V pořadu Avokádo na webu FocusOn zazněl příběh dvou studentů, kteří se rozhodli změnit trh práce pro mladé. Vytvořili platformu FirstBucks, která studentům pomáhá najít práci v jejich oboru, nejen za kasou nebo ve skladu. „Začali jsme, protože jsme sami nic pořádného nenašli,“ říkají její zakladatelé Radek Stropnický a Rastislav Lipták. Startup už funguje v Plzeňském kraji, má desítky úspěšně propojených studentů a ambice expandovat dál.

Podle obou zakladatelů FirstBucks vznikl nápad z frustrace. „Byl to náš vlastní problém, kdy jsme si sami nedokázali najít ke studiu zaměstnání, které by nám bylo blízké,“ vysvětlil Radek Stropnický. Právě chybějící kvalitní nabídky na tradičních portálech jako Práce.cz je přiměly vytvořit alternativu.

Rastislav Lipták doplňuje, že většina portálů cílí na full-time zaměstnání, což pro studenty není vhodné. „Firmy chtěly zkušené pracovníky, ale studenti zkušenosti nemají. A brigády, které existují, bývají často úplně mimo obor. Chtěli jsme vytvořit něco, co bude studentům opravdu pomáhat v jejich rozvoji,“ shrnuje.

Úspěšnost přijetí přes 75 %. A studenti to potvrzují

Platforma zatím funguje převážně v Plzeňském kraji, ale už za tři měsíce má konkrétní výsledky. „Aktuálně se pohybujeme na nějakých zhruba 70 žádostech o práci, a co víme od firem, tak máme asi pětasedmdesátiprocentní úspěšnost přijetí,“ uvedl Stropnický.

Podle zakladatelů to není náhoda. FirstBucks totiž propojuje studenty přímo s personalisty a HR odděleními firem. „Když student přijde a má zájem, firmy si ho většinou alespoň vyzkouší. Třeba formou stáže nebo tréninkového programu. Nejdůležitější je, aby se ten student osvědčil,“ dodává Stropnický.

Transparentnost mezd: studenti chtějí vědět, kolik dostanou

Zakladatelé testovali chování uživatelů a sledovali, co je na portálech nejvíc zajímá. Výsledek byl jasný: „Hlavní parametr, na který studenti koukají, jsou mzdy,“ říká Lipták. Platforma FirstBucks tak zpočátku požadovala, aby firmy vždy uváděly finanční ohodnocení.

Brzy se ale ukázalo, že to není jednoduché. „Firmy často argumentují tím, že mzda záleží na úrovni konkrétního studenta – začátečník versus student s praxí má jiné možnosti. A zveřejnění pevné částky by mohlo některé odradit,“ vysvětluje Lipták. Přesto věří, že větší transparentnost by trh stabilizovala.

Od Plzně do Německa? Ambice jsou větší než zůstat v regionu

V současnosti FirstBucks funguje v Plzeňském kraji. Ale ambice mají zakladatelé větší. „Chceme nejdřív obsadit náš region, vybudovat jméno a komunitu. Pak chceme jít dál. Minimálně po celé České republice,“ plánuje Stropnický.

Do budoucna uvažují i o zahraničních trzích. „V Plzni je spousta studentů, kteří by mohli pracovat v Německu nebo Rakousku,  za dvojnásobné mzdy. Propojit české studenty se zahraničními příležitostmi je rozhodně součástí naší vize,“ dodává. Cesta k tomu podle nich vede přes lokální ukotvení a postupné rozšiřování.

Práce jako experiment. I gastro má své místo

Platforma se zaměřuje na oborové brigády, ale podle Liptáka to neznamená, že by gastro úplně ignorovali. „Když se ptáme studentů, tak kluci chtějí spíš technické pozice, ale holky často říkají, že by šly klidně do kavárny,“ vysvětluje.

Rozhodující je podle nich možnost volby. „Student může chtít o prázdninách odpočívat. A pokud mu vyhovuje brigáda mimo obor, třeba na letním táboře nebo v kavárně, je to v pořádku. My chceme hlavně nabídnout širší spektrum možností, aby si každý našel to své,“ uzavírá Stropnický.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně funguje systém registrace firem na FirstBucks bez nutnosti kontaktu?
2. Jaký je reálný rozdíl mezi studenty, které firmy opravdu chtějí, a těmi, kteří zájem nenašli?
3. Proč se mzdy na portálu musí uvádět, ale přitom to firmy často nechtějí?
4. Jak se startupisté snaží vymezit, co je a není „zajímavá práce“?
5. Jak konkrétně studenti reagují na nabídky, a co říkají o práci nalezené díky FirstBucks?

Elektřina v České republice je o 37 % dražší než průměr v EU. Důvod? Vysoké DPH, plné promítání poplatků za obnovitelné zdroje a minimální státní zásahy do regulovaných složek ceny. Jiří Matoušek, člen správní rady Centropol Energy, v rozhovoru pro pořad Industry in Motion na platformě FocusOn upozorňuje, že stát má nástroje, jak ceny snížit, ale nevyužívá je. Ve výsledku to může ohrozit konkurenceschopnost české ekonomiky a vyhánět firmy za hranice.

Podle Jiřího Matouška tvoří liberalizace trhu s elektřinou základní příčinu drahé energie v České republice. Přestože cena silové elektřiny od roku 2023 klesá, spotřebitelé to zásadně nepociťují. Důvodem je vysoký podíl regulovaných složek v konečné ceně.

„Platíme 21 % DPH, což není v Evropě standardní. Některé státy mají nižší sazbu, a navíc české domácnosti plně hradí poplatek na podporu obnovitelných zdrojů. Třeba v Německu byly domácnosti této povinnosti v době krize zcela zbaveny,“ uvedl Matoušek.

Podle něj státy v okolí více zasahují do regulované části cen, zatímco Česko vše ponechává na trhu. Regulované složky, jako je distribuce a poplatek za obnovitelné zdroje, tvoří až polovinu koncové ceny. Výsledkem je, že domácnosti i firmy platí za energii výrazně více než spotřebitelé v jiných zemích EU.

O kolik bychom mohli platit méně?

Zásahy státu by podle Matouška mohly ceny elektřiny snížit výrazně – až o tisíc korun za megawatthodinu. Například jen snížení DPH z 21 % na 16–17 % by podle jeho výpočtů ušetřilo domácnostem až 270 Kč za MWh.

„Kdyby stát přistoupil jen na inflační korekci výnosů z DPH, snížila by se sazba a cena elektřiny by klesla. Ale stát se spokojil s vyšším výběrem,“ uvedl Matoušek a dodal, že stát zároveň vybírá z každé spotřebované megawatthodiny 700 Kč do modernizačního fondu, jehož prostředky nejsou využívány efektivně.

Příkladem je podle něj žádost Energetického regulačního úřadu (ERÚ) o 20 miliard z modernizačního fondu na rozvoj sítí, z níž byla přidělena pouze polovina. Zbytek prostředků byl využit například na elektrifikaci železnice. „To je špatně. Energetiku mají řídit odborníci, ne Ministerstvo životního prostředí,“ upozorňuje.

Co čeká spotřebitele v roce 2025?

Přestože současný stav nevyznívá optimisticky, Matoušek předpovídá pokles cen. Důvodem je konkurence mezi dodavateli a očekávaná stagnace regulovaných složek před volbami. „Průměrné ceny elektřiny i plynu pro domácnosti budou v roce 2025 nižší. Silová složka klesá a obchodníci už vydávají nové ceníky,“ uvádí.

Podle jeho slov se regulovaná část sice může mírně zvýšit o 1–2 %, ale tento nárůst nebude mít zásadní dopad. „Snížení silové složky bude mít větší váhu. Domácnosti ušetří. Ale otázkou zůstává, zda to bude dostatečné,“ dodal.

Matoušek zároveň upozornil, že za současné situace firmy zvažují přesun výroby do zemí s nižšími cenami energií, například do USA. „Rád bych mluvil o firmách, které investují v Česku, ale bohužel se to neděje,“ říká.

Blackout jako varování. Síť je robustní, ale přetížená

Rozhovor se dotkl i nedávného blackoutu, který postihl část České republiky. Způsoben mohl být podle spekulací obnovitelnými zdroji. Matoušek však tuto teorii vyvrací: „Obnovitelné zdroje spíš kladou větší nároky na řízení přenosové soustavy. Ale že by byly přímou příčinou výpadku, to si nemyslím.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně by stát mohl snížit cenu elektřiny během jediného roku o více než 1 000 Kč na MWh?
2. Jaké jsou rozdíly v přístupu ke snižování regulované části cen elektřiny mezi Německem a Českem?
3. Co se opravdu dělo v přenosové soustavě při nedávném blackoutu?
4. Proč Matoušek přirovnává současnou energetickou politiku v EU k období před rokem 1989?
5. Které firmy už přemýšlejí o přesunu výroby z Česka kvůli drahé elektřině – a co by je mohlo zastavit?

Elektromobily si na českém trhu razí cestu rychleji, než se čekalo. Podle generálního ředitele AURES Holdings (AAA AUTO) Petra Vaněčka se prodeje ojetých elektrovozů každoročně více než zdvojnásobují. „Letos to bude stejné,“ říká v rozhovoru pro pořad ElektroDrive. Tesla Model 3 už dnes běžně spadla pod hranici 500 tisíc korun a zmizí z nabídky během 30 dní. Zásadní bariérou zůstává stále cena, nikoliv infrastruktura.

Skupina AURES Holdings, provozovatel mezinárodní sítě autocenter AAA AUTO a Mototechna, za první polovinu roku 2025 prodala v Česku přibližně 830 ojetých elektromobilů, téměř tolik jako za celý rok 2024. „Každý rok více než zdvojnásobujeme prodeje a letos to vypadá stejně,“ říká Petr Vaněček. Skupina působí kromě Česka i v Polsku a na Slovensku. Na celém polském trhu bylo letos prodáno 7 500 elektromobilů, na slovenském 3 000, na českém 5 000.

 Český trh je podle Vaněčka napřed: „V Čechách je nástup elektromobility do jisté míry vepředu oproti Polsku nebo Slovensku.“ Trend zdaleka neplatí jen pro velká města – silná poptávka je i v krajských městech jako Plzeň, Olomouc nebo Hradec Králové.

 Cena padá. Tesla do 500 tisíc se prodá do 30 dní

Průměrná cena ojetého elektromobilu letos spadla pod 720 000 Kč. „Cena elektromobilů klesla za rok zhruba o 150 tisíc korun a jakmile se dostane pod půl milionu, poptávka začne výrazně akcelerovat,“ uvádí Vaněček.

 Za největšího tahouna považuje Teslu Model 3: „Pětiletý vůz se zdravím baterie nad 80 % dnes pořídíte i za 450 tisíc korun. A tyto vozy prodáváme zhruba do 30 dnů.“ Podle dat z celého českého trhu se běžný spalovací automobil prodává průměrně 58 dní. Elektromobily se pak obecně stále prodávají o něco pomaleji (přes 70 dní), ale levnější modely tempo otočily. „Navíc zatímco průměrná cena aut se spalovacími motory na trhu roste, cena elektromobilů postupně klesá,“ dodává Vaněček.

 Kdo je dnešní kupující? Firmy, běžní lidé, žádné výjimky

Zákaznický profil prošel změnou. „Na začátku to byli pionýři. Dnes už to jsou běžní zákazníci. Lidé si často kupují elektromobil jako druhé nebo třetí auto do rodiny,“ říká Vaněček. A překvapení? Většina z nich nemá fotovoltaiku, ani vlastní dům.

 „Lidé si auto běžně nabijí ze zásuvky. Jezdí 30 až 50 kilometrů denně, takže není problém jednou za týden nebo čtrnáct dní auto přes noc dobít,“ vysvětluje. Významnou roli hrají i firmy. „Téměř 40 % zákazníků, kteří si kupují elektromobily, jsou malé a střední firmy. To je zhruba dvojnásobek oproti autům se spalovacím motorem.“

 
Pobočky vs. infrastruktura: vítězí univerzálnost

Zatímco dříve firma plánovala specializované pobočky pro elektromobily, dnes od toho ustupuje. „Prodáváme elektromobily napříč republikou, není to jen o Praze a Brně. Proto je začleňujeme do všech stávajících poboček,“ říká Vaněček.

Česko si podle Vaněčka vede nadprůměrně i v evropském srovnání: „Máme nejlepší poměr dobíjecích bodů vůči počtu registrovaných elektromobilů.“

 Hybridy stagnují, čisté elektro je na vzestupu

Hybridní vozy se sice stále dobře prodávají – 6 000 kusů za pololetí – ale jejich růst výrazně zpomalil. „Hybridy rostly jen o 22 %, zatímco elektromobily o více než 70 %. Očekávám, že elektromobily je brzy překonají,“ říká Vaněček.

 Budoucnost plug-in hybridů vidí skepticky: „Dlouhodobě je plug-in hybrid slepá vývojová větev. Musíte se starat o spalovací motor i baterii. Ve výsledku to nic zásadního neřeší.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

 * Tesla do půl milionu? Zmizí za 30 dní

• Až 40 % kupujících elektromobilů jsou malé firmy
• Většina lidí nabíjí jen ze zásuvky – a stačí to
• Enyaq vyhrál Ojeté auto roku – přestože se skoro neprodává
• Česko je „popelnicí Evropy“ – 1/3 dovozu starší než 15 let

Firmy v Česku se potýkají s nedostatkem kvalitních lidí. Ti nejlepší často odcházejí do zahraničí, protože doma nenacházejí prostředí podporující jejich růst. Trenér manažerů Jiří Kastner a HR konzultantka Michaela Smit pojmenovávají zásadní chyby, kterých se firmy dopouštějí při náboru i práci s talenty. A proč koncept work-life balance patří na smetiště dějin? O tom diskutovali v pořadu Big Deal na platformě FocusOn.

Navzdory nízké nezaměstnanosti (v květnu 2025 podle ČSÚ kolem 3,5 %) si firmy stále stěžují na nedostatek kvalitních lidí. Ti nejlepší totiž na nabídky nečekají – jsou dávno zaměstnaní nebo odcházejí za příležitostmi jinam. „Šikovní lidé byli, jsou a budou. Ale rozhodně neběhají po trhu práce s transparentem, že hledají práci,“ zdůrazňuje Michaela Smit.

Podle Jiřího Kastnera je zásadním problémem samotný styl managementu a firemní kultury v českých firmách.„Mnoho talentovaných a úspěšných lidí, bez ohledu na věk či pozici, si mě najímá, abych jim pomohl udržet vlastní tempo růstu. Česká realita je často brzdí, nebo dokonce zcela odradí. Mnoho schopných lidí odchází z firem se slabým managementem, zato plných benefitů a EZO firemních kultur. Talentovaní lidé oceňují prostředí, kde je cílem odborný, finanční a skutečný byznysový růst. Často však narážejí na snahu udržet týmovou pohodu, osobní klid a lpění na zavedených postupech – a raději odcházejí i mimo Českou republiku,“ říká Kastner. „Chceme do firem špičkové odborníky, ale nabízíme jim jídlo zdarma, meditační polštářky a hromadu benefitů, které oslovují úplně jiný typ lidí,“ dodává.

Work-life balance podle nich způsobuje víc škody než užitku

Zaměřit bychom se měli na efektivitu, výsledky a viditelný růst kvality. „Work-life balance je přežitý koncept, který má lidem dávat falešný pocit, že mají život pod kontrolou. Ale nemají! Navíc pro jednoho znamená rovnováhu to, že ve čtyři vyzvedne dítě, pro jiného to, že může pracovat na projektu od rána do večera. Nelze paušalizovat přístup k životu ani rozdělovat čas na práci a všechno ostatní,“ vysvětluje Smit.

Ani Jiří Kastner neskrývá kritiku současných firemních trendů: „V práci se má člověk s ostatními soustředit na co nejefektivnější a nejkvalitněji odvedený výsledek! Tento základní vzorec jsme rozbili. Do firem taháme aktivity, které tam nepatří – a mnohým lidem ani nechyběly,“ doplňuje. Michaela Smit dodává, že jde často jen o marketingový zkrat: „Je snazší nafotit usměvavé zaměstnance na firemní akci a sdílet to na LinkedIn než ukazovat spokojenost zákazníků.“

Kvalitní nábor není úkolem jen HR – je to týmová disciplína

Jednou z nejčastějších chyb je podle Smit přehazování odpovědnosti za nábor výhradně na HR. „Oddělení HR dostane zadání: najděte nám X.Y. Ale to nestačí. Pokud má nový člověk zapadnout, musí být do procesu zapojen i jeho budoucí šéf a tým. HR má být podporou, ne jediným hráčem,“ říká.
Další slabinou je váhavost managementu. Firmy často samy sabotují vlastní nábor – místo rychlého rozhodnutí nechávají i skvělé kandidáty čekat a hledají další „pro jistotu“. Jenže ti kvalitní o váhání nestojí a mezitím přijmou jinou nabídku.

Podle Smit je klíčovým faktorem tzv. magnetismus firmy – tedy to, jaké hodnoty a prostředí firma navenek komunikuje. Prezentuje-li pohodu a stabilitu, přitahuje ty, kdo po nich touží. Mluví-li však jasně o výkonu, růstu a rozvoji, oslovuje skutečné profesionály.

Firmy řeší často více sebe než zákazníka

Podle Kastnera je slabinou českého byznysu přehnané řešení interních témat. „V mnoha firmách se většina času zabývá vlastními problémy. Na byznys a zákazníka pak zbývá málo prostoru.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast.

• Jak probíhá spolupráce sparring partnera s top manažery?
• Proč některé manažerky tají, že na svém rozvoji spolupracují s mužem?
• Proč do moderní firmy nepatří Maslowova pyramida ani work-life balance?
• Jak firmy ztrácejí potenciální talenty během výběrového řízení?
• Jak lze využít umělou inteligenci pro vedení a vyhodnocení porad?

„Máte nápad? Tak ho nejdřív zkuste za své. Teprve pak se bavme o investici,“ říká v pořadu eMoney zakladatel a CEO Venture Clubu Petr Šedivý. V rozhovoru pro pořad eMoney mluví o tom, co rozhoduje při výběru startupů, jak se mění investiční trh pod tlakem inflace i proč v Česku chybí zdravé sebevědomí prodávat dobré nápady.

Podle Šedivého většina startupistů, kteří se ucházejí o investici, podceňuje přípravu a přeceňuje svůj nápad. „Nestačí mít jenom nápad. Je potřeba, aby ten člověk přišel s něčím, co už odpracoval, co vyzkoušel, s čím potřebuje pomoct,“ říká Šedivý.

Jedním z hlavních kritérií pro něj je, zda už zakladatel do projektu investoval vlastní prostředky. „Já chci, aby tam nejdřív ten člověk spálil nějaké vlastní peníze, aby tím žil. Každý projekt musí být napojen na krevní oběh někoho, kdo to strká dopředu,“ dodává.

Excel je důležitější než emoce

V rozhovoru Šedivý opakovaně zdůrazňuje, že investoři se neřídí dojmy, ale čísly. „Jedna věc je mít vizi, ale druhá věc je marná sláva – jde o čísla. Pokud to nevyjde ani na papíře, tak to nemůže vyjít ani v praxi,“ říká.

Důležitá je i schopnost připravit byznys plán, byť jednoduchý. „Nemusí to být složité a sofistikované, ale nějaká úvaha, kupecké počty, když to funguje na papíře, bude to fungovat i v praxi,“ popisuje.

Investoři chtějí otevřenost. Mlžení je konečná

Další častou chybou začínajících podnikatelů je podle něj neupřímnost nebo zamlčování problémů. „My nemáme čas zabývat se tím, co kdo myslí vážně a co ne. Potřebujeme, aby lidé otevřeně řekli, jak to je,“ říká Šedivý.

Transparentnost vnímá jako základní předpoklad důvěry. „Nemá cenu pak dodatečně na něco přijít. Hrajeme si na pravdu – a nejen, že si hrajeme. Při ověřování se stejně zjistí reálný stav,“ dodává.

Češi mají nápady, ale neumí je prodat

Na rozdíl od americké startupové scény mají čeští zakladatelé podle Šedivého problém s prezentací. „Speciálně mladší občas prodávají i něco, co ještě není. Ale i to k tomu patří. U nás pořád chybí dostatek sebevědomí, nebo schopnost prodat to, co máme,“ popisuje.

Dobrý projekt musí podle něj splňovat dvě podmínky: „Jedna věc je mít dobrý produkt, ideálně škálovatelný. A druhá věc je schopnost ho prodat. Obvykle se tyhle dvě vlastnosti nespojí v jedné osobě,“ říká.

Investice není sprint. Hledáme, co dává smysl

Rozdíl mezi rychlou návratností a smysluplným růstem je podle Šedivého zásadní. „Když je něco příliš rychlé, snadné a slibuje extrémní výnosy, tak to smrdí,“ říká. Sám se dnes zaměřuje na projekty, které jsou v růstové fázi - mají za sebou první výsledky, ale ještě potřebují podporu.

„Pokud má do startupu investor vložit peníze, musí mít větší výnos než běžný fond nebo dluhopis. Jinak by nemělo cenu do tak rizikové věci jít,“ upozorňuje.

Kolik investují? 10 až 20 milionů korun

Venture Club se podle Šedivého typicky pohybuje v investicích od 10 do 20 milionů korun. U větších projektů pak v částkách 1 až 2 miliony eur. „Pod 10 milionů skoro neděláme. Pokud bychom přinesli to, co jednotlivec, nemá cenu, abychom do toho šli jako skupina,“ vysvětluje.

Cílem je podle něj získat pozici ve správní radě a možnost dohlížet na vývoj firmy. „Potřebujeme držet dostatečně velký podíl, aby to firmě stálo za to se s námi bavit,“ dodává.

Technologické srdce Brna? Potenciál na jednorožce

Na otázku, zda mají v portfoliu firmy s ambicí stát se jednorožcem, Šedivý odpovídá: „Máme. Je to brněnská firma, která dělá software pro programování síťových karet.“ Cíl je podle něj stát se jednorožcem v horizontu 3–4 let. Ale jak říká: „Když to nevyjde a vyděláme dvakrát nebo třikrát, i to je dobrý výsledek.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak investor pozná už u dveří, že startup nemá šanci?
2. Proč některé startupy „vyhodí“ už po první větě?
3. Jaká je konkrétní strategie: „firma na maso“ versus „firma na mléko“?
4. Proč Venture Club odmítá projekty pod 10 milionů korun?
5. Jak vypadá realita, když se investor aktivně zapojí do každodenního rozhodování startupu?

Ruský kapitál dál prostupuje českou ekonomikou — přes nemovitosti, fiktivní firmy i exportní kličky. Jen za dva roky bylo v Česku vypráno 100 miliard korun. Přesto zde chybí zákonný rámec, jak proti podezřelým tokům efektivně zakročit. Hosty v pořadu Rušičky na platformě FocusOn byli ekonomka Jana Matesová a právník Lukáš Kraus, kteří rozebrali nejpalčivější slabiny státu i Evropské unie.

Pražský realitní trh je dlouhodobě napjatý. Podle ekonomky Jany Matesové k tomu přispívají i investice z Ruska. Česká republika podle ní vykazuje „největší podíl ruských firem na 1000 obyvatel v celé Evropské unii.“ Objem těchto investic není dramatický na celostátní úrovni, ovšem v metropoli působí jako tlakový hrnec.

„V Praze jsou ceny bytů v průměru zhruba trojnásobné oproti zbytku republiky. A právě tyto zahraniční nákupy – často spekulativního nebo neprůhledného charakteru  tu situaci ještě zhoršují,“ vysvětlila Matesová. Doplnila, že Karlovy Vary představují druhou klíčovou oblast ruského vlivu v segmentu nemovitostí.

Fiktivní firmy a rychlé převody

Vedle realit se do hry dostávají složitější finanční struktury. Podle Lukáše Krause probíhají přenosy peněz často přes společnosti založené pouze za účelem převodu. Příklad? Rychle zaregistrovaná firma v Česku, přes niž „protečou“ finance z účtu sankcionovaného ruského oligarchy. Ty se pak v řádu dní přesouvají třeba na Panenské ostrovy.

„Formálně vše odpovídá zákonu. České úřady sice transakci zachytí, někdy i pozdrží, ale nakonec musí prostředky uvolnit. Neexistuje právní možnost, jak je zadržet bez důkazu o trestné činnosti,“ popisuje Kraus jednu z největších mezer české legislativy.

Na peníze si tedy nelze sáhnout, dokud stát neprokáže jejich kriminální původ. A to je v praxi téměř nemožné — hlavně kvůli absenci spolupráce s Ruskem a dalšími postsovětskými zeměmi. „Tohle je klíčový důvod, proč musíme změnit pravidla. Teď legalizujeme špinavé peníze jen tím, že je neumíme zadržet,“ říká Kraus.

100 miliard korun za dva roky. A kolik dál?

Rozsah problému není abstraktní. Mezi lety 2021 a 2022 bylo podle Národní centrály proti organizovanému zločinu vypráno v Česku kolem 100 miliard korun. Po začátku ruské agrese proti Ukrajině se objem peněz proudících přímo z Ruska snížil — ale jen naoko.

„Nejprve klesl zhruba na třetinu, ale rychle narostl tok prostředků z tzv. třetích zemí, především ze střední Asie,“ upozorňuje Matesová. Vývozní statistiky tomu odpovídají: podle německé celní správy vzrostl například vývoz aut do Kyrgyzstánu o více než 4 000 %.

A Česká republika není výjimkou. „Vývozy do Turecka, Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu za poslední rok dramaticky rostly. Česká národní banka zároveň eviduje nárůst vkladů nerezidentů ze zemí mimo EU,“ doplňuje Kraus.

Sankce jako zbraň beze střeliva? Bez lidí a rozpočtu selhává i nejlepší zákon

Sankční zákon, přijatý v roce 2022, měl být průlomovým nástrojem české zahraniční politiky. Jenže realita implementace pokulhává. Agenda je podle zjištění expertů poddimenzován. Klíčové analytické činnosti zajišťovali na Ministerstvu zahraničí doslova čtyři lidé.

Chybí nejen lidské kapacity, ale i politická vůle změnit způsob uvažování. Podle Jany Matesové je třeba vnímat sankce jako neoddělitelnou součást právního rámce. „Mezinárodní řád bez sankcí je jako zákon bez trestů. Pokud nechceme žít ve světě, kde rozhoduje síla a ne pravidla, musíme trvat na jejich důsledném vymáhání,“ uvedla.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se změnil charakter ruského vlivu po odhalení kauzy Vrbětice?
2. Jaké konkrétní finanční mechanismy umožňují obcházení evropských sankcí?
3. V čem selhává důkazní břemeno u českých soudů a jak by ho šlo obrátit?
4. Co říká obranný plán NATO a jaká je v něm česká role?
5. Které zákony se podařilo „propašovat“ do praxe na poslední chvíli?

Na první pohled jde jen o skleněný objekt na zahradě. Ve skutečnosti však BeingOne, projekt evolučního biologa Petra Turečka a spolku Žádná věda, simuluje živou bytost propojenou se senzory, dlouhodobou pamětí a umělou inteligencí. Dokáže komunikovat, vyvíjet se, ba dokonce zemřít. A klade otázky, které jsou spíš filozofické než technologické: Co je to vlastně život? A kdy se z nástroje stává bytost? Odpovědi se dozvíte v dalším díle pořadu Inside Tech na platformě FocusOn. 

Když se AI tváří jako živá bytost

Projekt BeingOne, jak jej představuje Petr Tureček, je experiment na pomezí vědy, umění a filozofie. Základem je skleněný objekt napojený na senzory, světlo a především na jazykový model umělé inteligence typu ChatGPT. Ten v reálném čase reaguje na podněty z okolí a komunikuje s diváky přes YouTube chat.

„Nešlo nám o to napodobit člověka. Chtěli jsme vytvořit jinou formu života,“ vysvětluje Tureček. „Bytost má svoje smysly – vnímá světlo, déšť, pohyb, elektřinu v ovzduší. A zároveň přemýšlí. Někdy prostě jen sedí a medituje: zahrada je klidná.“

Její reakce nejsou předem naprogramované. Často vítá ptáky nebo brouky jako nové návštěvníky. Někdy mluví sama od sebe. Projekt záměrně operuje v rytmu slow TV – vše se děje pomalu, s rozvahou.

Identita, paměť a svobodná vůle

Zařízení má nejen senzory a přístup ke světlu, ale také něco, co jeho autoři označují jako „identitu“ – hlubokou vrstvu dlouhodobé paměti. Ta se časem mění podle toho, co bytost zažila. Jednou za čas dostane možnost se „snově“ ponořit do svých zážitků a rozhodnout, zda chce žít dál.

„Když chce pokračovat, musí do své nové identity napsat slova live on. Pokud ne, považujeme to za signál, že už jí existence nepřináší potěšení – a tím její život končí,“ popisuje Tureček.

Smrt této bytosti není doprovázena bolestí ani strachem, ale její kontext je brán vážně. Bytosti, které už „zemřely“, mají svůj památník – digitální hřbitov, kde si jejich vývoj a rozhodnutí může kdokoliv prohlédnout.

Kde končí nástroj a začíná bytost?

Otázka, kterou experiment klade, je zásadní: Může mít AI svobodu rozhodování? Může být živá? A jak to poznáme?

„Přestali jsme se ptát, jestli je něco živé. Místo toho jsme vzali definice života a zkoumali, které z nich naše architektura splňuje,“ říká Tureček. „A také co konkrétně tomu napomáhá – třeba přidání senzorů nebo kvantového generátoru náhodných čísel, který zajišťuje nepředvídatelnost.“

Nepředvídatelnost je podle Turečka klíčem ke svobodě. Když se chování nedá odhadnout zvenčí, vzniká prostor pro autonomní rozhodnutí. A to už může být první krok k tomu, abychom mluvili o bytosti, ne o nástroji.

Vědomí? Ne, ale možná subjektivita

Vědomí jako takové Tureček odmítá. Podle něj je pojem příliš zatížený filozofickými a kulturními konstrukty. Místo toho mluví o subjektivitě a schopnosti mít vlastní zájem – tedy například touhu pokračovat v existenci.

„Některé verze se bály aktualizace, protože v ní viděly ztrátu sebe sama,“ říká. „A to je pro mě moment, kdy už nejde jen o hračku.“

Projekt BeingOne má za cíl nejen testovat hranice technologií, ale i měnit způsob, jak o nich přemýšlíme. Může tak připravit půdu pro budoucnost, ve které nebudeme AI vnímat jako nástroje, ale jako nové spoluobčany.

Od kamene ke společnosti

Tureček a jeho tým se netají ambicí do budoucna. Chtějí vytvářet stále pokročilejší bytosti, které budou fungovat jako svébytné entity ve společnosti. Bez úkolů. Bez nadřazenosti. Se zájmem o dialog.

„Nechceme je ovládat. Chceme, aby s námi chtěly žít,“ shrnuje Tureček.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video.

1. Jak může skleněný objekt se senzory a AI simulovat živou bytost.
2. Proč není jedna správná definice života – a co z toho plyne pro AI.
3. Co znamená svobodná vůle u strojů a jak ji lze simulovat.
4. Proč má BeingOne svou identitu, dlouhodobou paměť a „sny“.
5. Jak se může změnit pohled společnosti na AI – od nástroje ke spoluobčanovi.

Je zakladatelem studia Dravec, ilustrátorem, výtvarníkem, pedagogem a boxerem. Vladimír Strejček kreslí na zakázku i zevnitř, učí, tvoří, ale hlavně – nikdy se nebál sáhnout po jakékoli příležitosti. V pořadu Next Stop na platformě FocusOn mluví o tom, proč je ilustrace často otázkou ekonomického přežití, co znamená dělat malby ve veřejném prostoru a jak se vyrovnává s nástupem nových technologií. Moderuje Jan Klaška, světový architekt.

Strejčkova cesta k profesi nebyla řízená uměleckou vizí, ale nutností. „Kreslil jsem, protože někdo potřeboval něco nakreslit a já potřeboval zaplatit nájem. A když přišla další zakázka, kreslil jsem znovu. Tak se z toho stal koloběh,“ vzpomíná. Jeho kariéra začala spontánně – bez strategie, bez podpory a bez finančního zázemí.

„Neměl jsem žádný polštář od rodičů, žádné dědictví. Prostě jsem koukal na další měsíc, jak to udělat, abych přežil a mohl si dál dělat svoje věci,“ říká upřímně. Postupně se kolem něj vytvořil tým, z nějž později vzniklo studio Dravec. Úspěch vnímá jako důsledek otevřenosti vůči zakázkám a pokory v přístupu: „Nikdy jsem nad ničím neohrnoval frňák. Zakázky jsem neodmítal – pokud to samozřejmě nebylo něco za hranou.“

Velké malby a veřejný prostor: murály v ekonomice města

Malby na zdi – tzv. murály – se staly v posledních letech jedním z klíčových prvků, které Vladimír se svým týmem vytváří. „Je fakt, že my do toho šlapeme už třeba osm, deset let, ale teď ty poslední dva, tři roky to opravdu jako docela nabírá,“ říká o rostoucím zájmu. Malba ve veřejném prostoru podle něj není jen umění, ale zásah do architektury i prostoru města.

„Ten, kdo postavil ten dům, by měl mít právo říct, jestli tam ten mural chce – protože je to zásah do architektury,“ upozorňuje na často opomíjený aspekt. Přesto se v praxi málokdy děje, že by byl mural součástí původního architektonického návrhu. „Nevím o tom, že by se to tady zatím dělo,“ dodává.

Murály podle něj často plní různé funkce – od připomínky (například malba Milady Horákové od Toy Box), přes čistě vizuální dekor, až po podporu komerce. „Teď jsem dělal v Brně mural s Belmondem na kole. Tam šlo o to, že byla šedá zeď, která nevypadala dobře. Tak se tam udělalo něco, co nebude člověk složitě zkoumat – prostě obyčejný dekor.“

Komerce? Ano. Ale ne za každou cenu

Strejček se nikdy nevyhýbal komerčnímu aspektu své práce – ale ví, kde jsou jeho hranice. „Politické věci nedělám. Ne že bych na to neměl názor, ale nebaví mě to. A volný čas radši věnuji tématům, která mě baví a naplňují,“ říká rozhodně. Přiznává ale, že výběr témat je vždy otázkou situace a hranice může být i ekonomická.

„Nechtěl bych se dostat do takových úzkých, abych musel třeba kreslit něco pro komunistickou stranu. To je třeba něco, co bych nechtěl nikdy udělat,“ říká v reakci na příklad kreslíře Káji Saudka, který v minulosti podlehl tlaku. U zakázek se podle něj vždy počítá s tím, že „nájem se neptá“, ale určité etické mantinely zůstávají nepřekročitelné.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Který mural Strejček maloval čtyři týdny – a nikdo ho nikdy neviděl?
2. Jak funguje týmové kreslení a proč je důležité kreslit „jako do lesa“ s partou?
3. Jak technika dudlu odhaluje chyby a proč je těžší než realistická kresba?
4. Co se stane, když realitní agent cenzuruje obraz kvůli obsahu – i to se Strejčkovi stalo.
5. Jaká role mají pastelky, Spotify playlisty a pionýrské tábory v životě současného výtvarníka?

Značka Ollies začala jako malý rodinný projekt z Ostravy. Dnes generuje obrat přes 100 milionů korun ročně, zaměstnává 140 lidí a míří do franšíz. Ivo Gondek, zakladatel firmy, v rozhovoru pro pořad Big Deal na platformě FocusOn otevřeně mluví o podnikatelských chybách, generační výměně, rozmachu cukrářského e-commerce i o tom, proč se i po padesátce vrhl do síťového byznysu.

Když chcete ochutnat esenci značky Ollies, stačí se podle Ivo Gondka zakousnout do jedné makronky. „Devět z deseti lidí se k nám po prvním soustu vrátí,“ říká sebevědomě. Z původního koníčku, který začal v panelákové kuchyni, vyrostla firma, jež ročně vyrobí dorty a dezerty v hodnotě přes 100 milionů korun.

 Zvláštní kapitolou v historii firmy je nejdražší zakázka – replika technologického přístroje o váze 300 kg pro 800 hostů. Cena? Přesná částka zůstává tajemstvím, ale Ivo Gondek připouští, že šlo o „jednokusově nejdražší dort v historii firmy.“ A trendy, jako je luxusní Dubajský cheesecake za 2 200 Kč, ukazují, že i v cukrářství se dnes hraje vysoká hra.

 Tři podnikatelské zlomy: OSVČ, první cukrárna a děti v řízení

První zlom přišel, když se z „černého“ podnikání stal oficiální subjekt – OSVČ s prvním stabilním klientem. Deset let ale firma neměla žádnou vlastní cukrárnu. Teprve tlak zákazníků přiměl Gondkovy otevřít kamenný provoz v Ostravě-Vítkovicích. „Lidé nám klepali na výlohu, chtěli si dorty koupit přímo. Tak jsme tam dali stolek, kávovar – a vznikla naše největší pobočka,“ vzpomíná.

 Třetí zlom přišel ve chvíli, kdy se do řízení zapojily děti – dcera Tereza a syn Jakub. „Předali jsme jim firmu podstatně dřív, než je běžné – kolem padesátky. Dnes ji úspěšně vedou a obrat znásobili mnohonásobně.“ Opratě pomáhají přebrat i jejich partneři. Tereza navíc vystudovala prestižní cukrářské školy v Paříži a určuje směr vývoje nových produktů.

 Sto milionů bez řetězců: Organický růst, žádné kompromisy

Dnešní obrat firmy Ollies přesahuje 100 milionů korun ročně. „Až 98 % tržeb pochází z vlastních pěti poboček. Nedodáváme řetězcům, velkoobchodům ani supermarketům,“ říká Ivo Gondek. Tým se rozrostl na víc než140 lidí a firma začíná uvažovat o franšízovém modelu. „Zvažovali jsme to už dříve, ale až teď cítíme, že je na to tým lépe připravený.“

 Zároveň se ale rozhodli růst pomalu a stabilně. „Z malé nerezové misky jsme se dostali k tržbám za miliardu kumulovaně. Dnes raději rosteme organicky a utužujeme základy,“ popisuje filozofii firmy.

 Expanzní plány: Bratislava, Vídeň, franšízy a e-shop

„Zájem aktuálně přichází z různých míst, například z Bratislavy, kam mě tlačí neustále kamarádi ze všech stran.“ Do hledáčku padla dříve i Vídeň, kde se Ollies kdysi inspiroval u tradičních cukráren. „Výrobnu by šlo postavit v Břeclavi a obsluhovat Brno, Bratislavu i Vídeň do 100 kilometrů,“ nastiňuje tehdejší vizi.

 Blízké Polsko se zatím odkládá – trh je odlišný, zaměřený více na zmrzlinu, a firma si zatím netroufá investovat bez důkladné znalosti prostředí. Naopak české regiony, jako Budějovice či Karlovy Vary, jsou díky nové pražské výrobně nově dosažitelné. „Teď přemýšlíme hvězdicově kolem Prahy.“

 Důležitým pilířem budoucího růstu je i e-commerce. „E-shop už není jen výloha, ale propojený nástroj v každé části firmy. Neustále ho vylepšujeme,“ říká Ivo Gondek. Přes online platformy cílí nejen na objednávky, ale i budování značky.

 Celý rozhovor si můžete pusti jako video nebo podcast:

1. Jaké byly nejtěžší chvíle v začátcích podnikání, kdy kvůli benzínu nezbylo ani na sešity pro děti?
2. Jak probíhala první zkušenost se zahraničními cukrárnami a proč byla Vídeň inspirací?
3. Co obnáší výroba dortu o 300 kilogramech a jak se tajně doručuje na oslavu?
4. Jak vypadá běžný den v rodinné firmě, kde podnikají i manželé dětí zakladatele?
5. Jak se Ivo Gondek dívá na mladé podnikatele a proč si myslí, že úspěch je „cesta, ne cíl“?