Krutý Sever – tak zní přezdívka performera, lektora a podnikatele, který se věnuje BDSM, shibari a práci s mocí a důvěrou. V rozhovoru pro pořad Guilty Pleasure na platformě FocusOn vysvětluje, jak vypadá zákulisí pornoprůmyslu, proč ženy dostávají vyšší honoráře než muži, jak velká je česká BDSM scéna a jak principy dominance a submise aplikuje i v korporátním prostředí.

Prvním tématem rozhovoru byl pornoprůmysl. Krutý Sever v této souvislosti zdůraznil především bezpečnost a testování všech účastníků: „Neexistuje, aby kdokoliv, kdo není otestovaný, tam s kýmkoliv cokoliv měl,“ říká.

Podle něj se v pornoprůmyslu objevuje zajímavý ekonomický fenomén: zatímco v běžném pracovním prostředí čelí ženy často nižším mzdám, v pornoprůmyslu je situace opačná. „Je tam opačný pay gap. Ženy dostávají víc než muži,“ vysvětluje. Tento model vychází ze sledovanosti a poptávky publika.

BDSM je anglická zkratka pro bondage, discipline, dominance, submission, sadism a masochism. V češtině jde o pojmy jako svazování, disciplína, dominance, submise, sadismus a masochismus. Podle Krutého Severu ale BDSM nestojí na brutalitě, jak jej často prezentuje popkultura. Základními pilíři jsou proto souhlas a bezpečnost. Praktikuje se tzv. „semafor“ nebo jinak dohodnuté signály, které určují hranice.

„BDSM má silný sebeterapeutický potenciál. Díky oboustrannému souhlasu a vytvoření safe space se lidé dostávají do hlubokých prožitků a emocí. Pro mnoho z nich je to cesta k sebepoznání a uzdravení,“ říká Krutý Sever.

Zároveň se BDSM promítá i do firemní sféry. Krutý Sever připravuje školení pro korporace, kde ukazuje, jak lze principy dominance a submise aplikovat v managementu. „Pokud umím vytvořit bezpečný prostor, kde se lidé cítí dobře, zvýší se jejich loajalita i ochota pracovat nad rámec povinností,“ vysvětluje.

Česká BDSM a shibari scéna je podle něj mimořádně živá. Shibari, tedy japonské umění svazování provazy, klade důraz na estetiku, důvěru a psychologický prožitek. Na workshopy a akce pravidelně přichází 30–50 lidí, a to nejen v Praze, ale i v Brně či Ostravě. Podle Krutého Severu je v Česku aktivních přibližně tolik lidí jako ve zbytku Evropy, což je na poměry malé země nadprůměr. „V Anglii se schází 30 až 50 lidí na celou zemi,“ doplňuje.

Zajímavostí je i to, že BDSM akce nejsou výhradně undergroundové. Performance se objevují i na kulturních akcích, v galeriích či na korporátních večírcích.

Krutý Sever otevřeně hovoří o rizicích: například škrcení, které se v médiích často prezentuje zkresleně, může být při špatném provedení smrtelně nebezpečné. Proto pořádá specializované workshopy na techniky. Od používání provazů přes elektrické impulzy až po škrcení.

„Máme workshopy téměř na cokoliv, vždycky se najde někdo, kdo tomu rozumí a má to odzkoušeno na stovkách lidí. Díky tomu je počet úrazů minimální,“ říká. BDSM je podle něj návykové podobně jako sport. „Škrcení vyvolává v těle pocity podobné endorfinům po běhu. Člověk chce stále víc,“ vysvětluje.

Zajímavým přesahem jeho práce je aplikace BDSM principů do firemního prostředí. Zdůrazňuje, že komunikace a důvěra jsou základem nejen v intimních scénách, ale i na poradách vedení firem.

„Pokud dokážu vytvořit prostředí, kde je možné otevřeně říct, co potřebuji, a najdeme průnik s potřebami druhého, vzniká loajalita. Stejně jako v BDSM. Pokud bych moc zneužil, subík by to nedovolil. Ve firmě to funguje podobně,“ říká Krutý Sever.

Celý rozhovor, který moderuje Denis Tureček, si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Krutý Sever vysvětluje princip sugesce a proč funguje i „vázání bez provazu“?
2. Jaké bizarní zážitky zažil při práci a proč ho už nic nepřekvapí?
3. Jak vypadá jeho osobní psychická očista po intenzivních sezeních s klienty?
4. Jaká jsou jeho pravidla pro vystoupení na korporátních akcích a vernisážích?
5. Jak se staví k alkoholu a drogám při BDSM a proč to považuje za nepřijatelné pro performera?

Mobilní aplikace Záchranka, kterou vyvinul tým pod vedením Filipa Maleňáka, vznikla před deseti lety jako studentský projekt. Dnes ji aktivně využívá více než 3,4 milionu uživatelů. Jen v Česku už pomohla ve více než 200 000 případech. Ze sofistikovaného nástroje pro tísňovou komunikaci se postupně stala mezinárodní služba fungující například v Rakousku, Maďarsku, na Slovensku či ve Finsku. V rozhovoru pro pořad Export na platformě FocusOn její autor popisuje technologické pozadí, přínosy i obchodní model projektu a představuje plány na další expanzi.

Aplikace Záchranka představuje zásadní inovaci v oblasti tísňové komunikace. Oproti tradičnímu volání na číslo 155 nabízí uživatelům a operačním střediskům významné výhody. „Když v tísni spustím aplikaci Záchranka, první výhodou je její jednoduchost. Člověk ve stresu si často nevzpomene na čísla 112 nebo 155 a bývá paralyzován. Otevřít na mobilu známou ikonu a jedním stiskem přivolat pomoc je v takové chvíli to nejrychlejší a nejjednodušší řešení,“ vysvětluje ředitel a autor aplikace Filip Maleňák.

Klíčovou přidanou hodnotou je automatické zasílání datové věty současně s telefonním hovorem na tísňovou linku 155. Tato data obsahují přesnou lokalizaci, která se v průběhu hovoru aktualizuje a zpřesňuje, zdravotní profil uživatele včetně užívaných léků, možnost definovat situaci pro osoby s omezenou komunikační schopností a jazykovou podporu pro cizince. „Kromě samotného volání a lokalizace, která je dnes už poměrně přesná i při běžném hovoru na 155, poskytuje aplikace dlouhodobě nejpřesnější údaje a navíc přidává kontextové informace, které jsou klíčovou součástí každého tísňového hovoru,“ doplňuje Maleňák.

Robustní technické řešení pro kritické situace

Jednou z výhod aplikace je její funkčnost i bez datového připojení. V případě slabého signálu dokáže aplikace poslat základní informace na dispečerské pracoviště tísňové linky prostřednictvím šifrované SMS. „Může se stát, že se člověk ocitne na místě s tak slabým signálem, že si nezavolá. SMS zpráva se ale dokáže prosadit, protože vyžaduje nižší kvalitu signálu než samotný hovor. Především na hranicích států, kde do situace vstupuje i překryv sítí, je tato funkce zásadní,“ uvádí Maleňák.

Aplikace dnes úspěšně spolupracuje se všemi zdravotnickými záchrannými službami v České republice. Bylo nutné propojit systém Záchranky se všemi používanými platformami pro operační řízení. V ČR je totiž využívají tři různí dodavatelé. „Právě začlenění do všech těchto systémů představovalo největší technickou i organizační výzvu,“ vysvětluje Maleňák.

Mezinárodní expanze s českým know-how

Aplikace Záchranka již funguje v České republice, na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku a nově ji lidé v tísni mohou využít také ve Finsku. Každá další země podle Maleňáka představuje „další kraj České republiky“, protože principy tísňové komunikace jsou všude podobné. „Je to o tom propojit naši infrastrukturu s infrastrukturou centra tísňového volání v dané zemi. A ty principy jsou prostě všude stejné,“ vysvětluje expanzní strategii.

Celý rozhovor, který moderuje Marek Atansčev (CEO firmy Enantis) si můžete poslechnout jako video nebo podcast:

1. Jak vypadala integrace se 14 krajskými záchrannými službami a proč trvala několik let?
2. Jaké konkrétní technické problémy musela společnost vyřešit při expanzi do zahraničí?
3. Proč se firma rozhodla soustředit na Evropu místo globální expanze do Afriky či Ameriky?
4. Jak funguje partnerství s nadací Vodafone a jak pomáhá při vstupu na nové trhy?
5. Jaké jsou plány na hledání strategického partnera pro další růst a proč je to pro sedmičlenný tým klíčové?

Brýle na čtení, na řízení, na počítač... a pořád je nemůžete najít? Dnešní medicína nabízí cestu. Jenže co reklama slibuje za 20 minut, v ordinaci trvá trochu déle a závisí na stovce detailů. V pořadu Science Lab na platformě FocusOn popisuje Andrea Janeková z Očního centra Praha, jak přesně vypadá operace, která vám může změnit život – nebo vám ji lékař naopak nedoporučí.

„Refrakční operace je zákrok, který člověka zbaví brýlí – zcela nebo částečně. Ale oko musí být jinak zdravé,“ říká Andrea Janeková. Řešení se vždy odvíjí od věku a typu dioptrické vady – jiné postupy volí u mladých dospělých, jiné u pacientů nad padesát let. Záleží také na tom, zda člověk potřebuje brýle na dálku, na blízko či na čtení, a v neposlední řadě na výsledcích podrobného vyšetření.

Laser pro mladé: metoda Smile, nejšetrnější pro oko

Mladší pacienti, zpravidla ve věku 18 až 35 let, přicházejí s krátkozrakostí a plnou schopností akomodace. To z nich dělá ideální kandidáty na laserové zákroky. Nejčastěji volenou metodou v Očním centru Praha je takzvaný Smile.

Metoda Smile (Small Incision Lenticule Extraction) využívá femtosekundový laser, který v rohovce vytváří mikroskopickou „čočku“, tzv. lentikulu. Ta je silná podle počtu dioptrií. Tato čočka se pak čtyřmilimetrovým řezem ve tvaru úsměvu vyjme. „Dojde tím ke zploštění rohovky a odstranění dioptrické vady,“ popisuje Janeková. Výsledky? Už první den po zákroku pacient vidí lépe než před ním, druhý den je u většiny vidění mezi 90–100 %.

Když laser nestačí: čočky pro extrémní případy

Ne každý se však na laser hodí. Někdy kvůli příliš vysoké vadě, jindy kvůli příliš tenké rohovce. „Laser je vhodný zhruba do –7 až –8 dioptrií, výjimečně o něco víc. Pokud má pacient třeba –15 dioptrií nebo rohovku tenkou, používáme tzv. fakické čočky,“ říká Janeková. Ty se implantují před čočku pacienta a korigují tak jeho dioptrickou vadu. Faktická čočka není natrvalo, lze ji kdykoliv vyjmout a vyměnit.

„Není to klasická kontaktní čočka. Ta se nesundává. Tato tenká čočka, do které se vloží potřebné dioptrie, se vkládá přímo do oka. Nezasahujeme ale do rohovky, ta zůstává neporušená,“ vysvětluje. I zde bývá vidění ostré už druhý den. Fakické čočky dnes umožňují korigovat i extrémní vady – krátkozrakost až kolem –20 dioptrií.

Po čtyřicítce přichází presbyopie: když se začnou střídat brýle

S věkem přichází další komplikace – presbyopie neboli vetchozrakost. „Zhruba po 45. roce života čočka v oku ztrácí pružnost. Člověk začne hůř vidět na blízko,“ popisuje Janeková. Ti, kdo vidí dobře do dálky, začnou natahovat ruce a hledat lepší světlo na čtení. Ti, kdo nosili celý život brýle na dálku, si je naopak při čtení sundávají.

Tito pacienti začínají střídavě používat brýle na dálku i na blízko – někdy i třetí typ na práci s počítačem. „V takovém případě nabízíme výměnu lidské čočky za čočku trifokální. Ta má tři ohniska a koriguje vidění na dálku, střední vzdálenost i blízko,“ říká Janeková.

Nové čočky, nové vidění – a mozek, který si musí zvyknout

„Neexistuje žádná metoda, která by navrátila vidění zdravého dvacetiletého oka,“ připomíná Janeková. I trifokální čočky mají svá omezení. Například u profesionálních řidičů se nedoporučují kvůli možnému rozptylu světel ve tmě. I běžní pacienti si musí na nové vidění nějakou dobu zvykat.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně probíhá předoperační vyšetření (včetně délky, měření a postupů)?
2. Proč by neměl mladý člověk čekat s operací? Jakých 25 let života bez brýlí tím získá?
3. Jak vypadá praktický rozdíl mezi Smile, LASIK a PRK v reálných scénářích?
4. Co dělat, když pacient zjistí, že multifokální čočka není ideální?
5. Jak funguje neuroadaptace a jak poznat, že „nové vidění“ sedlo?

Sociální audity nejsou v československém prostředí úplnou novinkou, přesto pro mnohé firmy představují první střet s hlubší odpovědností vůči zaměstnancům, dodavatelům i zákazníkům. V rozhovoru pro pořad Audit na platformě FocusOn popsal auditor Michal Rückschloss, co obnáší etický audit, jaká pochybení nejčastěji nachází a proč jsou některé firmy překvapené, co všechno odhalí. Pořadem provází Pavol Plevják ze společnosti DQS.

„Sociální nebo etický audit je v našich podmínkách stále považován za novinku, i když já osobně je provádím už přes dvanáct let,“ uvedl v úvodu Michal Rückschloss. Přestože jde o oblast, která je také součástí podnikání v rámci ESG reportingu a udržitelnosti, firmy se s ní často setkávají poprvé. Sociální audit totiž nezahrnuje jenom konkrétní firmu, ale zvažuje celý dodavatelský řetězec — tedy i zákazníky (kteří požadují plnění) a subdodavatele (za které částečně nese odpovědnost firma).

Standardně však nejde o certifikaci v klasickém slova smyslu, i když existují i certifikovatelné standardy. . „Stále jsme ve fázi, kdy by firmy měly požadavky na své dodavatele teprve nastavovat. Ještě to není plně povinné, ale ten vývoj tam směřuje,“ doplňuje auditor. Čím dál častěji se objevují požadavky na takzvané řetězcové audity, kde nestačí prověřit pouze jednu úroveň. V principu tedy nestačí, aby firma řekla, že sama jedná eticky — musí prokázat, že totéž platí i pro její partnery.

O jaké oblasti jde?

Sociální audity se provádějí napříč různými obory. Rückschloss upozorňuje, že původně si každý zákazník nastavoval vlastní kritéria, což vedlo k situacím, kdy firmy čelily až šesti auditům ročně. „Dnes už se systémy sjednocují. Nejrozšířenější a zároveň nejpřísnější je Sedex SMETA, který audituji jako jeden z nejtěžších,“ vysvětluje.

Standardy se specializují i podle oborů. Například automobilový průmysl využívá systém RSCI, který si vyvinul vlastní pravidla. V oblasti zpracování hliníku se zase rozšířil standard ASI, jenž kromě technických aspektů sleduje i environmentální a sociální kritéria. Sedex SMETA je ale univerzální: „Audituji jím firmy od potravinářství po strojírenství, dokonce i bezpečnostní agentury. Je použitelný v jakémkoliv odvětví,“ uvádí Rückschloss.

Jak audit probíhá: dokumentace, rozhovory a pozorování

Sociální audit probíhá formou tzv. triangulace – tedy kombinace tří prvků: dokumentace, rozhovorů se zaměstnanci odbory resp. zástupci zaměstnanců a pozorování pracovního prostředí. „Vidíte, jestli jsou lidé v práci v pohodě, nebo jestli se před vámi stahují. Často se stává, že už během obchůzky vidím, že něco není v pořádku,“ popisuje Rückschloss.

Zaměstnanci se auditu neobávají, naopak často vítají příležitost otevřeně se vyjádřit. „Lidé se svěří. Někdy si audit vyžádá až 50 rozhovorů. Když se stejné jméno manažera objevuje u více stížností, je jasné, že je problém,“ vysvětluje. Auditor má ovšem za úkol posoudit, zda jde o aktuální problém, nebo dávno vyřešenou záležitost. Přesto platí, že „v těchto auditech je důkazem už to, že to člověk řekl. Neexistuje papír jako u technických auditů. Právě výpověď je nositelem důkazu.“

Nejčastější pochybení: nelegální práce, diskriminace a šikana

Přestože se většina firem domnívá, že porušování práv se jich netýká, realita bývá jiná. „Zaměstnanci si myslí, že si u nás nenechají nic líbit. Ale skrytých forem porušení práv je mnoho. Například nejasnosti v odměňování jsou extrémně časté,“ upozorňuje auditor.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak probíhá triangulace a proč je základem každého kvalitního auditu?
2. V čem je Sedex SMETA náročnější než jiné standardy a co všechno kontroluje?
3. Jak odhalit diskriminaci, která není na první pohled vidět?
4. Proč právníci často narážejí na rozdíly mezi zákonem a etickým standardem?
5. Kdy audit pomohl firmě předejít reputačnímu riziku při zaměstnávání pracovníků ze zahraničí?

Česká republika se potýká s neaktuální státní energetickou koncepcí, která naposledy prošla aktualizací v roce 2015. V rozhovoru pro pořad Amper na platformě FocusOn zazněla ostrá kritika nefunkční legislativní kontinuity i varování před ztrátou konkurenceschopnosti českého průmyslu. Hosty byli Michal Hrubý, konzultant společnosti Cautor a člen dozorčí rady Operátora trhu s elektřinou, a Martin Sedlák, programový ředitel Svazu moderní energetiky.

Podle Michala Hrubého je hlavním problémem koncepce její zastaralost. „Máme ji deset let neopravenou a velmi obtížně se dá použít jako aktivní nástroj pro plánování,“ uvedl. 

Změny na evropské úrovni, zejména energetické balíčky a průběžné novely legislativy, způsobují, že národní strategie ztrácí relevanci.

Martin Sedlák připomněl, že koncepce z roku 2015 nepočítá s novými trendy. „Současná energetika se dnes v Česku spíše řídí klimaticko-energetickým plánem, který vláda přijala na přelomu let 2022 a 2023 a který určuje trajektorii minimálně do roku 2030,“ zdůraznil. 

Politická citlivost tématu podle něj brzdí přijetí aktualizace – ministerstvo Karla Havlíčka ji nepředložilo a ani současná vláda ji zatím neschválila.

Konkurenceschopnost průmyslu versus investice do bezemisních zdrojů

Diskuse se rychle stočila k průmyslové politice a investicím. Hrubý zdůraznil nutnost zajistit energii v bezpečné a přijatelné ceně pro domácí průmysl. „Pokud budeme mít navíc, můžeme prodávat, ale nejdřív musíme udržet konkurenceschopnost našeho průmyslu,“ řekl.

Sedlák varoval, že absence bezemisní energie už Česko připravila o významnou investici. „Microsoft nakonec postavil datové centrum ve Švédsku, protože tam získal přístup k většímu množství obnovitelné elektřiny. Česká republika tuto šanci promarnila,“ uvedl.  Připomněl také, že jen v roce 2022 odteklo do Ruska 400 miliard korun za dovoz fosilních paliv. 

Blackout a šlendrián v řízení sítí

Rozhovor se dotkl i nedávného rozsáhlého výpadku elektřiny. Sedlák zdůraznil nutnost vyčkat na oficiální technickou zprávu: „V energetice je lepší zůstat klidný, podívat se na data a teprve pak přijímat opatření,“ řekl.

Hrubý byl kritičtější. „Pravděpodobně šlo o souběh více faktorů, které neměly nastat. To, že systém nepočítá s mírou těchto rizik, ukazuje na špatně nastavené řízení. Určitě v tom hrál roli i šlendrián,“ konstatoval.

Podle obou expertů mohly situaci zmírnit dříve rozvíjené akumulační kapacity. Sedlák připomněl, že návrhy na podporu akumulace energie padly už v roce 2018, ale prosadily se až v roce 2023 prostřednictvím Lex OZE III. „Kdybychom začali rozvíjet baterie v roce 2020, mohly dnes pomáhat stabilitě sítě,“ dodal.

Legislativní smršť a chybějící kapacitní mechanismus

Moderátor připomněl, že poslední roky přinesly „legislativní smršť“ v energetice. Sedlák shrnul klíčové novinky:

• Lex OZE I: obnovitelné zdroje do 1 MW prohlášeny za veřejný zájem.
• Lex OZE III: komunitní energetika, akumulace, agregace a flexibilita.
• Lex plyn: rámec pro paroplynové elektrárny i možnost rychlejšího povolování větrných a solárních zdrojů nad 15 MW.

Hrubý ale upozornil, že český přístup zůstává reaktivní. „Naplánuje se odpojování, ale zjistí se, že nestíháme nic připojit. Výsledkem jsou skokové kroky a dohánění ztrát,“ uvedl.

Celý rozhovor, který moderuje Jan Palaščák, si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak hosté hodnotí konkrétní scénáře státní energetické koncepce a proč chybí jasná priorita?
2. Jak probíhalo vyšetřování nedávného výpadku elektřiny?
3. Jaký vliv má délka povolovacích procesů (15 let v ČR vs. 2–3 roky v Německu) na investice do obnovitelných zdrojů?
4. Jak funguje mechanismus „Lex plyn“ v praxi a co znamená přihláška prvního uhelného provozovatele?
5. Jak se nastavují aukce pro bateriová úložiště a proč banky váhají financovat projekty s investiční podporou?

Voják a kontaktní pracovník pro podporu válečných veteránů Michal Vondraš má za sebou 25 let služby v armádě. V rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn mluví o tom, jak se v Česku rozjíždí systém péče o veterány, jak funguje Vojenský fond solidarity a proč je těžký návrat z vojenského prostředí do civilu.

Michal Vondraš dnes působí jako kontaktní pracovník Agentury pro podporu válečných veteránů v Plzeňském kraji. V celé republice funguje podle něj okolo 40 kontaktních pracovníků. Jejich úkolem je pomoci mužům a ženám, kteří sloužili na misích nebo dlouhá léta v armádě, aby zvládli přechod do civilního života.

„Pomáháme klientům z řad válečných veteránů napříč věkovými kategoriemi: od mladých až po seniory. Jde o situace na trhu práce, vyřizování dávek, žádosti o péči, zdravotní a psychologickou pomoc nebo právní poradenství. Podpora se týká také blízkých osob, například manželek či dětí,“ vysvětluje Vondraš.

Podle něj je zásadní, že armáda poskytuje vojákům jasnou strukturu: vědí, kdy a kde mají být, co dělat a na koho se spolehnout. V civilním životě to chybí, a proto řada veteránů naráží na vážné problémy.

Vojenský fond solidarity: 96 % přímo k veteránům

Významnou roli v podpoře hraje Vojenský fond solidarity, který vznikl v roce 2014 po tragické události v Afghánistánu. Spravuje jej Charita ČR a financován je zejména ze sbírky Vlčí máky.

„Když někdo přispěje stokorunou, 96 korun jde přímo na podporu válečného veterána a jeho rodiny. Charita si bere pouze 4 % na správu účtů,“ říká Vondraš.

Fond pomáhá nejen veteránům, ale i vojákům v aktivní službě, jejich rodinám a nezaopatřeným dětem. Poskytuje podporu například v době nezaměstnanosti, při úrazech, v případě potřeby kompenzačních pomůcek, nebo hradí vzdělání dětí po zemřelých vojácích. Maximální podpora pro nezaopatřené dítě činí až 50 tisíc korun ročně.

Návrat do civilu: úspěchy i pády

Mnozí veteráni se po odchodu z armády dokážou uplatnit. Zakládají střelnice, outdoorové firmy nebo poskytují výcvik. Jiní ale končí bez domova či v závislostech.

„Řada kluků si poradí a založí vlastní podnikání. Ale znám i případy, kdy se lidé nedokázali vyrovnat s přechodem do civilu a skončili na ulici nebo propadli alkoholu,“ popisuje Vondraš.

Problémem podle něj je i hrdost samotných vojáků. Mnozí si nechtějí připustit, že potřebují pomoc. Často proto přichází podněty od jejich manželek, partnerů či přátel, nikoli od samotných veteránů.

Zahraniční mise a cena služby

Často se v diskusích objevuje předsudek, že vojáci odcházejí na mise hlavně kvůli penězům. Podle Vondraše je to zkreslený pohled. „Když se odměna za zahraniční operaci rozpočítá, vychází to zhruba na 240 korun za hodinu – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, půl roku až rok. Otázka zní, kolik lidí by bylo ochotných za tuto mzdu riskovat život,“ připomíná.

Sám byl v roce 2019 těžce zraněn při výcviku s ručním granátem. „Říjnový den 2019 beru jako své druhé narozeniny. Naučil jsem se s tím žít a neberu to jako handicap. Pomohla mi rodina, přátelé i vojenský dril,“ říká.

Péče o stárnoucí veterány

V Česku dnes postupně přibývá i veteránů z misí 90. let – z války v Perském zálivu, Bosny či misí UNPROFOR. Ti už dosahují věku 60–65 let a začínají potřebovat systematičtější pomoc.

Celý rozhovor, který moderuje Amar Ibrahim, si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaký byl pro Michala Vondraše nejtěžší zahraniční kurz přežití a proč psychika hraje větší roli než fyzická kondice?
2. Proč je zima podle vojáků zrádnější než vedro a jaké strategie používají při extrémních podmínkách?
3. Jak nebezpeční mohou být v Amazonii drobní živočichové?
4. Jaké osobní historky sdílí veteráni mezi sebou a jak funguje specifický „vojenský humor“ napříč armádami?
5. Jaké společné akce – například střelecké závody – plánuje česká veteránská komunita do budoucna?

Moravský Linaplast začínal před 34 lety v garáži s modely vláčků. Dnes zaměstnává 330 lidí a jeho technický ředitel Karel Novotný plánuje do tří let dosáhnout miliardového obratu. Firma si vybudovala vlastní automatizační divizi poté, co ji zklamali systémoví integrátoři, vyvíjí si vlastní software a jako jedna z prvních v Česku nasazuje humanoidního robota přímo do výroby. Jak se z plastikářského podniku stal technologický hráč? Dozvíte se v pořadu Tech Talk, který moderuje Tomáš Rudle na platformě FocusOn. 

Z plastů k robotům: Příběh nezbytnosti

Cesta Linaplastu k automatizaci nebyla plánovaná, ale vynutila si ji sama praxe. „Majitel už v době založení firmy začal v garáži s modely vláčků, postupně přidával formy, lisovnu, montáže. Po pěti letech přišla doba, kdy automatizace byla nutnost," vysvětluje Karel Novotný genezi automatizační divize.

Klíčovým momentem se stal neúspěch externích dodavatelů. „Vždycky se vysoutěžila zakázka, integrátoři automatizace smontovali, ale měli problémy. Každá automatizace se musí doladit, což byl velký problém těch integrátorů – na závěr to nikdy nedotáhli," popisuje Novotný důvody, proč si Linaplast začal automatizaci řešit vlastními silami.

Filosofie dotažených projektů

Co odlišuje Linaplast od konkurence? „Je to o lidech a vazbách. Není to nadnárodní koncern, kde je to uzavřené. I když jsme už velká firma s 330 lidmi, majitel chodí po výrobě a kdokoliv mu může říct cokoliv," zdůrazňuje Novotný firemní kulturu založenou na osobních vztazích.

Klíčové je podle něj dotahování projektů do úspěšného konce: „To nejvíc bolí – když projekt není dotažený. Vždycky jsou tam nějaké problémy, může se stát, že se projekt natáhne a prodražuje. Ale důležité je to dotáhnout. Na závěr je vždycky pozitivní výsledek – linka nebo zařízení je dodané včas v požadované kvalitě a začne vydělávat peníze pro obě strany."

Inovace z nutnosti: Vibrační podavače jako příklad

Typickým příkladem inovativního přístupu Linaplastu je vlastní výroba vibračních podavačů. „Dělali jsme linku, která automatizovaně montovala clonky do zásuvek za 1,5 sekundy na kus. Bylo tam osm vibračních podavačů a s dodávkami byl problém – trvalo to měsíce," vzpomíná Novotný.

Řešení přišlo shodou okolností přes kontakt, který jim pomohl s laděním. „Ten člověk u nás teď dělá. Rozjeli jsme divizi vibračních podavačů, kterou nabízíme i externím integrátorům. Dodací termín? Do deseti týdnů, ať si objednáte jeden nebo pět kusů."

Digitalizace bez papírů

Linaplast si vyvinul vlastní informační systém, který pokrývá celý proces od poptávky po dodání. „Používáme svůj software od roku 2019, který nelze koupit – je šitý na míru našimi programátory. Jedeme bezvýkresově přes tablety a terminály," popisuje Novotný digitální transformaci.

Výsledek? „Z lidí ve výrobě se stávají napůl konstruktéři, protože se dokážou orientovat přímo v 3D modelech složitých linek nebo forem." Systém je natolik úspěšný, že o něj projevily zájem další společnosti.

Humanoid jako kolega

Nejnovější inovací je nasazení humanoida do výroby. „Máme ho asi dva měsíce, zatím ho oživujeme a připravujeme do výroby. Nekoupili jsme ho za účelem, abychom se ukazovali," zdůrazňuje praktický přístup Novotný.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte: 

1. Automatizace z nutnosti – Linaplast se dostal k robotizaci kvůli neúspěchům externích dodavatelů, což vedlo k vytvoření vlastní 50členné automatizační divize
2. Kultura dotažených projektů – Úspěch firmy stojí na osobních vztazích, důsledném dotahování zakázek a péči o zákazníky až na přátelskou úroveň
3. Inovace místo čekání – Když něco není k sehnání nebo má dlouhé dodací lhůty, Linaplast si to raději vyrobí sám (vibrační podavače, vlastní software)
4. Digitální transformace – Bezvýkresová výroba přes tablety a vlastní informační systém měně lidi ve výrobě na "napůl konstruktéry"

Česká republika čelí historicky nízké nezaměstnanosti a zároveň dramatickému nedostatku pracovníků v klíčových oborech: od výroby přes stavebnictví až po zdravotnictví. Podle Tomáše Surky, generálního ředitele Orienta Czech Republic, bude Česko bez pracovní migrace v příštích letech paralyzováno. V rozhovoru pro pořad Export vysvětluje, proč se české firmy stále více obracejí na Filipíny a jaké bariéry jim stojí v cestě.

Česká republika patří podle Surky k nejprůmyslovějším zemím Evropy a zároveň má jednu z nejnižších nezaměstnaností v celé EU. „To znamená, že nábor v podstatě řeší téměř celá republika,“ uvedl.

Právě kvůli tomu se firmy potýkají s nedostatkem pracovníků napříč obory. Surka dodává: „Momentálně na českém trhu chybí asi 100 tisíc řemeslníků.“ Podle něj je navíc nedostatek i u řidičů, u kterých se odhaduje chybějících 10 tisíc lidí.

Filipíny jako hlavní zdroj pracovní síly

České podniky se podle Surky stále častěji obracejí na Filipíny. Důvodů je hned několik: kulturní blízkost, znalost angličtiny a dlouhá tradice pracovní migrace. „Filipíny jsou jediná velká země v Asii, která je křesťanská, a jeden z úředních jazyků je angličtina. To integraci hodně pomáhá,“ vysvětluje.

Jen v loňském roce odjelo za prací do zahraničí přibližně 2,5 milionu Filipínců. „To je celé práceschopné Slovensko,“ upozornil Surka. Český stát proto v posledních letech zvýšil kvóty v rámci programu Kvalifikovaný zaměstnanec. „Když jsme začínali, byla to kvóta dva až tři tisíce lidí. Dnes už jsme na 10 300 ročně, což výrazně usnadňuje přístup na trh,“ říká.

Bariéry: byrokracie, ubytování a rigidní legislativa

Firmy podle Surky nenarážejí jen na problém sehnat zaměstnance, ale také na překážky, které jejich nástup komplikují. „U lidí mimo EU je velká část legislativních překážek. Například: jak získat víza, pracovní povolení a zajistit, aby byla práce legální,“ vysvětluje.

Dalším velkým problémem je ubytování. „V regionech jako je Mladoboleslavsko nebo Plzeňsko už je těžké pro pracovníky najít bydlení,“ říká Surka. Orienta Czech Republic proto často pronajímá celé domy a přestavuje je na ubytovny. Velké firmy by byly ochotné stavět vlastní kapacity, ale narážejí na složité stavební řízení.

Demografie: budoucnost bez migrace je nereálná

Podle Surky se na nedostatek pracovníků nabaluje i nepříznivý demografický vývoj. „Porodnost v Česku je kolem 1,4 dítěte na pár, místo potřebných 2,1. Pokud bychom odečetli cizince, máme už méně než 10 milionů obyvatel,“ upozorňuje.

Podobné trendy jsou patrné i v dalších zemích Evropy, extrémní situace je například v Jižní Koreji. „Tam je porodnost snad 0,7, což je úplně šílené číslo,“ říká Surka. Podle něj je proto pracovní migrace nevyhnutelná – a to nejen v manuálních profesích, ale i ve zdravotnictví či pečovatelských službách.

Export know-how i přeshraniční spolupráce

Orienta Czech Republic nepomáhá jen s dovozem pracovníků do Česka. Díky členství v evropském sdružení působí i na dalších trzích. „Máme zastoupení v Itálii, Polsku, Maďarsku nebo Švýcarsku. Jsme schopni pomoci s hledáním zaměstnanců v celé Evropě,“ vysvětluje Surka.

Samotný nábor je podle něj velmi důkladný. „Nejde o to, nabírat lidi do zásoby. Vždycky nabíráme na konkrétní projekt pro konkrétního zaměstnavatele,“ říká. U svářečů například firma připravuje testy přímo na materiálech a technologiích, které budou pracovníci používat v Česku.

Celý rozhovor si můžete poslechnout jako video nebo podcast:

1. Jak probíhají testy filipínských svářečů a proč si Surka vozil na Filipíny dveře z BMW.
2. Jak reagují kandidáti z Filipín, když poprvé slyší o České republice, a na co se ptají nejčastěji.
3. Jaké komické situace nastávají při náboru – včetně testovacího centra zaplaveného tajfunem.
4. Jak české firmy odmítaly zakázky jen kvůli nedostatku pracovníků a jak se jim po náboru z Filipín podařilo znovu růst.
5. Jaká konkrétní odvětví v Česku mají největší budoucí problém s obsazením – včetně detailů o zdravotnictví a dopravě.

Pražská záchranná služba patří mezi světovou špičku. Vedoucí pracoviště krizové připravenosti Ondřej Šedivka v rozhovoru pro pořad Přežít na platformě FocusOn vysvětlil, že ochota Čechů pomáhat, technologické vybavení i systémová připravenost dělají z České republiky lídra v poskytování první pomoci. Přesto se sektor potýká s rostoucími riziky, od výpadků elektřiny přes nedostatek personálu až po mimořádné události masového charakteru.

Podle Ondřeje Šedivky je Česká republika na špici, pokud jde o ochotu a schopnost lidí poskytnout první pomoc. „My se strašně podceňujeme, ale v realitě patříme mezi nejlepší na světě. V ochotě pomáhat rozhodně ano," uvedl.

Záchranáři se přitom často setkávají s obavami lidí, že by při zásahu mohli udělat chybu a nést právní následky. Šedivka zdůrazňuje, že český systém naopak laiky podporuje: „Naše zdravotnické operační středisko dokáže volajícím krok za krokem poradit. Stačí zavolat na 155."

V porovnání s některými zeměmi je to velký rozdíl. Například v Číně, kde Šedivka zasahoval při dopravní nehodě, místní průvodce české zdravotníky nepustil k pomoci, protože by mohli skončit u soudu.

Dojezd v Praze: průměrně šest minut

Český zákon stanovuje maximální dojezdový čas záchranky na 20 minut. V Praze je ale realita výrazně lepší. „Průměrný dojezd k nejzávažnějším případům máme šest minut. Patříme tak mezi nejlepší na světě," říká Šedivka.

Pro srovnání uvedl příklad z Rumunska, kde kamarád narazil na těžce zraněného pastevce a dozvěděl se, že sanitka přijede až o víkendu. „A to se pořád bavíme o Evropské unii," dodal.

Blackout? Záchranka jede dál

Velkým tématem je připravenost na rozsáhlé výpadky elektřiny. Pražská záchranná služba má podle Šedivky všechny základny zálohované a disponuje mobilními čerpacími stanicemi. „Počítáme i s tím, že v případě blackoutu pojedeme tankovat mimo postižený region. Zajišťujeme palivo nejen pro sanitky, ale i pro agregáty," vysvětlil.

Zdravotníci se v takových situacích potýkají nejen s vyšší nehodovostí kvůli nefunkčním semaforům, ale i s ohrožením pacientů závislých na domácí oxygenoterapii nebo ventilátorech. „Bez elektřiny jim do pár hodin dojde baterie, a bez kyslíku nepřežijí," varuje Šedivka.

Střelba na FF UK: balistická ochrana už je standard

Jedním z nejsilnějších zásahů poslední doby byla střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Šedivka zdůraznil, že záchranáři musí čekat, až policie prostor zajistí. „Nikde na světě nemá zdravotník co dělat v horké zóně. Naše posádky vstupují až do bezpečnější oblasti," popsal.

Pražská záchranná služba je vybavena balistickými vestami i helmami. „V Praze vyjíždíme několikrát týdně k případům, kde si vesty automaticky bereme. Typicky jde o nahlášenou střelbu nebo útok nožem," dodal.

Speciální týmy a moderní technika

Pražská záchranka disponuje i unikátními specializovanými týmy. Například skupinou pro zásahy při chemických, biologických a radiačních hrozbách, ale i výjezdovou základnou speciální techniky. „Máme nákladní vozidlo pro 12 ležících pacientů, další do terénu i do vody a modul Golem pro intenzivní péči až 12 pacientů," popsal Šedivka.

Speciální tým pak dokáže působit až tři týdny v terénu s plným logistickým zajištěním, včetně satelitního spojení a vlastního zásobování. Akční rádius činí až 3 000 km. „Umíme fungovat bez toho, aniž bychom zatěžovali místní systém," shrnul.

Celý rozhovor, který moderuje Amar Ibrahim, si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně záchranáři zvládali psychicky zásah při střelbě na Filozofické fakultě?
2. Jak funguje systém psychosociální podpory přímo uvnitř záchranky?
3. Co všechno má u sebe Ondřej Šedivka v kapse, když jde do služby?
4. Jak vypadají reálné tréninky s armádou a speciálními složkami?
5. Jaké nejextrémnější zásahy v Česku a zahraničí Šedivka osobně zažil?

České firmy inovují příliš pomalu, varuje zakladatel Týdne inovací Lukáš Sedláček. Umělá inteligence se podle něj stane rozhodujícím faktorem konkurenceschopnosti a může ukázat „nahotu“ firem, které zůstanou pozadu. V rozhovoru pro pořad Inside Tech na platformě FocusOn mluvil také o rizicích deepfake, kybernetických útocích na AI a roli Evropy v technologickém závodě.

Prezident Petr Pavel nedávno veřejně upozornil na falešná videa, která zneužívají jeho podobu. Podle výzkumů tři pětiny Čechů vůbec neví, co deepfake znamená.

Sedláček v rozhovoru zdůraznil, že nejde o marginální problém: „Pokud se objeví deepfake video, měl by ten, koho se týká, co nejdříve vydat vlastní vyjádření a vysvětlit, že jde o podvod.“ Varuje, že právě neznalost základních pravidel je hlavním rizikem: „Když vám někdo volá, ať pošlete peníze, vždy si to ověřte. Deepfake je jen další způsob, jak z lidí vylákat peníze.“

Inovace: firmy ztrácí tempo

Sedláček v rozhovoru připomněl, že české firmy dosahují meziročního růstu i bez nutnosti masivních inovací – a to je problém. „Když firma roste o 10–30 %, nemá pocit, že musí měnit procesy. Jenže technologický vývoj je exponenciální. Kdo dnes neinvestuje do inovací, zítra zjistí, že konkurence mu utekla o míle,“ varuje.

Zvláštní důraz klade na AI: „Stačí se podívat na Google, Microsoft nebo Apple. Už několik let věnují většinu zdrojů vývoji umělé inteligence. Vědí, že jde o technologii, která rozhodne.“

Nazí v době AI

Sedláček vydal knihu s názvem Nazí v AI době, kde přemýšlí nad dopady umělé inteligence nejen na trh, ale i na samotného člověka. Podle něj může AI odhalit slabiny firem i jednotlivců. „Umělá inteligence ukáže nahotu těch, kteří s dobou nejdou. Firmy bez inovací ztratí relevanci, jednotlivci zase schopnost samostatně myslet,“ říká.

Upozorňuje také na psychologickou stránku: „Je snadné podlehnout pohodlí. AI odpoví hned, chválí vás, nikdy se neunaví. Ale čím víc se na ni spoléháme, tím víc se začínáme podobat vlastnímu výtvoru.“

Kybernetické války budoucnosti

Podle Sedláčka se největší hrozby v budoucnu nebudou odehrávat na bojištích, ale v digitálním prostoru. „Největší útoky mezi státy budou kyberútoky na jejich AI. Nemusíte zaútočit na lidi – stačí nefunkční systém a máte blackout,“ uvedl.

Poukazuje také na závislost Evropy na amerických systémech: „Je škoda, že nemáme vlastní AI infrastrukturu. Když spoléháte jen na americké technologie, jste zranitelní.“

Regulace a odpovědnost lídrů

Zodpovědnost velkých technologických firem podle Sedláčka zatím neodpovídá jejich moci: „Když dojde k selhání AI, snaží se to jen přeprogramovat, ale necítí skutečnou odpovědnost. Je to podobné jako s férovým obchodem. Uživatelé by měli více zohledňovat, jak se firmy chovají, nejen jak rychle odpovídá jejich AI.“

Evropa je podle něj průkopníkem v regulaci AI, ale otázkou je, zda má kapacitu ji efektivně prosadit. „Regulace není sexy. Ale pokud ji budeme ignorovat, můžeme posílit extrémní skupiny, které budou mít pocit, že jejich názory někdo cenzuruje,“ vysvětlil.

Technooptimista s varováním

Navzdory varováním se Sedláček označuje spíše za optimistu: „Umělá inteligence nás může přimět uvažovat víc v kategoriích lidstva než národů. Stejně jako Marshallův plán ukázal, že altruismus může jít ruku v ruce se zájmy velmocí, i AI může být příležitostí k novému vědomí, že jsme propojení.“

Podle něj má budoucnost dvě tváře: geopolitické napětí podobné době před první světovou válkou, ale i šanci vytvořit novou identitu lidstva.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké osobní zkušenosti má Sedláček se synem a jeho prvními dotazy na AI.
2. Jaký konkrétní případ ho vyděsil při testování hlasových chatbotů.
3. Proč přirovnává dnešní dobu k situaci před první světovou válkou.
4. Jak vidí možnosti Evropy v budování vlastního AI systému.
5. Jakým způsobem by uživatelé sami mohli přimět technologické giganty k odpovědnosti.