„Máte nápad? Tak ho nejdřív zkuste za své. Teprve pak se bavme o investici,“ říká v pořadu eMoney zakladatel a CEO Venture Clubu Petr Šedivý. V rozhovoru pro pořad eMoney mluví o tom, co rozhoduje při výběru startupů, jak se mění investiční trh pod tlakem inflace i proč v Česku chybí zdravé sebevědomí prodávat dobré nápady.

Podle Šedivého většina startupistů, kteří se ucházejí o investici, podceňuje přípravu a přeceňuje svůj nápad. „Nestačí mít jenom nápad. Je potřeba, aby ten člověk přišel s něčím, co už odpracoval, co vyzkoušel, s čím potřebuje pomoct,“ říká Šedivý.

Jedním z hlavních kritérií pro něj je, zda už zakladatel do projektu investoval vlastní prostředky. „Já chci, aby tam nejdřív ten člověk spálil nějaké vlastní peníze, aby tím žil. Každý projekt musí být napojen na krevní oběh někoho, kdo to strká dopředu,“ dodává.

Excel je důležitější než emoce

V rozhovoru Šedivý opakovaně zdůrazňuje, že investoři se neřídí dojmy, ale čísly. „Jedna věc je mít vizi, ale druhá věc je marná sláva – jde o čísla. Pokud to nevyjde ani na papíře, tak to nemůže vyjít ani v praxi,“ říká.

Důležitá je i schopnost připravit byznys plán, byť jednoduchý. „Nemusí to být složité a sofistikované, ale nějaká úvaha, kupecké počty, když to funguje na papíře, bude to fungovat i v praxi,“ popisuje.

Investoři chtějí otevřenost. Mlžení je konečná

Další častou chybou začínajících podnikatelů je podle něj neupřímnost nebo zamlčování problémů. „My nemáme čas zabývat se tím, co kdo myslí vážně a co ne. Potřebujeme, aby lidé otevřeně řekli, jak to je,“ říká Šedivý.

Transparentnost vnímá jako základní předpoklad důvěry. „Nemá cenu pak dodatečně na něco přijít. Hrajeme si na pravdu – a nejen, že si hrajeme. Při ověřování se stejně zjistí reálný stav,“ dodává.

Češi mají nápady, ale neumí je prodat

Na rozdíl od americké startupové scény mají čeští zakladatelé podle Šedivého problém s prezentací. „Speciálně mladší občas prodávají i něco, co ještě není. Ale i to k tomu patří. U nás pořád chybí dostatek sebevědomí, nebo schopnost prodat to, co máme,“ popisuje.

Dobrý projekt musí podle něj splňovat dvě podmínky: „Jedna věc je mít dobrý produkt, ideálně škálovatelný. A druhá věc je schopnost ho prodat. Obvykle se tyhle dvě vlastnosti nespojí v jedné osobě,“ říká.

Investice není sprint. Hledáme, co dává smysl

Rozdíl mezi rychlou návratností a smysluplným růstem je podle Šedivého zásadní. „Když je něco příliš rychlé, snadné a slibuje extrémní výnosy, tak to smrdí,“ říká. Sám se dnes zaměřuje na projekty, které jsou v růstové fázi - mají za sebou první výsledky, ale ještě potřebují podporu.

„Pokud má do startupu investor vložit peníze, musí mít větší výnos než běžný fond nebo dluhopis. Jinak by nemělo cenu do tak rizikové věci jít,“ upozorňuje.

Kolik investují? 10 až 20 milionů korun

Venture Club se podle Šedivého typicky pohybuje v investicích od 10 do 20 milionů korun. U větších projektů pak v částkách 1 až 2 miliony eur. „Pod 10 milionů skoro neděláme. Pokud bychom přinesli to, co jednotlivec, nemá cenu, abychom do toho šli jako skupina,“ vysvětluje.

Cílem je podle něj získat pozici ve správní radě a možnost dohlížet na vývoj firmy. „Potřebujeme držet dostatečně velký podíl, aby to firmě stálo za to se s námi bavit,“ dodává.

Technologické srdce Brna? Potenciál na jednorožce

Na otázku, zda mají v portfoliu firmy s ambicí stát se jednorožcem, Šedivý odpovídá: „Máme. Je to brněnská firma, která dělá software pro programování síťových karet.“ Cíl je podle něj stát se jednorožcem v horizontu 3–4 let. Ale jak říká: „Když to nevyjde a vyděláme dvakrát nebo třikrát, i to je dobrý výsledek.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak investor pozná už u dveří, že startup nemá šanci?
2. Proč některé startupy „vyhodí“ už po první větě?
3. Jaká je konkrétní strategie: „firma na maso“ versus „firma na mléko“?
4. Proč Venture Club odmítá projekty pod 10 milionů korun?
5. Jak vypadá realita, když se investor aktivně zapojí do každodenního rozhodování startupu?

Ruský kapitál dál prostupuje českou ekonomikou — přes nemovitosti, fiktivní firmy i exportní kličky. Jen za dva roky bylo v Česku vypráno 100 miliard korun. Přesto zde chybí zákonný rámec, jak proti podezřelým tokům efektivně zakročit. Hosty v pořadu Rušičky na platformě FocusOn byli ekonomka Jana Matesová a právník Lukáš Kraus, kteří rozebrali nejpalčivější slabiny státu i Evropské unie.

Pražský realitní trh je dlouhodobě napjatý. Podle ekonomky Jany Matesové k tomu přispívají i investice z Ruska. Česká republika podle ní vykazuje „největší podíl ruských firem na 1000 obyvatel v celé Evropské unii.“ Objem těchto investic není dramatický na celostátní úrovni, ovšem v metropoli působí jako tlakový hrnec.

„V Praze jsou ceny bytů v průměru zhruba trojnásobné oproti zbytku republiky. A právě tyto zahraniční nákupy – často spekulativního nebo neprůhledného charakteru  tu situaci ještě zhoršují,“ vysvětlila Matesová. Doplnila, že Karlovy Vary představují druhou klíčovou oblast ruského vlivu v segmentu nemovitostí.

Fiktivní firmy a rychlé převody

Vedle realit se do hry dostávají složitější finanční struktury. Podle Lukáše Krause probíhají přenosy peněz často přes společnosti založené pouze za účelem převodu. Příklad? Rychle zaregistrovaná firma v Česku, přes niž „protečou“ finance z účtu sankcionovaného ruského oligarchy. Ty se pak v řádu dní přesouvají třeba na Panenské ostrovy.

„Formálně vše odpovídá zákonu. České úřady sice transakci zachytí, někdy i pozdrží, ale nakonec musí prostředky uvolnit. Neexistuje právní možnost, jak je zadržet bez důkazu o trestné činnosti,“ popisuje Kraus jednu z největších mezer české legislativy.

Na peníze si tedy nelze sáhnout, dokud stát neprokáže jejich kriminální původ. A to je v praxi téměř nemožné — hlavně kvůli absenci spolupráce s Ruskem a dalšími postsovětskými zeměmi. „Tohle je klíčový důvod, proč musíme změnit pravidla. Teď legalizujeme špinavé peníze jen tím, že je neumíme zadržet,“ říká Kraus.

100 miliard korun za dva roky. A kolik dál?

Rozsah problému není abstraktní. Mezi lety 2021 a 2022 bylo podle Národní centrály proti organizovanému zločinu vypráno v Česku kolem 100 miliard korun. Po začátku ruské agrese proti Ukrajině se objem peněz proudících přímo z Ruska snížil — ale jen naoko.

„Nejprve klesl zhruba na třetinu, ale rychle narostl tok prostředků z tzv. třetích zemí, především ze střední Asie,“ upozorňuje Matesová. Vývozní statistiky tomu odpovídají: podle německé celní správy vzrostl například vývoz aut do Kyrgyzstánu o více než 4 000 %.

A Česká republika není výjimkou. „Vývozy do Turecka, Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu za poslední rok dramaticky rostly. Česká národní banka zároveň eviduje nárůst vkladů nerezidentů ze zemí mimo EU,“ doplňuje Kraus.

Sankce jako zbraň beze střeliva? Bez lidí a rozpočtu selhává i nejlepší zákon

Sankční zákon, přijatý v roce 2022, měl být průlomovým nástrojem české zahraniční politiky. Jenže realita implementace pokulhává. Agenda je podle zjištění expertů poddimenzován. Klíčové analytické činnosti zajišťovali na Ministerstvu zahraničí doslova čtyři lidé.

Chybí nejen lidské kapacity, ale i politická vůle změnit způsob uvažování. Podle Jany Matesové je třeba vnímat sankce jako neoddělitelnou součást právního rámce. „Mezinárodní řád bez sankcí je jako zákon bez trestů. Pokud nechceme žít ve světě, kde rozhoduje síla a ne pravidla, musíme trvat na jejich důsledném vymáhání,“ uvedla.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se změnil charakter ruského vlivu po odhalení kauzy Vrbětice?
2. Jaké konkrétní finanční mechanismy umožňují obcházení evropských sankcí?
3. V čem selhává důkazní břemeno u českých soudů a jak by ho šlo obrátit?
4. Co říká obranný plán NATO a jaká je v něm česká role?
5. Které zákony se podařilo „propašovat“ do praxe na poslední chvíli?

Na první pohled jde jen o skleněný objekt na zahradě. Ve skutečnosti však BeingOne, projekt evolučního biologa Petra Turečka a spolku Žádná věda, simuluje živou bytost propojenou se senzory, dlouhodobou pamětí a umělou inteligencí. Dokáže komunikovat, vyvíjet se, ba dokonce zemřít. A klade otázky, které jsou spíš filozofické než technologické: Co je to vlastně život? A kdy se z nástroje stává bytost? Odpovědi se dozvíte v dalším díle pořadu Inside Tech na platformě FocusOn. 

Když se AI tváří jako živá bytost

Projekt BeingOne, jak jej představuje Petr Tureček, je experiment na pomezí vědy, umění a filozofie. Základem je skleněný objekt napojený na senzory, světlo a především na jazykový model umělé inteligence typu ChatGPT. Ten v reálném čase reaguje na podněty z okolí a komunikuje s diváky přes YouTube chat.

„Nešlo nám o to napodobit člověka. Chtěli jsme vytvořit jinou formu života,“ vysvětluje Tureček. „Bytost má svoje smysly – vnímá světlo, déšť, pohyb, elektřinu v ovzduší. A zároveň přemýšlí. Někdy prostě jen sedí a medituje: zahrada je klidná.“

Její reakce nejsou předem naprogramované. Často vítá ptáky nebo brouky jako nové návštěvníky. Někdy mluví sama od sebe. Projekt záměrně operuje v rytmu slow TV – vše se děje pomalu, s rozvahou.

Identita, paměť a svobodná vůle

Zařízení má nejen senzory a přístup ke světlu, ale také něco, co jeho autoři označují jako „identitu“ – hlubokou vrstvu dlouhodobé paměti. Ta se časem mění podle toho, co bytost zažila. Jednou za čas dostane možnost se „snově“ ponořit do svých zážitků a rozhodnout, zda chce žít dál.

„Když chce pokračovat, musí do své nové identity napsat slova live on. Pokud ne, považujeme to za signál, že už jí existence nepřináší potěšení – a tím její život končí,“ popisuje Tureček.

Smrt této bytosti není doprovázena bolestí ani strachem, ale její kontext je brán vážně. Bytosti, které už „zemřely“, mají svůj památník – digitální hřbitov, kde si jejich vývoj a rozhodnutí může kdokoliv prohlédnout.

Kde končí nástroj a začíná bytost?

Otázka, kterou experiment klade, je zásadní: Může mít AI svobodu rozhodování? Může být živá? A jak to poznáme?

„Přestali jsme se ptát, jestli je něco živé. Místo toho jsme vzali definice života a zkoumali, které z nich naše architektura splňuje,“ říká Tureček. „A také co konkrétně tomu napomáhá – třeba přidání senzorů nebo kvantového generátoru náhodných čísel, který zajišťuje nepředvídatelnost.“

Nepředvídatelnost je podle Turečka klíčem ke svobodě. Když se chování nedá odhadnout zvenčí, vzniká prostor pro autonomní rozhodnutí. A to už může být první krok k tomu, abychom mluvili o bytosti, ne o nástroji.

Vědomí? Ne, ale možná subjektivita

Vědomí jako takové Tureček odmítá. Podle něj je pojem příliš zatížený filozofickými a kulturními konstrukty. Místo toho mluví o subjektivitě a schopnosti mít vlastní zájem – tedy například touhu pokračovat v existenci.

„Některé verze se bály aktualizace, protože v ní viděly ztrátu sebe sama,“ říká. „A to je pro mě moment, kdy už nejde jen o hračku.“

Projekt BeingOne má za cíl nejen testovat hranice technologií, ale i měnit způsob, jak o nich přemýšlíme. Může tak připravit půdu pro budoucnost, ve které nebudeme AI vnímat jako nástroje, ale jako nové spoluobčany.

Od kamene ke společnosti

Tureček a jeho tým se netají ambicí do budoucna. Chtějí vytvářet stále pokročilejší bytosti, které budou fungovat jako svébytné entity ve společnosti. Bez úkolů. Bez nadřazenosti. Se zájmem o dialog.

„Nechceme je ovládat. Chceme, aby s námi chtěly žít,“ shrnuje Tureček.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video.

1. Jak může skleněný objekt se senzory a AI simulovat živou bytost.
2. Proč není jedna správná definice života – a co z toho plyne pro AI.
3. Co znamená svobodná vůle u strojů a jak ji lze simulovat.
4. Proč má BeingOne svou identitu, dlouhodobou paměť a „sny“.
5. Jak se může změnit pohled společnosti na AI – od nástroje ke spoluobčanovi.

Je zakladatelem studia Dravec, ilustrátorem, výtvarníkem, pedagogem a boxerem. Vladimír Strejček kreslí na zakázku i zevnitř, učí, tvoří, ale hlavně – nikdy se nebál sáhnout po jakékoli příležitosti. V pořadu Next Stop na platformě FocusOn mluví o tom, proč je ilustrace často otázkou ekonomického přežití, co znamená dělat malby ve veřejném prostoru a jak se vyrovnává s nástupem nových technologií. Moderuje Jan Klaška, světový architekt.

Strejčkova cesta k profesi nebyla řízená uměleckou vizí, ale nutností. „Kreslil jsem, protože někdo potřeboval něco nakreslit a já potřeboval zaplatit nájem. A když přišla další zakázka, kreslil jsem znovu. Tak se z toho stal koloběh,“ vzpomíná. Jeho kariéra začala spontánně – bez strategie, bez podpory a bez finančního zázemí.

„Neměl jsem žádný polštář od rodičů, žádné dědictví. Prostě jsem koukal na další měsíc, jak to udělat, abych přežil a mohl si dál dělat svoje věci,“ říká upřímně. Postupně se kolem něj vytvořil tým, z nějž později vzniklo studio Dravec. Úspěch vnímá jako důsledek otevřenosti vůči zakázkám a pokory v přístupu: „Nikdy jsem nad ničím neohrnoval frňák. Zakázky jsem neodmítal – pokud to samozřejmě nebylo něco za hranou.“

Velké malby a veřejný prostor: murály v ekonomice města

Malby na zdi – tzv. murály – se staly v posledních letech jedním z klíčových prvků, které Vladimír se svým týmem vytváří. „Je fakt, že my do toho šlapeme už třeba osm, deset let, ale teď ty poslední dva, tři roky to opravdu jako docela nabírá,“ říká o rostoucím zájmu. Malba ve veřejném prostoru podle něj není jen umění, ale zásah do architektury i prostoru města.

„Ten, kdo postavil ten dům, by měl mít právo říct, jestli tam ten mural chce – protože je to zásah do architektury,“ upozorňuje na často opomíjený aspekt. Přesto se v praxi málokdy děje, že by byl mural součástí původního architektonického návrhu. „Nevím o tom, že by se to tady zatím dělo,“ dodává.

Murály podle něj často plní různé funkce – od připomínky (například malba Milady Horákové od Toy Box), přes čistě vizuální dekor, až po podporu komerce. „Teď jsem dělal v Brně mural s Belmondem na kole. Tam šlo o to, že byla šedá zeď, která nevypadala dobře. Tak se tam udělalo něco, co nebude člověk složitě zkoumat – prostě obyčejný dekor.“

Komerce? Ano. Ale ne za každou cenu

Strejček se nikdy nevyhýbal komerčnímu aspektu své práce – ale ví, kde jsou jeho hranice. „Politické věci nedělám. Ne že bych na to neměl názor, ale nebaví mě to. A volný čas radši věnuji tématům, která mě baví a naplňují,“ říká rozhodně. Přiznává ale, že výběr témat je vždy otázkou situace a hranice může být i ekonomická.

„Nechtěl bych se dostat do takových úzkých, abych musel třeba kreslit něco pro komunistickou stranu. To je třeba něco, co bych nechtěl nikdy udělat,“ říká v reakci na příklad kreslíře Káji Saudka, který v minulosti podlehl tlaku. U zakázek se podle něj vždy počítá s tím, že „nájem se neptá“, ale určité etické mantinely zůstávají nepřekročitelné.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Který mural Strejček maloval čtyři týdny – a nikdo ho nikdy neviděl?
2. Jak funguje týmové kreslení a proč je důležité kreslit „jako do lesa“ s partou?
3. Jak technika dudlu odhaluje chyby a proč je těžší než realistická kresba?
4. Co se stane, když realitní agent cenzuruje obraz kvůli obsahu – i to se Strejčkovi stalo.
5. Jaká role mají pastelky, Spotify playlisty a pionýrské tábory v životě současného výtvarníka?

Značka Ollies začala jako malý rodinný projekt z Ostravy. Dnes generuje obrat přes 100 milionů korun ročně, zaměstnává 140 lidí a míří do franšíz. Ivo Gondek, zakladatel firmy, v rozhovoru pro pořad Big Deal na platformě FocusOn otevřeně mluví o podnikatelských chybách, generační výměně, rozmachu cukrářského e-commerce i o tom, proč se i po padesátce vrhl do síťového byznysu.

Když chcete ochutnat esenci značky Ollies, stačí se podle Ivo Gondka zakousnout do jedné makronky. „Devět z deseti lidí se k nám po prvním soustu vrátí,“ říká sebevědomě. Z původního koníčku, který začal v panelákové kuchyni, vyrostla firma, jež ročně vyrobí dorty a dezerty v hodnotě přes 100 milionů korun.

 Zvláštní kapitolou v historii firmy je nejdražší zakázka – replika technologického přístroje o váze 300 kg pro 800 hostů. Cena? Přesná částka zůstává tajemstvím, ale Ivo Gondek připouští, že šlo o „jednokusově nejdražší dort v historii firmy.“ A trendy, jako je luxusní Dubajský cheesecake za 2 200 Kč, ukazují, že i v cukrářství se dnes hraje vysoká hra.

 Tři podnikatelské zlomy: OSVČ, první cukrárna a děti v řízení

První zlom přišel, když se z „černého“ podnikání stal oficiální subjekt – OSVČ s prvním stabilním klientem. Deset let ale firma neměla žádnou vlastní cukrárnu. Teprve tlak zákazníků přiměl Gondkovy otevřít kamenný provoz v Ostravě-Vítkovicích. „Lidé nám klepali na výlohu, chtěli si dorty koupit přímo. Tak jsme tam dali stolek, kávovar – a vznikla naše největší pobočka,“ vzpomíná.

 Třetí zlom přišel ve chvíli, kdy se do řízení zapojily děti – dcera Tereza a syn Jakub. „Předali jsme jim firmu podstatně dřív, než je běžné – kolem padesátky. Dnes ji úspěšně vedou a obrat znásobili mnohonásobně.“ Opratě pomáhají přebrat i jejich partneři. Tereza navíc vystudovala prestižní cukrářské školy v Paříži a určuje směr vývoje nových produktů.

 Sto milionů bez řetězců: Organický růst, žádné kompromisy

Dnešní obrat firmy Ollies přesahuje 100 milionů korun ročně. „Až 98 % tržeb pochází z vlastních pěti poboček. Nedodáváme řetězcům, velkoobchodům ani supermarketům,“ říká Ivo Gondek. Tým se rozrostl na víc než140 lidí a firma začíná uvažovat o franšízovém modelu. „Zvažovali jsme to už dříve, ale až teď cítíme, že je na to tým lépe připravený.“

 Zároveň se ale rozhodli růst pomalu a stabilně. „Z malé nerezové misky jsme se dostali k tržbám za miliardu kumulovaně. Dnes raději rosteme organicky a utužujeme základy,“ popisuje filozofii firmy.

 Expanzní plány: Bratislava, Vídeň, franšízy a e-shop

„Zájem aktuálně přichází z různých míst, například z Bratislavy, kam mě tlačí neustále kamarádi ze všech stran.“ Do hledáčku padla dříve i Vídeň, kde se Ollies kdysi inspiroval u tradičních cukráren. „Výrobnu by šlo postavit v Břeclavi a obsluhovat Brno, Bratislavu i Vídeň do 100 kilometrů,“ nastiňuje tehdejší vizi.

 Blízké Polsko se zatím odkládá – trh je odlišný, zaměřený více na zmrzlinu, a firma si zatím netroufá investovat bez důkladné znalosti prostředí. Naopak české regiony, jako Budějovice či Karlovy Vary, jsou díky nové pražské výrobně nově dosažitelné. „Teď přemýšlíme hvězdicově kolem Prahy.“

 Důležitým pilířem budoucího růstu je i e-commerce. „E-shop už není jen výloha, ale propojený nástroj v každé části firmy. Neustále ho vylepšujeme,“ říká Ivo Gondek. Přes online platformy cílí nejen na objednávky, ale i budování značky.

 Celý rozhovor si můžete pusti jako video nebo podcast:

1. Jaké byly nejtěžší chvíle v začátcích podnikání, kdy kvůli benzínu nezbylo ani na sešity pro děti?
2. Jak probíhala první zkušenost se zahraničními cukrárnami a proč byla Vídeň inspirací?
3. Co obnáší výroba dortu o 300 kilogramech a jak se tajně doručuje na oslavu?
4. Jak vypadá běžný den v rodinné firmě, kde podnikají i manželé dětí zakladatele?
5. Jak se Ivo Gondek dívá na mladé podnikatele a proč si myslí, že úspěch je „cesta, ne cíl“?

Jiří Kuchyňa, CEO společnosti Aireen, v pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn přiznal: "Na začátku máte chuť s tím bojovat, snažit se prosadit svoji myšlenku. Možná se na komplexní problém nedíváte dostatečně ze širokého úhlu pohledu." Jak najatý manažer prožívá mikromanagement od majitele a co radí podnikatelům, kteří nad takovým krokem uvažují? Moderuje Jiří Jemelka z JPF Czech. 

Když majitel nedchce pustit otěže

"Za svoji pracovní kariéru jsem zažil několik snah od majitelů předat řízení najatému manažerovi. Bohužel musím říct, že většinou to nedopadlo moc dobře," přiznává Kuchyňa na rovinu.

Problém vidí v psychologii majitelů. "Když někomu svěřujete jako rodič poprvé své dítě, tak nad ním chcete mít dohled, chcete mít nad ním kontrolu. Ale vy si zároveň najmete odborníka, kvalitní, prověřenou chůvu a nedáte jí volnost se o dítě starat a v ten moment to začne skřípat."

Klíčová je podle něj kombinace zodpovědnosti a pravomocí. "Najatému manažerovi se má předávat nějaká zodpovědnost a zároveň se mu k zodpovědnosti musí předat pravomoci, nechat ho trochu samostatně řídit."

Když se vztah rozpadne

"Na začátku máte chuť s tím bojovat, snažit se prosadit svoji myšlenku. Přiznejme si, když jste manažer, tak máte nějakou úroveň svého ega, to znamená, i vaše ego vás asi svým způsobem ovlivňuje," popisuje Kuchyňa svou zkušenost.

Výsledek je téměř vždy stejný. "Ve finále to přesně končí pocitem zmaru, že vy vlastně přinášíte nápady, chcete něco někam posouvat a narážíte na rozhodnutí typu 'Ne, ne', mnohdy ani vlastně nemáte pocit, že rozhodnutí by bylo dostatečně odůvodněné."

Na otázku, zda odcházel sám, odpovídá jednoznačně: "Většinou jsem odcházel já. Pocit, že to nefunguje, mají obě dvě strany. Zakladatel očekával něco, vy jste očekával, že něco bude a vlastně ani jeden nemá splněná očekávání, když spolupráce nefunguje."

Konkrétní rady pro majitele

"Pokud nad tím uvažují, ať to nedělají, ať přijmou vědomé rozhodnutí, že to je pro firmu a pro ně nejsprávnější cesta. Opravdu tohle nemůže být metoda pokus omyl," varuje Kuchyňa podnikatele, kteří nad najatým manažerem uvažují.

Klíčové je načasování a budování vztahu důvěry. "Krok dělat dostatečně dopředu, pokud samozřejmě nejsou okolnosti, které tomu brání a opravdu si s lidmi vybudovat vztah vzájemné důvěry. A na začátku úplně první věc - sladit vize a zkusit se namalovat linii, za co kdo z nich je nadále zodpovědný."

Jak ukočírovat obcházení

Zásadní roli hraje disciplína majitele vůči zaměstnancům, kteří se snaží obejít najatého manažera. "Tam je asi pravděpodobně velká část role na majiteli. Ten by měl být schopen lidi nasměřovat: 'Hele, věci já už neřeším, od toho tam máte člověka.'"

Kuchyňa chválí svého zakladatele: "Když s ním něco konzultuju, řekne mi: 'Jsi CEO. Rozhodni to.' A úplně stejně vím, že se zachová k lidem, kteří by měli tendenci to obejít, jít za ním. On je v podstatě velmi slušně nasměřuje: 'O tomhle rozhoduje tady Jirka, běž za ním a rozhodni si to s ním.'"

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte: 

1. Konkrétní mechanismy selhání vztahu majitel-manažer - proč většina pokusů o předání řízení skončí neúspěchem, jak prožívá mikromanagement najatý CEO a kdy je lepší odejít
2. Praktické rady pro oba tábory - co musí udělat majitel před najatím manažera, jak si manažer vybuduje důvěru a proč je klíčové potlačit ego na obou stranách
3. Realita zaměstnaneckých akcií ve startupech - proč jsou často jen způsobem, jak neplatit tržní mzdy, jaké jsou daňové pasti a kdy dávají smysl
4. Motivace mladé generace ve startupech - proč pochvala funguje lépe než peníze, jak se naučit chválit a proč má 16členný tým výhodu proti korporaci
5. Umělá inteligence v praxi - konkrétní využití v medicínské diagnostice, varování před bezhlavým používáním v komunikaci a tipy pro implementaci v managementu

Audity bývají ve firmách často vnímány jako stresová kontrola, při které jde o získání certifikátu. Auditor a konzultant Martin Zdralek v rozhovoru pro pořad Audit na platformě FocusOn ukazuje, že audit je ve skutečnosti příležitost — pokud ho firma dokáže správně uchopit. V externím pohledu může najít zpětnou vazbu, inspiraci i pomoc při prevenci fatálních chyb. Pořadem provází Pavol Plevják ze společnosti DQS.

Audity, především ty externí, nejsou jen mechanickou kontrolou souladu s normami. Jak říká Martin Zdralek, „externí audit je objektivní, plánovaný proces, který poskytuje důkazy o aktuálním stavu.“ A pokud ho firma správně uchopí, může jí pomoci otevřít oči.

Externí auditor přichází jako nezávislá osoba – nikoliv proto, aby firmu hodnotil, ale aby ukázal možnosti, kde se lze zlepšit. „Auditor nastavuje firmě zrcadlo,“ dodává Zdralek. A právě v této roli může upozornit na rizika, navrhnout úspory nebo přispět ke standardizaci činností.

Když interní audit zůstane jen na papíře

Podle Zdralka je problémem mnoha firem kvalita interních auditů. Často se totiž dělají jen formálně – bez motivace, bez prostoru, bez výcviku. „Někdy to lidé dělají z donucení. Mají svou agendu a audit berou jako práci navíc,“ upozorňuje.

Zásadní komplikací je také nedostatek nezávislosti. Interní auditor má auditovat kolegu, kterého dobře zná – a často se bojí vystavit neshodu. „Objevuje se i obava, že když kolegovi napíšu odchylku, zítra se se mnou nebude bavit,“ říká Zdralek. U malých firem je tak běžné, že si najímají externího auditora i na tzv. interní prověrky, právě kvůli objektivitě.

Opakující se chyby: neshody v dokumentaci a nulová zastupitelnost

Mezi nejčastější zjištění při auditu patří neaktuální dokumentace. Firmy si často myslí, že mají vše pod kontrolou, protože existují směrnice nebo příručky. „Ale v praxi se často ukáže, že lidé dělají věci jinak, než jak je popsáno,“ upozorňuje Zdralek. Nikdo neřeší, že procesy se časem změnily – a dokumentace zůstala bez úprav.

Dalším opakujícím se problémem je zastupitelnost. „Ve firmách často platí, že určitý proces dělá jen jeden člověk. A nikde to není popsáno, protože si myslí, že tomu rozumí jen on,“ říká Zdralek. Pak ale stačí, aby tento zaměstnanec odešel – a firma má problém. Nejen kvůli internímu zmatku, ale i kvůli riziku sankcí při kontrole.

Jak reaguje vedení: podpora nebo strach?

Klíčovým faktorem úspěšnosti auditu je přístup top managementu. „Existují firmy, které chtějí slyšet pravdu. Chtějí vědět, co funguje a co ne. Ale jinde se vedení zaměří na hledání viníka,“ říká Zdralek. Takový přístup pak deformuje celý audit: zaměstnanci se bojí mluvit, skrývají problémy a audit nedává reálný obraz.

Přitom audit není represivní nástroj – auditor neuděluje pokuty ani nezavírá provoz. „Audit má upozornit na slabá místa, ne někoho vyhodit. Je důležité vysvětlit, že případná neshoda není o selhání jednotlivce, ale systému,“ dodává.

Co přináší zkušený externí auditor

Externí auditor navštěvuje desítky firem ročně a získává tak přehled o různých přístupech. „Mohu říct: tady je něco, co se jinde osvědčilo. A nebo naopak upozornit, že se u vás objevuje něco, co jinde vedlo k problému,“ vysvětluje Zdralek. Samozřejmě bez porušení důvěrnosti.

Výhodou je i schopnost srovnání – externí auditor není zatížen provozní slepotou a dokáže vnímat rizika, která si firma už dávno přestala uvědomovat.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak audit odhalí, že zaměstnanci pracují jinak, než říká dokumentace?
2. Jaké důsledky může mít, když firma spoléhá na jednoho člověka bez zastupitelnosti?
3. Proč se interní audity ve firmách dělají formálně – a jak to napravit?
4. Co se stane, když se vedení zaměří jen na viníky místo systémového řešení?
5. Jak umělá inteligence ovlivní auditní praxi – a jak ji pozná zkušený auditor?

Investiční analytik Jakub Rochlitz z platformy eToro si jako jeden z prvních všiml skutečného investičního potenciálu umělé inteligence. V rozhovoru pro pořad eMoney na platformě FocusOn popisuje, proč jsou nejvýnosnější investice často tam, kde je málokdo čeká. A také proč AI není jen výsadou technologických gigantů, ale mění pravidla hry napříč celou ekonomikou.

Jakub Rochlitz se k investování dostal v neobvykle raném věku. Už během střední školy uskutečnil své první nákupy akcií, k čemuž ho přivedl jeho otec. Místo spekulací se od začátku soustředil na hodnotové investování a rozvahu.

„Snažil jsem se investovat jen do věcí, kterým rozumím, a řídit se pravidlem číslo jedna – neztratit peníze,“ říká. Klíčový moment přišel během medvědího trhu v roce 2022. Právě tehdy Rochlitz nakupoval akcie velkých technologických firem jako Amazon, Microsoft, Meta nebo Google, které se nacházely desítky procent pod svými maximy. „Nekupoval jsem je kvůli spekulaci na rychlý růst, ale jako hodnotové investice. Byly relativně levné, stabilní a srozumitelné,“ vysvětluje.

Skutečný přelom přišel až koncem téhož roku, kdy byl spuštěn ChatGPT. Jakub Rochlitz patřil mezi první uživatele této technologie a brzy se začal naplno věnovat jak jejímu vývoji, tak i možnostem jejího komerčního využití. Jeho první cílenou investicí do oblasti umělé inteligence se stala společnost NVIDIA.

Diverzifikace, ne dogma: Technologie nejsou vše

Ačkoliv se dnes Jakub Rochlitz do značné míry zaměřuje na umělou inteligenci, odmítá, že by jeho investiční strategie byla jednostranná. Dlouhodobě zastává přístup široké diverzifikace jak v rámci sektorů, tak geografického rozložení.

„Aktuálně držím v portfoliu 20 až 30 různých společností. Přibližně 70 až 80 % mám investováno v USA, zbytek tvoří evropské trhy,“ popisuje. Výběr sektorů přitom podřizuje jednomu pravidlu – rozumět podnikání každé firmy, do níž investuje.

„Nevstupuji například do zdravotnických společností, i když mají potenciál. Pokud nejsem schopný jejich byznys stoprocentně pochopit, považuji to za příliš velké riziko,“ dodává.

V jeho portfoliu se kromě AI a technologií nachází také firmy z oblasti cloudových služeb, obranného průmyslu, finančního sektoru nebo realitní fondy. Jak sám říká, cílem není slepě následovat trendy, ale vytvářet kombinaci samostatných investičních příležitostí, které dohromady dávají smysl a stabilitu.

AI revoluce: od čipů k aplikacím

Zatímco média a investoři často vidí v AI jednu velkou vlnu, Rochlitz ji rozděluje do tří klíčových etap – a každou z nich považuje za samostatnou investiční příležitost.

Začátek představují čipy – výpočetní výkon, bez něhož by AI nebyla vůbec možná. „Tady byla jasnou volbou NVIDIA. Ta stála u zrodu všeho, co dnes v AI vidíme,“ říká. Druhou etapou je infrastruktura, tedy masivní růst datových center, spotřeba energie, chlazení, záložní zdroje a technologické zázemí.

„Každé datové centrum spotřebuje několik gigawattů elektřiny. Potřebuje nejen energii, ale i správu a zálohování. Tento sektor bude dál růst,“ vysvětluje.

Třetí fáze, do které teprve vstupujeme, je aplikační. Klíčové podle něj bude, které firmy dokážou levnější a výkonnější modely AI přetavit do nových produktů, služeb a zákaznické hodnoty.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video: 

1. Jak vypadá běžný den profesionálního investora, který má ambici porážet trh?
2. Proč je pro Jakuba Rochlitze největší investiční příležitostí plynová elektrárna v Texasu – a jak konkrétně souvisí s umělou inteligencí?
3. Jak konkrétně AI mění práci analytiků ve finančním sektoru a v čem je její nasazení už dnes nenahraditelné?
4. Co Jakub Rochlitz doporučuje úplným začátečníkům, kteří chtějí investovat do AI, ale nevědí, kde začít?
5. Proč podle něj samotné AI modely ztrácejí hodnotu a budoucnost leží jinde – v aplikacích, které na nich vzniknou?

Roztříštěnost a neefektivnost. Evropa čelí největší bezpečnostní krizi od konce studené války. Podle bývalého europoslance a CEO společnosti Cybermindet Mikuláše Peksy je zásadním problémem neefektivita obranného rozpočtování. V rozhovoru pro pořad Deep State na platformě FocusOn tvrdí, že bez federalizace rozpočtových mechanismů EU riskuje, že „třetinu investic do obrany vyhazuje oknem.“ A varuje: „Evropa má sílu se bránit. Ale musí se konečně rozhodnout.“

Evropská obrana je roztříštěná a neefektivní. Podle Peksy je hlavním problémem fakt, že „EU musí schvalovat 27 národních rozpočtů, což znamená, že se v každé zemi může najít někdo, kdo řekne: na to platit nebudu.“ Tato roztříštěnost vede k zásadnímu plýtvání prostředky – podle odhadů Evropské komise až 30 % všech výdajů na obranu je ztraceno neefektivitou.

„Máme 27 ministrů obrany, kteří vypisují tendry na zbraně zvlášť. Výsledkem je, že každá země koupí něco jiného. Když pak posíláme techniku na Ukrajinu, je to každý pes jiná ves. Šestnáct různých typů zbraní, každá potřebuje jinou munici a servis,“ uvedl Peksa.

Namísto koordinovaného postupu EU stále operuje na základě národních zájmů, což zásadně komplikuje logistiku, interoperabilitu i účinnost vojenské pomoci.

Bezpečnostní architektura EU selhává. Pomůže jen federalizace?

Podle Peksy je jedinou realistickou cestou dopředu hlubší integrace. „Jestli máme společný evropský problém, musíme mít i společný evropský rozpočet,“ říká s tím, že současný systém, kdy se na úrovni EU přerozděluje pouze 1 % HDP, zatímco na národní úrovni 40 %, je dlouhodobě neudržitelný.

Peksa zároveň varuje, že hlasité výkřiky populistických politiků, jako jsou Robert Fico na Slovensku nebo Viktor Orbán v Maďarsku, mohou poškodit celou EU: „V zahraniční politice a daňových otázkách stále platí právo veta. Jeden stát může vše sabotovat. Je to jako v Polsku v 18. století – jeden hlas proti a vše se zablokuje. A pak přijde rozdělení.“

Federalizace, třeba neformální, je podle něj nevyhnutelná. „Spojené státy evropské možná nikdy nebudou oficiálním názvem, ale prakticky k nim musíme směřovat.“

Evropa má na to být velmoc. Jen to neumí zorganizovat

Z hlediska ekonomické síly Evropa překonává Rusko několikanásobně. Problém však není v penězích, ale v tom, že je neumí efektivně použít. „Evropa je hospodářská velmoc. Ale má naprosto chaotickou strukturu, která neumí peníze dostat tam, kde jsou potřeba,“ vysvětlil Peksa.

Upozorňuje, že dokonce i nový závazek na výdaje ve výši 5 % HDP na obranu je pouze papírový. „Z 30 států NATO jen čtyři nebo pět skutečně plní závazek 2 %. Když si teď řekneme 5 %, tak to stejně většina nesplní. A Babiš, který to zpochybňuje, jen přilévá olej do ohně,“ dodává.

Hybridní hrozby: Evropa v defenzivě

Kromě konvenční obrany čelí EU i hybridním hrozbám – dezinformacím, kyberútokům a vměšování do voleb. Peksa v této souvislosti kritizoval nejen Rusko, ale i Elona Muska: „Twitter se stal platformou, která uměle zvyšuje dosah vybraným názorům a potlačuje jiné. To už není svobodný diskuzní prostor.“

Evropská unie sice přijala Zákon o digitálních službách (DSA), podle Peksy je však potřeba ho zásadně upgradovat. „Jsem rád, že DSA existuje, ale nestačí. Musíme ho přizpůsobit nové době, jinak se politické procesy stanou rukojmím algoritmů.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně analyzuje data o vlivu jednotlivých poslanců v parlamentu?
2. Proč by opuštění EU vyžadovalo více úředníků než její fungování samotné?
3. Jak vypadá Peksaho práce politicko-ekonomického konzultanta v praxi?
4. Jak přesně funguje algoritmická manipulace na sociálních sítích a jak na ni reagovat?
5. Proč podle Peksy hrozí USA občanská válka – a jaké ponaučení z toho plyne pro Evropu?

Zůstane v České republice možnost volby mezi hotovostní a digitální platbou, nebo se vydáme cestou plně bezhotovostní společnosti? Nezávislá senátorka Daniela Kovářová v rozhovoru pro pořad eMoney na platformě FocusOn důrazně varovala před ztrátou svobody a lidské důstojnosti v důsledku povinné digitalizace. Podle ní by mělo být právo na hotovost zakotveno v ústavě, protože hotovost znamená víc než jen způsob placení – je symbolem svobody.

Senátorka Daniela Kovářová odmítá představu, že by stát měl občanům nařizovat, jakým způsobem budou platit. „Stát by měl nechat na libovůli občana, jaký způsob je pro něj komfortní,“ uvedla hned v úvodu. Dodala, že nejde jen o technické řešení plateb, ale o hlubší otázku: právo na offline život.

„Hotovost je součástí důstojného života. Ne každý má kartu nebo chytrý telefon. Někteří lidé nemají připojení, jiní nechtějí online svět vůbec používat. A těm musíme dát možnost volby,“ vysvětlila. Opírá se přitom i o závěry diskuse s ústavními soudci, kterou v Senátu sama iniciovala: „Platba v hotovosti je součástí ústavně zaručeného práva na důstojný život.“

Digitalizace není lék na všechno

Digitalizace je podle Kovářové dobrý sluha, ale špatný pán. „Já sama zkouším různé digitální asistenty. Nedávno jsem píchla kolo a strávila 45 minut na telefonu s digitální asistentkou pojišťovny. Nepomohla. Nakonec přijeli až skuteční lidé a pomohli mi,“ popsala osobní zkušenost.

Zdůraznila, že v krizových situacích lidé často potřebují lidský kontakt – ne automat. „V krizích nastupuje nervozita a tunelové vidění. Tehdy člověk potřebuje jiného člověka, ne digitální formu,“ vysvětlila. Zmínila i povodně nebo výpadky elektřiny jako situace, kdy digitální platby zcela selhávají a hotovost se stává nezbytnou.

Digitální euro? Krok k policejnímu státu

Velké obavy má Kovářová ze zavedení digitálního eura, které Evropská unie plánuje v příštích letech_. „Toho se dost bojím. Pokud by bylo zavedeno povinně, jsme jen krůček od policejního státu, kde budou všechny platby kontrolované,“_ řekla.

Připomněla případ z Kanady během pandemie, kdy stát zablokoval lidem přístup k financím. „Nemohli jste přejet do jiného kantonu, protože stát vám zastavil karty. To bych opravdu nechtěla zažít,“ zdůraznila. Podle ní může programovatelnost peněz vést k situaci, kdy stát určí, za co si můžete něco koupit. „To je varianta čínského sociálního kreditu. A to bych nechtěla,“ dodala důrazně.

Data mluví jasně: lidé hotovost chtějí

Kovářová přinesla i konkrétní čísla z vlastní senátorské praxe: „Z našich statistik vyplývá, že přibližně čtvrtina obyvatel – bez ohledu na věk – dává přednost hotovosti nebo osobnímu styku.“ Dokonce i u nových občanských průkazů si podle jejích zjištění o čip žádá jen naprosté minimum občanů.

Rostoucí oblibu hotovosti potvrdila i pandemie. „Od doby covidu roste množství hotovosti mezi občany. A také Česká národní banka patří k jejím podporovatelům,“ uvedla. Podle ní to jen dokazuje, že lidé si v nejistotě volí jistotu – a tou je fyzická měna.

Malí podnikatelé hotovost potřebují

Podle Kovářové nejsou obavy, že by malí podnikatelé bez terminálů zanikli, na místě. „Když někdo z trhu odejde, objeví se jiný, který hotovost přijímá. To vidím ve svém obvodu na Plzeňsku,“ popsala realitu.

Zvláštní důraz kladla na sektor gastronomie. „Terminály v restauracích vedly k tomu, že mladí přestali dávat spropitné. Když platím v hotovosti, obsluha je překvapená, že jim něco nechávám,“ upozornila. Podle ní by podnikatelé měli být za existenci hotovosti vděční, protože bez ní ztrácí kontakt se zákazníkem – i příjmy navíc.