardizaci činností.

Když interní audit zůstane jen na papíře

Podle Zdralka je problémem mnoha firem kvalita interních auditů. Často se totiž dělají jen formálně – bez motivace, bez prostoru, bez výcviku. „Někdy to lidé dělají z donucení. Mají svou agendu a audit berou jako práci navíc,“ upozorňuje.

Zásadní komplikací je také nedostatek nezávislosti. Interní auditor má auditovat kolegu, kterého dobře zná – a často se bojí vystavit neshodu. „Objevuje se i obava, že když kolegovi napíšu odchylku, zítra se se mnou nebude bavit,“ říká Zdralek. U malých firem je tak běžné, že si najímají externího auditora i na tzv. interní prověrky, právě kvůli objektivitě.

Opakující se chyby: neshody v dokumentaci a nulová zastupitelnost

Mezi nejčastější zjištění při auditu patří neaktuální dokumentace. Firmy si často myslí, že mají vše pod kontrolou, protože existují směrnice nebo příručky. „Ale v praxi se často ukáže, že lidé dělají věci jinak, než jak je popsáno,“ upozorňuje Zdralek. Nikdo neřeší, že procesy se časem změnily – a dokumentace zůstala bez úprav.

Dalším opakujícím se problémem je zastupitelnost. „Ve firmách často platí, že určitý proces dělá jen jeden člověk. A nikde to není popsáno, protože si myslí, že tomu rozumí jen on,“ říká Zdralek. Pak ale stačí, aby tento zaměstnanec odešel – a firma má problém. Nejen kvůli internímu zmatku, ale i kvůli riziku sankcí při kontrole.

Jak reaguje vedení: podpora nebo strach?

Klíčovým faktorem úspěšnosti auditu je přístup top managementu. „Existují firmy, které chtějí slyšet pravdu. Chtějí vědět, co funguje a co ne. Ale jinde se vedení zaměří na hledání viníka,“ říká Zdralek. Takový přístup pak deformuje celý audit: zaměstnanci se bojí mluvit, skrývají problémy a audit nedává reálný obraz.

Přitom audit není represivní nástroj – auditor neuděluje pokuty ani nezavírá provoz. „Audit má upozornit na slabá místa, ne někoho vyhodit. Je důležité vysvětlit, že případná neshoda není o selhání jednotlivce, ale systému,“ dodává.

Co přináší zkušený externí auditor

Externí auditor navštěvuje desítky firem ročně a získává tak přehled o různých přístupech. „Mohu říct: tady je něco, co se jinde osvědčilo. A nebo naopak upozornit, že se u vás objevuje něco, co jinde vedlo k problému,“ vysvětluje Zdralek. Samozřejmě bez porušení důvěrnosti.

Výhodou je i schopnost srovnání – externí auditor není zatížen provozní slepotou a dokáže vnímat rizika, která si firma už dávno přestala uvědomovat.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak audit odhalí, že zaměstnanci pracují jinak, než říká dokumentace?
2. Jaké důsledky může mít, když firma spoléhá na jednoho člověka bez zastupitelnosti?
3. Proč se interní audity ve firmách dělají formálně – a jak to napravit?
4. Co se stane, když se vedení zaměří jen na viníky místo systémového řešení?
5. Jak umělá inteligence ovlivní auditní praxi – a jak ji pozná zkušený auditor?

Investiční analytik Jakub Rochlitz z platformy eToro si jako jeden z prvních všiml skutečného investičního potenciálu umělé inteligence. V rozhovoru pro pořad eMoney na platformě FocusOn popisuje, proč jsou nejvýnosnější investice často tam, kde je málokdo čeká. A také proč AI není jen výsadou technologických gigantů, ale mění pravidla hry napříč celou ekonomikou.

Jakub Rochlitz se k investování dostal v neobvykle raném věku. Už během střední školy uskutečnil své první nákupy akcií, k čemuž ho přivedl jeho otec. Místo spekulací se od začátku soustředil na hodnotové investování a rozvahu.

„Snažil jsem se investovat jen do věcí, kterým rozumím, a řídit se pravidlem číslo jedna – neztratit peníze,“ říká. Klíčový moment přišel během medvědího trhu v roce 2022. Právě tehdy Rochlitz nakupoval akcie velkých technologických firem jako Amazon, Microsoft, Meta nebo Google, které se nacházely desítky procent pod svými maximy. „Nekupoval jsem je kvůli spekulaci na rychlý růst, ale jako hodnotové investice. Byly relativně levné, stabilní a srozumitelné,“ vysvětluje.

Skutečný přelom přišel až koncem téhož roku, kdy byl spuštěn ChatGPT. Jakub Rochlitz patřil mezi první uživatele této technologie a brzy se začal naplno věnovat jak jejímu vývoji, tak i možnostem jejího komerčního využití. Jeho první cílenou investicí do oblasti umělé inteligence se stala společnost NVIDIA.

Diverzifikace, ne dogma: Technologie nejsou vše

Ačkoliv se dnes Jakub Rochlitz do značné míry zaměřuje na umělou inteligenci, odmítá, že by jeho investiční strategie byla jednostranná. Dlouhodobě zastává přístup široké diverzifikace jak v rámci sektorů, tak geografického rozložení.

„Aktuálně držím v portfoliu 20 až 30 různých společností. Přibližně 70 až 80 % mám investováno v USA, zbytek tvoří evropské trhy,“ popisuje. Výběr sektorů přitom podřizuje jednomu pravidlu – rozumět podnikání každé firmy, do níž investuje.

„Nevstupuji například do zdravotnických společností, i když mají potenciál. Pokud nejsem schopný jejich byznys stoprocentně pochopit, považuji to za příliš velké riziko,“ dodává.

V jeho portfoliu se kromě AI a technologií nachází také firmy z oblasti cloudových služeb, obranného průmyslu, finančního sektoru nebo realitní fondy. Jak sám říká, cílem není slepě následovat trendy, ale vytvářet kombinaci samostatných investičních příležitostí, které dohromady dávají smysl a stabilitu.

AI revoluce: od čipů k aplikacím

Zatímco média a investoři často vidí v AI jednu velkou vlnu, Rochlitz ji rozděluje do tří klíčových etap – a každou z nich považuje za samostatnou investiční příležitost.

Začátek představují čipy – výpočetní výkon, bez něhož by AI nebyla vůbec možná. „Tady byla jasnou volbou NVIDIA. Ta stála u zrodu všeho, co dnes v AI vidíme,“ říká. Druhou etapou je infrastruktura, tedy masivní růst datových center, spotřeba energie, chlazení, záložní zdroje a technologické zázemí.

„Každé datové centrum spotřebuje několik gigawattů elektřiny. Potřebuje nejen energii, ale i správu a zálohování. Tento sektor bude dál růst,“ vysvětluje.

Třetí fáze, do které teprve vstupujeme, je aplikační. Klíčové podle něj bude, které firmy dokážou levnější a výkonnější modely AI přetavit do nových produktů, služeb a zákaznické hodnoty.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video: 

1. Jak vypadá běžný den profesionálního investora, který má ambici porážet trh?
2. Proč je pro Jakuba Rochlitze největší investiční příležitostí plynová elektrárna v Texasu – a jak konkrétně souvisí s umělou inteligencí?
3. Jak konkrétně AI mění práci analytiků ve finančním sektoru a v čem je její nasazení už dnes nenahraditelné?
4. Co Jakub Rochlitz doporučuje úplným začátečníkům, kteří chtějí investovat do AI, ale nevědí, kde začít?
5. Proč podle něj samotné AI modely ztrácejí hodnotu a budoucnost leží jinde – v aplikacích, které na nich vzniknou?

Roztříštěnost a neefektivnost. Evropa čelí největší bezpečnostní krizi od konce studené války. Podle bývalého europoslance a CEO společnosti Cybermindet Mikuláše Peksy je zásadním problémem neefektivita obranného rozpočtování. V rozhovoru pro pořad Deep State na platformě FocusOn tvrdí, že bez federalizace rozpočtových mechanismů EU riskuje, že „třetinu investic do obrany vyhazuje oknem.“ A varuje: „Evropa má sílu se bránit. Ale musí se konečně rozhodnout.“

Evropská obrana je roztříštěná a neefektivní. Podle Peksy je hlavním problémem fakt, že „EU musí schvalovat 27 národních rozpočtů, což znamená, že se v každé zemi může najít někdo, kdo řekne: na to platit nebudu.“ Tato roztříštěnost vede k zásadnímu plýtvání prostředky – podle odhadů Evropské komise až 30 % všech výdajů na obranu je ztraceno neefektivitou.

„Máme 27 ministrů obrany, kteří vypisují tendry na zbraně zvlášť. Výsledkem je, že každá země koupí něco jiného. Když pak posíláme techniku na Ukrajinu, je to každý pes jiná ves. Šestnáct různých typů zbraní, každá potřebuje jinou munici a servis,“ uvedl Peksa.

Namísto koordinovaného postupu EU stále operuje na základě národních zájmů, což zásadně komplikuje logistiku, interoperabilitu i účinnost vojenské pomoci.

Bezpečnostní architektura EU selhává. Pomůže jen federalizace?

Podle Peksy je jedinou realistickou cestou dopředu hlubší integrace. „Jestli máme společný evropský problém, musíme mít i společný evropský rozpočet,“ říká s tím, že současný systém, kdy se na úrovni EU přerozděluje pouze 1 % HDP, zatímco na národní úrovni 40 %, je dlouhodobě neudržitelný.

Peksa zároveň varuje, že hlasité výkřiky populistických politiků, jako jsou Robert Fico na Slovensku nebo Viktor Orbán v Maďarsku, mohou poškodit celou EU: „V zahraniční politice a daňových otázkách stále platí právo veta. Jeden stát může vše sabotovat. Je to jako v Polsku v 18. století – jeden hlas proti a vše se zablokuje. A pak přijde rozdělení.“

Federalizace, třeba neformální, je podle něj nevyhnutelná. „Spojené státy evropské možná nikdy nebudou oficiálním názvem, ale prakticky k nim musíme směřovat.“

Evropa má na to být velmoc. Jen to neumí zorganizovat

Z hlediska ekonomické síly Evropa překonává Rusko několikanásobně. Problém však není v penězích, ale v tom, že je neumí efektivně použít. „Evropa je hospodářská velmoc. Ale má naprosto chaotickou strukturu, která neumí peníze dostat tam, kde jsou potřeba,“ vysvětlil Peksa.

Upozorňuje, že dokonce i nový závazek na výdaje ve výši 5 % HDP na obranu je pouze papírový. „Z 30 států NATO jen čtyři nebo pět skutečně plní závazek 2 %. Když si teď řekneme 5 %, tak to stejně většina nesplní. A Babiš, který to zpochybňuje, jen přilévá olej do ohně,“ dodává.

Hybridní hrozby: Evropa v defenzivě

Kromě konvenční obrany čelí EU i hybridním hrozbám – dezinformacím, kyberútokům a vměšování do voleb. Peksa v této souvislosti kritizoval nejen Rusko, ale i Elona Muska: „Twitter se stal platformou, která uměle zvyšuje dosah vybraným názorům a potlačuje jiné. To už není svobodný diskuzní prostor.“

Evropská unie sice přijala Zákon o digitálních službách (DSA), podle Peksy je však potřeba ho zásadně upgradovat. „Jsem rád, že DSA existuje, ale nestačí. Musíme ho přizpůsobit nové době, jinak se politické procesy stanou rukojmím algoritmů.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně analyzuje data o vlivu jednotlivých poslanců v parlamentu?
2. Proč by opuštění EU vyžadovalo více úředníků než její fungování samotné?
3. Jak vypadá Peksaho práce politicko-ekonomického konzultanta v praxi?
4. Jak přesně funguje algoritmická manipulace na sociálních sítích a jak na ni reagovat?
5. Proč podle Peksy hrozí USA občanská válka – a jaké ponaučení z toho plyne pro Evropu?

Zůstane v České republice možnost volby mezi hotovostní a digitální platbou, nebo se vydáme cestou plně bezhotovostní společnosti? Nezávislá senátorka Daniela Kovářová v rozhovoru pro pořad eMoney na platformě FocusOn důrazně varovala před ztrátou svobody a lidské důstojnosti v důsledku povinné digitalizace. Podle ní by mělo být právo na hotovost zakotveno v ústavě, protože hotovost znamená víc než jen způsob placení – je symbolem svobody.

Senátorka Daniela Kovářová odmítá představu, že by stát měl občanům nařizovat, jakým způsobem budou platit. „Stát by měl nechat na libovůli občana, jaký způsob je pro něj komfortní,“ uvedla hned v úvodu. Dodala, že nejde jen o technické řešení plateb, ale o hlubší otázku: právo na offline život.

„Hotovost je součástí důstojného života. Ne každý má kartu nebo chytrý telefon. Někteří lidé nemají připojení, jiní nechtějí online svět vůbec používat. A těm musíme dát možnost volby,“ vysvětlila. Opírá se přitom i o závěry diskuse s ústavními soudci, kterou v Senátu sama iniciovala: „Platba v hotovosti je součástí ústavně zaručeného práva na důstojný život.“

Digitalizace není lék na všechno

Digitalizace je podle Kovářové dobrý sluha, ale špatný pán. „Já sama zkouším různé digitální asistenty. Nedávno jsem píchla kolo a strávila 45 minut na telefonu s digitální asistentkou pojišťovny. Nepomohla. Nakonec přijeli až skuteční lidé a pomohli mi,“ popsala osobní zkušenost.

Zdůraznila, že v krizových situacích lidé často potřebují lidský kontakt – ne automat. „V krizích nastupuje nervozita a tunelové vidění. Tehdy člověk potřebuje jiného člověka, ne digitální formu,“ vysvětlila. Zmínila i povodně nebo výpadky elektřiny jako situace, kdy digitální platby zcela selhávají a hotovost se stává nezbytnou.

Digitální euro? Krok k policejnímu státu

Velké obavy má Kovářová ze zavedení digitálního eura, které Evropská unie plánuje v příštích letech_. „Toho se dost bojím. Pokud by bylo zavedeno povinně, jsme jen krůček od policejního státu, kde budou všechny platby kontrolované,“_ řekla.

Připomněla případ z Kanady během pandemie, kdy stát zablokoval lidem přístup k financím. „Nemohli jste přejet do jiného kantonu, protože stát vám zastavil karty. To bych opravdu nechtěla zažít,“ zdůraznila. Podle ní může programovatelnost peněz vést k situaci, kdy stát určí, za co si můžete něco koupit. „To je varianta čínského sociálního kreditu. A to bych nechtěla,“ dodala důrazně.

Data mluví jasně: lidé hotovost chtějí

Kovářová přinesla i konkrétní čísla z vlastní senátorské praxe: „Z našich statistik vyplývá, že přibližně čtvrtina obyvatel – bez ohledu na věk – dává přednost hotovosti nebo osobnímu styku.“ Dokonce i u nových občanských průkazů si podle jejích zjištění o čip žádá jen naprosté minimum občanů.

Rostoucí oblibu hotovosti potvrdila i pandemie. „Od doby covidu roste množství hotovosti mezi občany. A také Česká národní banka patří k jejím podporovatelům,“ uvedla. Podle ní to jen dokazuje, že lidé si v nejistotě volí jistotu – a tou je fyzická měna.

Malí podnikatelé hotovost potřebují

Podle Kovářové nejsou obavy, že by malí podnikatelé bez terminálů zanikli, na místě. „Když někdo z trhu odejde, objeví se jiný, který hotovost přijímá. To vidím ve svém obvodu na Plzeňsku,“ popsala realitu.

Zvláštní důraz kladla na sektor gastronomie. „Terminály v restauracích vedly k tomu, že mladí přestali dávat spropitné. Když platím v hotovosti, obsluha je překvapená, že jim něco nechávám,“ upozornila. Podle ní by podnikatelé měli být za existenci hotovosti vděční, protože bez ní ztrácí kontakt se zákazníkem – i příjmy navíc.

Fyzické veletrhy zdaleka nejsou mrtvé – spíš naopak. V časech digitální únavy a potřeby navazovat vztahy se ukazuje, že osobní kontakt je nenahraditelný. Jan Kubata, generální ředitel Veletrhů Brno, v pořadu Export na platformě FocusOn vysvětluje, proč se z výstaviště stává živá laboratoř inovací, jak Brno podporuje startupy, a co všechno dělá pro to, aby české firmy měly silnější pozici na mezinárodní scéně.

„Veletrhy nejsou překonané a nikdy nebudou,“ říká Jan Kubata v úvodu rozhovoru. Podle něj zůstává osobní kontakt v byznysu nenahraditelný. Lidé potřebují vidět řeč těla, cítit atmosféru, navazovat vztahy tváří v tvář. Technické výkresy nestačí – výrobek je potřeba ukázat, předvést a vysvětlit.

Brněnské výstaviště přitom nabízí víc než jen prostor: podle Kubaty se jedná o jedno z největších zařízení svého druhu ve střední Evropě – s 12 halami na více než 40 hektarech. Každoročně se zde koná 97 akcí, přičemž zhruba 50 % vystavovatelů na strojírenském veletrhu tvoří zahraniční firmy. „Přijíždějí k nám delegace z Bavorska, Tchaj-wanu i Číny. Je to platforma, která českým exportérům reálně otevírá dveře do světa,“ dodává.

Technologie, design a chytrá města: Brno mění tvář veletrhů

Brněnské veletrhy reagují na současné výzvy světa průmyslu: přibývají startupové sekce, digitální továrny i projekty Průmyslu 4.0. Kubata zdůrazňuje i nový přístup k průmyslovému designu: „Loni jsme poprvé udělili cenu za průmyslový design. Nejde jen o estetiku – ale o funkčnost, ergonomii a zdraví lidí.“

Jedním z klíčových projektů je tzv. „živá laboratoř“ – výzkumné a testovací prostředí přímo v areálu výstaviště, které se svými 10 kilometry silnic, 2500 stromy a dvěma rybníky připomíná městskou čtvrť. „Bude možné testovat autonomní mobilitu, drony i chytrá řešení pro veřejnou správu. Takové prostředí zatím v Evropě nemá obdoby,“ říká Kubata.

Letiště, spoje, svět: Brno chce být víc než výstavní město

Rozvoj mezinárodní dostupnosti považuje ředitel Veletrhů Brno za zásadní. „Rozlítáme letiště – to je náš cíl. Už jsme uzavřeli dohody s Ryanairem a AeroItalia,“ říká. Nové linky do Malagy a Říma mají přivést nejen turisty, ale i vystavovatele a delegace.

Zároveň poukazuje na potřebu lepší železniční infrastruktury. „Rychlodráha z Brna do Vídně by znamenala revoluci. Dnes je to o hodině navíc – v budoucnu to může být standardní spojení na velké letiště.“ Pro Brno jako kongresové město je dopravní napojení klíčové – včetně možnosti hostit kongresy pro tisíce účastníků.

Globální expozice, lokální dopad: role české účasti na Expo

Veletrhy Brno mají unikátní pozici – kombinují správu areálu, vlastnictví ochranných známek veletrhů a realizační kapacity. „Stavíme stánky nejen v Brně, ale i na veletrzích po celém světě. Máme pobočku v Düsseldorfu a jsme oficiálním dodavatelem Messe Düsseldorf,“ uvádí Kubata.

Účast na světových výstavách, jako je Expo v Ósace, nevnímá jako místo pro podpisy kontraktů, ale jako výkladní skříň inovační schopnosti země. „Přijelo k nám 18 japonských firem. To je výsledek dlouhodobé práce a vztahů. Expo je platforma, kde se můžete představit investorům a připravit půdu pro další spolupráci.“

Pořadem Export provází Marek Atanasčev, CEO společnosti Enantis.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak funguje projekt „živé laboratoře“ a co v ní lze otestovat?
2. Jaké konkrétní služby nabízí Veletrhy Brno startupům a malým firmám?
3. Co odlišuje českou expozici na Expo v Ósace od jiných zemí?
4. Jaké tři nové letecké linky by Kubata zavedl, kdyby měl neomezenou moc?
5. Jaké americké veletrhy inspirovaly vedení BVV k novým formátům?

Strávil roky v africkém Mali i v srdci latinskoamerického pralesa. Byl svědkem hladomorů, epidemií a civilizační devastace původních kultur. Tomáš Sax, psycholog a misionář, který působil ve službách církevních zdravotnických řádů, v exkluzivním rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn popisuje nejen extrémní podmínky humanitární práce, ale i tvrdá data o ekologickém ničení tropických oblastí. Příběh muže, který pomáhal tam, kde se ostatní báli vstoupit. Pořad přežít moderuje Amar Ibrahim, expert na přežití v extrémních podmínkách. 

Když Tomáš Sax poprvé odjel na misi do Mali, ocitl se tváří v tvář surové realitě epidemií. Spolupracoval s vojenskými jednotkami, které držely karanténní tábory, zatímco on a jeho kolegové misionáři zajišťovali zdravotnickou pomoc v tzv. špinavé zóně.

„Vojáci házeli přes plot děti zpátky, zatímco jejich rodiče prosili o pomoc. Večer jsme mrtvoly zasypávali vápnem a ráno je domorodci vyzvedli zpátky, aby se mohli rozloučit,“ vzpomíná Sax na jednu z nejtěžších zkušeností. Tato situace jej psychicky natolik vyčerpala, že požádal o přeložení.

Kromě šíření eboly a jiných nákaz čelil i kulturnímu nepochopení. „Když se objevil běloch, byl pro místní automaticky zdravotník nebo světec. Ale vojáci s nimi odmítali komunikovat,“ popisuje.

Latinská Amerika: od porodu ke křtu

Z Afriky vedla cesta Tomáše Saxe do Latinské Ameriky – konkrétně do Peru, Bolívie a Ekvádoru. Tam působil hlavně jako zdravotník, mimo jiné i jako porodní asistent. „Prvních patnáct porodů byly samé dívky. Ve vesnicích mě pak nechtěli, protože potřebovali chlapce do kmene,“ vzpomíná s nadsázkou.

Za svou misionářskou kariéru odrodil přes 300 dětí. „Přestal jsem počítat po třísté. To dítě, které jsem porodil, jsem pak učil, pokřtil a chodilo ke mně do farnosti,“ říká.

Zajímavé bylo i propojení s domorodci, které zprostředkoval jazyk a společná činnost. Sax často začínal komunikaci kreslením, protože mnohé kmeny neuměly číst ani psát. „Myslely si, že si s nimi hraju, protože si ke mně děti sedaly a začaly se mnou malovat,“ líčí jeden z momentů přijetí.

Amazonie jako globální bojiště

Zásadním tématem rozhovoru bylo ničení amazonského pralesa. Sax popisuje, že zatímco dříve těžařské firmy s původními obyvateli bojovaly, dnes je manipulují. „Stačí jim rozdat mobily a připojit je k síti. Během chvíle je mají tam, kde je chtějí,“ říká.

Nejčastější motivace ke kácení pralesa? Půda pro ananas, palmu olejnou nebo sóju. „Největší komoditou tehdy bylo plzeňské pivo. Dnes je to signál, televizor a dostupnost trhu,“ dodává.

Podle Saxe v době jeho působení existovalo kolem 260 izolovaných kmenů. Dnes je většina z nich buď začleněná do civilizace, nebo zcela vymizela. „Dnes už to nepoznáš. Posílali mi fotky z místa, kde jsem žil. Jsou tam holé pláně,“ dodává se smutkem.

Zdravotní hrozby: malárie, kontaminovaná voda a neviditelné viry

Život na misii nebyl bez rizika. Sax přežil malárii a desítky jiných onemocnění. „Misionáři měli pravidlo – projdi si tím. Když přežiješ, jsi povolaný,“ říká. Podle něj není vakcinace všemocná – tropy skrývají přes 40 typů malárie.

Základní hygienické návyky se v pralese nedají dodržovat: „Přijedeš a ptáš se, kde je pitná voda. Oni ti ukážou Amazonku. Všichni pijí z řeky, kam spadly zvířata, odpad i nemoci,“ popisuje.

Přiznává, že první dny pil jen vodu z listů a trpěl. „Pak jsem rezignoval a začal pít to, co oni. Buď to přežiješ, nebo ne,“ shrnuje surově.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Tomáš Sax přežil malárii bez očkování a co radí misionářům v terénu?
2. Jaký byl každodenní život v táboře uprostřed africké epidemie a proč vojáci házeli děti zpátky za plot?
3. Co konkrétně jedli domorodci – a jak chutná anakonda nebo opice?
4. Proč Plzeňské pivo fungovalo jako platidlo v amazonské džungli a jak se tam dostalo?
5. Jak funguje komunitní život bez práce, majetku a žárlivosti – a co si z toho může odnést západní civilizace?

Spalovna Malešice je technologicky vyspělý kolos, který každoročně zpracuje stovky tisíc tun odpadu. Přesto o ní veřejnost překvapivě moc neví. Její ředitel, Aleš Bláha, v pořadu Městověda otevřeně mluví o tom, jak se z výtopny stala moderní kogenerační jednotka, proč výhřevnost odpadu roste, jaké kovy tahají ze škváry a proč dnes 80 tisíc tun zbytkového materiálu využívají na stavbách. A taky o tom, proč by se spalovna mohla stát novou pražskou dominantou. Pořadem provází Tomáš Hudeček, bývalý pražský primátor.

Aleš Bláha má za sebou unikátní profesní dráhu – z Česka emigroval po maturitě v roce 1982, vystudoval chemické inženýrství v Norimberku a dvacet let se podílel na výstavbě a provozu spaloven v Německu. „Byl jsem v týmu, který stavěl pro Norimberk novou spalovnu. Získal jsem kontakty, znalosti, a to se mi tady hodilo, když mě v roce 2006 povolali jako šéfa pražské spalovny,“ popisuje.

V čele pražské spalovny stojí už 19 let. Za tu dobu proměnil zařízení z výtopny na moderní kogenerační zdroj tepla a elektřiny. „Dodávali jsme tehdy jen páru do sítě. Dneska jsme plnohodnotná teplárna a elektrárna v jednom,“ říká. Spalovna je součástí Pražských služeb, které vedle ní provozují ještě úklid komunikací a svoz a recyklaci odpadu.

Denně 1 100 tun odpadu. Výkon i za víkendových úklidů

Spalovna zpracuje ročně kolem 400 tisíc tun odpadu, tedy v průměru 1 100 tun denně. „Běžíme 355 dní v roce. O víkendu svezeme třeba 300 tun, ale pondělí a úterý bývá špička, kdy přivezou až 1 800 tun,“ říká Bláha. Výjimku tvoří pouze desetidenní odstávka kvůli servisům a revizím.

Do spalovny putuje nejen směsný komunální odpad z černých popelnic, ale i odpad od živnostníků. „Není to tak, že bychom vozili odpad z Moravy. Většina odpadu je pražského původu,“ dodává. Vysoký výkon zařízení umožňuje fungovat v režimu 24/7, a navíc dosahovat stabilní efektivity spalování.

Energie pro město: teplo pro domácnosti, elektřina pro síť

Díky modernizaci spalovna dodává elektřinu i teplo. „Vyrobíme přes 100 000 MWh ročně, z toho asi 80 000 MWh jde do veřejné sítě, 25 000 MWh spotřebujeme přímo ve spalovně,“ upřesňuje Bláha. Teplo je distribuováno do domácností i podniků – například do provozů Coca-Coly a Laktosu, kde se používá jako technologická pára.

Zařízení se proměnilo díky investicím v letech 2007–2011, kdy proběhla instalace dioxinového a následně denoxového reaktoru. „Přidali jsme i rekuperaci tepla ze spalin, čímž jsme zvýšili účinnost zařízení o zhruba 10 %,“ říká. Všechny procesy probíhají automatizovaně, s dohledem operátorů a on-line monitoringem emisí.

Škvára jako surovina. 80 000 tun s hodnotou

Zbytkem po spalování je škvára – ročně jí vznikne kolem 80 000 tun, tedy zhruba 20 % vstupní hmotnosti odpadu. „Dřív to bylo až 25 %, ale jak ubývá inertního materiálu a přibývá plastů, je jí méně,“ vysvětluje ředitel. Obsahuje železné i neželezné kovy – 8 000 tun železa a 2 000 tun barevných kovů ročně.

„Ekonomicky mají železa a neželeza podobnou hodnotu – barevné kovy jsou sice objemově menší, ale cennější,“ říká. Tyto materiály jsou vytěženy pomocí magnetů a vířivých proudů a následně prodány jako druhotná surovina.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak spalovna rozezná radioaktivní odpad a co se děje, když detekuje stopu po nukleárním vyšetření?
2. Co se stane, když do spalovny dorazí tlaková lahev a exploduje přímo v kotli?
3. Proč je pro Pražany ekologičtější házet kelímky od jogurtu do černé popelnice místo žluté?
4. Kolik energie by ušetřilo, kdybychom místo štěrku používali škváru a proč to už dnes dělají Dánové?
5. Proč emise z pražské dopravy zásadně převyšují výstup spalovny – a proč ani snížení NOx pod 40 mg/m³ nemusí být ekologicky výhodné?

Většina Čechů chce do důchodu před šedesátkou, ale peníze jim podle dat často nevystačí ani na základní životní úroveň. Podle produktového analytika Vojtěcha Šmajera z OVB Allfinanz je situace alarmující. V rozhovoru pro pořad eMoney  na platformě FocusOn rozebírá konkrétní čísla, časté chyby ve spoření i to, proč nestačí spoléhat na stát. A připomíná jednoduché pravidlo: na důchod potřebujete mít zainvestováno minimálně tolik, kolik stojí polovina bytu.

Podle průzkumu OVB Allfinanz by většina Čechů (60 %) ráda odešla do důchodu nejpozději v 60 letech. Důvodem je především zhoršující se zdravotní stav po této věkové hranici. Jenže demografická realita říká něco jiného – dožít se devadesátky už dnes není výjimka, ale stále častější scénář. „Pokud se dožijete devadesáti, peníze vám musí vystačit na třicet let bez příjmu. A to začíná být problém,“ varuje Šmajer.

Zatímco před několika dekádami stačilo na důchod spořit krátkou dobu, dnes je situace jiná. Představa, že se o nás postará stát, je podle analytika iluzorní.

Důstojný důchod? Aspoň 70 % čisté mzdy

Kolik je vlastně potřeba? V ideálním případě by důchod měl dosahovat 70–80 % čisté mzdy před odchodem do penze. To je hranice, kdy si lze udržet důstojnou životní úroveň. Pokud někdo plánuje trávit důchod například ve Španělsku, bude částka ještě vyšší.

„Nemůžeme říct jedno číslo pro všechny. Ale víme, že pokud se chceme přiblížit reálné spotřebě, potřebujeme měsíčně odkládat v průměru mezi 1 500 až 6 000 Kč – a to alespoň od dvaceti let,“ vysvětluje Šmajer.

Spořicí účty a stavební spoření? Špatná volba

Z průzkumu OVB vyplynulo, že čtyři z pěti nejčastěji využívaných spořicích nástrojů jsou pro důchod zcela nevhodné. Češi stále preferují konzervativní produkty jako běžné účty, spořicí účty nebo transformované penzijní fondy.

„Tyto nástroje nedokážou peníze dlouhodobě zhodnotit. Naopak, po zdanění ztratíte i ta drobná procenta, která si myslíte, že vyděláváte,“ říká Šmajer.

Averze k riziku je u českých investorů stále silná. Až 40 % respondentů by ukončilo investiční smlouvu už při 15% propadu portfolia, přestože takové propady jsou běžné a návrat k původní hodnotě může trvat jen několik měsíců.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak reagovali respondenti průzkumu na konkrétní investiční situace v roce 2024?
2. Proč je emocionální reakce na pokles portfolia klíčová pro dlouhodobý výnos?
3. Jaké jsou konkrétní příběhy lidí, kteří podcenili investování ve 40 letech?
4. Proč je dědictví ve formě nemovitosti často přeceňované?
5. Co by měl udělat člověk, kterému zbývá do důchodu jen 10 let?

Michal Šos, zakladatel společnosti Socos IT, v rozhovoru pro Echo Digitalizace odhaluje, jak z náhodného setkání vznikla firma pomáhající stovkám společností s digitalizací. Spolu s Miroslavem Daškem z Asseco Solutions diskutují o tom, proč je dnes digitalizace nutností a jak AI mění pravidla hry.

Vznik společnosti Socos IT začal úplnou náhodou. Šos původně plánoval vyvíjet software na míru, když za ním přišel člověk s DMS (Document Management System). „Ukázal mi to asi tak ve dvou až třech minutách a zeptal se, uměl bys to udělat? A já řekl, že jo,“ vzpomíná zakladatel.
Rozhodnutí se zaměřit právě na dokumenty však nepřišlo od něj. „Oni to rozhodli zákazníci. Byly to požadavky zákazníků na dokumenty, které ty ostatní aktivity úplně převálcovaly,“ vysvětluje Šos. „V určitou chvíli jsme řekli dost a šli jsme se věnovat jedné věci pořádně – chtěli jsme mít jeden produkt, kterému se budeme věnovat na 100 procent.“

Demokratizace technologií

Na začátku tisíciletí existovala na trhu řešení pouze pro velké nadnárodní společnosti s rozpočty v řádech milionů. „My jsme přišli s tím, že bychom chtěli podobné řešení rozšířit mezi menší firmy - nabídnout něco jednoduššího, adekvátního té velikosti a ceně,“ popisuje Šos původní vizi.
Miroslav Dašek z Asseco Solutions potvrzuje dramatickou změnu: „Před 10 lety jsme přijeli k zákazníkovi a řekli jsme mu cenu řekněme ojetého automobilu, kdežto dneska tou standardizací se dostáváme k ceně jedné kávy denně - je to obrovský rozdíl.“

Partnerství jako klíč k úspěchu

Malá firma o pěti lidech musela najít způsob, jak konkurovat velkým hráčům. „Věděli jsme, že nemáme šanci konkurovat velkým firmám ve výběrových řízeních, takže jsme oslovili partnery a začali je objíždět s návrhem partnerství,“ vysvětluje strategii Šos.
Spolupráce s Asseco Solutions vznikla přirozeně. Jeden ze zákazníků, u kterého Socos IT dělala moduly pro Helios Green, poptával řešení pro správu dokumentů. „Naimplementovali jsme tam DOCU-X, udělali integraci s Heliosem a na základě toho jsme šli do Asseca s funkční integrací,“ popisuje začátek partnerství z roku 2014–2015.

Moment uvědomění úspěchu

Na otázku, kdy si uvědomil, že má skutečný byznys, Šos odpovídá zamyšleně: „Nikdy nepřišel takový efekt, že by si člověk mohl říct - teď už je to dobrý, teď už se nic nestane.“
Zlomový moment však přišel při oslovování partnerů typu Asseco, Autocont a Konica Minolta. „Když oni o DOCU-X projevili zájem a hrozně se jim to líbilo, to bylo strašně nabíjející - taková doba euforie. To byl zlom, kdy už to nebylo jen pro pár zákazníků, ale šlo to opravdu do světa.“

Revoluce v přístupu k digitalizaci

Za více než 10 let se podle Šose zásadně změnil přístup firem k digitalizaci. „Největší rozdíl byl v tom, že se řešení rozšířilo i mezi menší zákazníky a malé firmy. Hodně se nabízejí SaaS řešení, jednorázové aplikace, které jsou velmi rychle nasazené.“
Dnes Socos IT nabízí „menším zákazníkům předpřipravená řešení, balíčky, ale pořád s možností, že zákazník může kdykoli přepnout na plnohodnotné DOCU-X s možností customizace.“

Rychlost jako nový standard

Rychlost nasazení se dramaticky zrychlila. „Velký projekt může pořád trvat 2–4 měsíce, ale u předpřipraveného řešení je to otázka dnů,“ porovnává Šos. „Zákazník přijde, spustíme ho na cloudu nebo nasadíme řešení, a to může být otázka dnů.“
Dašek dodává praktický kontext: „Dříve vyžadoval projekt desítky hodin analýz, intenzivní zapojení zákazníka, nastavování. Dnes jsme schopni dodat standardní řešení v rámci jednotek dní.“

Šos uvádí konkrétní příklad úspor: „Byl zákazník, který měl velké množství dokladů a byl schopen ušetřit přes 200 tisíc korun ročně se zrychlením v řádu 75–80 procent.“
U poradenských účetních firem jsou úspory ještě výraznější. „Dokáže se to dostat na úsporu tří čtvrtin člověka v účetním oddělení, respektive většinou nemusí navyšovat kapacitu.“

Ceny bytů v hlavním městě dál rostou. Přestože průměrná realizovaná cena přesáhla 150 000 korun za metr čtvereční, nové projekty běžně startují na 200 tisících. Důvodem nejsou jen náklady na výstavbu, ale především chronický nedostatek nové bytové výstavby. „ Doručujeme polovinu toho, co by Praha potřebovala,“ říká Michal Šiller, obchodní a marketingový ředitel společnosti Neocity, v rozhovoru pro pořad On The Ground.

Podle Šillera je situace s dostupností bydlení v Praze z pohledu developera velmi komplikovaná. „Na pražském trhu aktuálně nebo podle určitých studií chybí asi pět tisíc bytů ročně,“ konstatuje hned v úvodu rozhovoru. Kapacity trhu podle něj stačí doručit pouze 5 až 6 tisíc nových bytů ročně, což je přibližně polovina požadovaného množství. Odborné studie, například od Deloitte, hovoří o potřebě 11 až 12 tisíc bytů ročně.

Trh se nestačí nadechnou

Tato disproporce se přímo propisuje do cen a kvality nabídky. „Klient musí vybírat z mnohem menšího množství bytů, a to se také odráží na ceně. Nemusíme se jako developeři úplně podbízet,“ říká Šiller s tím, že před pandemií byla vyjednávací pozice kupujících silnější. Dnes je však poptávka vyšší než nabídka, což snižuje tlak na konkurenci.

Dostupnost se tak podle něj neustále zhoršuje. Nejde přitom jen o mladé kupující, ale také o střední třídu. Vzhledem k setrvale rostoucím nákladům a nedostatečnému počtu projektů si dnes vlastní bydlení nemohou dovolit ani lidé s nadprůměrnými příjmy.

Nabídková cena atakuje 200 000 Kč/m². A pořád roste

Cenový vývoj v Praze je dlouhodobě jednoznačný. Podle Michala Šillera je průměrná realizační cena bytů kolem 156 000 Kč/m², přičemž nabídkové ceny u nových projektů často přesahují i 200 000 Kč. „To je nabídková cena, ale nebudeme daleko od toho. Jestliže se to nabídne za 200 a zrealizuje za 190 nebo za 185, tak je to opravdu hodně peněz,“ říká.

Kapitalizace bytových jednotek přitom podle něj každý rok roste o 5 až 10 %. „Takže pro klienta, který se dívá, jestli koupit teď nebo později, ta otázka bude každý rok stejná. Vždycky se mu to bude zdát drahé,“ vysvětluje.

Jedním z hlavních důvodů růstu je nárůst nákladů. Cena stavebních prací podle něj permanentně roste. „Materiály zůstávají víceméně stejné, ale cena práce je to, co je opravdu drahé,“ říká. Další zásadní faktor je cena pozemků. „Dřív jsme kupovali pozemky za 10 000 korun za metr. Dnes to může být i 50 000,“ konstatuje.

Povolení trvá osm let. Neefektivita úřadů výstavbu dusí

Jednou z nejzásadnějších překážek, která brzdí výstavbu, je podle Šillera zdlouhavý a nefunkční povolovací proces. „Máme lokality, které jsme koupili, a které developujeme. A než získáme povolení a začneme stavět, může to trvat sedm nebo osm let,“ říká.

Zdlouhavost schvalovacích řízení je podle něj způsobena jak nedostatkem pracovníků na stavebních úřadech, tak celkovým systémovým selháním. „Na stavebních úřadech panuje extrémní podstav. Ti lidé tam mají spoustu práce, nezávidím jim to, ale já to za ně nevyřeším,“ komentuje.

Kritizuje rovněž nerealizovanou digitalizaci. „Digitalizace je absolutní propadák. Dnes už se o tom ani nemluví. Všechno se odsunulo na dobu po volbách. A nic se s tím nestalo,“ popisuje. V důsledku toho pak podle něj developer vstupuje do „nečitelných podmínek“, kde úřady nedodržují lhůty, procesy nejsou předvídatelné a jednání je často založeno na osobních vztazích.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak funguje skrytý tlak úřadů na developery při povolovacích procesech?
2. Kolik peněz reálně odvede developer na zábory a příspěvky za běžný projekt?
3. Jaké jsou konkrétní legislativní požadavky, které prodražují výstavbu?
4. Proč radnice nechtějí ukazovat, kolik peněz získaly a kam je investovaly?
5. Jak developer řeší závlahu parku a proč ji městské části nechtějí?