Síť autocenter AAA AUTO a Mototechna prodala loni přes 100 tisíc vozů, elektromobily se na tomto objemu ale podílejí zatím jen jednotkami procent. Přesto jejich prodeje meziročně rychle rostou. V pořadu Elektrodrive na platformě FocusOn vysvětluje Karolína Topolová, generální ředitelka AURES Holdings, proč se elektromobilita na sekundárním trhu rozvíjí pomaleji než v západní Evropě, kdo dnes elektromobily skutečně kupuje a proč Češi zůstanou ještě dlouho věrní spalovacím motorům.

Moderátoři pořadu v úvodu připomínají, že AAA AUTO letos opět překročilo hranici 100 tisíc prodaných vozů. Elektromobily však zatím tvoří jen malou část tohoto objemu. Karolína Topolová uvádí konkrétní čísla, která ukazují rychlý, ale stále omezený růst.

„V roce 2023 jsme prodali zhruba 400 ojetých elektromobilů, loni přibližně 900 a letos za první tři kvartály už přes 1 900. Určitě se dostaneme přes dva tisíce,“ říká. Meziroční tempo růstu je tak více než dvojnásobné, přesto elektromobily představují pouze 1,7 % z celkových prodejů skupiny.

Podle Topolové to potvrzuje, že zájem roste, ale výrazně pomaleji, než se ještě před několika lety očekávalo. „Trend bude pokračovat, ale není tak rychlý, jak jsme si mysleli,“ dodává.

Sekundární trh kopíruje primární, žádný skok se nekoná

Moderátoři se ptají, zda má firma stanovený cíl, například desetiprocentní podíl elektromobilů. Topolová vysvětluje, že sekundární trh vždy reaguje na vývoj trhu s novými vozy. „My reagujeme na poptávku. Ta vychází z toho, kolik se prodává nových aut a jaký je jejich podíl,“ říká. AAA AUTO podle ní nemůže trh tlačit uměle, ale pouze následovat chování zákazníků.

Zároveň zdůrazňuje, že skupina patří mezi lídry v prodeji ojetých elektromobilů. „Není mnoho obchodníků s ojetinami, kteří by se systematicky věnovali plně bateriovým vozům,“ dodává.

Elektromobilita jako dlouhodobá sázka, ne módní vlna

Na otázku, proč se firma do elektromobility pustila, odpovídá Topolová, že šlo o strategické rozhodnutí založené na datech i dlouhodobé vizi. „Byli jsme úplně první, kdo měl Teslu Model S jako vlajkovou loď. Už před patnácti lety jsme začali budovat dobíjecí stanice na našich pobočkách,“ říká.

Zároveň připomíná, že vývoj trhu byl opakovaně narušen vnějšími šoky. Pandemie covidu, výpadky výroby nových vozů i válka na Ukrajině zásadně ovlivnily dostupnost aut i chování zákazníků. „Sekundární trh byl v době covidu jediný, který skutečně fungoval,“ dodává.

Kdy přijde zlom? Ne dřív než za deset let

Podle Topolové není realistické očekávat, že by elektromobily v dohledné době nahradily spalovací motory. „Nemyslím si, že v následujících deseti letech budou plnou náhradou. Budou alternativou, která bude postupně růst,“ říká.

Elektromobil se podle ní vyplatí jen určité skupině zákazníků. Typicky těm, kteří mohou nabíjet doma, jezdí do 100 kilometrů denně a často mají elektromobil jako druhé auto v rodině. To ale zatím netvoří většinu poptávky.

Topolová otevřeně dodává: „Češi jsou petrolheadi. Mají rádi spalovací auta a ještě nějakou dobu to tak bude.“ Podíl elektromobilů na trhu podle ní v příštích pěti letech pravděpodobně nepřekročí 10 %.

Kdo dnes kupuje ojeté elektromobily?

Data z AAA AUTO ukazují rozdíl mezi primárním a sekundárním trhem. Zatímco nové elektromobily kupují převážně firmy, u ojetých vozů je situace opačná.

„U ojetých elektromobilů tvoří 63 % koncoví zákazníci,“ říká Topolová. Typickým kupujícím je člověk ve věku 37 až 50 let. Mladší zákazníci na elektromobil často finančně nedosáhnou, starší se zase méně pouštějí do technologických změn.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak rychle poroste podíl elektromobilů na sekundárním trhu v příštích letech
2. Proč Češi elektromobily stále odkládají, i když ceny ojetin klesají
3. Jak velkou roli hraje patriotismus značek při výběru elektromobilu
4. Kdy mohou čínské značky výrazně změnit trh s ojetými vozy
5. Proč dává elektromobil největší smysl jako druhé auto do rodiny

Paragliding a jeho technicky náročnější varianty, jako je speedflying nebo hike & fly, na první pohled působí jako adrenalinová zábava. Ve skutečnosti jde o disciplíny, kde rozhodují data, příprava a řízení rizik. V pořadu Přežít na platformě FocusOn popisuje Jakub Rott ze Speedfly Teamu, jak vypadá moderní létání, kolik stojí vybavení, proč je výška synonymem bezpečí a proč někdy platí, že nejlepším rozhodnutím je nepokračovat.

Moderátor v úvodu naráží na častý omyl, že paraglidisté „skáčou z kopce“. Jakub Rott vysvětluje, že realita je opačná. „Paraglidista se rozbíhá. Padák je rozložený, křídlo je připravené a plynule přechází do letu. Neprobíhá žádný pád,“ říká.

Rozdíl oproti parašutismu je zásadní. Zatímco seskokový padák je konstruován primárně pro bezpečné klesání, paraglidové křídlo je optimalizováno pro klouzání, efektivitu a délku letu. „Řešíme, aby křídlo co nejlépe letělo do dálky při co nejmenším klesání,“ vysvětluje Rott. Jeho osobní rekord činí 7 hodin a 20 minut ve vzduchu.

Aerodynamika a meteorologie jako denní chleba

Létání bez motoru znamená absolutní závislost na podmínkách. „Každý paraglidista se stává malým meteorologem a fyzikem,“ říká Rott. Základní výcvik zahrnuje povinnou výuku aerodynamiky a meteorologie v rozsahu několika hodin, praxe ale pokračuje celý život.

Pilot musí číst oblohu, terén i proudění vzduchu. „Vzduch nevidíte, ale neustále se mění. Jakmile se to naučíte, už se na oblohu nikdy nedíváte stejně,“ popisuje. Rozpoznávání typů oblačnosti, směrů větru a teplotních rozdílů je klíčové pro bezpečnost i výkon.

Termika, stoupáky a ptáci jako navigace

Základními zdroji energie pro let jsou svahový vítr a termika. Termika vzniká nerovnoměrným ohříváním povrchu a vytváří stoupavé proudy, které umožňují nabírat výšku. „Je to podobné bublinám ve vařící vodě, jen ve větším měřítku,“ vysvětluje Rott.

Moderní piloti používají variometry a aplikace, které dokážou rozlišit změnu tlaku už v řádu centimetrů. Přesto zůstává příroda nejlepším ukazatelem. „Nejhezčím indikátorem stoupáku jsou ptáci. Vidí nečistoty ve vzduchu a letí tam, kde se stoupá. My letíme za nimi,“ říká Rott. V Kolumbii takto piloti sledují supy celé hodiny.

Létání po světě jako investice do zkušeností

Paragliding je globální disciplína. Rott létal v celé Evropě, Austrálii, na Novém Zélandu, v Mexiku, Kolumbii i na Kanárských ostrovech. „Vidět svět shora, vodopády, ledovce nebo sopky, je nepopsatelné,“ říká.

Zároveň upozorňuje, že každá lokalita má svá specifika. Investice do cestování podle něj není o zážitcích, ale o sběru zkušeností v různých podmínkách, které se později promítají do bezpečnějšího rozhodování.

Závody, výkon, strategie a extrémní zátěž

Rott se věnuje několika disciplínám, včetně cross country a hike & fly. Zatímco cross country je čistě letová disciplína s tratěmi dlouhými 30 až 150 kilometrů, hike & fly kombinuje horský běh, výstup do terénu a následný let.

Na závodech v Itálii absolvoval během čtyř dnů 190 kilometrů běhu, jeden den uběhl 72 kilometrů a k tomu nastoupal 3 500 výškových metrů s výbavou na zádech. „Když nejsou podmínky, běžíte většinu trasy,“ popisuje.

Kolik váží a stojí svoboda ve vzduchu

Minimalismus je klíčový. Základní závodní výbava váží přibližně 8,5 kilogramu, u bivakových závodů až 11–12 kilogramů. Rozdíl tvoří spacák, jídlo a vybavení na přežití.

Finančně se vstupní investice pohybuje od 40–50 tisíc korun za použitou výbavu. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se v praxi řídí riziko v extrémním létání
2. Kolik stojí vstup do paraglidingu a kde se nejčastěji chybuje
3. Jaké dovednosti rozhodují o bezpečnosti ve vzduchu
4. Proč jsou data, výška a podvědomí důležitější než odvaha
5. Jak poznat moment, kdy je lepší nepokračovat

Úrokové sazby hypoték se v Česku pohybují kolem 4,5 až 5 % a návrat k dvouprocentním úvěrům z posledních let není podle odborníků realistický. V pořadu eMoney na platformě FocusOn vysvětluje Jindřiška Gloslová, hypoteční specialistka, proč současné sazby odpovídají historickému průměru, jak se změnila dostupnost bydlení pro mladé i starší žadatele a proč je dnes důležitější než kdy dřív plánovat hypotéku jako dlouhodobý finanční projekt.

Hypoteční sazby se aktuálně pohybují kolem 4,5 %, přičemž některé banky už nabízejí i mírně nižší hodnoty. Podle Jindřišky Gloslové ale není správné tyto sazby označovat za extrémní.

„Sazba kolem 4,5 až 5 % odpovídá historickému průměru. To, co jsme zažili v době dvouprocentních hypoték, byly spíš anomálie,“ říká. Nízké sazby sice přinesly levnější splátky, ale zároveň vytvořily falešné očekávání, že podobné podmínky budou trvalé.

Podle Gloslové je z makroekonomického hlediska zdravější, když klienti vstupují do úvěru s realistickou sazbou. „Je lepší začít na průměru než zažít šok, když se sazba zvedne z dvou na pět procent,“ dodává.

Proč návrat k extrémně levným hypotékám neočekávat?

Na otázku, zda se nízké sazby mohou vrátit, odpovídá Gloslová spíše skepticky. „Upřímně doufám, že se tyto extrémy opakovat nebudou,“ říká s tím, že levné peníze sice krátkodobě pomáhají, ale dlouhodobě deformují chování trhu i domácností.

Banky podle ní nyní spíše stagnují a v některých případech dokonce mírně zdražily. To naznačuje, že trh si na současné sazby zvyká. „Budeme s nimi muset počítat i do budoucna,“ shrnuje.

Mladí versus starší žadatelé. Kdo má dnes výhodu

Jedním z klíčových témat je dostupnost hypoték pro mladé lidi. Gloslová upozorňuje, že mladí žadatelé do 36 let mají stále výhodu v podobě 90% hypotéky, zatímco starší klienti obvykle dosáhnou maximálně na 80 % hodnoty nemovitosti.

„Mladší žadatelé často nejsou tolik zadlužení a jsou bonitní. Problémem zůstávají vlastní zdroje, zejména při dnešních cenách nemovitostí,“ říká. U starších klientů je podle ní limitující nutnost vložit 20 % vlastních prostředků, což při ceně nemovitosti 5 milionů korun znamená milion korun hotovosti.

Startovací bydlení jako nutnost, ne kompromis

Rostoucí ceny bytů podle Gloslové zvyšují význam startovacího bydlení. Menší byty umožňují mladým lidem vstoupit do vlastního bydlení bez extrémního měsíčního zatížení.

„Hypotéka je dlouhodobý projekt. Klient musí myslet na to, zda založí rodinu, jak se budou vyvíjet jeho příjmy a výdaje,“ říká. Startovací byty podle ní dávají smysl nejen ekonomicky, ale i strategicky.

Zároveň upozorňuje, že menší byty jsou dražší na metr čtvereční, což je patrné zejména v Praze a jejím okolí. Přesto poptávka zůstává silná.

Regiony versus Praha. Dojíždění jako nový standard

Rozhovor se dotýká i otázky regionálního bydlení. Gloslová potvrzuje, že řada klientů je ochotna dojíždět desítky kilometrů, pokud tím získají dostupnější bydlení.

„Je rozdíl jet hodinu vlakem do Prahy nebo hodinu po Praze,“ říká. Někteří klienti podle ní dojíždějí i 70 kilometrů, zejména pokud si tím splní sen o vlastním domě. Rozhodování je ale individuální. Část lidí preferuje bydlení v centru kvůli školám, službám a minimalizaci logistiky kolem rodiny.

Rodina jako klíčový faktor dostupnosti bydlení

Významnou roli dnes hraje rodinná pomoc, zejména formou dodatečné zástavy nemovitosti rodičů. Gloslová potvrzuje, že tento model je čím dál častější.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Proč jsou sazby kolem 4,5 % z dlouhodobého pohledu normální
2. Jak se skutečně liší šance mladých a starších žadatelů na hypotéku
3. Kdy dává smysl startovací bydlení a kdy už ne
4. Jak velké riziko představují refixace po letech levných hypoték
5. Co mohou domácnosti reálně čekat od hypotečního trhu v roce 2026

Marketing dnes čelí tlaku umělé inteligence, krátkodobých klíčových ukazatelů výkonnosti a instantního obsahu. Přesto podle zkušeného marketéra Radima Svobody, který pracoval pro značky jako Samsung, Coca-Cola nebo General Motors, zůstává klíčovým faktorem růstu firem lidská inteligence, intuice a dlouhodobé strategické myšlení. V pořadu Brand Date na platformě FocusOn vysvětluje, proč marketingový ředitel musí sedět na boardu, proč AI zatím nenahradí hluboké značkové myšlení a proč se bez národního brandingu Česko neobejde.

Radim Svoboda pracuje část roku v USA a část v Kostarice. Podle něj nejde o únik, ale o nutnou podmínku jeho práce. „Ke své práci potřebuji přemýšlet. Ve velkých městech, jako je Chicago nebo New York, to v hluku a stresu jednoduše nejde,“ říká.

Podle něj není placen za exekuci kampaní, ale za strategickou hloubku. „Já nejsem kreativec, který kreslí nebo točí. Jsem placený za analýzu, dedukci, kontext a strategické doporučení,“ vysvětluje. Právě tento typ práce podle něj nelze zrychlit ani outsourcovat na technologii.

AI zrychluje, ale nepřemýšlí. Proč generovaný obsah nestačí?

Debata se dotýká příkladu vánoční reklamy Rohlíku, která byla kompletně generovaná umělou inteligencí za rozpočet zhruba 10 000 korun. Svoboda uznává, že tento typ obsahu má své místo. „Krátká, instantní, transakční videa umí počítače velmi dobře,“ říká.

Zároveň však upozorňuje na zásadní limit. „Generované věci nejsou promyšlené, nemají emoce ani intuici. Hloubkový příběh, který ve vás zůstane rok, za deset tisíc korun zatím vzniknout nemůže,“ dodává. Podle něj dnes tvoří až 90 % obsahu právě tento rychlý, taktický formát, což paradoxně zvyšuje hodnotu všeho, co je hlubší a odlišné.

Proč marketéři vydrží jen tři až čtyři roky

Data z odborných konferencí ukazují výrazný rozdíl v délce působení vrcholových manažerů. Zatímco průměrný CEO zůstává ve funkci přibližně sedm let, marketingoví ředitelé často končí už po třech až čtyřech letech.

Svoboda to vysvětluje krátkodobým uvažováním. „Marketéři se nechají strhnout taktikou, krátkodobými KPI a dashboardy. Nemyslí na dlouhodobou hodnotu firmy,“ říká. CEO naopak pracuje s horizontem investorů, výročních zpráv a hodnoty společnosti v čase. Tento rozdíl v perspektivě je podle něj zásadní.

Marketingový ředitel bez místa na boardu ztrácí vliv

Jedním z klíčových témat rozhovoru je role marketingu v řízení firmy. Svoboda je v tomto bodě nekompromisní. „Pokud marketingový ředitel nemá dlouhodobý i krátkodobý plán, je na špatném místě,“ říká.

Zásadní je podle něj účast na boardu. „Kdybych dnes nastupoval do korporátu, řekl bych, že práci vezmu jen tehdy, pokud budu sedět na boardu,“ vysvětluje. Bez přístupu k informacím o investorech, strategii a dlouhodobých cílech se marketing redukuje na exekuci kampaní bez skutečné přidané hodnoty.

Propaganda, marketing a zkušenost z Ruska

Svoboda otevřeně mluví o své zkušenosti z Ruska, kde marketing nebyl skrýván za eufemismy. „Marketing se dříve jmenoval propaganda. V Rusku se to slovo používá dodnes,“ říká.

Podle něj je marketing extrémně silný nástroj, který může legitimizovat i nepravdivé narativy. „Díky konzistentní komunikaci jim prošla spousta věcí. Počátek války byl marketingový příklad,“ konstatuje. Zároveň zdůrazňuje, že s politickým marketingem pracovat nechce, výjimkou je podle něj národní branding.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:

1. Proč marketingový ředitel bez místa na boardu ztrácí strategický vliv
2. Kdy a v čem umělá inteligence zatím selhává v budování značek
3. Jak dlouhodobá značka zvyšuje hodnotu firmy pro investory
4. Proč je národní branding ekonomickým tématem, nikoli jen marketingem
5. Jak mohou české firmy uspět globálně bez obřích rozpočtů

Autonomní drony, které dokážou létat v budovách, podzemí i v naprosté tmě bez GPS signálu, přestávají být laboratorním experimentem. Podle Pavla Petráčka z ČVUT, jednoho z nejvýraznějších českých výzkumníků v oblasti multirobotických systémů, se technologie během několika let přesune z výzkumu do praxe. V rozhovoru v pořadu Inside Tech vysvětluje, jak drony mapují interiéry památek, proč mohou zefektivnit inspekce elektráren, mostů nebo tunelů a kdy se stanou běžným nástrojem záchranářů.

Základní technologickou výzvou je navigace v prostředí, kde není dostupný satelitní signál. Petráček vysvětluje, že drony využívají kombinaci několika typů senzorů. „V robotice pracujeme se senzory podobně jako člověk se smysly. Máme něco jako hmat, zrak a vnitřní rovnováhu,“ popisuje.

Klíčovou roli hrají lidary a dálkoměry, které vysílají neviditelné světlo do prostoru a vytvářejí jeho trojrozměrnou mapu. Tyto senzory fungují na vzdálenosti desítek až stovek metrů a vnímají okolí všesměrově. Data jsou následně kombinována s kamerami a inerciálními měřiči, které snímají pohyb, směr a gravitaci. „Pomocí chytrých algoritmů dokážeme určit, kde dron je, jak rychle se pohybuje a kam směřuje, aniž bychom potřebovali GPS,“ říká Petráček.

Autonomní mapování památek

Jedním z průlomových výsledků výzkumu bylo autonomní mapování interiérů historických památek, které se běžně dokumentují ručně z lešení. „Cílem bylo propojit robotiku s kulturou a vytvořit systém, který zvládne zmapovat velké katedrály bez zásahu člověka,“ vysvětluje Petráček.

Výzkum vyžadoval kooperaci více dronů současně, což by manuální pilotování prakticky znemožnilo. Jeden dron snímal obraz, další zajišťoval specifické nasvícení potřebné pro restaurátorské metody. Výsledkem jsou digitální dvojčata památek a detailní 3D modely, které lze využít při obnově kulturního dědictví i dlouhodobé správě.

Kroměříž a Stará Voda. Létání mezi lustry a v absolutní tmě

Za jednu z nejnáročnějších misí považuje Petráček dokumentaci Sněmovního sálu zámku v Kroměříži, památky UNESCO. „Navigovali jsme autonomní dron mezi velkými skleněnými lustry a fotili dřevěné rámy oken zapuštěné hluboko ve stěnách,“ popisuje. Přestože šlo o ranou fázi vývoje, mise proběhla bez zásahu bezpečnostních systémů.

Ještě složitější byly experimenty v kostele ve Staré Vodě u Libavé, kde dokumentace probíhala v naprosté tmě. Dva drony pracovaly autonomně, jeden snímal a druhý nasvěcoval reliéfy z různých úhlů. „My jsme jen klikli na tlačítko a sledovali pohyb světla ve vzduchu. Pak drony přistály a předaly digitální výstup,“ říká Petráček.

Záchranářství = čas, který rozhoduje o životě

Významný potenciál mají autonomní drony při katastrofách v podzemí, tunelech nebo dolech. „Záchranáři často vstupují do prostoru naslepo, v kouři a bez viditelnosti,“ upozorňuje Petráček. Autonomní systémy mohou prostor nejprve zmapovat, identifikovat osoby v nouzi a předat informace lidem.

Robot je schopen pohybu několik metrů za sekundu, zatímco člověk se musí pohybovat pomalu a opatrně. „Rozhoduje čas a riziko. Cílem je, aby první průzkum provedl stroj, ne člověk,“ říká Petráček. Právě zde vidí největší společenský přínos technologie.

Soutěž DARPA a realita technologií

Český tým se účastnil prestižní soutěže DARPA Subterranean Challenge v USA, kde soupeřil s univerzitami jako MIT, Stanford nebo Caltech. Soutěž trvala dva roky ve čtyřech kolech a simulovala zásahy v podzemí bez znalosti prostředí.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně drony mapují prostor bez GPS signálu
2. Kdy se autonomní systémy dostanou z výzkumu do běžné praxe
3. Proč jsou inspekce infrastruktury ekonomicky nejzajímavější aplikací
4. Jak si česká robotika stojí v konkurenci USA a Číny
5. Jaké investice a změny brzdí rychlejší nasazení autonomních dronů

Extrémní chlad, nedostatek kyslíku a uzavřený prostor pod ledem. Podmínky, ve kterých lidský organismus běžně selhává, jsou pro Davida Vencla pracovním prostředím. V pořadu Přežít na platformě FocusOn vysvětluje světový rekordman v otužování a freedivingu, proč o přežití nerozhodují svaly, ale hlava, jak lze prodloužit dobu přežití v ledové vodě o desítky minut a proč je dnešní společnost méně odolná než generace před námi.

David Vencl patří mezi světovou špičku v extrémním freedivingu v chladných podmínkách. V roce 2021 vytvořil světový rekord, když pod ledem na jeden nádech uplaval 81 metrů mezi dvěma vysekanými otvory. „Uplaval jsem 81 metrů na nádech za minutu a třicet pět sekund,“ popisuje.

Druhý světový rekord přidal v roce 2023, kdy se v plavkách potopil do hloubky 53 metrů pod ledem. „Byl jsem první člověk na světě, který zkombinoval chlad, zadržení dechu a hloubku,“ říká Vencl. V této hloubce už na tělo působí tlak šesti atmosfér, tedy šestinásobek tlaku na hladině.

Pod ledem není na paniku prostor

Potápění pod ledem znamená uzavřené prostředí, ze kterého nelze kdykoliv vystoupat. Podle Vencla je klíčové mít mentálně zvládnutý scénář selhání. „Musíte mít plán B. Nesmí nastat vteřina přemýšlení,“ říká.

Vencl přiznává, že se mu dvakrát stalo, že nemohl najít výstupní otvor. „Zachoval jsem chladnou hlavu a přešel jsem do jiného režimu,“ popisuje situaci z generální zkoušky rekordního ponoru. Právě schopnost automatické reakce bez paniky podle něj odděluje přežití od bezvědomí.

Dýchání a stres. Proč tělo selhává dřív než kyslík

Jedním z klíčových témat rozhovoru je práce s dechem. „Ve stresu se zatnou svaly a omezí se pohyb hrudníku,“ vysvětluje Vencl. Tělo to pak kompenzuje zrychleným dýcháním, což zvyšuje spotřebu kyslíku a stres.

Podle něj lze správným dýcháním a mentální přípravou zásadně ovlivnit výkon. „Když si situaci představíte desetkrát nebo stokrát, mozek ji vyhodnotí jako známou,“ říká. Během covidu, kdy nemohl trénovat v bazénu, si rekordní výkon pouze vizualizoval, přesto byl schopen jej následně fyzicky zvládnout.

Kolik minut rozhoduje o životě?

U netrénovaného člověka ve stresu může být doba přežití v ledové vodě okolo 15 minut. Pokud však zůstane v klidu, může se prodloužit až na 25 minut.

„Když se loď otočí za deset až dvanáct minut, rozdíl mezi panikou a klidem může znamenat život,“ říká Vencl na příkladu jachtařů v polárních oblastech. Klíčovým faktorem není fyzická kondice, ale schopnost udržet nízkou spotřebu energie.

Otužování není extrém, ale řízený stres

Vencl odmítá představu otužování jako bezhlavého hazardu. „Vystupujeme z komfortní zóny do zóny učení, ne do zóny zděšení,“ vysvětluje. Bezpečnost podle něj znamená kontrolovaný vstup i výstup z vody, přítomnost dalších lidí a jasný plán.

Podle Vencla je překvapivé, že zdravý organismus zvládne první kontakt s ledovou vodou řádově v minutách. Typicky dvě až tři, pokud je situace kontrolovaná. „To je start,“ říká Vencl. Podobně jako u silového tréninku není postupné otužování o sekundách, ale o správném nastavení hlavy.

Děti, komfort a ztracená odolnost

Výraznou část rozhovoru věnuje Vencl dětem a výchově. „Děti jsou přirozeně odolnější než dospělí,“ tvrdí. Problémem je podle něj přehnaná ochrana a komfort, který brání rozvoji přirozených reflexů.

Upozorňuje například na ztrátu pohybové automatizace. „Děti dnes často nemají reflexy, které jsme si vybudovali pády,“ říká. To se podle něj projevuje vyšší úrazovostí i nižší fyzickou i psychickou odolností.

Kurzy, knihy a přenos know-how

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně vypadá mentální příprava na ponor pod ledem?
2. Co se děje v těle během prvních minut v ledové vodě?
3. Jak lze prodloužit dobu přežití v extrémním chladu bez tréninku?
4. Proč jsou děti přirozeně odolnější než dospělí?
5. Jaké chyby lidé nejčastěji dělají při otužování a pobytu v zimní přírodě?

Podnikání je běh na dlouhou trať, v němž se počáteční nadšení, práce a odvaha postupně mění v systém, delegování a řízení rizik. V pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn popisuje Marcel Soural, zakladatel a předseda představenstva developerské skupiny Trigema, jak se z malé stavební firmy založené v roce 1994 stala skupina s více než 300 zaměstnanci. V rozhovoru také vysvětluje, proč firmy bez procesů a kompetenčních matic ztrácejí know-how a jak se připravit na generační obměnu tak, aby podnik přežil svého zakladatele.

Trigema nezačínala jako developerská skupina, ale jako malá stavební firma. „V roce 1994 jsme začali opravami plotů na Břevnově,“ vzpomíná Marcel Soural. Zakázky nebyly jisté a prvotním cílem nebyl růst, ale přežití. Stejný přístup charakterizoval celé rané období. Šlo jim o hledání práce, získávání zakázek a budování reputace.

Zlom přišel s prvním developerským projektem v Radotíně v roce 1995, kdy si firma připravila zakázku sama. Tento krok změnil uvažování o byznysu. „Řekli jsme si, že nejsme jen stavební firma, ale developerská společnost s vlastní stavební firmou,“ popisuje Soural. Právě tento posun otevřel cestu k dalším projektům a pozdějšímu růstu.

Od všech rolí k manažerské struktuře

V počátcích zakladatelé zastávali všechny klíčové role zároveň: od mistra a stavbyvedoucího přes rozpočtáře až po šéfa firmy. „Lítali jsme zleva doprava a zpátky,“ říká Soural. Tento model je u malých firem běžný, ale dlouhodobě neudržitelný.

S růstem firmy přišla nutnost budovat manažerský tým. Zakladatel postupně přechází z operativy k řízení lidí, kteří řídí další lidi. „Když má firma dostatečný manažerský tým, můžete se dostat do role stratéga a vizionáře,“ vysvětluje. Současně však zůstává nutná kontrola systému – podobně jako servis stroje, který je potřeba pravidelně seřizovat.

Delegování, procesy a riziko ztráty know-how

Delegování je podle Sourala jednou z nejtěžších částí růstu firmy. Bez jasně definovaných procesů a kompetencí vzniká chaos. „Nejhorší je, když mají všichni všechno v hlavě,“ upozorňuje. Pokud odejdou klíčoví lidé, firma přichází o zásadní know-how.

Řešením jsou směrnice, procesní popisy a kompetenční matice. Ty umožňují jasně rozdělit odpovědnosti a přenášet rozhodování na manažery. Kompetence však znamená i odpovědnost – a ta je podle Sourala často tím nejtěžším aspektem manažerské role.

Manažeři zevnitř, know-how zvenku

Trigema dlouhodobě staví management především z vlastních lidí. „Náš management vždycky vyrostl zevnitř,“ říká Soural. Výhodou je hluboká znalost procesů, kultury a očekávání firmy. Nevýhodou může být situace, kdy je někdo povýšen nad úroveň, kde byl skutečně silný.

S růstem firmy je však nutné přibírat i manažery zvenčí. Ti přinášejí nové know-how a odlišný pohled na řízení. „Je to mix,“ shrnuje Soural – kombinace interní kontinuity a externí inspirace.

Riziko jako součást podnikání

Trigema je známá odvážnými projekty, které s sebou nesou zvýšené riziko. Podle Sourala je klíčové mít kvalitní informace o trhu a schopnost realisticky počítat. „Musíte vědět, co se může stát za tři, pět nebo deset let,“ říká.

Celý rozhovor, který moderuje Jiří Jemelka z JPF Czech, si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se konkrétně mění role zakladatele při růstu firmy z desítek na stovky lidí?
2. Proč je delegování bez procesů jedním z největších rizik rychle rostoucích firem?
3. Jaké chyby podnikatelé nejčastěji dělají při plánování generační obměny?
4. Proč může být svěřenský fond stabilnější než klasické vlastnictví firmy?
5. Jak si udržet odvahu a nadšení i po třiceti letech podnikání?

Občanská společnost v Česku zahrnuje přibližně 115 tisíc organizací, přesto jí podle průzkumů důvěřuje jen zhruba třetina veřejnosti. V pořadu Rušičky na platformě FocusOn mluví dvě výrazné osobnosti české filantropie, Martina Břeňová, ředitelka Nadace Open Society Fund, a podnikatelka Alexandra Kala, o tom, proč je občanský sektor nejen pilířem demokracie, ale také ekonomicky racionálním řešením. Vysvětlují, proč stát díky neziskovým organizacím šetří veřejné finance, proč filantropie není charita, ale investice, a proč právě ženy dnes patří k jejím nejviditelnějším hybatelkám.

Moderátorky Veronika Víchová a Andrea Michalcová v úvodu připomínají výsledky průzkumu: v Česku funguje přibližně 115 000 organizací občanské společnosti, přesto jejich práci důvěřuje pouze asi 33 % obyvatel. Vyšší důvěra je patrná u lidí, kteří mají s neziskovým sektorem osobní zkušenost, a u mladší generace.

Martina Břeňová upozorňuje, že nízká důvěra není nutně odmítnutím sektoru jako takového, ale spíše nepochopením pojmů. „Třetina lidí důvěřuje, třetina nedůvěřuje a třetina nemá názor. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že místní spolek, hasiči nebo sportovní klub jsou součástí občanské společnosti,“ vysvětluje. Problémem je podle ní především nesrozumitelná komunikace role a dopadu těchto organizací.

Ekonomická efektivita: stát financuje jen část nákladů

Jedním z klíčových, ale málo komunikovaných faktů je ekonomická návratnost občanského sektoru. Břeňová upozorňuje, že stát typicky financuje přibližně 37 % nákladů na služby, které neziskové organizace poskytují. Zbytek si sektor zajišťuje ze soukromých zdrojů, darů a zahraničních grantů.

„Pro stát je to ve výsledku levnější. Organizace poskytují odborné služby: sociální péči, paliativu, dobrovolné hasiče, sport a volnočasové aktivity – a stát by je bez občanské společnosti musel financovat v plné výši,“ říká Břeňová. Z ekonomického pohledu jde o model, který snižuje tlak na veřejné rozpočty a zároveň zvyšuje dostupnost služeb.

Proč se podnikatelé zapojují: osobní zkušenost místo anonymních darů

Alexandra Kala popisuje, že její cesta k filantropii začala osobním setkáním s lidmi z neziskového sektoru. „Nikdy to nebyly anonymní peníze. Vždy šlo o konkrétní projekty a lidi, se kterými jsem mohla mluvit a rozuměla jsem tomu, co dělají,“ říká.

Podle ní je osobní vazba klíčem k dlouhodobému zapojení podnikatelů. Filantropie se pak nestává jednorázovým darem, ale partnerstvím. „Hodnota není jen v penězích, ale i v čase, know-how a zapojení zaměstnanců,“ dodává.

Návratnost filantropie: ne v zisku, ale v nižších nákladech státu

Na otázku, co z toho firmy mají, Kala odpovídá přímo: „Tady se nebavíme o návratnosti v byznysovém smyslu. Bavíme se o tom, že pokud občanská společnost nebude fungovat, stát bude muset výpadek nahradit – a zaplatíme to všichni.“

Omezení činnosti neziskových organizací by podle ní vedlo k vyšším výdajům státu, například v sociální oblasti, což by se promítlo do vyšších daní. Filantropie je tak podle Kaly racionální volbou, nikoli idealismem.

Občanská společnost jako stabilizační prvek demokracie

Diskuse se dotýká i politické roviny. Kala upozorňuje, že oslabení neziskového sektoru by nejvíce dopadlo na sociálně slabší skupiny, které by se mohly radikalizovat. „Když lidé ztratí oporu, začnou podporovat nedemokratické politické síly,“ varuje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Proč stát díky neziskovým organizacím fakticky šetří veřejné finance?
2. Jaké jsou konkrétní ekonomické dopady oslabení občanské společnosti?
3. V čem je česká filantropie silnější než v Polsku nebo Maďarsku?
4. Jak mohou firmy zapojit zaměstnance jinak než finančním darem?
5. Jaké strategie pomáhají budovat dlouhodobou odolnost filantropů?

Evropské nařízení MDR zásadně změnilo přístup ke klinickému hodnocení zdravotnických prostředků. To, co bylo dříve často vnímáno jako formální dokument „do šanonu“, se dnes stává nepřetržitým procesem, který může rozhodovat nejen o certifikaci výrobku, ale i o jeho obchodním úspěchu. Konzultant společnosti Porta Medica Aleš Martinovský v rozhovoru pro pořad Audit vysvětluje, proč klinická data nabývají na významu, jaké chyby výrobci nejčastěji dělají a proč se investice do klinického hodnocení může vrátit i mimo regulaci.

Klinické hodnocení je dnes jedním z nejdůležitějších prvků technické dokumentace zdravotnického prostředku. Podle Aleše Martinovského nejde o formální přílohu, ale o finální potvrzení bezpečnosti a účinnosti výrobku v reálné klinické praxi. „Klinické hodnocení je poslední a zároveň nejkritičtější prvek technické dokumentace, protože potvrzuje bezpečnost a účinnost zdravotnického prostředku při skutečném použití na pacientech,“ vysvětluje.

Z regulatorního hlediska jde o povinnost vyplývající přímo z evropského nařízení MDR (EU 2017/745), konkrétně z článku 61. Bez klinického hodnocení není možné zdravotnický prostředek uvést na trh. Smyslem však není jen splnění legislativy, ale také prokázání toho, že přínosy výrobku převažují nad jeho riziky. Jinými slovy: že výrobek pacientovi skutečně pomáhá a zároveň jej neohrožuje.

Zlom přinesl MDR a dokument MEDDEV 2.7/1 rev. 4

Ačkoli klinické hodnocení existovalo už před MDR, zásadní změnu přinesl důraz na strukturu, kvalitu dat a kontinuitu celého procesu. Přelomovým dokumentem byl doporučující materiál MEDDEV 2.7/1 revize 4, který klinickému hodnocení dal jasnou metodickou kostru. Do té doby se výrobci často opírali o velmi stručné a formálně slabé dokumenty.

Další zásadní změnou je nepřetržitost klinického hodnocení. „Dříve se klinické hodnocení často chápalo jako dokument, který se založí do šanonu a čtyři roky se na něj nesáhne. Dnes jde o kontinuální proces, který se musí pravidelně aktualizovat,“ říká Martinovský. Klíčovou roli v tom hraje post-market clinical follow-up (PMCF), tedy sběr klinických dat po uvedení výrobku na trh.

Ekvivalence versus vlastní klinická data: kde naráží většina výrobců

Jedním z největších praktických problémů je otázka, zda lze klinické hodnocení postavit na tzv. ekvivalenci, tedy na datech z obdobného zdravotnického prostředku. MDR v tomto směru výrazně zpřísnilo požadavky. Výrobci musí prokázat technickou, biologickou i klinickou rovnocennost, což je v praxi často velmi obtížné.

U inovativních prostředků je podle Martinovského klinická zkouška nutností přibližně v 95 % případů. „Daň za inovativnost je téměř vždy nutnost získat vlastní klinická data,“ konstatuje. Výjimky existují, například u některých softwarových řešení, kde lze klinické hodnocení postavit na jiných než klinických údajích, například na databázích snímků nebo validačních studiích.

Čas, náklady a realita klinických zkoušek

Klinická zkouška představuje pro výrobce výraznou časovou i finanční zátěž. Příprava dokumentace a povolení může trvat zhruba šest měsíců, samotná studie další měsíce až rok, v závislosti na délce sledování pacientů a typu sledovaných koncových bodů. V součtu se tak vstup na trh může posunout o 12 měsíců i více.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte:

1. Jak konkrétně notifikované osoby hodnotí kvalitu klinických dat a kde nejčastěji nacházejí neshody?
2. V jakých případech lze skutečně obejít klinickou zkoušku a kde je to jen iluze výrobců?
3. Proč jsou softwarové zdravotnické prostředky z hlediska PMCF zásadně odlišné od „klasických“ výrobků?
4. Jaké jsou typické chyby startupů, které vstupují do regulovaného světa zdravotnických prostředků poprvé?
5. Jak může klinické hodnocení přímo ovlivnit obchodní úspěch výrobku po jeho uvedení na trh?

Čínské automobilky vstupují na evropský trh s technologickým náskokem, agresivní cenovou politikou a nebývalou rychlostí inovací. Přesto v Česku stále narážejí na nedůvěru zákazníků, slabou infrastrukturu a nově i na vysoká dovozní cla. V pořadu Elektrodrive na platformě FocusOn diskutují Jiří Böhm (FocusOn) a Honza Dedek (AAA Auto) s obchodníkem a dovozcem čínských vozů Tiefengem Shanem, proč se elektromobily v Česku drží jen na pětiprocentním podílu, jak cla ve výši až 45 % mění ekonomiku dovozu a které čínské značky mají reálnou šanci uspět.

Tiefeng Shan žije v Česku od svých sedmi let a dlouhodobě se zajímá o automobily, původně především evropské. Zlom přišel během pandemie covidu, kdy strávil více než deset měsíců v Číně. „Byla to doba, kdy jsem měl možnost vidět obrovský nárůst nových čínských značek a modelů, které prakticky vyrostly z ničeho,“ popisuje.

Právě tato zkušenost se stala impulzem ke vstupu do byznysu. Shan si uvědomil, že čínský automobilový trh prošel během několika let technologickým skokem, který v Evropě zatím nemá obdoby. Z pohledu importéra šlo o příležitost nabídnout českým zákazníkům širší výběr, než na jaký byli dosud zvyklí.

Skeptické Česko a realita elektromobility

Český trh patří v rámci Evropy k nejvíce zdrženlivým vůči elektromobilitě. Podle Shana je to dané kombinací několika faktorů. „Nabíjecí infrastruktura, dojezd a vysoká pořizovací cena jsou stále výraznými bariérami,“ říká.

Důsledkem je nízký podíl elektromobilů na trhu. „V současnosti se pohybujeme zhruba kolem pěti procent prodejů elektromobilů oproti ostatním motorizacím,“ konstatuje Shan s tím, že jde sice o zlepšení oproti minulým rokům, ale stále o velmi nízké číslo. Tento stav se promítá do prodejů všech značek bez ohledu na původ, včetně těch čínských.

Obavy ze sběru dat: mýtus, nebo reálné riziko?

Jedním z častých argumentů proti čínským vozům jsou obavy ze sběru a zneužití osobních dat. Shan tyto obavy chápe, ale považuje je spíše za teoretické. „Není nikde prokázáno, že by k takovému zneužívání skutečně docházelo,“ uvádí.

Zároveň upozorňuje, že sběr dat je běžnou praxí napříč celým automobilovým i technologickým průmyslem. „Ať jde o evropské, americké nebo čínské výrobce, data se sbírají vždy. Rozdíl je v regulaci,“ říká. Čínské automobilky, které oficiálně prodávají v Evropě, musí podle něj ukládat data na evropských serverech a nesmějí je přenášet mimo EU.

Kdo ovládne český trh? 

Na otázku, která čínská značka má v Česku největší šanci uspět, Shan odpovídá opatrně. Rozhodující podle něj není technologie, ale struktura trhu. „Čistě elektrické značky mají v Česku nevýhodu,“ vysvětluje.

Výhodu naopak mají výrobci, kteří stále nabízejí spalovací motory nebo plug-in hybridy. „Značky jako MG nebo Omoda mají v krátkodobém horizontu lepší pozici,“ říká. Čistě elektrické automobilky podle něj narážejí nejen na infrastrukturu, ale i na cenovou citlivost českých zákazníků.

Technologie vs. infrastruktura

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:

1. Proč jsou cla na čínské elektromobily podle dovozců kontraproduktivní?
2. Jaké technologie z Číny se do Evropy vůbec nedostanou kvůli infrastruktuře?
3. Které čínské značky mají reálnou šanci přežít globální konsolidaci trhu?
4. Jak se liší obchodní strategie čínských a evropských automobilek?
5. Kdy se čínská auta stanou v Česku běžnou součástí provozu?