Státní podniky spravují majetek v hodnotě 1,3 bilionu korun a zaměstnávají přes 85 000 lidí. Přesto veřejnost často neví, kdo je řídí, jak byli vybráni ani jaké mají zkušenosti. Projekt Transparentní Česko vedený neziskovou organizací Oživení přináší alarmující data: ani jeden ze 30 analyzovaných ředitelů státních firem nebyl v roce 2025 vybrán v transparentním výběrovém řízení. Předsedkyně Oživení Šárka Zvěřina Trunkátová v rozhovoru pro pořad Deep State vysvětluje, proč je personální oblast největší slabinou českého státu, jaké obavy brzdí změny a kde se inspirují v zahraničí.

Analýza Transparentního Česka ukazuje, že transparentní výběry vrcholových manažerů státních podniků prakticky neexistují. „Je překvapivé, že v roce 2025 není u státních firem nastaven standard, který by naplňoval požadavky transparentnosti. Personální oblast je velmi slabá a netýká se to jen státních podniků, ale i regulačních úřadů či ministerstev,“ říká Šárka Zvěřina Trunkátová.

Podle ní chybí veřejná slyšení, záznamy z finálních kol nebo možnost, aby se do procesu mohla zapojit veřejnost. „Ani jeden generální ředitel z 30 analyzovaných firem neprošel skutečně otevřenou fází výběrového řízení,“ doplňuje.

Jedním z hlavních důvodů je podle ní nízká politická vůle. „Vláda se obává, že se nikdo nepřihlásí, když bude řízení veřejné. Nicméně víme, že v jiných zemích to funguje, například na Slovensku,“ zdůrazňuje.

Státní podniky spravují 1,3 bilionu korun. Polovina firem tají své vedení

Podle Oživení hospodaří státní podniky s majetkem přes 1,3 bilionu korun a zaměstnávají zhruba 85 000 lidí. Přesto je u velké části firem problém najít základní informace o managementu.

„Chybí jasná pravidla, mnoho firem nezveřejňuje životopisy vedení ani dozorčích rad. Zveřejňování CV není zákonnou povinností, ale dobrá praxe, některé firmy ji přijaly, ale většina stále ne,“ vysvětluje Trunkátová.

Podle ní by mělo být samozřejmostí vědět, kdo státní firmu řídí a odkud přichází.
„Je důležité, aby veřejnost věděla, kdo je ve vedení, jaké má zkušenosti a zda je kompetentní,“ říká.

Obranný průmysl jako „černá díra“ transparentnosti

Zejména oblast obranného průmyslu trpí podle analýzy velmi špatnou úrovní otevřenosti.
„Neřekla bych, že jde přímo o bezpečnostní riziko, ale určitě o riziko důvěry. Armáda ji potřebuje,“ upozorňuje Trunkátová.

Současně připomíná, že některá obranná odvětví začínají situaci řešit:
„Nedávno jsme měli schůzku s VOP CZ. Jejich ředitel prošel relativně otevřeným výběrovým řízením, sice bez veřejného slyšení, ale s robustnějšími kroky než obvykle. Transparentnost posiluje legitimitu vedení,“ doplňuje. I v této oblasti však naráží Oživení na dilema: jak sladit transparentnost s bezpečnostními opatřeními.

„Snažíme se s firmami hledat hranici mezi tím, co může být zveřejněno, a co už spadá do bezpečnostních zájmů,“ říká.

Veřejné zakázky: 15 % HDP, ale nedostatek profesionalizace

Veřejné zakázky tvoří v Česku přibližně 15 % HDP, přesto je oblast stále náchylná k podezřením a manipulacím. „Nejsem zakázkář, ale z praxe kolegů vím, že zakázkám často chybí profesionalita na obou stranách. Nejde jen o právní formality, ale o ekonomické uvažování a profesionální konkurenci,“ říká Trunkátová.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní instituce na Slovensku slouží jako inspirativní příklad transparentních výběrových řízení?
2. Jaké argumenty státní podniky nejčastěji používají proti zveřejňování životopisů vedení?
3. Jak probíhalo hodnocení jednotlivých firem v projektu Transparentní Česko krok za krokem?
4. Jaké konkrétní překážky brání anonymnímu whistleblowingu v praxi?
5. Co obsahuje národní strategie pro investování a jaké protikorupční prvky v ní Oživení považuje za klíčové?

Televizní trh prochází největší proměnou za poslední desetiletí. Streamovací platformy, digitalizace, dramatický růst cen sportovních práv i proměna chování diváků nutí operátory přemýšlet jinak. Marketingový ředitel Telly Jan Schöppel v rozhovoru pro pořad Brand Date popisuje, jak se český poskytovatel snaží konkurovat velkým hráčům a proč věří v kombinaci férovosti, technické stability a lidského přístupu k zákazníkům.

Telly kombinuje dvě technologie: internetovou a satelitní televizi. Každá podle Jana Schöppela přitahuje jiný typ zákazníků. „U satelitu jsou to hlavně starší a konzervativnější zákazníci, často i důchodci. Internetová televize je mladší, ale nejsilnější skupina začíná kolem 35 let a vrcholí mezi 45 a 50 lety,‘‘ říká.

Zároveň dodává, že růst internetové televize je výrazný: „Internetová TV nám roste meziročně o desítky procent, zatímco satelit dlouhodobě klesá.‘‘

Satelitní televize má podle něj na trhu stále místo, ale vývoj je jasný. EU i světové trendy ukazují postupné nahrazování satelitních služeb internetovými platformami. Přesto satelit zůstává řešením pro domácnosti, kde chybí stabilní internet.

Férový přístup a lidská podpora namísto chatbotů

Telly zdůrazňuje férovost služby jako jednu z hlavních konkurenčních výhod. Zákazník má mít možnost službu rychle zapnout, vypnout a nemít dlouhodobé závazky.
„Když k nám zákazník zavolá, dovolá se na první dobrou člověku, který dokáže většinu problémů vyřešit. Nepřehazujeme ho jako horký brambor,‘‘ popisuje Schöppel.

V době, kdy mnoho operátorů nahrazuje call centra roboty, je rozhodnutí Telly opačné.
„Starší zákazníci u satelitu potřebují lidský servis. V současnosti to pro nás dává ekonomický smysl a AI zapojíme až ve chvíli, kdy opravdu víme, že bude chytrým pomocníkem,‘‘ dodává. Firma navíc staví službu tak, aby velkou část úkonů mohl zákazník provádět sám. To zahrnuje například zřízení služby až po její ukončení.

Satelitní televize: pomalý ústup, ale stále stabilní řešení

Ačkoliv satelitní vysílání postupně ztrácí podíl, podle Schöppela je stále potřeba.
„Když máte volné nebe, satelit poběží vždy. V odlehlých lokalitách nemá konkurenci,‘‘ vysvětluje.

Televizní byznys je podle něj navíc mimořádně konzervativní. „Před deseti lety se předpovídal rychlý konec televizní reklamy, ale dodnes je to nejsilnější kanál pro oslovení lidí. Diváci jsou zvyklí na své pořadí kanálů a způsob sledování,‘‘ říká. I to je důvod, proč lineární televize navzdory streamingu zůstává relevantní.

Sport jako motor sledovanosti. Ceny práv rostou až desetinásobně

Sport je dnes pro lineární televizi absolutně klíčový. „U filmů a seriálů nejste vázáni časem. Ale sport musíte sledovat v okamžiku, kdy se děje,‘‘ vysvětluje Schöppel. Právě sport také nejvíce zdražuje.

„Ceny sportovních práv vzrostly za posledních osm až deset let až desetkrát. Ani velcí čeští hráči si nemohou dovolit koupit velkou soutěž sami,‘‘ upozorňuje. Proto dnes velké sportovní soutěže, například Liga mistrů často využívají model sdílení nebo přeprodeje práv mezi více operátory.

Telly nabízí například:

• Ligu mistrů
• Evropskou ligu
• Konferenční ligu
• Bundesligu
• La Ligu

Sport zároveň přináší výrazné nárůsty předplatitelů v konkrétních dnech.
„Když má Jiří Procházka zápas v UFC, vidíme skokový nárůst zákazníků. Nabízíme balíčky třeba na týden, které fungují jako pay-per-view,‘‘ popisuje Schöppel.

MMA jako růstový fenomén

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak Telly v praxi řeší situace, kdy musí zdražovat služby?
2. Jak firma interně rozhoduje, do kterých technologií investovat jako první?
3. Co říkají detailní data o tom, jak Češi sledují televizi v průběhu dne?
4. S jakými technickými problémy volají zákazníci nejčastěji?
5. Jaké sporty chce Telly do budoucna získat a jaké jednání už proběhlo?

Geopolitické napětí, konflikty v Izraeli a na Ukrajině, náznaky recese na některých trzích, klimatické extrémy, kyberútoky i celní restrikce mění mezinárodní obchod ze dne na den. Přesto české firmy, malé i střední, exportují, expandují, investují a jejich aktivita směrem do zahraničí roste nevídaným tempem. „ Vidíme, že firmy jsou zkušenější, kapitálově silnější a nebojí se investičně vstupovat na trhy, které dříve vůbec nezvažovaly,“ říká Michal Holzer, ředitel mezinárodních služeb RENOMIA, v pořadu Export na platformě FocusOn.

Český export stojí na tradici vyrobit doma a vyvézt ven. Letitá rovnice, kterou ale poslední roky nepříjemně narušují geopolitické otřesy a další nejistoty. Zatímco Německo, hlavní exportní partner, chladne pod tlakem recese, cen energií a  problémů v automotive, ruský a běloruský trh je kvůli sankcím pro české exportéry uzavřený. A nestabilita či ztráta těchto trhů nutí firmy hledat nové cesty.

Michal Holzer to shrnuje jasně: ,,Exportéři pociťují chladnoucí poptávku v tradičních regionech. Mnozí také přišli o trhy v Rusku a Bělorusku, takže hledají alternativy. Může to být Asie, Afrika nebo jiné části světa.''

Do toho roste nejistota spojená s konflikty na Blízkém východě nebo na Ukrajině. Tam musí exportéři počítat i s reálným rizikem fyzického poškození zboží během přepravy. ,,Ukrajina je ve válečném konfliktu, může se stát, že se během dopravy něco stane,'' říká Holzer.

Češi už nechtějí jen exportovat. Stávají se investory

Současně výrazně roste trend posledních let: české firmy se z exportérů stávají investory. A nejsou to jen největší české skupiny, které kupují velké etablované firmy v západním světě nebo na Západě investují do energetické infrastruktury. Přidávají se malé a střední podniky, které si v zahraničí troufají budovat výroby, kupovat konkurenty a dodavatele nebo přebírat lokální týmy.

,,Firmy mají za sebou třicet let podnikání. Jsou zkušenější a mají kapitál. Nebojí se trhů, které jsou kapitálově náročnější,'' vysvětluje Holzer. A mění se i geografie expanze. Zatímco dříve se investoři drželi regionu, například Slovenska či Polska – dnes častěji vyrážejí „na západ“.

Skryté hrozby expanze a exportu

V době, kdy každý mluví o válce a klimatu, upozorňuje Holzer na dvě rizika, která exportéři často podceňují:  politické a kreditní. ,,V cílové zemi se může změnit vláda a odmítnout zakázku předchozí administrativy. Mohou zavést nové licence, stáhnout povolení nebo zavřít hranice. Může být problém s konvertibilitou měny,‘‘ vyjmenovává. 

Stejně důležité je riziko, že odběratel nezaplatí. ,,Čekáte, že protistrana dodrží kontrakt a bude solventní. Jenže ta solventnost může být ovlivněna mnoha důvody, mimo jiné i politikou,‘‘ upozorňuje. 

RENOMIA se často zapojuje do exportních kontraktů jako konzultant. Někdy doplňuje EGAP, jindy ho může nahradit, pokud má státní pojišťovna vyčerpané limity. A že pojištění bývá rozdílovým faktorem, ukazuje příklad nedávného konfilktu v Izraeli: ,,Mnozí exportéři měli zboží na cestě a báli se, že izraelské banky zastaví platby. Podařilo se ale pojistit akreditivy během několika dnů a exportéři tak měli jistotu, že dostanou zaplaceno,'' říká Holzer.

Celý rozhovor, který moderuje Marek Atanasčev (CEO Enantis) si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně RENOMIA během konfliktu v Izraeli pojistila akreditivy během několika dnů?
2. Jaké konkrétní otázky zazní při rizikové analýze exportéra mířícího do Afriky nebo Asie?
3. Co všechno obsahuje povinná francouzská „decennial liability” a proč může české firmy překvapit?
4. Jak vypadá proces due diligence u exportních projektů v rizikových regionech krok za krokem?
5. Jaké jsou nejčastější typy kyberútoků na exportní firmy a co přesně pokrývá jejich pojištění?

Šimon Hrubec, Brankář ZSC Lions, popisuje, jaké to je žít a pracovat ve Švýcarsku – od platových rozdílů přes enormní ceny nemovitostí až po multilingvní školství. V rozhovoru vysvětluje, proč si Češi Švýcarsko často idealizují a jak důkladně přistupuje ke svým investicím. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn – sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.

Hrubec vysvětluje, že z hlediska sportovní úrovně jsou top evropské soutěže velmi vyrovnané, ale zásadní rozdíly přicházejí u peněz. „V Rusku je platově úplně jiná liga. Finančně je to klidně čtyřikrát více než ve Švýcarsku,“ uvádí. Podle něj se však liší i odměňování mezi Českem a Švýcarskem: „Mezi Českem a Švýcarskem je stále výrazný rozdíl. Švýcarsko je mnohem lépe placené.“

Součástí švýcarského profesionálního prostředí je i rozsáhlý balíček benefitů:
„Jsme tady zaměstnanci, máme placené sociální a zdravotní pojištění pro celou rodinu, bydlení i auta zajišťuje klub. Chodí nám už jen čistý plat,“ doplňuje.

Ceny potravin v Česku se přibližují Švýcarsku. Rozdíl v příjmech je však propastný

Ačkoli platové rozdíly mezi zeměmi trvají, cenová hladina se sbližuje, alespoň u některých položek. Podle Hrubce se české ceny potravin nebezpečně přibližují těm švýcarským. „Je až zarážející, jak se ceny potravin v Česku blíží těm tady. Rozdíl je v tom, že minimální mzda je úplně jinde,“ popisuje.

Podle něj se tak vytváří neudržitelný nepoměr. Zároveň však upozorňuje, že i ve Švýcarsku existují oblasti, které vycházejí extrémně draze, například stomatologie:
„Zubař tady může stát desítky tisíc, klidně i kolem sto tisíc korun. Synovi opravovali zuby za čtyři tisíce franků,“ uvádí. Není podle něj výjimkou, že Češi žijící ve Švýcarsku létají na zubní ošetření zpět do Česka.

Extrémně drahé nemovitosti a hypotéky na generace

Jedním z nejvýraznějších témat jsou švýcarské ceny nemovitostí, zejména v oblasti Curychu. „Spoluhráč koupil byt za námi za 1,8 milionu franků. Říkal jsem mu, že za to by měl v Praze skoro půl ulice,“ popisuje s nadsázkou.

Hrubec sám možnost koupě zvažoval, ale finanční realita je tvrdá: „Nemovitosti jsou tady extrémně drahé. Je to tak na třicet procent, že bych o tom uvažoval. Hypotéky jsou sice zajímavé, třeba za 0,8 %, ale splácí se přes dvě nebo tři generace.“ I proto mnoho hráčů volí hypotéky místo přímé platby, což je v českém prostředí u profesionálních sportovců méně obvyklé.

Investování: diverzifikace, nemovitosti a strach z prázdného účtu po kariéře

Hrubec už od počátku kariéry přistupoval k financím velmi obezřetně. „Největší strach byl, že kariéra skončí a nic nezbude. To by byla moje noční můra,“ říká.

Klíčem se pro něj stala diverzifikace: „Nechávám si na účtu minimum, všechno investuji. Nemovitosti, akcie, zlato, krypto. Je důležité mít od každého něco.“ Podle vlastních slov dnes díky dlouhodobé disciplíně a odbornému poradenství ví, že má finance zajištěné nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu.

Život ve Švýcarsku: bezpečno, čisto, kvalitní služby

Ačkoli Švýcarsko patří mezi nejkvalitnější země k životu, Hrubec upozorňuje, že není bez chyby. „Češi si Švýcarsko hodně idealizují. I já jsem si ho idealizoval. Ale Švýcaři vás ze začátku moc nepustí k tělu. Jste cizinec,“ popisuje svou zkušenost po příchodu do země.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaká byla největší kulturní facka, kterou Šimon Hrubec ve Švýcarsku zažil?
2. Jaké konkrétní momenty v šatně mu změnily pohled na švýcarské spoluhráče?
3. Který finanční šok po přestupu ho překvapil nejvíc?
4. Co přesně rozhodlo o tom, že se děti začaly cítit více doma ve Švýcarsku než v Česku?
5. Jaké rady dává mladým hráčům, kteří chtějí hrát v zahraničí?

Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.

Jan Nowak je důkazem, že i z nenápadného koníčku může vzniknout světový fenomén. Jeho praky používají dělostřelci české armády na kurzech přežití, vyhrál mistrovství Evropy, stal se jedním z nejlepších střelců na světě a dnes vyrábí tisíce kusů, které putují do Indonésie, Itálie, USA i Británie. „ Člověk obvykle během půl hodiny pochopí základ. A pak už to létá správným směrem,“ říká český reprezentant v pořadu Přežít na platformě FocusOn.

Nowak netušil, že jej moderní praky jednou uživí. Věnoval se lukostřelbě, ale vadilo mu nosit těžké vybavení. Zlom přišel při návštěvě přátel v Británii, kde viděl, jak místní používají praky k regulaci přemnožené zvěře. Zaujala ho jednoduchost zbraně i to, že na rozdíl od nože je v Británii lov s prakem legální.

„Byla to náhoda. Viděl jsem, jak tam lidé střílejí prakem, a začalo mě to bavit,“ vzpomíná.

První praky vyrobil v malé dílně. Po třech kusech měl dalších pět objednávek. Z koníčku se rychle stal byznys a později i cesta ke sportovní reprezentaci. Český tým vyhrál mistrovství Evropy v Itálii, kde porazil i čínské a americké střelce.

Celosvětový fenomén. Největší základna je v Číně

V Číně jsou přísná legislativní omezení na držení zbraní – zakázané jsou nejen střelné zbraně, ale i vzduchovky a dokonce i luk lze vlastnit jen jako člen klubu s průkazkou. Právě proto je tam prak mimořádně rozšířený. „Nemají tam moc na výběr a když chtějí něco používat ke střelbě, střílejí prakem. Proto je to tam tak rozšířené,“ vysvětluje Nowak. Dodává, že v Číně existují specializované střelnice, kluby a dokonce i profesionální střelci, kterých může být až stovka.

Nowak odhaduje, že v Číně existuje až stovka lidí, kteří se živí výhradně tímto sportem. I proto není náhoda, že držitel světového rychlostního rekordu pochází právě odtud. V Guinnessově knize rekordů má zapsaných 29 přesných výstřelů za minutu.

Přesnost, výkon a moderní materiály

Moderní praky mají s dětstvím málo společného. Střílí se v horizontální poloze, používá se ocelové střelivo a míří se přes světlovodné vlákno.

Na závodech se běžně střílí na vzdálenost 10 až 20 metrů do terčů o průměru čtyři centimetry. Díky moderním gumám dosahuje projektil energie kolem 30 až 35 joulů.

To je více než většina běžných vzduchovek a podle Nowaka to stačí k tomu, aby střela prorazila dvoucentimetrovou MDF desku. Praky si navrhuje sám, vyrábí je z velmi odolného lineárního polyetylenu a gumy si nechává vyvíjet v Německu tak, aby měly stejný výkon v mrazu i vedru.

Česká armáda si vybrala prak. Bez něj by nic neulovili

V únoru letošního roku se dělostřelci 13. ,,Jaselského,, pluku účastnili týdenního kurzu přežití. Bez jídla, bez zásob: jen s možností něco ulovit nebo nasbírat. Mezi možnými nástroji měli kuši, foukačku a prak. Nakonec vybrali právě prak.

Nowak vysvětluje, proč to byla logická volba. Prak je extrémně lehký, doslova váží jen několik desítek gramů. Je okamžitě připravený k použití a je naprosto tichý, takže nepřitahuje pozornost. Dá se trénovat prakticky kdekoliv, protože střelu dokáže bezpečně zastavit i jednoduchá zavěšená látka. Vojáci díky němu ulovili rybu i bažanta — bez praku by podle něj neulovili nic.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jak přesně probíhal armádní kurz přežití, ve kterém dělostřelci spoléhali na Nowakovy praky?
2. Jak funguje online soutěž s čínskými rozhodčími a co je v ní nejtěžší?
3. Jak vypadá výroba jednoho profesionálního praku krok za krokem?
4. Jaké různé styly střelby používají evropští, čínští a americkí střelci?
5. Co se děje během psychického tréninku před závody, kde rozhoduje každý milimetr?

Architekt a umělec Petr Janda patří mezi nejvýraznější osobnosti současné české architektury. Jeho projekty od libereckého památníku po pražskou náplavku formují současné vnímání veřejného prostoru v Česku. V rozhovoru pro pořad Next Stop na platformě FocusOn popisuje, proč některé projekty trvají deset let, jak město přichází o stovky milionů v nevyužitém potenciálu, a proč se české prostředí stále bojí křivek, i když technologie už dávno nestojí v cestě.

Když Petr Janda vysvětluje důvod názvu svého studia Brainwork, začíná od podstaty své práce: „Architektura je pro mě duševní činnost. Vzniká z přemýšlení, z dialogu, z formulování tématu. Řemeslo je důležité, ale není to primární zdroj architektury.“

Janda je původně sochař, který se k architektuře dostal přes umělecké uvažování. Tento původ je stále patrný. Jeho tvorba má silný emoční i symbolický základ. Všímá si vrstev prostoru, které běžná architektura často přehlíží.

Památník jako zrcadlo společnosti

Jedním z příkladů, kde se jeho filozofie výrazně promítla, je liberecký památník obětem komunismu. Janda k němu říká: „Chtěl jsem odstranit tradiční symboliku a nabídnout prostor pro individuální sebereflexi. Jednoduchý tvar umožňuje, aby se každý divák sám sebe zeptal na vztah ke svobodě.“

Text na patě památníku je čitelný až v odrazu leštěné plochy. Obsahuje výzvu: „Sám v sobě hledej, zda svobodu bráníš, ctíš nebo omezuješ.“ Janda trvá na tom, že památník nemá být jen připomínkou minulosti, ale i současnosti. „Oběti totalitních myšlenkových systémů nezmizely. Hrozba není uzavřena v datech 1948–1989.“

Zrod náplavky: od kultury ekonomickému motoru Prahy

Janda v rozhovoru popisuje vznik náplavky jako sérii malých experimentů, které vyústily v jeden z nejúspěšnějších urbanistických projektů posledních desetiletí. „V roce 2009 jsme udělali první kulturní akce a během jediné sezóny se z náplavky stal fenomén. Lidé tam začali přirozeně trávit čas a prostor se probudil k životu.“

Následovalo několik let postupného oživování. Výsledkem je veřejný prostor, který má pro město vysokou ekonomickou návratnost:

• náplavka generuje každoročně statisíce návštěv,
• přitahuje malé podniky, služby a kulturní provoz,
• zvyšuje hodnotu okolních nemovitostí,
• stala se pražskou turistickou značkou.

Janda popisuje i nečekané dopady: „V prvních letech jsem prováděl po náplavce deset až patnáct zahraničních urbanistických delegací ročně. Lidé jezdili do Prahy přímo kvůli ní.“

Ekonomická anomálie: město chce, aby se veřejný prostor „uživil“

Přesto je projekt dnes pod tlakem ze strany politiků i správcovské firmy. „Existuje absurdní představa, že veřejný prostor má být ziskový. To popírá jeho smysl. Veřejný prostor si na sebe nemá vydělávat – má vytvářet hodnotu pro společnost.“

Podle Jandy by požadavek ekonomické soběstačnosti znamenal zánik veřejných prostranství. „Kdybychom to aplikovali na jakékoli jiné náměstí, znamenalo by to jeho konec.“ Zároveň vysvětluje, že komercializace prostoru vede k opačnému výsledku:
„Čím více komerce, tím rychleji klesá autenticita a s ní i zájem lidí. Ekonomický přínos prostoru tak padá.“

Bilbao efekt po pražsku

Moderátor Jan Klaška v rozhovoru připodobnil náplavku k newyorské High Line a popsal její dopady: růst cen nemovitostí, příliv uměleckých galerií, celkový ekonomický rozkvět čtvrti.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké konkrétní technické argumenty rozhodly o zachování železničního mostu.
2. Co přesně se děje v zákulisí pražské politiky při správě veřejných prostorů.
3. Jak Janda vyjednává s výrobci atypických konstrukcí, aby dosáhl standardních cen.
4. Jak funguje týmová práce v jeho studiu a jak vznikají koncepty projektů.
5. Co mu říkají lidé na ulici o náplavce – a proč se jeho dcera pořád ptá, kdy budou říční lázně.

Založit firmu ve dvaceti letech, získat finanční licence v zahraničí a budovat mezinárodní tým z Česka – to zní jako nereálný plán. David Kašper, CEO Purple Holding, to ale zvládl. Jeho cesta však nebyla bez komplikací: od krize v roce 2013 až po hrozbu vyhoření musel projít řadou těžkých momentů. V rozhovoru pro pořad Krotitel ředitelů, který moderuje Jiří Jemelka z JPF Czech, popisuje, jak Purple Group vyrostla z teenagerského nápadu v multioborovou fintechovou skupinu, proč delegování může zachránit podnikatele před vyhořením a proč si do kalendáře zapisuje každý měsíc „rekapitulaci osobní vize".

Purple Group vznikla neobvyklým způsobem – ze studentského zájmu o finanční trhy. „Původní myšlenka byla už na střední škole. S kolegy, spoluzakladateli jsme obchodovali na forexových trzích, jezdili jsme na semináře, vzdělávali jsme se. Tak jsme se vlastně i poznali a začalo nás bavit obchodování,“ vzpomíná David Kašper na úplné začátky.

Rychle však došli k zásadnímu poznání. „V průběhu jsme zjistili, že sami obchodníci úplně nejsme, nebo nemáme dobrou psychologii, nějak nám to nejde. Zkoušeli jsme různé alternativy – automatické obchodní systémy, hledali jsme obchodníky po světě, kteří umí dobře obchodovat a mají nějaké výsledky,“ popisuje Kašper hledání správné cesty.

Řešení přišlo v podobě inovativního nápadu. „Řekli jsme si: pojďme propojit investory a obchodníky. Ty, kteří obchodují, a ty, kteří chtějí pasivně sledovat obchodování a kopírovat je. Začali jsme stavět technické systémy mezi tím. Původně jsme ani nechtěli být obchodníci s cennými papíry, ale vytvořili jsme technologii,“ vysvětluje CEO Purple Holding.

Proč rovnou do světa? Regulace rozhodla

Rozhodnutí jít okamžitě do zahraničí nebylo jen ambiciózní volbou – bylo to prakticky nutností. "Aby kluci ve dvaceti letech získali licenci obchodníka s cennými papíry v Česku, je v podstatě nemyslitelné. Vzali jsme to úplně od konce. Získali jsme první licenci kompletně mimo Evropu, v zahraničí, a postupně jsme se dostali k tomu, že jsme získali evropskou licenci a pasport," popisuje Kašper regulační výzvy.

Trh v Česku byl další limitující faktor. „Je tady celkem malý trh a ještě jsme už tehdy vyhledávali tradery mimo naše hranice, protože tady v Česku vlastně nebyli obchodníci. Přišlo nám to přirozené,“ vysvětluje zakladatel.

Kašper připisuje úspěch kombinaci faktorů: „Byli jsme nějak od začátku nastaveni myšlenkově, možná tím, že jsme studovali Newton College, dneska Newton University. Byli jsme takoví nadšení a viděli jsme svět neomezených možností. Pro nás to byla úplná přirozenost jít ven.“

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte:

• Jak Purple Group získala první finanční licence mimo Evropu, když byli zakladatelé sotva po dvacítce, a proč to v Česku bylo prakticky nemožné

• Jaké konkrétní kroky vedly k vybudování mezinárodního týmu z Česka a proč ředitelka z jedné jurisdikce pracuje s firmou už dvanáct let

• Podrobný příběh krize v roce 2013 a jak následné roky v krizovém módu dovedly CEO k rozhodnutí vzít si pětiměsíční sabbatical

• Jak funguje v praxi filozofie "věřím ti, dokud mě nepřesvědčíš o opaku" a proč má osobní asistentka přístup k osobním bankovním účtům zakladatele

Nový zákon o kybernetické bezpečnosti podle evropské směrnice NIS2 dopadá v Česku i na Slovensku na tisíce firem napříč obory. Přináší nové povinnosti, kontrolní mechanismy a také zásadní změnu v přístupu k IT bezpečnosti. Auditor Jaromír Tvrzník v rozhovoru pro pořad Audit na platformě FocusOn vysvětluje dopad nové legislativy na firmy, kolik je příprava bude stát a proč by se manažeři měli přestat tvářit, že kyberbezpečnost je jen „černá díra na peníze“.

Transpozice směrnice NIS2 výrazně rozšiřuje okruh firem, které musí splnit specifické požadavky na kybernetickou bezpečnost. Zatímco starý zákon o kyberbezpečnosti platil od roku 2014 a dotýkal se jen stovek subjektů, dnes jde o zcela jiný rozsah: od státní správy přes automobilky, zemědělské podniky, bioplynové stanice až po strojírenské závody a další tisíce organizací.

Podle Jaromíra Tvrzníka tkví hlavní změna právě v rozsahu: „Dříve dopadal zákon jen na malý okruh strategických podniků. Nově se ocitne pod regulací přibližně šest tisíc firem. Dopad bude mnohem širší a výraznější než kdykoli předtím.“

Nejde však jen o počet subjektů. Nový zákon o kyberbezpečnosti se snaží reagovat na současné hrozby, včetně ransomwarových útoků či zneužití umělé inteligence. Tvrzník připomíná, že dnešní rizika jsou zcela odlišná od roku 2014: „Kyberbezpečnost je dnes jedno z nejdůležitějších témat. A už není otázka, jestli útok přijde, ale kdy.“

Co se mění: nové role, odpovědnosti a tlak na vedení

NIS2 přináší dva režimy: nižší a vyšší. Zatímco v nižším režimu zodpovídá za celý systém primárně vedení firmy a technické nastavení obvykle zvládne interní nebo externí IT, vyšší režim je výrazně přísnější.

„Ve vyšším režimu je nutné jmenovat architekta, manažera a auditora kybernetické bezpečnosti, a k tomu další garanční role. Tyto odpovědnosti už nejde obejít nebo spojit pod jednu osobu – například auditor nemůže být zároveň manažer kyberbezpečnosti,“ vysvětluje Tvrzník.

S tím roste i tlak na manažery, kteří se nově stávají přímo odpovědnými za úroveň zabezpečení. Kyberbezpečnost tak naráz přestává být „údržba počítačů“ a stává se součástí strategického řízení firem.

Největší slabiny firem: nezájem vedení a pohodlnost IT

I když mnoho podniků investovalo do ISO norem jako kvalita, environment či BOZP, IT bezpečnost často zůstávala na okraji. A to se nyní obrací proti nim.

Tvrzník upozorňuje, že jeho nejčastější zkušeností je nedostatek zájmu vedení:
„Pořád se setkávám s názorem, že IT je černá díra na peníze. Jenže problém se ukáže přesně tehdy, když IT přestane fungovat a stojí celá výroba.“

K tomu se přidává i laxnost některých IT pracovníků: „IT si často práci ulehčuje a vytváří si vlastní cestičky. Vynechají dvoufázové ověřování, nepoužívají VPN, nehlídají přístupy. A přesně to pak útočník zneužije.“

Výsledkem jsou zbytečné incidenty, které mohou stát stovky tisíc až miliony korun – jen na mzdách lidí, kteří kvůli výpadku „přešlapují na místě“.

Pořadem provází Pavol Plejvák ze společnosti DQS.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaký konkrétní typ útoků dnes firmy nejčastěji zasahuje a proč na ně nejsou připravené?
2. Co je nejčastější chyba IT oddělení při nastavování bezpečnosti a jak ji odhalit?
3. Jak vypadá reálný incident ve výrobní firmě a jak rychle může ochromit celou výrobu?
4. Jak funguje kontrola ze strany úřadů v praxi – kdy přijde a co skutečně hodnotí?
5. Co Tvrzník doporučuje podnikům, které mají omezený rozpočet, ale musí splnit NIS2?

Vyrostl obklopen švýcarskými reklamními kalendáři z otcovy lékárny. Seznámil se se Švýcarkou, viděli se během tří let jen 41 dní, ale přes dopisy se zamilovali. Brali se dva dny po pádu berlínské zdi a Václav Šulista utekl ze země. Dnes je kariérním poradcem a honorárním konzulem v Basileji, kde pomáhá českým firmám etablovat se na švýcarském trhu. V rozhovoru vysvětluje, proč Švýcarsko vlastně neexistuje, jak důležitá je první reference a proč v Appenzellu dodnes jedí psy. Sledujte švýcarský speciál na platformě FocusOn - sérii rozhovorů s Čechy, kteří žijí v zemi helvétského kříže.

Václavův otec byl lékárník a pracoval ve zdravotnickém zásobování v Ševětíně. „Tenkrát tam měla firma Sandoz konsignační sklady, táta dostával krásné švýcarské reklamní kalendáře. Oblepil celý byt, takže já jsem jako dítě vyrostl obklopen Švýcarskem. Ale ve svém životě by mě nenapadlo, že se tam někdy dostanu. To byly sedmdesátý, osmdesátý léta."

Pak přišla náhoda. „Seznámil jsem se se Švýcarkou, zamiloval jsem se do ní a brali jsme se dva dny po pádu berlínské zdi. Odzvonil jsem klíčem a vypadl jsem do Švýcarska."

Od chemie k managementu a depresi

Václav vystudoval analytickou chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. „Byl to tenkrát velmi silný ročník. Dovoluji si přiznat, že jsem do toho silného ročníku moc nepatřil. Patřil jsem mezi ty hloupější. Vystudoval jsem chemii bez velkého zájmu, protože jsem chtěl původně studovat jazyky, ale jinam bych se se svým kádrovým profilem nedostal."

Ve Švýcarsku dělal šéfa kontroly kvality, vybudoval laboratoř, doučil se galeniku na ETH v Curychu. „Čím dál tím víc jsem se vyvíjel mimo laboratoř, pryč od chemie, a nakonec jsem skončil v podstatě v managementu – zajišťování kvality, manažerování produkce, později supply chain."

Pracoval šest let v malé firmě ve východním Švýcarsku, pak se přestěhoval do Basileje. „Šest let jsem dělal pro dodavatele Novartisu, pak jsem přestoupil přímo do Novartisu a tam jsem byl 16 let v různých středních manažerských pozicích. Vedl jsem tým 55 lidí, posledních pět let jsem byl v supply chainu."

Ale práce ho nenaplňovala. „Nikdy mě práce nijak zvlášť nebavila. Pořád jsem byl povyšován, nevím proč, ale neměl jsem z práce opravdu radost. Byl jsem tam kvůli penězům, to přiznám zcela otevřeně. Tímhle postupem jsem se dopracoval k depresi. V depresi jsem se rozhodl – takhle to nejde dál. Ze zoufalství jsem se osamostatnil a založil svůj byznys kariérního poradenství."

LinkedIn, obsah a naslouchání

Dnes Václav radí jednotlivcům, jakým způsobem si vybudovat pozici na pracovním trhu. „Jsou to tři sloupy. První je velmi atraktivní LinkedIn profil – jak tam postavím digitální vizitku, aby mě lidé brali vážně. Za druhé, jakým způsobem tam tvořím obsah, aniž bych byl vnímán jako člověk, co něco chce prodat nebo nějaký povrchní influence. Dávat síti přidanou hodnotu. A za třetí, jakým způsobem navazuji kontakt s lidmi, aniž by měli pocit, že jim chci něco prodat nebo chci po nich práci. Zajímat se o ostatní lidi, naslouchat jim, klást chytré otázky."

Děkujeme partnerům Švýcarského speciálu, společnostem DRFG, S1 Solutions a Novatop.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast

Z videa či podcastu se kromě výše uvedeného dozvíte také:

1. Detailní příběh o tom, jak Václav žil v komunistickém Československu jako příslušník římskokatolické buržoazní rodiny a jak to ovlivnilo jeho studium
2. Konkrétní příklady úspěšných českých firem, které si ve Švýcarsku vybudovaly dominantní pozici na trhu
3. Václavovy zkušenosti z 16 let práce v Novartisu a jak funguje supply chain ve farmaceutickém gigantu
4. Václavovy postřehy o tom, jak se liší kantony Švýcarska a proč je důležité znát tyto rozdíly pro podnikání

Téměř všichni zaměstnanci v jedné z největších automobilek v Česku aktivně používají mobilní aplikaci pro interní komunikaci. Ve svém volném čase, na vlastních datech a na soukromých telefonech. Jak se tohoto neuvěřitelného čísla podařilo dosáhnout? A proč je vnitřní marketing stejně důležitý jako ten vnější? O tom všem jsme si povídali s Petrem Mikšovičem, zakladatelem společnosti Sova Net a duchovním otcem aplikace Plusco v pořadu Echo digitalizace na platformě FocusOn. 

Vznik aplikace Plusco byl v mnoha ohledech nečekaný. "Oslovil mě jeden můj spolužák z vysoké školy z Prahy. Říkal, že ho kontaktovala firma z Ostravy, která chce něco naprogramovat, něco individuálního, co na trhu běžně není. Jednalo se o Hyundai Motor v Nošovicích. Připadalo mi to jako zajímavý nápad, protože jsem v takové společnosti ještě v životě nebyl," vzpomíná Petr Mikšovič na začátky projektu.

Právě tato náhoda se ukázala být klíčová nejen pro Sova Net, ale i pro celý segment interní firemní komunikace v Česku. Výběrové řízení firma nakonec vyhrála a pustila se do vývoje aplikace, která měla splnit na první pohled téměř nesplnitelný úkol.

Zadání, které znělo jako science fiction

Hyundai Motor měl jasnou představu, ale zároveň velmi ambiciózní cíl. "Chtěli konečně aplikaci, kterou budou zaměstnanci používat a milovat," cituje Mikšovič klíčové zadání. "Dělal jsem v marketingu v tu dobu patnáct let, ale takovou aplikaci jsem v životě neviděl. Řekl jsem si, že pokud se nám to povede, bude to velký úspěch," dodává.

Cílová čísla byla odvážná – 80 procent zapojení všech zaměstnanců. Výchozí situace přitom nebyla vůbec jednoduchá. Z 3 500 zaměstnanců automobilky jich 76 procent nemělo přístup k firemnímu IT. "Cílem bylo motivovat zaměstnance, aby vzali svůj soukromý telefon ve svém soukromém čase, na svých vlastních datech a komunikovali s firmou. Připadalo mi to téměř nereálné," přiznává Mikšovič. Dnes jsou však na čísle 96 procent zapojených zaměstnanců.

96 procent jako důkaz skutečné lásky k aplikaci

Jak vůbec změřit, že zaměstnanci aplikaci "milují"? Pro Petra Mikšoviče je odpověď jasná. "Tohle je ta největší a nejsilnější metrika, kterou vždy uvádím. Když zaměstnanec si s důvěrou tu aplikaci nainstaluje a používá ji ve svém soukromém čase – na cestě z práce, do práce nebo o víkendech – je to důkaz důvěry. Důvěry k firmě, k managementu, který to zavedl, a samozřejmě i k samotné aplikaci," vysvětluje.

Aplikace přitom funguje obousměrně. Umožňuje nejen komunikaci firmy se zaměstnanci, ale také mezi samotnými zaměstnanci navzájem. "Důležité je, aby to nebylo jednostranné. Zaměstnanci mezi sebou potřebují také komunikovat," vysvětluje Mikšovič.

Investice dovnitř se vyplatí stejně jako marketing ven

Mnoho firem stále upřednostňuje investice do externího marketingu před interním. "Setkávám se u zákazníků s tím, že rádi investují do marketingu směrem ven z firmy, aby něco prodali. Ale investice do vnitřního marketingu jsou už méně časté," potvrzuje tuto zkušenost Miroslav Dašek z Asseco Solutions, spolumoderátor pořadu Echo Digitalizace.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast, kde se dozvíte:

• Jak se rodil úplně první projekt aplikace Plusco pro Hyundai Motor a jaké byly výzvy v komunikaci s 3 500 zaměstnanci, z nichž 76 % nemělo přístup k firemnímu IT

• Proč motto Richarda Bransona "zákazníci nejsou na prvním místě, zaměstnanci ano" platí obzvlášť ve výrobních firmách s vysokými mzdovými náklady

• Jaké konkrétní metriky dokazují vliv angažovanosti zaměstnanců na ziskovost firmy a proč společnost Gartner zaznamenala nárůst angažovanosti u 82 % organizací s digitální interní komunikací

• Jak digitální komunikace pomáhá osobní komunikaci tím, že automatizuje rutinní úkony a vytváří prostor pro budování skutečných vztahů mezi kolegy

• Proč je aplikace postavená jako komunitní platforma úspěšná nejen ve výrobních firmách, ale i v mateřských školkách, byznys klubech nebo mezi fanoušky jazzových festivalů