Roční náklady na provoz budov ve veřejném sektoru dosahují v Česku 30 až 40 miliard korun — a to ještě před geopolitickou krizí, která opět zdvihla ceny plynu i elektřiny. Řešení existuje: jmenuje se EPC, Energy Performance Contracting, a v Břeclavě ho vyzkoušeli hned třikrát, u tří na sobě nezávislých zadavatelů. Radek Vrána, generální ředitel Amper Savings, a Václav Mikulica, náměstek nemocnice Břeclav, v podcastu Amper Jana Palaščáka vysvětlují, jak se spotřeba plynu v nemocnici snížila na polovinu bez jediného metrů čtverečního zateplení, proč je EPC v první řadě služba a nikoliv zboží — a co čeká projekty v době dotační nejistoty.

Břeclav: hlavní město energetických úspor

Málokteré město v Česku může říct, že na svém území realizovalo projekty garantovaných energetických úspor ve třech odlišných typech subjektů naráz. Břeclav to říct může. Jako první přišel Gumotex — tradiční výrobce gumových výrobků, jehož EPC projekt odstartoval v roce 2014 a jehož energetiku Amper Savings provozuje dodnes, nepřetržitě, 24 hodin denně. Jako druhý nastoupil Jihomoravský kraj, pro nějž se nemocnice Břeclav stala pilotním EPC projektem. A jako třetí přišlo město samotné, které si všimlo, že metoda funguje i pro komunální budovy.

„Podařil se nám takový krásný trojboj a myslím si, že to dosvědčuje, že EPC lze uplatnit v průmyslu, ve zdravotnictví i v municipalitě. V jiném městě bych to asi nenašel,“ říká Vrána.

Mikulica přidává kontext: nemocnice Břeclav zahájila provoz v roce 1992, výstavba přitom probíhala od roku 1989. Na první pohled jde o jednu z nejmladších nemocnic v kraji — v praxi to ale znamená, že první generace technologického vybavení stárla spolu s nemocnicí a do roku 2015 dospěla na technický limit.

Kotelna z roku 1990 a otázka: co dál?

Impulzem pro první EPC projekt nebyla ambice ušetřit — byl to technický stav. Kotelna postavená v roce 1990 přestala být bezpečnou a provozuschopnou základnou pro nemocnici, jež jede non-stop. Kraj stál před otázkou: kdo to zaplatí, kdo to provede a za jak dlouho.

„Nás k tomu donutily okolnosti. Kotelna z roku 1990 — a v roce 2015 tomu odpovídal i její technický stav. Tehdejší hospodářsko-technický náměstek přesvědčil vedení kraje, že EPC dává smysl, vybrala se poradní firma a začalo se definovat, co všechno do projektu zařadit. A položek bylo překvapivě hodně,“ popisuje Mikulica.

Nemocnice Jihomoravského kraje je příspěvková organizace — každé investiční rozhodnutí musí projít schválením kraje, každý výběr dodavatele podléhá zadávacímu řízení. A ještě jedna specifičnost: zatímco soukromé firmy pracují s cenami bez DPH, příspěvkové organizace počítají vždy s daní. Strop zakázky ve výši 200 milionů korun proto skutečně znamená 200 milionů — nikoliv o 20 procent méně.

EPC není zboží, je to služba

Než se dostaneme k číslům, je důležité pochopit, co EPC vlastně je. Zkratka stojí za pojmem Energy Performance Contracting — investice splácené z garantovaných úspor. Investor, v tomto případě nemocnice, neplatí nic předem: veškeré stavební práce, technologie i jejich provoz hradí dodavatel, který je postupně refunduje z prokázaných úspor na energiích.

Celý rozhovor s Radkem Vránou a Václavem Mikulicou si poslechněte v podcastu Amper Jana Palaščáka na FocusOn.cz. V epizodě se dozvíte mimo jiné:

• Jak fungoval EPC projekt v Gumotexu — výrobním závodě s non-stop provozem — a kde se tam podařilo využít odpadní teplo a spodní vodu
• Jak Amper Savings stíhal výměnu osvětlení na zimním stadionu v Břeclavě tak, aby byl hotov před příjezdem světových týmů juniorského hokejového turnaje
• Proč stát po příspěvkových organizacích vybírá DPH z investic do energetických úspor — a co to v praxi znamená pro výši zakázky
• Jak se budou EPC projekty ve veřejném sektoru financovat, pokud zelená úspora přejde z dotační na úvěrovou podobu
• Proč Vrána nedoporučuje odkládat projekt na lepší časy — a co o salámové metodě říká studie ministerstva financí

Před lety firmy brzdil tisk, šanony a zdlouhavé předávání papírových smluv. Dnes chtějí mít vše vyřízené během několika minut. Elektronický podpis se tak z technologické novinky proměnil v běžný nástroj, který firmám šetří čas, peníze i administrativu. Petr Dolejší ze společnosti SEFIRA v pořadu Echo digitalizace na platformě FocusOn popisuje, proč digitalizaci výrazně urychlila pandemie, jak bankovní identita změnila přístup lidí k online podepisování a proč jsou dnes elektronické procesy pro firmy levnější, rychlejší a méně chybové.

Petr Dolejší se ke kryptografii a elektronickým podpisům dostal už během studií v druhé polovině devadesátých let. Tehdy se podle něj technologie začaly posouvat od čistě akademických experimentů k reálnému zpracování a bezpečné výměně dat.

,,Kryptografie je nástroj, jak bezpečně schovat informaci nebo naopak prokázat, že jsem něco udělal já. A právě na tom elektronický podpis stojí,'' vysvětlil Dolejší. První velký projekt společnosti souvisel s digitalizací komunikace mezi pojišťovnami a Českou kanceláří pojistitelů v době nástupu povinného ručení. Systém měl umožnit bezpečný přenos velkých objemů dat o milionech vozidel a škodních událostech mezi jednotlivými institucemi.

Podle Dolejšího šlo na přelomu tisíciletí o technologicky náročný projekt, protože elektronická výměna dat v takovém rozsahu tehdy nebyla běžná. Přenosy se navíc musely zabezpečit pomocí kryptografie a šifrovaných kanálů.

Česko bylo mezi průkopníky

Česká republika patřila mezi první státy na světě, které přijaly zákon o elektronickém podpisu. Dolejší připomněl, že Česko bylo podle něj dokonce třetí zemí na světě s podobnou legislativou. Přesto se elektronické podepisování dokumentů začalo ve větším měřítku prosazovat až s nástupem datových schránek v roce 2009.

Právě datové schránky podle něj přinesly první masivní kontakt běžných lidí s elektronickými dokumenty. Lidé najednou potřebovali elektronicky komunikovat se stavebními úřady nebo jinými institucemi veřejné správy.

Významným milníkem pak bylo evropské nařízení eIDAS, které bylo schváleno v roce 2014 a postupně začalo platit od roku 2016. To zásadně změnilo právní postavení elektronických dokumentů v celé Evropské unii.

,,Nařízení eIDAS zrovnoprávnilo elektronický a papírový dokument. Pokud je dokument správně podepsaný a splňuje právní náležitosti, úřad ho nemůže odmítnout,'' uvedl Dolejší.

Největší překážkou nebyla technologie, ale lidé

Přestože technologie byly podle Dolejšího schopné fungovat už dávno, největší bariérou zůstávala nedůvěra uživatelů a firem. Lidé podle něj často nerozuměli tomu, jak elektronický podpis funguje, a nechtěli měnit své zavedené návyky.

Další problém představovala komplikovanost prvních řešení. Certifikáty mají omezenou platnost a uživatelé je museli pravidelně obnovovat nebo navíc pracovat s externími médii.

,,Lidé proto museli něco aktivně udělat, něco změnit a naučit se nový způsob práce. A právě to byla největší překážka,'' popsal Dolejší. Výrazně skeptická byla podle něj také právní oddělení firem. ,,Právníci rozhodně nebyli velkými propagátory elektronických podpisů,'' poznamenal.

Bankovní identita změnila pravidla hry

Zásadní změnu přineslo až zjednodušení celého procesu. Velkou roli v soukromoprávní sféře sehrála bankovní identita, díky které už uživatelé nemusí řešit technické detaily, certifikáty ani správu klíčů.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Dozvíte se například: 

1. Jak konkrétně funguje kryptografie na pozadí elektronického podpisu?
2. Proč byly první elektronické podpisy pro běžné uživatele tak komplikované?
3. Jaké problémy řešily pojišťovny při digitalizaci milionů dat o vozidlech?
4. Jak covid změnil přístup firem k elektronickému podepisování dokumentů?
5. Proč podle Petra Dolejšího právníci dlouhodobě brzdili rozvoj digitalizace?

Al Capone je nejznámějším mafiánem americké historie. Lucky Luciano je ale tím největším — a to je zásadní rozdíl. Tak to vidí Jan Nápravník, nadšený badatel a znalec italsko-americké mafie a host podcastu Wiseguy, ve druhé epizodě věnované muži, který na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století změnil organizovaný zločin natrvalo. Ze sicilského imigranta bez vzdělání se stal architekt systému, který přežil jeho samého i všechny jeho nástupce. Příběh člověka, jenž si říkal Charlie, posléze díky štěstěně Lucky.

Charlie, který se stal Luckym

Salvatore Lucania se narodil na Sicílii a do Ameriky dorazil jako devítiletý chlapec. Zanedlouho se z něj stal Charlie Luciano — americké jméno, americký styl, americké ambice. A pak Lucky. Přezdívku šťastný si vysloužil víckrát než jednou: při přepadeních mafiánských rivalů ho nechali ležet jako mrtvého, ale on vždy přežil. Jizvy na obličeji byly viditelným dokladem toho, co přestál.

„Byl rváč s vizí a se strategickým uvažováním,“ shrnuje Jan Nápravník jeho osobnost do jedné věty.

Ve čtrnácti letech ho vyhodili ze školy — předtím si ale stihl vybudovat první byznys. Spolužákům nabízel ochranu: deset centů týdně, jinak výprask. Mezi jeho klienty byl i Meyer Lansky, chlapec, který se s ním přes všechny rány a roky stal celoživotním partnerem a přítelem. Lucianovo zázemí bylo typické pro tehdejší italskou přistěhovaleckou čtvrť: chudá rodina, Little Italy, ulice. Brzy se připletl do slavného Five Points Gangu, kde se potkal například s Johnnym Torriem a mladým Al Caponem — a začala jeho skutečná kariéra.

Prohibice: trampolína, která mafii vystřelila

Rok 1920 přinesl prohibici a s ní zlatou éru organizovaného zločinu. Alkohol byl zakázán, ale lidé pili dál. New York byl velkým přístavem, námořníků bylo v ulicích plno a poptávka po nelegálním alkoholu převyšovala cokoliv, co trh znal předtím. Luciano a jeho síť — postavená na kontaktech napříč etniky a rasami, nikoliv jen na sicilských vazbách — dokázala zásobovat celé město.

„Prohibice byla trampolína, která mafii vystřelila nahoru a ještě jim naplnila kapsy penězi. Díky penězům si pak upevňovali pozici — a to nejen v podsvětí, ale v politice a byznysu.“ říká Nápravník.

Stovky milionů dolarů v dnešní hodnotě — to byl objem tehdejšího podnikání. Peníze šly do legálních byznysů a do kapes politiků. Luciano chápal, že skutečná moc neznamená jen umět střílet, ale umět si koupit klid. Prohibice skončila v roce 1933. Mafie ne.

Castellamarská válka a dva odchody na záchod

Koncem dvacátých let ovládali newyorské podsvětí dva mocní bossové. Joe Masseria kontroloval část Manhattanu: klobouk, doutník, stará škola — Sicilián se baví jen se Siciliánem. Na druhém břehu, v Brooklynu, stál Salvatore Maranzano, čerstvě připlulý ze Sicílie, odeslaný tam, aby upevnil vztahy v místní mafii. Mezi oběma tábory doutnalo napětí, střídaly se přestřelky a vraždy. Přibližně sto až dvě stě členů každé strany. Stovky přidružených. Castellamarská válka, pojmenovaná podle sicilského přístavu, odkud Maranzano pocházel, si vyžádala životy stovek lidí.

Celý rozhovor si můžete pustit jako podcast nebo video, kde se dozvíte: 

• Jak vznikla každá z pěti rodin, kteří byli jejich zakladatelé a jak se v čase proměňovaly
• Proč rodina Colombo (původně Profaci) měla vždy nejméně členů — a přesto dělala největší problémy
• Jak se z rodiny Mangano přes Anastasii stala Gambino family — a co s ní udělal John Gotti
• Proč byla rodina Lucchese (Gagliano) nejstabilnější — a co se stalo na začátku devadesátých let
• Co dělal Joe Bonanno v době, kdy byl klan Bonanno vyloučen z Komise po případu Donnie Brasco — a jak se vrátil

Přes 55 % českých dětí ve věku 13–17 let zažilo online nadávky a urážky. Třetina šíření ponižujících fotek. A každé desáté dítě ve věku 11–14 let vykazuje příznaky závislosti na digitálních médiích. Přesto české děti ke svým prvním telefonům přicházejí dříve a jejich rodiče jsou k digitálním rizikům benevolentnější než rodičovská populace v západní Evropě. Výzkumnice nových médií Michaela Slussareff a mediální kouč a tvůrce obsahu David Vaníček se v podcastu Rušičky shodli na jednom: problém není v technologii samotné, ale v tom, že ji děti dostávají do rukou dřív, než jim někdo vysvětlí, co to obnáší. A zákaz sám o sobě to nevyřeší.

Digitální džungle: vyrůstáme v ní, ale neznáme ji

Česká republika má ve srovnání se západoevropskými zeměmi horší ukazatele v oblasti dětské online bezpečnosti. Děti se setkávají s pornografií v nižším věku a ve větším množství, rodiče jsou k digitálním rizikům tolerantnější a edukace v oblasti digitálního rodičovství systematicky chybí. Michaela Slussareff, výzkumnice nových médií a zakladatelka Slowtech Institute, přirovnává dnešní online prostředí k džungli.

„Ta digitální džungle tak vyrostla okolo nás během našeho života a my bychom měli být průvodci svých dětí — ale neumíme to, protože jsme v ní sami nevyrůstali,“ říká Slussareff.

Podobně situaci vidí David Vaníček, bývalý televizní reportér a jeden z tvůrců obsahu zaměřeného na rodičovství. Podle něj je klíčový problém právě v tom, že generace dnešních rodičů ve věku 30–40 let vyrůstala v době, kdy digitální tlak byl jen zlomkem toho současného.

„Alkohol s námi vyrůstal, drogy se okolo nás pohybovaly, dostávali jsme preventivní programy ve školách. Ale tohle vzdělání k digitálním technologiím jednoduše nemáme. A zároveň se nám automaticky nerozsvítí alarm stejně jako u alkoholu — přitom jde o stejný typ závislosti,“ říká Vaníček.

Společensky je přitom zcela nepřijatelné, aby desetileté dítě šlo do obchodu pro cigarety. Že si ale prostřednictvím telefonu sáhne na jiný typ závislosti — a rodič to mávnutím ruky přejde — to se stále považuje za normu.

Dívky, chlapci a různá rizika stejného prostoru

Digitální prostředí nepůsobí na všechny děti stejně. Výzkumy opakovaně ukazují, že dívky jsou v době dospívání ohroženy především důsledky srovnávání se s ostatními — konzumují obsah o dokonalých tělech a make-upech a jsou vystaveny sociálním tlakům, které mohou vést ke snížené sebedůvěře nebo poruchám příjmu potravy.

„Kluci jsou zase mnohem více atakovaní politickým a radikalizačním obsahem na sociálních sítích a výrazněji upadají do závislosti na videohrách. Pornografie pak má dost podobné dopady bez ohledu na pohlaví, i když i tam existují rizikové skupiny,“ vysvětluje Slussareff.

Specificky ohrožené jsou podle ní také děti s ADHD nebo na autistickém spektru, u nichž je riziko digitální závislosti výrazně vyšší. Právě pro tyto skupiny by měla existovat cílená preventivní opatření — v praxi ale zatím chybí.

Veronika Víchová, jedna z moderátorek podcastu, upozorňuje, že téma dětí v online prostoru přesáhlo rámec rodinné výchovy: Bezpečnostní informační služba (BIS) poprvé zařadila online radikalizaci dětí jako samostatnou kapitolu své výroční zprávy. Příklad toho, jak rychle algoritmus eskaluje, popsal Vaníček:

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Rušičky na FocusOn.cz nebo na YouTube a Spotify. V epizodě zaznělo ještě:

• Proč Slussareff spolupracuje s pediatry — a jak mohou být první linií prevence dříve, než dítě dostane telefon do ruky
• Co říká studie MUNI o zákazech telefonů ve školách a proč jsou výsledky překvapivě nejednoznačné
• Jak Vaníček jako rodič řeší situaci, kdy kamarádky jeho dcer mají WhatsApp — a jaký má připravený plán B, kdyby tlak byl neúnosný
• Proč mohou populistické politické systémy profitovat z regulační džungle v online prostoru — a jakou roli v tom hrají algoritmy
• Jak Slussareff pracuje se svými americkými studenty na tématu nudy — a proč je 20 minut bez telefonu pro ně větší výzva než cokoliv jiného

Metabolické onemocnění jater spojené s metabolickou dysfunkcí – zkráceně MASLD – postihuje přibližně třetinu dospělé české populace. Přitom si to většina z nás vůbec neuvědomuje: nemoc se dlouho nijak neprojevuje a čeká, až bude pozdě. Jiří Slíva, přednosta Ústavu farmakologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, v rozhovoru pro FocusOn vysvětluje, proč jsou játra tak zákeřná, co je k jejich onemocnění dožene a proč nás jarní detox nezachrání.

Tichý nepřítel jménem ztučnění jater

Játra patří mezi nejdůležitější orgány v těle. Jenže právě proto, že zastávají desítky funkcí najednou, jsou také náchylná k celé řadě onemocnění. Mezi těmi, která dnes odborníky nejvíce znepokojují, vyčnívá MASLD – metabolické onemocnění jater. Podle nejnovějších průzkumů jím trpí zhruba třetina dospělé populace; slovenský projekt Sirius naznačuje, že reálné číslo může být blíže čtyřiceti procentům.

Záludnost tohoto onemocnění spočívá v jeho tichosti. Dokud játra alespoň základně fungují, člověk zpravidla nic zvláštního nepocítí. „Mohou se objevit nespecifické příznaky jako únava nebo horší koncentrace – ale to má má příčin. Jarní únava, nedostatek železa, prodělané infekce... V počátečních fázích je to zákeřný nepřítel, který o sobě nedává vědět,“ říká Slíva. Teprve v pozdějších stadiích, kdy se v pravém podžebří začíná rozvíjet zánět, přichází první varování – jenže tehdy je léčba podstatně náročnější.

Obezita, cukrovka a játra: trojúhelník, který nechcete

Jednou z hlavních příčin MASLD je obezita – a ta se v Česku i ve světě šíří alarmujícím tempem. Přibližně polovina dospělé české populace má nadváhu nebo obezitu. Kombinace obezity a diabetu 2. typu pak riziko jaterního onemocnění násobí: zatímco u člověka bez cukrovky se MASLD vyskytuje ve dvaceti až třiceti procentech případů, u diabetika 2. typu je to až šedesát procent.

Slíva hovoří o provázaném systému civilizačních chorob: „Obezita, cukrovka a jaterní onemocnění se navzájem živí a posilují. Hovoří se o diabezitě, o kardiabetesu – jsou to všechno tváře téhož problému.“ K tomu přidává znepokojivý globální trend: poprvé v historii je na světě více dětí s nadváhou nebo obezitou než dětí trpících podvýživou. Ještě v devadesátých letech byl poměr opačný. A s dětskou obezitou přicházejí i jaterní diagnózy tam, kde bychom je dříve nečekali.

Alkohol: jed v každé dávce

Ztučnění jater způsobené alkoholem je sice odlišná diagnóza od MASLD, ale výsledek je stejný – játra to odnáší. A Česká republika si v konzumaci alkoholu nezadá se světovou špičkou. „Na hlavu a rok připadá dvanáct až čtrnáct litrů čistého alkoholu – a to číslo zahrnuje i kojence, děti, těhotné ženy a seniory v léčebnách. Půl litru dvanáctistupňového piva obsahuje pětadvacet mililitrů čistého alkoholu. Snadno si to přepočítejte na svůj týden,“ připomíná Slíva. Alkohol je přitom podle něj jedem v jakékoliv dávce – to dnes odborníci považují za dostatečně ověřený fakt.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast.

• Proč jsou MASLD a obezita největší hrozbou pro jaterní zdraví a jak tato čísla vypadají v Česku.
• Jakým způsobem obezita, cukrovka a jaterní onemocnění tvoří provázaný systém a co to znamená pro léčbu.
• Co se skutečně skrývá za pojmem detox a proč jsou játra svým vlastním filtrem, který žádný čaj nedokáže nahradit.
• Jak na játra působí alkohol a proč jsou čísla jeho spotřeby v České republice tak alarmující.
• Kdy a jak často chodit na preventivní prohlídky – a proč je čekání na příznaky ta nejhorší strategie.

Projekt Vlny vstupoval na trh s velkou ambicí vybudovat prémiovou audio platformu, za kterou si lidé rádi zaplatí. Jenže už po několika měsících přišlo vystřízlivění. Zakladatelé rychle zjistili, že český trh na podobný model zatím není připravený. Místo boje o předplatitele proto otočili strategii a začali budovat platformu postavenou na obsahu pro značky a firmy. V pořadu Brand Date na platformě FocusOn Martin Kermes a Martin Jedlička popisují, proč původní model nefungoval a jakou novou vizi pro projekt Vlny dnes mají.

Když mediální projekt Vlny vstupoval na trh, jeho ambice byla jasná: vybudovat platformu, která by fungovala podobně jako streamovací služby. Uživatel by platil za obsah a získával přístup k exkluzivním podcastům a formátům.

Realita českého trhu se ale ukázala velmi rychle. „Předplatné v České republice není úplně populární. Aby si za obsah mohl někdo říkat o peníze, musí být stoprocentní,“ popisuje jeden z ředitelů projektu Martin Jedlička.

K tomu se přidává strukturální problém v podobě přebytku obsahu. Podcasty dnes vznikají ve velkém množství a uživatel si vybírá velmi selektivně. „Podcastů je extrémní množství a loajalita předplatitelů je extrémně nízká,“ doplňuje Martin Kermes. Výsledkem bylo strategické rozhodnutí, protože původní model nedával ekonomický smysl. „Vyhodnotili jsme, že koncept nestojí na dobrém byznysovém základu,“ říká Kermes.

Obsah zdarma jako investice

Místo monetizace obsahu se projekt Vlny rozhodl pro opačný směr. Majitelé nechali obsah zdarma a rozhodli se soustředit na budování značky. Tento krok má jasnou logiku. V prostředí přesyceném obsahem je nejdůležitější získat pozornost. „Všechny podcasty jsme uvolnili zdarma, protože potřebujeme říct publiku: jsme tady,“ dodávají.

Jde o klasickou strategii „growth first, monetization later“. Platforma nejprve buduje publikum a až následně hledá způsoby, jak ho monetizovat. To ale neznamená definitivní konec paywallu. Ten se má vrátit u vybraných formátů. „Předplatné bude jen u speciálních a prémiových obsahů,“ potvrzuje Kermes.

Na stejném principu vyrostl před 5 lety web FocusOn.cz, který má všechny pořady pro diváky zdarma a je monetizován prostřednictvím firemních partnerů, kteří mají na platformě vlastní pořad. „FocusOn se stará o veškerou produkci, editorskou činnost, obsah a publikaci. Partner pořadu pak dodává odbornost,“ říká k modelu multimediální platformy FocusOn.cz Jiří Böhm, šéfredaktor. 

Peníze neleží u uživatelů, ale u firem

Zásadní posun ale nastal v samotném chápání celého byznys modelu. Vlny dnes nestaví příjmy na předplatitelích, ale na firmách. Jak říká Martin Kermes: „Peníze leží na účtech našich současných nebo budoucích klientů, kteří hledají strategii a prostor, ve kterém se mohou dobře odprezentovat.“

V praxi to znamená, že značky si u Vln nekupují klasickou reklamu, ale vlastní obsah. Platforma pro ně vytváří podcasty, články nebo celé série, které řeší témata blízká jejich byznysu a zároveň přinášejí hodnotu publiku.

Právě v tom spočívá rozdíl oproti tradiční reklamě_. „Klasická reklama nefunguje, máme vůči ní slepotu až alergii,“_ zaznívá v rozhovoru.

Média na míru

Nový model se opírá o tvorbu obsahu na míru. Firmy už nechtějí jen reklamní prostor, ale vlastní mediální platformu. Typickým příkladem je developer, který místo tiskových zpráv dostane vlastní pořad.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Proč konkrétně nefunguje předplatné na českém trhu a jaké chyby v něm média dělají?
2. Jak vypadá proces tvorby obsahu na míru pro klienty? Jaké konkrétní projekty Vlny připravují a jak na nich vydělají?
3. Jak chtějí využít umělou inteligenci v médiích a co to změní pro uživatele?
4. Jak se mění role médií a proč se z nich stávají platformy pro značky místo klasických vydavatelů?

Evropský finanční trh je podle Jiřího Patáka, zakladatele konceptu NUDA, rozbitý na desítky izolovaných ostrovů. Zatímco americké technologické giganty mají infrastrukturu, která sahá přes celý kontinent, v Evropě se každá fintech firma musí trubky pro přenos dat a financí stavět znovu od začátku — na každém trhu zvlášť. NUDA chce být ropovod, který to změní. S týmem 60 lidí, fundraisingem 10 milionů eur a technologiemi pokrývajícími přes 80 % českého trhu míří Paták na celou Evropu — a nechce čekat roky. Slibuje týdny.

Evropa jako roztříštěný kontinent

Jiří Paták není typ podnikatele, který by přeháněl. Za sebou má Chytrého Honzu — jeden z prvních českých finančních srovnávačů, z nějž exitoval v roce 2012 — a šest let práce na Patron Go, fintech platformě s půl milionem zákazníků v Česku a na Slovensku. A právě při budování Patrona narazil na to, co ho přivedlo ke vzniku NUDA.

„Pokaždé, když jsme chtěli vstoupit na nový trh, museli jsme si tu infrastrukturu stavět sami, protože neexistovala. To nám trvalo strašně dlouho. Tak jsme si řekli: když ji stavíme pro sebe, pojďme ji nabídnout celému trhu.“ vysvětluje Paták.

NUDA — název vychází z italského spojení La Verita Nuda, tedy čistá pravda, ale lze jej číst i jako zkratku new data — je infrastrukturní platforma, která propojuje banky, pojišťovny, fondy a fintechové firmy napříč Evropou. Cílem není stavět vlastní finanční produkty, ale vybudovat tu dálnici, po níž mohou data a finance volně téct od jednoho hráče ke druhému.

Ropovod, do nějž se všichni napojí

Paták používá metaforu ropovodu: infrastruktura, která existuje pod povrchem, a o níž koncoví uživatelé ani nevědí — ale bez níž nic nefunguje. Příkladem pro něj je Revolut, který má 50 milionů uživatelů a přesto z velké části funguje na cizích modulech.

„Když byste šel do detailů jednotlivých řešení Revolutu, zjistíte, že jsou to téměř všechno plug-iny. Vy jako uživatel to ani nepoznáte. A přesně o to se snažíme — aby ani velký hráč, jako je Revolut, nemusel řešení vyrábět na zelené louce, když si ho může vzít od nás.“ říká Paták.

Zákazníci NUDA jsou tedy primárně B2B: banky, pojišťovny, zprostředkovatelé a fintechové startupy, kteří se nechtějí zabývat infrastrukturou a chtějí se soustředit na vrstvu směrem k zákazníkovi. Technologie firem zapojených do NUDA dnes pokrývají přes 80 % českého trhu — a to je pro Patáka klíčový argument: distribuce a kredit, nikoliv software sám o sobě, rozhoduje o úspěchu.

Týdny místo tří let

Konkrétní příklad, který Paták uvádí, mluví za vše. Nejmenovaná řecká pojišťovna se třetím rokem pokouší vstoupit na český trh — a stále to nedokázala. Důvod je prostý: nemá přístup k datům, nevyznala se v lokálních produktech, segmentech ani distribučních kanálech.

„To není raketová věda. Je to jenom poskládání kostiček dohromady. Právě proto, aby i taková velká digitální pojišťovna mohla vstoupit na nový trh za tři týdny místo tří let — to je ten cíl.“ říká Paták.

NUDA přitom nestaví na žádné experimentální technologii — žádné AGI, žádné spekulativní vrstvy. Jde o integraci existujících řešení do jedné krabičky, která je pak dostupná jako služba. Díky AI lze navíc dnes jazykově lokalizovat téměř cokoliv, takže podpora z Prahy může reálně obsluhovat zákazníky v Řecku, Portugalsku nebo Finsku.

Celý rozhovor s Jiřím Patákem si poslechněte v podcastu eMoney na FocusOn.cz. Dozvíte se v něm mimo jiné:

• Jak Paták přišel na název NUDA — a proč italská filozofie suroviny přímo vystihuje, co finančním trhům chybí
• Proč Patron Go, jeho platforma s půl milionem zákazníků, potřeboval stavět infrastrukturu sám — a jak to vedlo ke vzniku NUDA
• Co ho překvapilo na srovnání ČR se Saúdskou Arábií — a proč i tam je fintech investičně aktivnější
• Jak se změnil profil riskujícího podnikatele od roku 2000 do dneška — a v čem jsou dnešní dvacátníci lepší než jejich předchůdci
• Proč skupině Direkt trvá otevření Polska a Německa roky — a jak by to NUDA mohla zkrátit na měsíce

Neurolog Martin Jan Stránský v rozhovoru na platformě FocusOn varuje před rozkladem společnosti způsobeným nadužíváním chytrých telefonů a sociálních sítí. Zatímco moderní medicína a technologie slibují dlouhověkost, náš intelekt podle něj i dostupných dat upadá. Jakou cenu platíme za to, že jsme vyměnili hluboké myšlení za nekonečný digitální proud, a proč je pro ekonomiku budoucnosti klíčový návrat k „analogové“ výchově?

Lidský mozek je fascinující orgán, o jehož anatomii a fyziologii dnes víme téměř vše, přesto nás nepřestává překvapovat svou komplexností. Podle Martina Jana Stránského prochází mozek klíčovými fázemi vývoje, které určují naši budoucí inteligenci a stabilitu. Zásadní je období od narození do 3 let, kdy se tvoří základní „drátování“ ústředny na základě fyzického kontaktu, a následná fáze do 7 až 9 let, kdy si dítě začíná uvědomovat abstraktní pojmy, jako je finalita smrti. Celý proces dozrávání však nekončí plnoletostí, ale trvá až do 25 let.

Ekonomicky nejproduktivnější období mozku nastává mezi 25. a 35. rokem života, kdy se ideálně doplňuje kreativní imaginace s dokončeným nervovým propojením. Stránský však upozorňuje, že po 65. roce se cesta dělí – u aktivních jedinců se intelektuální schopnosti mohou nadále zlepšovat. „Mozek je do jisté míry stroj. Čím více mu dodáváme impulzů, například poslechem hudby, která aktivuje každou jeho část, tím lépe ho udržujeme v kondici a chráníme ho před úzkostí či depresí.“

Smartphone jako digitální heroin: 700% nárůst rizika

Současným největším nepřítelem kognitivního rozvoje je podle Stránského digitální závislost. Sociální sítě a chytré telefony přirovnává k tvrdým drogám. V Česku tráví děti na těchto zařízeních v průměru 4,5 hodiny denně. V extrémních případech, například v Číně, se tato doba šplhá až k 10 či 11 hodinám, což vede k zakládání stovek detoxikačních táborů, kde náprava trvá jeden až dva roky. Tato data korelují s anatomickými změnami v mozku, které jsou podle neurologa nezpochybnitelné.

Dopad na bezpečnost a efektivitu je alarmující. U dětí s mobilním telefonem je prokázána o 700 % vyšší pravděpodobnost nehody v běžném provozu. Problémem je vypínání periferního vidění a totální izolace od reálného světa. „Nejste v reálném světě. Omezujeme si senzorické a intelektuální vstupy,“ varuje Stránský.

Mýtus multitaskingu a propad digitálního vzdělávání

V ekonomickém prostředí se často vyzdvihuje schopnost multitaskingu, neurologie však tento koncept rezolutně odmítá jako mýtus. Mozek není evolučně nastaven na simultánní řešení úkolů; taková aktivita naopak prokazatelně škodí tvorbě střednědobé a dlouhodobé paměti. Pro efektivní práci je klíčová parcelace úkolů a paradoxně i schopnost se nudit, která je pro duševní zdraví nezbytná, ale v moderní době ji ovládá jen asi 5 % až 10 % populace.

Kritika směřuje i k digitalizaci školství. Podle Stránského existuje přes 100 studií, z nichž ani jedna nepotvrdila přínos digitální výuky pro kvalitu vzdělání oproti tradičním metodám. Při čtení z papíru si lidé pamatují informace až o 30 % lépe díky vizuální paměti a zapojení řečových center v levé hemisféře. „Digitalizace školství je cesta do pekel. Mozek se učí úsilím a částečnou frustrací. Psaní rukou na papír a diskuse s učitelem tvoří spoje, které digitální svět nenabízí,“ vysvětluje neurolog.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní etické hranice by musela věda překročit, aby změřila parametry vědomí v okamžiku klinické smrti?
2. Proč je transplantace mozku z neurologického i filozofického hlediska považována za nemožnou úvahu?
3. Jaké specifické technické vybavení a náklady by vyžadovala „laboratoř snů“ pro výzkum vědomí?
4. V čem spočívá neurofilozofický pohled na zážitky blízké smrti (Near Death Experience) a co se při nich v mozku skutečně děje?
5. Jaký je skutečný neurologický rozdíl mezi „jablkem“ umělé inteligence a „pomerančem“ lidského mozku?

Ekonomický úspěch s sebou nese i společenskou odpovědnost. Petra Savino, zakladatelka společnosti S1 ve Švýcarsku, společně s Michalem Caletkou, organizátorem Československého dobročinného výstupu na Pilatus, a Kateřinou Nazarej z Nadačního fondu dětské onkologie Krtek v rozhovoru na platformě FocusOn v pořadu Czech Swiss Connect popsali, jak se ze spontánního výletu stala tradiční charitativní akce podporující dětskou onkologii v Brně a Banské Bystrici. 

Nad švýcarským Lucernem se tyčí hora Pilatus vysoká 2 128 metrů, která se během posledních 15 let stala symbolem solidarity a pomoci dětem s onkologickým onemocněním.

Historie Československého dobročinného výstupu na horu Pilatus se začala psát v roce 2011. Zakladatel Michal Caletka, který tehdy žil v kantonu Lucern, chtěl původně propojit komunitu Čechů a Slováků žijících ve Švýcarsku. První ročník byl v podstatě turistický výšlap party přátel. Už o rok později ale akce získala charitativní rozměr. Od roku 2012 se výtěžek ze sbírky pravidelně rozděluje mezi dětskou onkologii v Brně a Banské Bystrici.

Výstup na Pilatus je dnes akcí, které se účastní opakovaně lidé z různých zemí, například z Nového Zélandu, Mexika nebo Dominikánské republiky. Většina účastníků jsou však Češi a Slováci žijící přímo ve Švýcarsku. Michal Caletka sleduje rostoucí zájem s nadšením. Zároveň zdůrazňuje význam partnerů, kteří projekt podporují: ,,Bez sponzorů by byl výstup stále o deset let pozadu oproti tomu, kde je dnes.“

Jednou z účastnic je i Petra Savino, moderátorka pořadu a zároveň zakladatelka společnosti S1 Solutions. V rozhovoru popisuje, proč projekt osobně podporuje: ,,Když se firmě daří, měla by společnosti něco vracet.“

Krtek: Více než čtvrtstoletí podpory rodinám

Nadační fond dětské onkologie Krtek, kterému putuje část finančního výtěžku, funguje více než 25 let při Klinice dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno. Kateřina Nazarej, sociální koordinátorka fondu, v rozhovoru popsala, že organizace pomáhá nejen samotné klinice, ale především rodinám a dětem během celé léčby i po jejím skončení.

Fond organizuje rekondiční pobyty, tábory pro děti po léčbě nebo zahraniční výjezdy. Rodinám, které jsou zdaleka, také poskytuje, bezplatné ubytování během léčby či následných kontrolních vyšetřeních. Děti tak mohou být v těžkých chvílích se svou rodinou. Pomoc je dostupná také bývalým pacientům, kteří často řeší dlouhodobé následky léčby.

Kateřina Nazarej zároveň upozorňuje na proměnu dárcovství v době sociálních sítí. ,,Lidé jsou dnes otevřenější pomáhat, zároveň jsou ale opatrnější, protože pomoc může být zneužita.“ Dodává také: ,,Když člověk zjistí, že dobro bylo zneužito, bolí to dvojnásob.“ Důvěryhodnost fondu podle ní potvrzuje i fakt, že se k organizaci vracejí rodiče vyléčených dětí a sami organizují další pomoc. Ještě silnější jsou příběhy rodin, které o dítě přišly, přesto na fond nezanevřely.

Příběh Tomáškova trička

Jedním z nejsilnějších momentů historie výstupu byl 13. ročník věnovaný malému Tomáškovi, který se akce nedožil. Pro tento ročník vznikla speciální trička s autentickými otisky rukou dětských pacientů, včetně otisku ruky chlapce z bombardovaného Kyjeva.

Kateřina Nazarej k tomu říká: ,,Ta trička jsou autentická právě tím, že už nikdy nevzniknou stejná.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak vznikla myšlenka československého dobročinného výstupu na Pilatus a proč začal právě ve Švýcarsku?
2. Jakou roli hrají bývalí pacienti dětské onkologie při organizaci akcí Nadačního fondu Krtek?
3. Proč byl 13. ročník výstupu jedním z nejsilnějších momentů celé historie projektu?
4. Jak konkrétně pomáhá Nadační fond Krtek dětem i po ukončení léčby?
5. Jak Pilatus změnil život Michala Caletky a přivedl ho k horským ultramaratonům i expedicím do Himálaje?

Zatímco zlato si udržuje status stabilního uchovatele hodnoty, trh s drahými kovy v posledních měsících rozvířil nečekaný skok stříbra. Geopolitická nestabilita a hlad průmyslu po surovinách pro zelenou energii vyhnaly ceny nahoru o desítky procent. Expert na numismatiku Vít Karasiewicz v rozhovoru pro FocusOn vysvětluje, proč se dnes vyplatí investovat spíše do vzácných mincí než do anonymních slitků a na co se musí připravit kupující v souvislosti s novou evropskou regulací.

Investiční stříbro bylo dlouho vnímáno jako konzervativní a poměrně stabilní kov, který v portfoliích hrál spíše doplňkovou roli. Situace se však radikálně změnila v období mezi dubnem a prosincem minulého roku, kdy trh zaznamenal masivní nárůst poptávky. Podle Víta Karasiewicze byl tento růst skutečně markantní a v jednu chvíli dosahoval až 70 %. Aktuálně se cena ryzího stříbra pohybuje okolo 1 750 Kč za trojskou unci, což odpovídá zhruba 56 Kč za gram.

Důvody tohoto „skoku“ nejsou pouze spekulativní. Klíčovou roli hraje moderní průmysl, zejména solární byznys a elektrotechnika, kde je stříbro nezastupitelnou složkou. „Dříve se říkalo, že stříbro je zlato chudých, ale to dnes již neplatí. I velcí investoři dnes nakupují stříbro do svých portfolií v ne úplně malém měřítku,“ uvádí Karasiewicz s tím, že zájem je tak enormní, že z trhu starožitností prakticky zmizely i dříve běžné předměty, jako jsou stříbrné příbory či nádobí.

Mince versus slitky: Proč chtít přidanou hodnotu

Při rozhodování, do jaké formy drahého kovu uložit úspory, naráží mnoho investorů na dilema mezi investičními slitky (cihlami) a mincemi. Karasiewicz se přiklání k mincím, a to zejména kvůli jejich likviditě a numismatické hodnotě. U slitků je cena kovu vždy navýšena o marži obchodníka a náklady na zpracování, zatímco u mincí České národní banky může být pořizovací cena v době emise srovnatelná s cenou kovu, ale s potenciálem budoucího zhodnocení díky sběratelskému zájmu.

Jako příklad uvádí 200 Kč a 100 Kč mince ze šterlingového stříbra, které byly dříve přehlíženy, ale s růstem ceny kovu se staly vyhledávaným artiklem. „Cena mince se pohybuje kolem 850 korun, zatímco hodnota samotného kovu je zhruba 800 korun. Navýšení je tedy minimální, ale máte v ruce něco s přidanou numismatickou hodnotou pro budoucí prodej sběratelům,“ vysvětluje expert. U zlata pak doporučuje historické ražby, jako jsou rakousko-uherské dukáty nebo československé svatováclavské dukáty, které kombinují váhu kovu s historií.

Certifikace jako pojistka proti padělkům

S rostoucí cenou drahých kovů se na trhu objevuje i zvýšené množství padělků nebo neodborně upravovaných mincí. Pro seriózní investici je proto klíčové ověření pravosti a stavu zachovalosti. K tomuto účelu slouží mezinárodní certifikační agentury, jako jsou NGC (pro mince) nebo PMG (pro bankovky). Certifikovaná mince je uzavřena v ochranném pouzdře s přesným stanovením stupně zachovalosti, což může výrazně ovlivnit její tržní cenu.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní bezpečnostní prvky na historických bankovkách hledají experti, aby odhalili i ty nejdokonalejší padělky?
2. Proč museli zájemci o svatováclavské dukáty za první republiky odevzdávat státu vlastní zlato a ještě doplácet ražebné?
3. Jak přesně vypadá proces „gradingu“ v amerických laboratořích a co se stane s mincí, která v testu neobstojí?
4. Které konkrétní emise bankovek z období Polské lidové republiky jsou dnes považovány za „nulovou investici“ s vysokým rizikem?
5. Jaký je rozdíl v pocitu držet v ruce kilogramovou stříbrnou „čokoládu“ oproti sáčku s historickými mincemi a co se v praxi lépe prodává v krizových situacích?

Průměrný uživatel zkontroluje svůj chytrý telefon až 96krát denně, což v praxi znamená každých patnáct až dvacet minut. Psycholožka Michaela Pacáková v rozhovoru pro pořad iMedical upozorňuje, že moderní technologie zneužívají naše evoluční mechanismy a vytvářejí návykové chování podobné hazardu. Fenomén „smombie“ navíc nepředstavuje jen psychologické riziko, ale stává se i reálnou hrozbou v dopravním provozu.

Termín „smombie“ (smartphone zombie) označuje jedince natolik pohlcené obrazovkou telefonu, že přestávají vnímat okolní svět. Podle psycholožky Michaely Pacákové jde o přirozené vyústění závislosti na obrazovkách, o kterém se začalo výrazněji mluvit například v Rakousku.

„Lidé jsou natolik soustředění na telefon, že přestávají vnímat, co se děje kolem nich,“ popisuje Pacáková. „Termín vzniká ze spojení smartphone a zombie, protože ti lidé vypadají, jako kdyby byli bez duše,“ dodává.

Problém podle ní nesouvisí pouze s mladou generací. Výzkumy ukazují, že fenomén se týká i seniorů, kteří si osvojí používání chytrých zařízení a podlehnou jejich mechanismům. U dětí je však dopad výraznější, zejména pokud s technologiemi nepracují pod dohledem.

Mechanismy závislosti a dopaminová past

Ekonomický i psychologický dopad digitální závislosti je zásadní. Aplikace jsou navržené tak, aby maximalizovaly čas strávený uživatelem na obrazovce_. „Telefon kontrolujeme zhruba každých 15 až 20 minut. Může to být znak kompulzivního jednání, které už není plně pod vědomou kontrolou,“_ vysvětluje Pacáková.

Klíčovou roli hraje dopamin – neurotransmiter, který motivuje naše chování.

„Dopamin fixuje chování, které vedlo k odměně. Pokud zjistíme, že jsme na sociální síti získali uznání, mozek to vyhodnotí jako výhodné chování, které je potřeba zopakovat,“ popisuje. Tento mechanismus je podle ní velmi podobný hazardu:
„Je to nelátková závislost, principem velmi blízká například hraní na automatech.“

Efekt FOMO a hrozba v silničním provozu

Závislost na obrazovkách má i reálné fyzické důsledky, například rostoucí nehodovost. Klíčovou roli zde hraje tzv. FOMO (fear of missing out). „Strach z toho, že nám něco unikne, nás nutí být neustále online a kontrolovat telefon,“ říká Pacáková. To vede k rizikovému chování: „V momentě, kdy lidé řídí nebo přecházejí ulici, může je obrazovka natolik strhnout, že přestanou vnímat okolí.“ Mozek totiž digitální prostředí interpretuje jako reálné sociální interakce, i když jde pouze o jejich simulaci.

Cesta z digitálního zajetí

Řešení podle odbornice nezačíná u technologií, ale u sebereflexe. „Je potřeba si začít všímat, jak to máme s používáním obrazovek, kdy po nich saháme a v jakých situacích,“ říká Pacáková. Závislost se může projevit i fyzicky: „Jedním ze znaků je, že v užívání pokračujeme, i když nám to přináší negativní důsledky – třeba bolesti.“

Pomoci mohou konkrétní kroky:

• nastavení časových limitů (např. 20 minut denně),
• vypnutí notifikací,
• zavedení „bezdigitálních zón“ - například u večeře,
• přepnutí telefonu do černobílého režimu.

„Jakmile odstraníme barevné podněty, telefon ztratí na atraktivitě a může to snížit čas strávený na obrazovce,“ doporučuje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

1. Jak digitální prostředí ovlivňuje dopaminový systém a psychické prožívání
2. Proč jsou mladší generace vůči obrazovkám zranitelnější
3. V jakých situacích nejčastěji saháme po telefonu automaticky
4. Jak mohou rodiče fungovat jako vzor při práci s technologiemi
5. V čem se závislost na obrazovkách podobá hazardu a liší od látkových závislostí