Firmy čelí tlaku na rychlou digitalizaci, rostoucím nákladům na práci i kybernetickým hrozbám. V pořadu Byznys DNA na platformě FocusOn mluví Tomáš Kubíček, partner divize Digital společnosti BDO, o tom, proč už nestačí „jen mít IT“, proč je umělá inteligence srovnatelná s nástupem internetu a proč největší slabinou firem zůstávají lidé.

Digitalizace podle Tomáše Kubíčka nezačíná výběrem technologie, ale byznysovou úvahou. Firmy si podle něj musí nejprve odpovědět na otázku, co je jejich skutečný core byznys a kde vytvářejí hodnotu pro zákazníka.

„Technologie má sloužit, pomáhat dělat příjemnější zážitek pro partnery, zákazníky i zaměstnance, ale nemá vás svazovat a omotávat do svých osidel,“ říká Kubíček. Technologie dnes podle něj prorůstají nejen podpůrnými funkcemi (e-maily, dokumenty), ale i samotnou podstatou podnikání. V řadě odvětví už IT není podpůrnou jednotkou, ale integrální součástí produktu nebo služby. Příkladem jsou výrobní podniky, kde je každý stroj osazen senzory a generuje obrovské množství dat – podobně jako vlak, který dnes vyprodukuje miliony datových záznamů denně.

Konec monolitů. Nastupují low-code platformy

Velká digitalizační vlna podle Kubíčka proběhla před 10 až 15 lety – bankovnictví, mobilní aplikace, nástup cloudu. Dnes ale firmy stojí před jinou výzvou: extrémní potřebou flexibility.

Zatímco dříve firmy plánovaly v horizontu tří až pěti let, dnes často netuší, jak bude trh vypadat za dva roky. To zásadně mění požadavky na IT. „Zejména menší a střední firmy budou opouštět velké monolitické systémy, které jsou rigidní a složitě implementovatelné. Budou využívat flexibilní low-code a no-code platformy,“ vysvětluje.

Ty umožňují i pokročilejším uživatelům rychle měnit nastavení systému, přidávat funkcionality a reagovat na potřeby trhu bez nákladného vývoje.

AI jako internet. Revoluce, která mění pravidla hry

Umělou inteligenci Kubíček označuje za skutečně disruptivní technologii. „Jestli AI něco opravdu je, tak je to technologie, která velmi významně změní pravidla hry. Je to průmyslová revoluce v oblasti IT za posledních 30 let,“ říká.

Podle něj se nacházíme ve fázi testování a prvních „proof of concept“ projektů. Firmy zkoušejí AI na menších procesech a postupně přecházejí do ostrého provozu.

Zásadní změna podle něj teprve přijde – AI přestane být jen „našeptávačem“ v e-mailu a stane se součástí ERP, CRM a manažerských reportovacích systémů. Manažer už nebude filtrovat tabulky, ale napíše systému zadání a ten inteligentně vygeneruje potřebný přehled.

Zároveň roste tlak na efektivitu práce. Náklady na kvalifikované zaměstnance jsou podle Kubíčka dnes „na úrovni malé investice“. AI proto umožňuje přesunout lidi z rutinních činností s nízkou přidanou hodnotou na strategické aktivity.

„Drahé, kvalifikované lidi potřebujete využívat na věci s maximální přidanou hodnotou, ne aby přepisovali data z bodu A do bodu B,“ zdůrazňuje.

Bez „úklidu“ procesů digitalizace selže

Jednou z nejčastějších chyb je podle Kubíčka snaha digitalizovat bez předchozí revize procesů. „Ani sebelepší technologie nenarovná špatné procesy. Jen obalí špatný proces lepší technologií,“ říká.

Firmy často fungují na 20 let starém ERP systému, který je hluboce zakořeněn v rutině zaměstnanců. Změna bolí – a proto ji firmy odkládají. Jenže bez procesního „úklidu“ se investice do moderních systémů znehodnotí.

Kubíček proto doporučuje postupovat postupně: „Think big, start small.“ Malé projekty, rychlé úspěchy, budování ambasadorů digitalizace uvnitř firmy.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně vypadá přechod z proof of concept do ostrého provozu AI řešení?
2. Proč velké digitalizační projekty často selhávají kvůli lidem, ne technologiím?
3. Jaké reálné scénáře zneužití AI dnes řeší bezpečnostní týmy?
4. Kdy se IT skutečně stává součástí core byznysu firmy?
5. Jak rychle může jeden „promarněný rok“ v oblasti AI znamenat konkurenční ztrátu?

Účetnictví bývá vnímáno jako konzervativní obor postavený na důvěře a dlouhodobých vztazích. Skupina ÚČTO.TEAM však ukazuje, že i v tomto segmentu lze aplikovat akviziční strategii známou spíše z oblasti private equity. Za poslední tři roky firma zvýšila obrat z 12 milionů korun na přibližně 70 milionů a během dvou let realizovala devět akvizic. Zakladatel Jaroslav Pokorný v pořadu Krotitel ředitelů na platformě FocusOn otevřeně popisuje, proč kupuje výhradně zdravé firmy, jak pracuje s rizikem odchodu klientů a proč může digitalizace v průběhu několika let zásadně proměnit cenotvorbu účetních služeb.

Tradiční představa o budování účetní kanceláře zahrnuje roky mravenčí práce s marketingem a postupné získávání důvěry jednotlivých klientů. Jaroslav Pokorný však v rozhovoru vysvětlil, že pro ambiciózní růst je tento model příliš pomalý. ÚČTO.TEAM se proto zaměřil na nákup již zavedených menších kanceláří. Za poslední dva roky takto realizovali celkem devět akvizic.

,,Zjistili jsme, že akvizice účetních firem jsou rychlejší a levnější než samotný marketing. Velkou výhodou této strategie je, že nepotřebujeme tak robustní marketing, obchod a personální oddělení. Když koupím účetní firmu, tak vlastně kupuji i šikovné lidi a vztah mezi účetním a klientem, který už funguje roky,'' popisuje svou strategii Pokorný. Tento přístup eliminuje kritické období „zaučování“ a vzájemného slaďování, které běžně provází příchod zcela nového klienta.

Díky této dravé strategii firma zaznamenala raketový růst. Během posledních tří let se obrat společnosti zvýšil z původních 12 milionů na 70 milionů korun. Pokorný zdůrazňuje, že akviziční model je v mnoha ohledech efektivnější než klasický obchod, protože mu umožňuje okamžitě získat týmy, které už mají nastavenou kvalitu a procesy.

Proč prodat zavedenou firmu? Hlavní roli hraje únava a věk

V oboru založeném na diskrétnosti a osobní důvěře se zdá prodej firmy jako extrémně citlivý krok. Podle Pokorného však u malých kanceláří není hlavní motivací prodejní cena, která se obvykle pohybuje v jednotkách milionů korun. Pro pětatřicetiletého ambiciózního podnikatele by taková částka nebyla dostatečná, ale pro generaci zakladatelů, kteří v oboru strávili desítky let, je situace jiná.

,,Prodávají nám lidé, kteří byznys budovali dvacet až třicet let. Důvod prodeje není finanční. Nastupuje únava daná věkem, chtějí se věnovat vnoučatům nebo rodině. Když držíte kvalitu a jste garantem důvěryhodnosti, stojí to každodenní úsilí a pro někoho je to již vyčerpávající,'' vysvětluje Pokorný profil typického prodejce. Častým spouštěčem je psychické přetížení nebo nepříznivá zdravotní dispozice.

Problémem firem o velikosti pěti až deseti účetních bývá, že majitel nedokáže přepnout z role odborníka do role manažera. Mnozí uvíznou v operativě, pracují 12 hodin denně a věří, že vše udělají sami nejlépe. Pokud tento moment nezvládnou a firmu včas neprodají, hrozí jim chronické vyhoření a postupné rozpadnutí hodnoty podniku.

Pořadem Krotitel Ředitelů provází Jiří Jemelka z JPF Czech. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně vypadá proces "rozpouštění strachu" u zaměstnanců v čerstvě koupené firmě?
2. Proč Jaroslav Pokorný tvrdí, že schopnost delegovat a důvěřovat lidem (i když práci udělají jen na 80 %) je klíčem k růstu nad 70 milionů obratu?
3. V čem spočívá rozdíl mezi "řízením" a "vedením" vysokého managementu oproti řadovým zaměstnancům?
4. Jaké jsou konkrétní indikátory toho, že je účetní firma "zdravá" a vhodná k akvizici z hlediska lidského kapitálu?
5. Proč může být snaha o transformaci z daňaře na manažera po 20 letech praxe pro podnikatele rizikem, které mu "zlomí vaz"?

Průmyslová bateriová úložiště dnes vznikají v tisícových sériích a stávají se klíčovou součástí energetické infrastruktury. Přesto kolem nich přetrvává strach z požárů a explozí. Jak ale v pořadu Plně nabito na platformě FocusOn upozorňují Pavel Hrzina (ČVUT FEL) a David Vodička (GAZ Energy), skutečné riziko neleží v samotné technologii, ale v nekvalitních instalacích, levných řešeních a podcenění detailů, jako je odvod vodíku či volba chemie baterií. Kdy jsou velkokapacitní bateriová úložiště skutečně bezpečná a kde dnes firmy dělají nejčastější chyby?

Lithiové baterie jsou v očích veřejnosti často spojovány s požáry mobilních telefonů nebo elektrokoloběžek. Podle odborníků je ale srovnávat tyto incidenty s průmyslovými úložišti zavádějící. Velké bateriové systémy fungují v přísně řízeném prostředí, s několika vrstvami ochrany a nepřetržitého monitoringu.

„Je potřeba mít respekt, ale ne strach. Tyto baterie jsou vyráběny v milionových sériích a incidenty, o kterých slyšíme, jsou statisticky zanedbatelné,“ říká Hrzina. Přirovnává to k letecké dopravě: nehody se mediálně zviditelní, ale ve skutečnosti jde o jeden z nejbezpečnějších způsobů přepravy.

Zásadní rozdíl je podle něj v tom, že průmyslová úložiště jsou projektována systémově. Selhání jednoho článku nesmí vést k havárii celku. Ochranné mechanismy mají zabránit kaskádovému šíření požáru a v ideálním případě proměnit problém v izolovanou provozní událost.

Domácí baterie a „bastlení“ představují násobně vyšší riziko

Největší riziko dnes podle expertů nepředstavují průmyslové systémy, ale malá domácí úložiště a neodborné instalace. Právě zde často chybí certifikace, systematické testování i dlouhodobé know-how.

„Rozdíl mezi průmyslovým systémem a doma sestavenou baterií je obrovský. U průmyslu máte řízení kvality, testování a monitoring. U domácích řešení často jen internetový návod,“ upozorňuje Vodička. Podle něj se na bezpečnost stále častěji ptají nejen zákazníci, ale i pojišťovny a hasiči.

Právě tyto instituce dnes tlačí na detailní popis bezpečnostní architektury, způsob odvětrání, hasicí systémy i řízení mimořádných stavů.

Rozdíl jako mezi benzínem a naftou

Zásadní roli hraje chemické složení baterií. Nejčastěji se dnes setkáváme se dvěma typy: NMC (nikl-mangan-kobalt) a LFP (lithinum-železo-fosfát). Podle Hrziny je rozdíl v jejich chování při poruše zásadní.
„Je to jako rozdíl mezi benzínem a naftou. U NMC baterií máte vysokou energetickou hustotu, ale i vyšší náchylnost k tepelnému úniku,“ vysvětluje.

LFP baterie mají nižší hustotu energie, ale výrazně vyšší stabilitu. V naprosté většině případů podle něj nedochází k otevřenému hoření, ale spíše ke kouření. To však neznamená, že jsou bez rizika.

Vodík jako skrytá hrozba: lekce z české praxe

Jedním z klíčových témat, které se v praxi dlouho podceňovalo, je uvolňování plynů, zejména vodíku. Při poruše LFP článků může vzniknout směs, která je vysoce výbušná.

„Plyn může obsahovat až padesát procent vodíku. A vodík je extrémně třaskavý,“ upozorňuje Hrzina a připomíná konkrétní případ z Česka, kdy exploze plynu z malého bateriového úložiště zničila rodinný dům.

Právě proto dnes průmyslová řešení pracují s řízeným odvodem plynů mimo kontejner, nikoli do jeho vnitřního prostoru. „Plyn odvádíme speciálním tunelem ven, kde se bezpečně rozptýlí,“ popisuje Vodička řešení, které firma vyvíjela téměř tři roky.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně funguje odvod vodíku z bateriových úložišť a proč je klíčový?
2. Proč mohou levná řešení představovat větší bezpečnostní riziko než samotná technologie?
3. Jaké konkrétní chyby dnes firmy dělají při instalaci bateriových systémů?
4. Jak se testují bateriové články až do bodu selhání?
5. Proč bude kyberbezpečnost rozhodující faktor budoucí energetiky?

Moderní manažer čelí stresu, na který není lidská fyziologie stavěna. Sedíme v klidu, zatímco náš autonomní nervový systém připravuje tělo na boj o život. O tom, jak ovlivňuje chronický stres schopnost spalovat tuky, proč je spánek přeceňovanou i podceňovanou veličinou a jakou roli hrají data v moderní longevity, hovořil v pořadu iMedical Radim Šlachta, spoluzakladatel startupu Elonga a bývalý akademický fyziolog, který se analýzou lidského těla zabývá již přes 30 let.

Základním problémem dnešní doby není stres jako takový, ale naše reakce na něj. Podle Radima Šlachty je náš organismus řízen autonomním nervovým systémem, který má dvě větve: aktivační (sympatikus) a regenerační (parasympatikus). V momentě, kdy přijde stresor – ať už je to špatný e-mail od šéfa nebo hádka u televize – tělo aktivuje sympatikus.

,,Na stres reagujeme jinak než útkem; zůstáváme sedět, a z toho pramení většina dnešních problémů. Organismus připraví energetické zdroje, které však zůstanou nespotřebované, což v těle způsobí neskutečný chaos,“ vysvětluje Šlachta. 

Tato nevyužitá energie, konkrétně glukóza vyplavená do krve, se stává toxickou pro dlouhodobý metabolismus. Pokud se tento proces opakuje několikrát denně, tělo si vytvoří chronický model, kdy zablokuje spalovací mechanismy, což vede k tomu, že ani následné cvičení nemusí přinést kýžený efekt hubnutí.

Data jako lék na manažerskou slepotu

V byznysovém prostředí se vše měří skrze KPI, ale vlastní tělo často zanedbáváme. Šlachta upozorňuje, že moderní technologie, jako jsou chytré prsteny či hodinky, jsou sice výborným sluhou, ale mohou být špatným pánem. Problém nastává v momentě, kdy se uživatel začne stresovat samotnými výsledky měření. Klíčem je sledovat autonomní nervový systém a hledat rovnováhu mezi zátěží a regenerací.

Důležitým aspektem je interpretace dat vzhledem k věku. Algoritmy, na kterých Šlachta pracuje, využívají populační normy. ,,Hodnoty sympatiku s věkem fyziologicky rostou a parasympatiku klesají. Pokud své hodnoty znáte, můžete je díky správnému životnímu stylu zafixovat na úrovni o deset let mladšího člověka,“ uvádí odborník. Data tak slouží k objektivizaci stavu, kdy subjektivní pocit únavy nemusí korespondovat s reálnou kapacitou organismu. To pomáhá rozlišit pouhou psychickou nechuť od skutečného centrálního vyčerpání.

Investice do pohybu: 150 minut pro přežití

Pro ekonomicky aktivní populaci existují jasná doporučení, jak udržet „stroj“ v chodu. Nejde jen o to „něco dělat“, ale o intenzitu a skladbu aktivity. Podle Physical Activity Recommendations je minimem pro udržení zdraví 150 minut středně intenzivní aktivity týdně, nebo 75 minut aktivity vysoké intenzity, u které již člověk není schopen mluvit.

Šlachta však zdůrazňuje, že s rostoucím věkem stoupá důležitost silového tréninku. ,,Čím je člověk starší, tím větší pozitivní roli hraje posilovací cvičení všech svalových skupin, a to ideálně dvakrát týdně,“ říká.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně vypadala disertační práce Radima Šlachty před 30 lety a jak tato data formovala dnešní algoritmy pro měření stresu?
2. Proč mohou být ambiciózní rodiče a trenéři rizikem pro fyziologický vývoj dětí a od kolika let má smysl u dětí monitorovat data?
3. Jaké jsou konkrétní rozdíly v regeneraci mezi aktivním bděním (např. v sauně) a hlubokým spánkem z hlediska hormonální odezvy?
4. Existují specifické varovné signály centrálního nervového systému, které amatérský sportovec bez přístrojů prakticky nemá šanci rozpoznat?
5. Jak konkrétně probíhá „přetavení“ glukózy do podoby „paseky v organismu“, pokud stresovou reakci nevybijeme fyzickým pohybem?

Počet sňatků v Česku meziročně klesl o 7 %. Základní svatba dnes začíná na 120 tisících korun, běžný rozpočet se pohybuje mezi 250 až 400 tisíci a milionové obřady už nejsou výjimkou. Hosté dávají obálky místo mixérů a generace Z si dává s rozhodnutím „ano“ načas. V pořadu Avokádo na platformě FocusOn to říká svatební koordinátorka Petra Vomáčková, podle které se svatba mění z povinného milníku na vědomé rozhodnutí – ekonomické, vztahové i osobní.

Podle aktuálních dat došlo v roce 2025 k citelnému ochlazení svatebního trhu – počet sňatků v České republice klesl o 7 %. Dostali jsme se tak na nejnižší úroveň od roku 1919. Tento trend však neznamená nezájem o manželství, ale spíše změnu priorit. Dnešní snoubenci se nehrnou do svazku hned po škole, ale vyčkávají, až budou finančně i psychicky připraveni. Chtějí mít jistotu, že si svůj den zaplatí podle svého, bez nutnosti dělat kompromisy kvůli rodinným rozpočtům.

S tím souvisí i zásadní změna ve financování. Éra, kdy svatbu automaticky platili rodiče, pomalu končí. Generace Z si chce o své svatbě rozhodovat sama a z vlastních zdrojů. ,,Vnímám to tak, že dnešní generace vyčkává, chtějí být soběstační, chtějí být finančně zaopatření a chtějí se na tu svatbu dostatečně připravit,“ vysvětluje Petra Vomáčková. Díky tomu, že si mladí lidé hradí náklady sami, lépe si obhajují své priority a nenechají se tolik ovlivňovat tlakem okolí.

Cenovka za štěstí: Od 120 tisíc po miliony

Náklady na svatbu se dnes odvíjejí především od počtu hostů a lokality. Pokud snoubenci nechtějí dělat kompromisy v kvalitě cateringu a služeb, musí počítat s tím, že i malá svatba pro 30 lidí vyjde na 120 až 150 tisíc korun. U středně velkých svateb pro 50 až 80 hostů se rozpočet běžně pohybuje v rozmezí 180 až 280 tisíc korun, zatímco velké svatby nad 100 lidí startují na částce 300 tisíc korun.

Výjimkou nejsou ani svatby přesahující milionovou hranici, které jsou často vnímány jako otázka společenského statusu a prestiže. Přestože jsou Češi v investicích do bydlení či automobilů opatrní, u svatebního dne jsou ochotni utrácet vysoké částky. ,,Svatba se dá samozřejmě udělat i za deset nebo patnáct tisíc korun, ale to už je potom otázka priorit. Svatba na úřadě vás vyjde na tři tisíce korun, půjčíte si šaty a jdete si říct své ano,“ doplňuje Vomáčková k nejnižším možným nákladům.

Květiny za padesát tisíc a pasti čínských e-shopů

Významnou položku v rozpočtu tvoří květinová výzdoba. Pokud nevěsta požaduje kompletní servis od profesionální květinářky, včetně zdobení stolů a svatební brány, cena se snadno vyšplhá na 40 až 50 tisíc korun. Zajímavým trendem je využívání květinových farem, které však paradoxně nemusí být levnější než běžné květinářství. Úsporu v této oblasti hledají páry často tak, že do přípravy výzdoby zapojí rodinu a družičky den před obřadem.

Kde však nevěsty často „propalují“ peníze zbytečně, jsou nákupy levných dekorací z čínských e-shopů.

,,Často se setkávám s tím, že nevěsty nakoupí tolik věcí, že je pak na místo obřadu přivezou v krabicích, které se ani neotevřou. Sama nevěsta už totiž v průběhu roku ztratí přehled o tom, co všechno vlastně pořídila,“ varuje koordinátorka. Podle ní je dnes ekonomicky i esteticky smysluplnější využívat půjčovny nebo dekorace, které nabízí přímo svatební místo.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní požadavky mají „matky tchyně“, které se snaží koordinátorce mluvit do řemesla?
2. Jak přesně probíhá slovenské „cinkání na skleničky“ a jak na něj musí novomanželé reagovat?
3. V čem spočívá unikátní „tmelení rodin“ při vaření maďarského guláše den před svatbou?
4. Jaké úsměvné katastrofy může způsobit nehlídaný pes u sladkého baru?
5. Kterou neobvyklou barevnou kombinaci (žlutá s limetkou) zvolí v letošní sezóně jen ty nejodvážnější nevěsty?

Průmysl tvoří více než čtvrtinu českého HDP, přesto investice do něj klesají už sedmým rokem v řadě. V pořadu Industry in Motion na platformě FocusOn mluví partner investiční skupiny RockawayQ Michal Šmída o tom, proč jsou české továrny stále řízené „pocitově přes papír a Excel“, proč digitalizace a automatizace nejsou luxus, ale nutnost k přežití, a proč se Česko nachází na prahu druhé ekonomické transformace.

Český průmysl se nachází v obtížné situaci. Investice do výrobních podniků klesají už sedm let po sobě, tlak na marže roste a konkurence ze zahraničí je stále silnější. Podle Michala Šmídy ale nejde jen o krizi, nýbrž o historickou příležitost. „Krize vždycky vytváří prostor pro fundamentální změnu. Je to okamžik, kdy se dá celý systém přestavět,“ říká investor, který se dlouhodobě věnuje technologickým firmám dodávajícím řešení pro průmysl.

Připomíná, že průmysl stále tvoří více než 25 procent českého HDP. Rezignovat na něj by znamenalo vzdát se jedné z klíčových konkurenčních výhod země. Podle Šmídy ale současný model naráží na své limity.

Excel místo dat. Realita českých továren

Jedním z hlavních problémů je způsob řízení výroby. Šmída otevřeně popisuje, že řada firem je stále řízena velmi primitivně – bez komplexního pohledu na data, procesy a ekonomiku provozu.

„České firmy jsou často řízené pocitově, přes papír a Excel. A to není nadsázka,“ říká. Jako příklad uvádí návštěvu německé továrny s miliardovým obratem, kde místo moderního ERP systému fungovaly jen složité tabulky. Problém podle něj není v tom, že by Excel nefungoval, ale v tom, že dnešní výroba generuje obrovské množství dat. „Těch informací je tolik, že je nedokáže pojmout ani lidská hlava, ani tabulka. Bez systémového nástroje už dnes továrnu efektivně řídit nejde,“ vysvětluje.

Každá čtvrtá firma se automatizaci vyhýbá

Podle Šmídy se zhruba 25 procent českých firem automatizaci stále vyhýbá. Důvodem není neochota, ale nejistota. Majitelé často nemají spočítanou návratnost investic a bojí se vysokých vstupních nákladů.

„Když vám někdo nabídne výrobní linku za padesát milionů korun a vy máte marži pět procent, je strašně těžké říct: jdu do toho,“ popisuje realitu. Firmám navíc chybí partner, který by jim dokázal technologie zasadit do kontextu celého byznysu. Dodavatelé často nabízejí izolovaná řešení, která sama o sobě problém nevyřeší. Výsledkem je chaos a zablokovaná rozhodnutí.

Generační zlom: mladí chtějí změnu, starší generace váhá

Zásadní rozdíl vidí Šmída mezi generacemi. Při předávání firem z rukou zakladatelů na jejich děti se často mění přístup k technologiím. „Mladší generace má výrazně větší chuť automatizovat a digitalizovat. U starších majitelů je pořád silná nedůvěra: dvacet třicet let to fungovalo, proč to měnit,“ říká.

Jenže právě tato setrvačnost může být podle něj existenční hrozbou. Trh, pracovní síla i náklady se mění rychleji než dřív.

Energie jako klíčový náklad. Technologie jako cesta k úsporám

Jedním z největších problémů českého průmyslu jsou ceny energií. Ty patří k nejvyšším v Evropě a zásadně ovlivňují konkurenceschopnost výroby. „Největší náklad dnes není práce. Jsou to energie a vstupní materiál,“ shrnuje Šmída.

Právě zde mohou technologie pomoci. Automatizace umožňuje zkrátit výrobní čas, snížit počet směn nebo přesunout energeticky náročné operace do nočních hodin. „Existují provozy, kde na konci směny zmáčknete tlačítko a továrna vyrábí přes noc, kdy jsou energie levnější,“ popisuje princip tzv. lights-out production.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak konkrétně funguje „lights-out production“ a kolik může firmám ušetřit na energiích?
2. Proč se české firmy stále bojí automatizace, i když bez ní ztrácejí konkurenceschopnost?
3. Jaké chyby firmy nejčastěji dělají při zavádění digitalizace a ERP systémů?
4. Kde dnes dává smysl využití umělé inteligence v průmyslu a kde ještě ne?
5. Jak může Evropa využít své know-how ve výrobě a softwaru proti tlaku USA a Číny?

Umělá inteligence zásadně proměňuje způsob, jakým lidé vnímají informace, autoritu i samotnou realitu. Zatímco ještě před pár lety byly falešné zprávy spíše doménou amatérských manipulací, dnes se díky AI mění ve vysoce sofistikovaný nástroj s konkrétními ekonomickými dopady. Od finančních podvodů přes narušení důvěry ve veřejné instituce až po tlak na autorské právo a kreativní profese. V pořadu Přežít na platformě FocusOn na tato rizika upozorňuje David Spáčil, AI tvůrce.

Umělá inteligence dnes posouvá hranici mezi realitou a digitální manipulací do bodu, kdy přestává být spolehlivě rozpoznatelná i pro odborníky. Podle Davida Spáčila, AI tvůrce, se společnost dostala do fáze, kdy už není možné spoléhat na vizuální nebo zvukové vjemy jako na důkaz pravdivosti.

„Dnes už jsme v bodě, kdy je často nemožné rozeznat, zda je video skutečné, nebo vytvořené umělou inteligencí,“ říká Spáčil. „Modely se zlepšují extrémně rychle – zvládají realistický pohyb, mimiku i lipsync. Dokonce i lidé, kteří se AI videi profesionálně zabývají, mají čím dál větší problém rozdíl poznat.“

Zatímco dříve bylo možné falešná videa identifikovat podle technických nedokonalostí, současné generativní modely už dokážou simulovat i „nekvalitu“, například přepálený obraz z mobilního telefonu nebo horší zvuk. Právě tato zdánlivá nedokonalost zvyšuje důvěryhodnost obsahu a tím i jeho potenciální škodlivost.

Levná technologie, drahé důsledky

Jedním z největších rizik je extrémní dostupnost nástrojů. Podle Spáčila dnes stačí několik minut cizího hlasového záznamu a nízký měsíční poplatek. „Za pět až deset dolarů měsíčně si můžete natrénovat hlas konkrétního člověka. Pro 99 % lidí je pak výsledek nerozeznatelný od originálu,“ upozorňuje. Takto vytvořený hlas lze následně využít k vydírání, finančním podvodům nebo manipulaci blízkých osob.

Ekonomický rozměr je zřejmý: nejde už o jednotlivé případy, ale o škálovatelný model podvodu. Umělá inteligence dramaticky snižuje náklady na kriminalitu a zároveň výrazně zvyšuje její efektivitu i dosah.

Kdo je nejzranitelnější? Překvapivá data

Často se předpokládá, že nejohroženější skupinou jsou senioři. Data ale podle Spáčila ukazují jiný obraz.

„Statistiky naznačují, že zranitelnější jsou často lidé mezi 30 a 40 lety. Jsou digitálně zdatní, pracují s technologiemi a mají pocit, že se v nich orientují, právě proto podceňují riziko,“ vysvětluje.

Naopak starší generace je dnes díky osvětovým kampaním často obezřetnější. Paradoxně tak právě ekonomicky aktivní část populace představuje hlavní cíl sofistikovaných digitálních podvodů.

Psychologie místo technologie

Podle Spáčila není hlavní slabinou samotná umělá inteligence, ale lidská psychologie. Mozek reaguje na emoce dříve než na fakta – a dezinformace s tímto mechanismem cíleně pracují. „Vidíme obsah, který v nás vyvolá strach nebo vztek, a okamžitě si vytváříme názor. Racionální část mozku nastupuje až později, pokud vůbec,“ popisuje.

Právě proto se falešná videa a zprávy šíří rychleji než jejich vyvrácení. Ekonomicky to znamená rostoucí náklady na krizovou komunikaci, zvyšující se reputační rizika pro firmy i instituce a tlak na regulaci digitálních platforem.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně fungují nejnovější AI nástroje pro tvorbu falešných videí a hlasů v praxi?
2. Jaké konkrétní bezpečnostní chyby lidé dělají nejčastěji při finančních podvodech?
3. Proč mohou autonomní AI systémy znamenat zásadní zlom pro globální ekonomiku?
4. Jak se budou muset změnit byznysové modely digitálních platforem, aby přežily?
5. Kde leží hranice mezi kreativním využitím AI a systémovým zneužíváním technologie?

Roboti místo lidí a software jako nová přidaná hodnota. Jeden z největších zaměstnavatelů v zemi stojí před zásadní transformací. V pořadu Industry in Motion na platformě FocusOn vysvětluje Tomáš Belza, plant manager Continental Barum v Otrokovicích, proč český průmysl ztrácí konkurenceschopnost. Mluví o tlaku na efektivitu, investicích do digitalizace a robotizace, ale i o tom, co brzdí výrobu nejvíc: nestabilní ceny energií a pomalá legislativa.

Evropský automobilový sektor čelí masivním změnám. Propouštění, tlak na ceny a sílící konkurence z Asie nutí výrobce přehodnocovat celé obchodní modely. Podle Tomáše Belzy není otázkou, zda změna přijde, ale kdo ji zvládne.

„V Evropě probíhá restrukturalizace celého automobilového byznysu. Dopadá to na automobilky a nepřímo i na nás,“ říká Belza. Otrokovický závod má podle něj silnou pozici díky širokému portfoliu výroby, kvalitě a efektivitě, přesto tlak trhu pociťuje. Cílem vedení není reagovat jen na aktuální výkyvy, ale připravit závod na dlouhodobě složité období. Klíčovými tématy jsou spolehlivost, efektivita procesů a schopnost obstát v rámci vnitřní konkurence koncernových továren.

Top 20 plátců daní: bez energií a rychlejších povolení to nepůjde

Continental Barum patří mezi dvacet největších plátců daní v Česku a je největším zaměstnavatelem Zlínského kraje. Dialog se státem podle Belzy existuje, ale firma neusiluje o speciální zacházení. „Nechceme žádné výjimky. Potřebujeme stejné podmínky, jaké mají firmy v okolních zemích,“ zdůrazňuje. Zásadními faktory konkurenceschopnosti jsou především ceny energií a rychlost povolovacích procesů.

Byrokracie podle něj výrazně zpomaluje investice i rozvoj. Pokud se nepodaří procesy zjednodušit a stabilizovat nákladové prostředí, hrozí další oslabování evropského průmyslu vůči globální konkurenci.

Polsko, Asie a noví hráči

Otázka přesunu výroby do levnějších zemí podle Belzy Otrokovicím aktuálně nehrozí. Rozhodující nejsou jen mzdové náklady, ale také know-how, logistika a kvalita výroby.

„Není to jen o mzdách. Důležitá je efektivita, spolehlivost a schopnost dodávat kvalitu,“ říká. Přesto upozorňuje na rostoucí konkurenci nejen v Evropě, ale i z Asie.

Na trhu se objevují noví výrobci, například v Polsku, kde má vzniknout továrna s kapacitou až sedm milionů pneumatik ročně. Celkový objem trhu se ale nezvyšuje, což znamená tvrdší boj o zakázky.

Od montovny k mozku: digitalizace a IT jako nová přidaná hodnota

Významnou proměnou prochází i struktura práce. Otrokovický závod dnes zaměstnává více než 60 vývojářů, kteří vytvářejí aplikace pro desítky závodů po celém světě. „Musíme dávat přidanou hodnotu. Nejen vyrábět, ale také vyvíjet,“ říká Belza. Závod se postupně mění z čistě výrobního místa na centrum digitálních a centrálních funkcí.

Výzvou zůstává vnímání značky zaměstnavatelem. Continental je podle něj stále spojován hlavně s výrobou pneumatik, přestože v Otrokovicích funguje vývoj, výroba strojů i vlastní výzkum.

Nedostatek lidí a čtyřsměnný provoz: automatizace je nutnost

Závod vyrábí přibližně 20 milionů pneumatik ročně a zaměstnává zhruba 5 400 lidí. Najít nové pracovníky je stále obtížnější, zejména kvůli náročnému směnnému provozu. „Čtyřsměnný provoz není pro mladší generaci atraktivní. Bez automatizace se neobejdeme,“ říká Belza. Robotizace se nejrychleji prosazuje v logistice a manipulaci s materiálem.

Investice do automatizace mají návratnost tři až pět let, což je v evropských podmínkách stále ekonomicky náročné, zvlášť u starších výrobních hal.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se Continental připravuje na dlouhodobý tlak v evropském automobilovém průmyslu?
2. Proč nejsou mzdy jediným kritériem při rozhodování o umístění výroby?
3. Jakou roli hraje digitalizace a vývoj softwaru v tradiční průmyslové továrně?
4. Kdy se robotizace opravdu ekonomicky vyplatí a kde naráží na limity?
5. Jaké konkrétní kroky by měl stát udělat, aby český průmysl zůstal konkurenceschopný?

Výživa není jen o kaloriích, ale o psychice, vztazích a schopnosti vnímat vlastní tělo. V pořadu (Ne)závislí na platformě FocusOn mluví nutriční terapeutka Kateřina Kozáková, spolupracující mimo jiné se sportovním klubem SK Slavia, o tom, proč rigidní pravidla často vedou k poruchám příjmu potravy, jak se liší závislost na jídle od návykových látek a proč jsou největším rizikem extrémy – ať už u sportovců, nebo běžné populace. Pořadem provází Jana Malinovská.

Výživa je v Česku často redukována na seznam povolených a zakázaných potravin. Podle Kateřiny Kozákové je to jeden z hlavních důvodů, proč se lidé dostávají do začarovaného kruhu diet, přejídání a výčitek. „Mým cílem není, aby byl klient závislý na doporučeních nebo pravidlech. Strava se musí přizpůsobit konkrétnímu člověku, jeho aktivitě, trávení, únavě i míře stresu,“ říká Kozáková.

Stabilní příjem energie během dne má podle ní přímý dopad nejen na fyzickou kondici, ale i na psychickou pohodu. Dlouhé hladovění a následné přejídání rozkolísává glykemii, zvyšuje podrážděnost a snižuje schopnost sebekontroly. Výsledkem není „slabá vůle“, ale biologická reakce organismu.

Dopamin, serotonin a jídlo

Ultra zpracované potraviny: typicky kombinace cukru a tuku – aktivují mozkové centrum odměny podobně jako některé návykové látky. Právě zde vzniká paralela se závislostmi.

„Sladké nebo tučné jídlo vyplavuje dopamin a serotonin. To je podobné jako u nikotinu nebo alkoholu,“ vysvětluje Kozáková.

Zásadní rozdíl je ale v tom, že jídlo nelze eliminovat. Zatímco cílem léčby závislostí je abstinence, u jídla musí terapie vést k regulaci, nikoliv k zákazu. Právě pokusy o absolutní kontrolu podle ní riziko zvyšují. „U jídla nelze říct: už nikdy. Bez něj nemůžeme fungovat. A tady ta paralela se závislostmi končí,“ dodává.

Kdy se zdravý zájem mění v posedlost

Rozpoznat hranici mezi péčí o výživu a patologickým chováním není otázkou jednoho sezení. Varovné signály přicházejí nenápadně: člověk se začne vyhýbat společnosti, stále řeší jídlo a pociťuje úzkost při rodinných oslavách nebo firemních akcích. „Typické je, že člověk začne vynechávat společenské události, protože nemá kontrolu nad jídlem. To už není zdravý přístup,“ popisuje Kozáková.

U poruch příjmu potravy, jako je anorexie nebo bulimie, hrají roli i neurobiologické faktory. Dlouhodobé hladovění snižuje hladinu serotoninu, což prohlubuje úzkosti a podporuje další restrikce. Bez spolupráce nutriční terapie, psychoterapie a v některých případech i farmakologické léčby se z kruhu nedá vystoupit.

Závislosti a jídlo, proč je výživa klíčová při abstinenci?

U lidí, kteří se zbavují závislosti na alkoholu nebo nikotinu, hraje výživa zásadní roli. Časté jsou deficity energie i mikronutrientů, rozhozený metabolismus a poruchy spánku. „Neexistuje jedna zázračná potravina. Jde o návrat k pravidelnosti a postupné stabilizaci,“ říká Kozáková.

Velkým rizikem je nahrazení jedné závislosti jinou, typicky přejídáním. Terapeutický přístup proto nespočívá v zákazu sladkostí, ale v jejich vědomém a kontrolovaném zařazení. „Sušenka sama o sobě problém není. Problém je, když nahrazuje celý jídelníček,“ vysvětluje.

Tlak na výkon: sportovci, restrikce a nebezpečné zkratky

U mladých sportovců se podle Kozákové stále častěji objevuje snaha o rychlá řešení: extrémní diety, vyřazování sacharidů nebo nadužívání doplňků. „Jednoduché sacharidy jsou pro sportovce základní palivo. Vyřazovat je kvůli trendům ze sociálních sítí je vysoce rizikové,“ upozorňuje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak se liší závislost na jídle od závislosti na alkoholu či nikotinu?
2. Proč přísné diety často vedou k přejídání a relapsům?
3. Jakou roli hraje výživa při abstinenci a obnově metabolismu?
4. Proč jsou extrémní výživové trendy pro mladé sportovce nebezpečné?
5. Kde je hranice mezi zdravou optimalizací výkonu a rizikovou manipulací s tělem?

Architektonické studio edit! vzniklo z přátelství, diskusí u piva a frustrace z kompromisů, které postupně ničí dobré návrhy. Ivan Boroš, Juraj Calaj a Vítězslav Danda v pořadu Next Stop na platformě FocusOn otevřeně popisují, proč je dnes nejtěžší uhlídat původní myšlenku projektu, jak se z návrhů postupně vytrácí kvalita a proč jejich cesta vedla od hospod a malých realizací až k práci s veřejným prostorem a městem jako celkem.

Vznik studia edit! nebyl výsledkem marketingové strategie ani dlouhého brandového workshopu. Jak v rozhovoru zaznívá, název se zrodil přirozeně, v okamžiku, kdy se zakladatelé snažili pojmenovat to, co vlastně dělají.

„Hledali jsme dlouho, jak se budeme jmenovat. A pak jsme si všimli tlačítka Edit v horní liště programu. A říkali jsme si, že to vlastně přesně sedí,“ vysvětluje Juraj Calaj.

Editování prostoru je podle nich neustálý proces úprav, rozhodování a korekcí. Nejde o jednorázový návrh, ale o schopnost udržet směr v prostředí, kde do projektu vstupuje klient, úřady, normy i rozpočet. Právě v tom vidí jádro své práce.

Nejlepší návrh je skoro vždy ten první

Jedno z opakujících se témat rozhovoru je ztráta původní myšlenky v průběhu projektu. Architekti otevřeně přiznávají, že finální realizace se často výrazně vzdálí tomu, co vzniklo na začátku.

„První návrhy bývají skoro vždycky nejlepší. Pak do toho začne vstupovat klient, úřady, kompromisy a člověk postupně ustupuje,“ říká Ivan Boroš. Podle studia edit! je nejtěžší částí práce uhlídat základní koncept a včas poznat moment, kdy už je návrh „přeeditovaný“. „Když to poznáme pozdě, už se to vlastně nedá zachránit,“ doplňuje Vítězslav Danda.

Právě proto se v průběhu práce pravidelně vracejí k prvním skicám a renderům. Ne jako k nostalgii, ale jako kontrolní bod, který připomíná, co bylo původním cílem projektu.

Od hospod k architektuře města

Studio edit! nezačínalo velkými developerskými projekty ani městskými zakázkami. Jejich cesta vedla přes menší realizace, interiéry a pohostinské prostory.

Hospody a menší provozy pro ně byly školou praxe. Naučily je pracovat s omezeným rozpočtem, provozní logikou i reálnými potřebami lidí. Tyto zkušenosti dnes považují za klíčové. „Byla to dobrá škola. Člověk se naučí přemýšlet prakticky, nejen esteticky,“ zaznívá v rozhovoru.

Postupně se jejich práce rozšířila k větším celkům – ulicím, náměstím a veřejnému prostoru. Přístup se ale nezměnil: stále jde o hledání rovnováhy mezi funkcí, estetikou a dlouhodobou udržitelností.

Klienti, úřady a kompromisy. Realita současné architektury

Rozhovor se nevyhýbá ani kritice systému. Architekti popisují, že kvalitu návrhu dnes neohrožuje jeden špatný zásah, ale série drobných kompromisů. „Nikdo nechce projekt zničit. Ale každý do něj něco přidá, něco upraví, něco vezme pryč. A výsledek se postupně rozpadá,“ popisuje Danda.

Studio edit! se proto snaží nastavit jasná pravidla hned na začátku projektu. Ne vždy to funguje, ale považují to za jedinou cestu, jak udržet smysluplnou architekturu v prostředí plném protichůdných tlaků.

Architektura není solitér. Je to proces

Studio edit! v rozhovoru opakovaně zdůrazňuje, že architektura není o jedné budově, ale o vztazích: k okolí, městu, lidem i času. „Dům nikdy nefunguje sám o sobě. Vždy je součástí širšího kontextu,“ zaznívá.

Právě proto se dnes čím dál víc věnují urbanistickému měřítku. Nejde o změnu ambicí, ale o přirozený vývoj. Jakmile architekt začne řešit ulice a veřejný prostor, přestává navrhovat objekty a začíná pracovat se systémem.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak architekti poznají moment, kdy je návrh už „přeeditovaný“?
2. Proč jsou první skici často kvalitnější než finální realizace?
3. Jak práce na hospodách ovlivnila jejich přístup k architektuře města?
4. Kde dnes vzniká nejvíc kompromisů mezi architekty, klienty a úřady?
5. Proč je návrat k původní myšlence klíčový pro kvalitu veřejného prostoru?