Praha se potýká s výrazným nedostatkem studentského bydlení a počet zájemců o ubytování dlouhodobě převyšuje dostupné kapacity. Současně roste zájem zahraničních studentů i investorů, kteří v segmentu soukromých kolejí vidí zajímavou příležitost. O proměně trhu, nových trendech i budoucnosti studentského bydlení debatovali v pořadu RealChat na platformě FocusOn.cz Barbora Nosková z platformy Bro-coli a Vojta Růžek ze společnosti Erasmus in Prague.

Situace na pražském trhu studentského bydlení vykazuje dlouhodobý strukturální deficit. Podle statistik připadají v hlavním městě na jedno dostupné lůžko přibližně tři studenti. Data Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ukazují, že v Praze aktuálně studuje přibližně 130 tisíc studentů, přičemž zhruba 75 tisíc z nich každoročně hledá ubytování.

Kapacity veřejných ubytovacích zařízení jsou přitom omezené. Státní sektor v Praze disponuje přibližně 28 tisíci lůžky, soukromí poskytovatelé pak dohromady nabízejí zhruba čtyři tisíce postelí. Nepokrytá poptávka tak zůstává enormní. ,,V září máme v Praze doslova kolonu studentů s kufry, kteří by se chtěli ubytovat, ale my už máme vyprodáno a nemáme je kam umístit,“ uvedla Barbora Nosková.

Západní trend přichází i do Česka

Podle Vojty Růžka není nedostatek studentského bydlení pouze českým problémem. S podobnou situací se potýká většina západoevropských zemí. Nejkritičtější situace podle něj panuje v Nizozemsku, Belgii nebo Německu, kde je získání studentského ubytování dlouhodobě velmi složité. Současně upozornil, že zájem zahraničních studentů o Prahu stále roste a aktuální poptávka už překonala předcovidová čísla. Český trh se tak postupně přibližuje západnímu modelu, ve kterém významnou roli hrají soukromé koleje a institucionální studentské bydlení.

Administrativní budovy jako příležitost

Jednou z cest, jak rozšiřovat kapacity, je přeměna nevyužívaných kancelářských objektů na studentské bydlení. Podle provozovatelů bývají starší administrativní budovy často vhodnější než klasické činžovní domy.

,,Stará administrativní budova, kterou lze upravit pro potřeby studentů, je dnes z hlediska kapacity zajímavější než klasický činžovní dům. Pokud nás poslouchá nějaký majitel kancelářské budovy, o podobné formy spolupráce máme velký zájem,“ uvedl Růžek.

Podle Noskové dává ekonomický smysl především budova s minimálně padesáti lůžky, což odpovídá zhruba 20 až 30 bytovým jednotkám.

Studentské bydlení jako zajímavý investiční segment

Z pohledu investorů nabízí studentské bydlení atraktivní kombinaci stabilní obsazenosti a nadprůměrných výnosů. Ve srovnání s klasickým dlouhodobým pronájmem jde o výrazně zajímavější model, přestože je provozně náročnější. Operátoři obvykle přebírají celé budovy do dlouhodobého pronájmu a majitelům garantují stabilní nájemné.

,,Po majiteli v podstatě nic nechceme. Garantujeme mu tržní nájemné v dané lokalitě a sami řešíme veškeré revize, opravy i servis, protože máme vlastní interní tým,“ vysvětlil Růžek. Součástí provozu je také nepřetržitá podpora studentů, interní servisní tým nebo správa budovy v režimu 24/7.

Mezinárodní studenti a jejich pobyt v Praze

Zahraniční studenti řeší většinu administrativy ještě před příjezdem do České republiky. Potřebují online prohlídky, elektronické podpisy smluv a především potvrzení o ubytování, které je často nezbytné pro získání víz.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: Co se v rozhovoru dozvíte?

1. Jaké technologie a automatizace dnes pomáhají spravovat tisíce studentů bez klasické recepce?
2. Jak provozovatelé řeší letní měsíce, kdy většina studentů odjíždí domů?
3. Jak funguje model společných investic mezi operátory a majiteli nemovitostí?
4. Proč bývá nejvíce konfliktů mezi studenty právě na začátku semestru?
5. Jaký kulturní šok zažívají někteří zahraniční studenti při pohledu na stav českých kolejí?

Dát dětem večer čokoládu, nechat je ji zapít sladkým pitím a poslat je bez vyčištěných zubů do postele? Tento zlozvyk už rozhodně není trendy. Pro peněženky rodičů i veřejné rozpočty totiž představuje zbytečně drahý hazard. České děti bojují s vysokou kazivostí a zanedbaná prevence v dětství se v dospělosti mění v astronomické účty za zubní péči. V pořadu iMedical na portálu FocusOn.cz na to upozorňuje Pavel Smažík, majitel společnosti Herbadent a podporovatel projektu Dětský úsměv.

Celkové náklady na léčbu dentálních problémů dosahují obrovských částek: „Nedostatečná hygiena způsobuje kazivost v dětském věku, kazivost v dětském věku způsobuje kazivost v dospělém věku a kazivost v dospělém věku způsobuje náklady. Tyto náklady dosahují celkem 30 miliard korun ročně, přičemž polovina pochází ze státních a polovina ze soukromých zdrojů,“ uvádí Smažík.

Alarmující je rovněž fakt, že stát k této problematice přistupuje bez aktuálních dat. „Poslední měření v Česku na téma kazivosti se dělalo někdy v roce 2008. Od té doby se stát nestará o to, aby toto zjišťoval,“ upozorňuje majitel Herbadentu.

Ve Švýcarsku učí děti pečovat o chrup

Česká republika by si mohla vzít příklad ze zahraničí, kde preventivní programy fungují s vysokou efektivitou. Jako ideální model uvádí Pavel Smažík Švýcarsko, které dokázalo díky dlouhodobému a systematickému přístupu dramaticky snížit kazivost dětského chrupu. Tento úspěch nevyžadoval žádné nerealizovatelné zázraky, ale důslednou a opakovanou edukaci přímo ve školních lavicích a mateřských školách. „Jakmile vyrostou první dva zuby, měli by je rodiče začít čistit. Dobré je použít také mezizubní kartáček. Když se začne brzy, není problém v tom pokračovat.“

Ve Švýcarsku se podařilo snížit kazivost dětských zubů o 90 procent. „Asi před 40 lety vytvořili velmi dobře popsanou metodiku a zavedli systém, v jehož rámci do mateřských škol a prvních tříd základních škol docházejí pětkrát až šestkrát ročně školené instruktorky. S dětmi si povídají o zubech a mechanicky s nimi nacvičují čištění,“ vysvětluje Smažík.

Návratnost takové investice je z národohospodářského hlediska obrovská. „Myslím, že kdybychom do toho každý rok investovali přibližně 250 milionů korun, ušetřili bychom velkou část z těch 30 miliard,“ uvedl Smažík.

Technika čištění je zásadní: pět minut nestačí

Vedle systémových řešení spočívá zásadní část problému v samotném provedení každodenní dentální hygieny. Správné čištění zubů je manuální dovednost, kterou je nutné trénovat podobně jako psaní nebo zavazování tkaniček. Většina populace však žije v mylné představě o svých schopnostech. Děti do deseti let navíc nejsou anatomicky ani mentálně schopné vyčistit si zuby samy bez pomoci rodičů.

Pavel Smažík poukazuje na častý nešvar spojený s ultrajemnými kartáčky, které při špatném používání selhávají: „Mí kolegové zubaři si čistí zuby deset minut až čtvrt hodiny. Většina z nás nemá dobrou techniku, tlačí na kartáček a nevěnuje čištění čtvrt hodiny. Když tlačím na ultrajemný kartáček, vlákna se velmi rychle roztáhnou. Je mnohem lepší koupit si kartáček jiného typu, buď se středně tvrdými, nebo konickými vlákny. Ten vydrží mnohem horší techniku, vydrží déle a při špatné technice je užitečnější,“ radí.

Z hlediska frekvence zdůrazňuje klíčový význam večerního čištění. Plak se totiž stává rizikovým po 24 až 48 hodinách_. „Ráno si čistím zuby spíše pro ostatní lidi, abych měl svěží dech. Večer to dělám pro své dásně a zuby. Chci večer začínat s co nejmenším počtem bakterií, aby se do rána nestačily namnožit_,“ doplňuje.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

• Proč je důležité držet zubní kartáček jako „malou skleničku“?
• Jak elektrický mezizubní kartáček a velikosti S, M a L usnadňují čištění zubů?
• Které dvě pomůcky jsou podle Pavla Smažíka pro správnou péči o zuby nejdůležitější?
• Co je onemocnění amelogenesis imperfecta a jak ovlivňuje zuby?
• Co se zubní lékaři učí během „Týdne čistých zubů“?

Pět let života pod cizí identitou, více než 120 usvědčených zločinců a pouhá pětisetdolarová odměna. Operace Donnie Brasco patří k nejúspěšnějším infiltracím organizovaného zločinu v historii FBI. Publicista a expert na organizovaný zločin Jan Nápravník v pořadu Wiseguy na platformě FocusOn.cz popsal, jak se agent Joseph Pistone dostal mezi členy mafiánských rodin Colombo a Bonanno, proč se stal specialistou na krádeže šperků a jak málo podle něj odpovídá slavný hollywoodský film skutečným událostem. 

Film Krycí jméno Donnie Brasco může vytvářet dojem, že FBI vyslala do mafie obyčejného policistu. Podle Jana Nápravníka však byla realita zcela jiná. Joseph Pistone měl za sebou několik úspěšných tajných operací a zkušenosti se získáváním důvěry zločineckých skupin. Už během infiltrace gangu zlodějů automobilů v Jacksonville na Floridě pomohl tehdy ještě “v barvách” Office of Naval Intelligence (ONI) dostat za mříže více než třicet lidí. FBI proto hledala právě jeho, když začala přemýšlet o proniknutí do italsko-americké mafie. 

Výhodou byla také jeho znalost prostředí. Pistone vyrůstal mezi italsko-americkou komunitou v New Jersey, znal místní slang, způsoby komunikace i fungování mafiánských klubů. Právě tato „znalost ulice“ podle Nápravníka rozhodla o tom, že se stal ideálním kandidátem pro jednu z nejriskantnějších operací v historii FBI. ,,Nebyl to typický agent FBI. Pohyboval se mezi italsko-americkou komunitou, znal místní mafiány, věděl, jak mluví a jak mezi sebou fungují. Když FBI hledala nový způsob, jak proniknout do mafie, byl pro ni ideálním kandidátem,“ říká Jan Nápravník

Gemolog, zloděj i falešný sirotek

Podle Nápravníka FBI od začátku věděla, že Pistone nemůže vystupovat jako nájemný vrah. Pokud by páchal závažné násilné trestné činy, jeho svědectví by později ztratilo důvěryhodnost u soudu. Vybrala proto jinou cestu – vytvořila z něj profesionálního zloděje šperků.

Agent absolvoval gemologické školení, naučil se rozeznávat pravé diamanty od padělků, otevírat trezory, obcházet alarmy i používat zlodějský slang. Teprve po několikaměsíčním intenzivním výcviku byl vyslán do terénu. Stejně pečlivě vznikala i jeho nová identita. FBI vytvořila legendu Donnieho Brasca – sirotka z Pittsburghu. Vybrala dokonce skutečný sirotčinec, který v minulosti vyhořel a přišel o dokumentaci. 

Pistone dostal falešné doklady, sociální zabezpečení, řidičský průkaz i pronajatý byt. 

,,Všechny dokumenty byly připravené tak, aby působily věrohodně. Přesto mu FBI cestu za identitou Donnieho Brasca příliš neulehčila a řadu věcí si musel zařídit sám jako například účet v bance - ten mu nechtěli dát pro jeho domnělé kriminální pozadí. Donnie si musel účet doslova vyřvat a zajistit bez pomoci FBI,“ říká Jan Nápravník.

Půl roku jen čekal, až si ho mafie všimne

Nejtěžší část operace podle Nápravníka nespočívala ve vykrádání ani v utajování identity. Nejnáročnější bylo získat důvěru lidí, kteří byli vůči cizincům mimořádně podezřívaví.

Joseph Pistone proto téměř šest měsíců pravidelně navštěvoval stejný bar v newyorské čtvrti Yorkville. Nepokoušel se nikoho oslovovat ani se nikam tlačit. Chtěl pouze, aby si na jeho přítomnost okolí zvyklo. Postupně navázal vztah s barmanem, kterému nabídl diamanty k dalšímu prodeji.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

1. Jaké rozdíly Jan Nápravník našel mezi filmem Donnie Brasco a skutečnými událostmi?
2. Jak FBI několik měsíců připravovala falešnou identitu Josepha Pistoneho a proč z něj udělala právě zloděje šperků?
3. Proč mafiánská rodina z Milwaukee neprozradila Bonannům, že obchodují s tajným agentem FBI?
4. Jak podle Jana Nápravníka vypadal skutečný vztah Donnieho Brasca s Leftym Ruggierem a Sonnym Blackem?
5. Proč se operace zastavila právě ve chvíli, kdy byl Pistone jen krok od přijetí mezi plnoprávné členy mafie?

Autor náhledové fotografie: blue_yonder_dreams88 (Flickr). Všechna práva vyhrazena.

Anna van der Weerden prošla neobvyklou životní cestou – od rozvodové advokátky přes zakladatelku a majitelku rodinného pivovaru až po pozici co-CEO technologické společnosti TopMonks. V pořadu Inside Tech na platformě FocusOn.cz popsala proces transformace IT firmy, která se ze ztráty pěti milionů korun dostala k obratu 80 milionů korun, i výzvy spojené s moderní cenotvorbou a návratem zaměstnanců do kanceláří.

Příběh Anny van der Weerden ukazuje, že manažerské principy a schopnost řídit lidi přesahují hranice jednotlivých oborů. Od pivovaru se posunula do IT a život se jí obrátil k lepšímu.

Manželův sen ukončila pandemie i válka

Pivovar založila v roce 2019 s představou, že v něm bude pracovat celá rodina a vznikne kolem něj komunita propojující zdravý životní styl, farmaření, pěstování hlívy, farmářský obchod a pivní klub. Do plánů však zasáhla pandemie covidu-19, válka na Ukrajině, růst cen surovin, energií i úvěrů a nakonec také rozpad manželství. Po třech letech, během nichž se snažila provoz udržet, dospěla k závěru, že takové pracovní vytížení není dlouhodobě únosné.

Přestože přechod z gastronomie a advokacie do IT může působit jako radikální skok, van der Weerden navázala na své dřívější profesní zkušenosti. Ve svých 25 letech totiž začínala jako právnička specializující se na IT v Nizozemsku. Po nástupu do TopMonks převzala obchod, HR, právní záležitosti, projektové řízení i marketing. Stranou ponechala pouze technologickou část, které se věnuje Jiří Fabián. Podle van der Weerden je TopMonks svobodná firma bez klasické manažerské struktury, v níž jsou transparentní také veškeré finance.

,,Přiměl mě Jirka Fabián, zakladatel a CEO. Znali jsme se léta. Sledoval můj příběh i to, co jsem dělala, a nabídl mi práci v den, kdy jsem řekla, že zavírám pivovar. Byl to rychlý přechod bez výběrového řízení – prostě: Pojď, nastup a celé to tady změň,‘‘ vzpomíná van der Weerden.

Zpátky do černých čísel

Technologická společnost TopMonks, jejíž kořeny sahají také k předchozí firmě JetMinds, se v roce 2022 ocitla ve vážné hospodářské krizi. Někteří členové přibližně dvacetičlenného týmu přitom spolupracují již zhruba dvacet let. V důsledku pandemie covidu-19 se zastavil přirozený příliv zakázek, na který byla firma dlouhá léta zvyklá. Společnost neměla vybudované funkční obchodní ani marketingové kanály. Vliv na změny měli i zaměstnanci, kteří v kanceláři chyběli. ,,Během covidu i po něm přestali chodit do kanceláře, komunikovat a prostě upadli do určité letargie,‘‘ dodává.

Firma se dostala do ztráty pěti milionů korun při ročním obratu okolo 50 milionů korun. Van der Weerden zahájila změny hloubkovými rozhovory se zaměstnanci i klienty. První dva měsíce zjišťovala, v čem spočívají hlavní kompetence týmu, proč si zákazníci společnost vybírají a co jim na spolupráci naopak nevyhovuje. Na základě toho se rozhodla zaměřit další směřování firmy na práci s daty a cenotvorbu.

Následně se společnost dostala na obrat přibližně 60 milionů korun a zisk osm milionů korun. V roce 2025 pak obrat vzrostl na 80 milionů korun, přičemž zisk dosáhl 2,5 milionu korun. .

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast:

• Jak se na rozhodnutí uzavřít pivovar podepsaly tři hodiny spánku denně, desítky festivalů ročně a nedostatek času na dceru?
• Jak si Anna van der Weerden získávala důvěru dlouholetého týmu a proč se osobně zapojila do jednotlivých projektů?
• Proč dnes počítá s tím, že se podaří uzavřít pouze jeden obchod ze čtyř a že projekty začínají později, než firmy původně plánují?
• Která finanční rozhodnutí by dnes udělala jinak a proč by později vyplácela bonusy nebo investovala do kanceláří?
• Na jakých třech pilířích stojí diverzifikace podnikání společnosti TopMonks?

Česko chce patřit mezi lídry umělé inteligence ve střední Evropě, samotné ambice ale nestačí. Potřebuje kvalitní data, připravené firmy a miliardové investice do výpočetní infrastruktury. Vládní zmocněnec pro AI Lukáš Kačena v pořadu Inside Tech na platformě FocusOn.cz mluvil také o ruské dezinformační mašinérii, evropské regulaci a o tom, proč je načase o AI méně mluvit a více konat.

Cesta k pozici vládního zmocněnce pro umělou inteligenci nemusí vést výhradně přes technické obory. Lukáš Kačena vystudoval politologii a mezinárodní vztahy a po škole začal pracovat jako konzultant pro veřejnou správu ve velké poradenské společnosti. Získal tak zkušenosti s fungováním státu, jednotlivých ministerstev i se strategickým plánováním. Následně se začal věnovat státní podpoře výzkumu a vývoje, což ho přivedlo do Technologické agentury ČR. Právě tato profesní cesta se podle něj stala předstupněm k současné vládní funkci.

Technické vzdělání přitom nepovažuje za jediný předpoklad pro práci v oblasti AI. Důležitá je podle něj také schopnost vnímat širší společenské, ekonomické a politické souvislosti.

„Umělou inteligencí se zabývám dnes a denně už asi pátým rokem. Je to technologie, která je ohromným společenským fenoménem. Můj generalissimus a schopnost obecného náhledu na věci mi pomáhají, protože ve své roli řeším zdravotnictví, vzdělávání, podporu výzkumu nebo obranu,“ vysvětluje Lukáš Kačena.

 O AI se více mluví, než se skutečně koná

Umělá inteligence se stala jedním z hlavních témat technologických konferencí, médií i firemních strategií. Podle Kačeny však stále existuje výrazný rozdíl mezi veřejnou debatou a skutečným zaváděním AI do praxe.

Firmy často začínají s AI proto, že mají pocit, že ji jednoduše musí používat. Předem si ale neurčí, k čemu má technologie sloužit, jakou hodnotu má přinést ani zda se investice skutečně vyplatí. „Někdy se zjistí, že firma nemá připravené procesy ani tým nebo nemá dostatečně kvalitní data. Zavádění AI do procesů firem nebo institucí je daleko složitější disciplína,“ upozorňuje Kačena.

Prvním krokem bývá používání velkých jazykových modelů ke zvýšení osobní produktivity zaměstnanců. Skutečná integrace AI do firemních procesů však vyžaduje připravená data, jasně definované cíle, odpovědný tým a dostatečné finanční i personální kapacity.

Rohlík ukazuje, jak může AI přinášet návratnost

Za jeden z pozitivních příkladů označuje Kačena společnost Rohlík. Její zakladatel Tomáš Čupr podle něj velmi rychle pochopil, jak lze umělou inteligenci využít v konkrétním podnikání. Z týmu, který zaváděl AI do fungování Rohlíku, následně vznikla samostatná společnost Duvo.ai.

Právě podobné nástroje mohou podle Kačeny firmám přinášet měřitelnou návratnost a současně zjednodušovat služby zákazníkům. Takto pokročilé využití AI však zatím není mezi českými podniky běžným standardem.

Rusko generuje desetitisíce zavádějících textů

Významným tématem rozhovoru bylo zneužívání umělé inteligence k masovému šíření dezinformací. Velké množství automaticky vytvořených textů následně může ovlivňovat veřejný digitální prostor i data, ze kterých se učí jazykové modely.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:

• Jaký osobní vztah má premiér k moderním technologiím a proč podle Lukáše Kačeny stále používá velký papírový kalendář?
• Chybí české scéně umělé inteligence větší dravost a konkurence známá ze Silicon Valley?
• Jak zkušenosti z poradenské společnosti a veřejné správy přivedly Lukáše Kačenu až k řízení státní strategie pro AI?
• Jaké nečekané setkání ve Spojených státech potvrdilo mezinárodní renomé Michala Pěchoučka a jeho týmu z ČVUT?
• Jak Lukáš Kačena sleduje rychlý vývoj umělé inteligence a s jakými českými odborníky konzultuje priority státu?

Pandemie zasáhla eventové podnikání Heleny Neumannové, současně ale urychlila rozvoj Levandulového údolí. Naturopatka a zakladatelka projektu v pořadu Science Lab na platformě FocusOn.cz popsala, jak se z pole založeného v roce 2012 stal projekt zaměřený na pěstování levandule, aromaterapii a biomedicínský výzkum. 

Podle slov Neumannové za poslední čtyři roky oslovil její projekt 2,5 milionu klientů v Česku a na Slovensku. Nyní připravuje síť partnerských pracovišť a expanzi do dalších evropských zemí.

Přechod od pořádání eventů k podnikání zaměřenému na pěstování levandule urychlila pandemie covidu-19. Neumannová uvedla, že semena odrůdy levandule lékařské (Lavandula angustifolia Munstead) nakoupila v Evropské bance semen. Šlo podle ní o 50 tisíc semen, z nichž německá společnost vypěstovala přibližně osm centimetrů vysoké sazenice. Ty následně v roce 2012 vysadila v Geoparku Barrandien. Později právě zkušenosti z pandemie vedly podle Neumannové ke spolupráci s biochemiky a dalšímu výzkumu. 

Během pandemie začal tým využívat levanduli při aromaterapii a další péči o lidi s postcovidovými obtížemi. Neumannová v rozhovoru uvedla, že se u některých z nich podařilo obnovit čich nebo chuť během 14 dnů až tří týdnů. Zmínila také problémy se spánkem, depresemi a úzkostmi. Nešlo však o výsledky klinické studie.

Světově unikátní bylina 

Právě tyto zkušenosti ji podle jejích slov přivedly ke spolupráci s biochemiky z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Výzkum měl trvat tři roky, především kvůli potřebě zajistit jeho financování. Teprve v lednu 2023 získal projekt podle Neumannové příslušné dokumenty, certifikáty a výsledky výzkumu.

,,Výzkum našich kolegů ukázal, že máme světově unikátní bylinu z hlediska obsahu léčivých flavonoidů. Ty jsou vědou 21. století považovány za molekuly života a využívají se v biomedicíně, například v onkologii nebo u neurodegenerativních, autoimunitních a chronických onemocnění,'' uvedla Neumannová.

V rámci týmu Molecules of Life podle svých slov spolupracuje s vědci, lékaři a institucemi, mezi nimiž jmenovala CEITEC Brno, Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a společnost Nanopharma.

Farmaceutický potenciál a trh dlouhověkosti

Podle Neumannové může české lázeňství ve spojení s domácími bylinami a minerály přinést významný ekonomický potenciál na trhu dlouhověkosti, který označuje za trilionový byznys.

Vývoj, výzkum a certifikace jednoho nového produktu stojí její společnost přibližně čtvrt milionu korun. Přesto podle ní nejde o léčiva ani zdravotnické prostředky, ale z legislativního hlediska stále o doplňky stravy.

,,Vývoj a výzkum jednoho produktu nás stojí kolem čtvrt milionu korun. Přesto nejde o léčivo ani zdravotnický prostředek a stále se pohybujeme v kategorii doplňků stravy,'' popsala.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast a dozvíte se:

• Jak probíhala epigenetická analýza členky královské rodiny ve Spojených arabských emirátech?
• Proč Václav Cílek označil Levandulové údolí za výjimečné místo?
• Co nabídne nový koncept Molecules of Life a komu je určen?
• Jaké zkušenosti spojují tým Levandulového údolí s Penta Hospitals?
• Proč se podle Heleny Neumannové používá levandulový olej u novorozenců na některých porodnických klinikách?

Diabetická retinopatie patří mezi nejčastější komplikace cukrovky a zároveň může výrazně ohrozit zrak. Problémem je, že v počátečních fázích často nevyvolává žádné příznaky a pacienti se o ní dozví až ve chvíli, kdy už dochází k poškození centrální části sítnice. O tom, jak onemocnění vzniká, jaké jsou možnosti moderní diagnostiky a léčby i proč může pomoci umělá inteligence, hovořila v pořadu ScienceLab vedoucí lékařka aplikačního a sítnicového centra Očního centra Praha Lucie Frantlová. Svými zkušenostmi přispěl také pacient Daniel Lhoták, který si prošel všemi stádii léčby – od laserového zákroku až po operaci. 

Diabetická retinopatie je onemocnění sítnice, které vzniká u pacientů s cukrovkou v důsledku dlouhodobě zvýšené hladiny krevního cukru. Postihuje pacienty s diabetem 1. i 2. typu a její riziko roste s délkou trvání onemocnění i kvalitou kompenzace cukrovky.

Lucie Frantlová vysvětluje, že vysoká hladina glukózy postupně poškozuje drobné cévy v sítnici. V oku vznikají oblasti s nedostatečným prokrvením, drobná krvácení či výdutě cév. V pokročilejších stádiích se může rozvinout makulární edém, tedy otok centrální části sítnice, který může výrazně zhoršit centrální vidění. Nejzávažnější komplikace pak zahrnují krvácení do sklivce nebo dokonce odchlípení sítnice. 

,,Čím déle pacient cukrovkou trpí, tím vyšší je pravděpodobnost rozvoje diabetické retinopatie. Velmi úzce to souvisí s tím, jak dobře má kompenzovanou hladinu krevního cukru,“ upozorňuje lékařka . 

Právě nedostatečná kompenzace diabetu patří podle odborníků mezi hlavní důvody, proč se u některých pacientů rozvíjejí závažné komplikace, zatímco jiní si dobrý zrak udrží i desítky let.

První příznaky mohou být nenápadné. Někdy nepřijdou vůbec

Jedním z největších problémů diabetické retinopatie je skutečnost, že v počátečních fázích často probíhá bez jakýchkoliv subjektivních obtíží. ,,Onemocnění často začíná v periferii sítnice. Pacient tyto změny nemá šanci vnímat, protože centrální část sítnice funguje normálně a vidění zůstává zachováno,“ zmiňuje paní doktorka. 

Mnoho pacientů proto přichází k lékaři až ve chvíli, kdy nemoc zasáhne centrum sítnice. To už zpravidla znamená pokročilejší stádium onemocnění, jehož léčba bývá složitější a dlouhodobější. 

Daniel Lhoták si prvních problémů všiml při běžných každodenních činnostech. ,,Začal jsem v jednom oku pozorovat zvlnění obrazu. Přestal jsem vidět tak ostře jako dříve. První impuls k návštěvě očního lékaře přišel právě ve chvíli, kdy jsem si všiml, že se mi rovné linie začínají vlnit,“ popisuje. 

Zpočátku přitom obtíže přisuzoval únavě očí nebo přepracování. ,,Myslel jsem si, že jde o únavu nebo přetížení zraku. Když ale problémy přetrvávaly delší dobu, rozhodl jsem se vyhledat lékaře,“ dodává. 

Každý diabetik by měl absolvovat minimálně jednu kontrolu ročně

Odborníci dlouhodobě upozorňují, že nejúčinnější zbraní proti ztrátě zraku je prevence. Pravidelná oční vyšetření dokážou odhalit změny na sítnici ještě před tím, než pacient zaznamená první příznaky.

,,Každý diabetik by měl chodit pravidelně na oční vyšetření,“ zdůrazňuje Lucie Frantlová.  Standardem je minimálně jedna kontrola ročně. Pokud se již objeví známky retinopatie nebo pacient podstupuje léčbu, intervaly se zkracují podle potřeby. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast: Co se z rozhovoru dozvíte navíc?

• Jaké konkrétní pocity pacient prožíval ve chvíli, kdy si poprvé všiml deformace obrazu a začal tušit, že je něco v nepořádku?
• Proč Daniel Lhoták navzdory závažné diagnóze nepropadl panice a co mu pomohlo zvládnout léčbu psychicky?
• Jak přesně funguje umělá inteligence při vyhodnocování snímků sítnice a jaké změny může přinést do každodenní praxe diabetologů?
• Jaké možnosti léčby dnes mají pacienti s diabetickou retinopatií a jak mohou pomoci zachránit zrak?
• Jaké chyby podle lékařky diabetici nejčastěji dělají a proč právě zanedbání pravidelných kontrol vede k nejzávažnějším komplikacím?

Architekt Jan Klaška, který působí v newyorské pobočce renomovaného dánského studia BIG a podílí se na návrhu stadionu v Las Vegas, v pořadu The Soul Capital Libora Zezulky popsal, jak se proměňuje role architektury v době umělé inteligence, proč kvalitní stavby dokážou nastartovat rozvoj celých měst a proč si v poslední době stále intenzivněji klade otázku, zda architekt neslouží především jako nástroj pro tvorbu zisku.

Podle Jana Klašky zůstává architektura i v době developerských projektů a komerčních tlaků uměleckou disciplínou. Spolu se společností se však mění kontext jejího vzniku i samotná definice umění. „Architektura je symbiózou umění a technických i sociálních znalostí, které se spojují v jeden celek,“ vysvětluje Klaška.

Architekty přesto nevnímá pouze jako umělce. Jejich práce podle něj propojuje celou řadu oborů a vyžaduje nejen tvůrčí schopnosti, ale také technické, sociální a psychologické znalosti.

„Architektura má vlastní škatulku. Je to něco mezi uměním, technickou vědou, sociologií a psychologií. Není to čistokrevné umění ani čistokrevná technická záležitost,“ dodává Klaška. Právě schopnost spojovat různé disciplíny považuje za důležitou součást architektonické profese. Architekti podle něj nevytvářejí pouze jednotlivé budovy, ale prostředí, ve kterém lidé žijí, pracují a tráví podstatnou část svého života. „Dnes se v architektuře pohybujeme každodenně. Žijeme a pracujeme v prostředí, které je definováno architekturou,“ říká Klaška.

Tvorba architektů tak může ovlivňovat lidské pocity, způsob života i fungování veřejného prostoru. Kvalitně navržené prostředí může přinášet spokojenost, zatímco špatně fungující stavby mohou vyvolávat frustraci a komplikovat každodenní život.

Z Londýna do New Yorku. Rozhodla zelená karta i lidé

Profesní cesta Jana Klašky vedla z České republiky přes londýnské studio Zaha Hadid Architects až do New Yorku, kde dnes působí v kanceláři BIG a podílí se na návrhu stadionu v Las Vegas. Přestože byl v Londýně spokojený a aktivně nehledal novou pracovní ani životní zkušenost, nakonec se rozhodl využít příležitost, kterou mu nabídla americká zelená karta. „Finálním důvodem bylo, že jsem měl zelenou kartu, a kdybych ji nevyužil, propadla by mi,“ vysvětluje.

Teprve po přestěhování si naplno uvědomil, jak výrazně se obě metropole liší. Zatímco Londýn ho profesně i osobně bavil, v New Yorku se podle svých slov nakonec našel více.

„To, co dělá New York New Yorkem, jsou lidé. Energie, způsob života, způsob nahlížení na život a hodnoty,“ popisuje. New York je podle něj mimořádně rychlé, náročné a někdy také nepříjemné město. Právě jeho intenzivní a tvrdé prostředí však může lidi vést k větší vděčnosti za běžné okamžiky.

„New York je neskutečně rychlý a neskutečně nepříjemný. Když ale lidi poznáte trochu do hloubky, zjistíte, že se právě kvůli relativně drsnému prostředí dokáže projevit vděčnost a snaha využít každý okamžik,“ říká Klaška.

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Dozvíte se také:

• Proč Jan Klaška považuje navrhování věznic za jednu z nejzajímavějších architektonických disciplín?
• V čem se podle něj liší život v Londýně a New Yorku?
• Proč by ho neomezený rozpočet a absolutní svoboda při navrhování spíše paralyzovaly?
• Jaké osobní hodnoty a životní priority odhalily hry během natáčení pořadu?
• Jakou stavbu by chtěl navrhnout, kdyby si mohl vybrat bez ohledu na rozpočet a lokalitu?

Od soch za miliony korun přes kontroverzní projekt v Nových Butovicích až po kritiku české byrokracie a médií. Známý český umělec David Černý v pořadu Next Stop Jana Klašky na platformě FocusOn.cz nabízí pohled do zákulisí vzniku monumentálního umění a vysvětluje, proč se podle něj inovativní projekty v Česku rodí mnohem obtížněji, než by musely.

Monumentální umění ve veřejném prostoru vyžaduje značné finanční investice, které běžné galerie ani veřejné instituce často nemohou pokrýt. David Černý připouští, že vytvořit například desetimetrovou kinetickou sochu je bez spolupráce s privátním sektorem nebo developery velmi obtížné.

Soukromý kapitál proto považuje za důležitou součást realizace rozsáhlých projektů. Sám upozorňuje, že ve světě fungují zcela jiné finanční možnosti i mecenášské vztahy než v Česku. ,,Nejsem Anish Kapoor, který zavolá Mittalovi a řekne: Chtěl bych udělat dvanáctimetrové dílo, které bude stát asi tři miliony dolarů. A Mittal mu odpoví: Tak dobře, co s tebou mám dělat.'' říká Černý. Podle něj je proto propojení umění s developerskými projekty v českém prostředí často praktickou nutností.

Nové Butovice pod palbou: Padesát stížností proti jedné lodi

Významnou část rozhovoru věnoval Černý projektu připravovanému v pražských Nových Butovicích. Stavba pracující s motivem lodi nyní prochází schvalovacím procesem a podle autora naráží na řadu administrativních překážek. Černý uvedl, že stavební povolení by mělo být vydáno během nejbližší doby, avšak pravděpodobně půjde pouze o nepravomocné rozhodnutí, proti kterému budou následovat další odvolání.

Výraznou roli podle něj hraje i odpor části veřejnosti. ,,Je tam už teď asi padesát stížností. Kuriózně jsou všechny samozřejmě ve stylu: ‚Nám se to nelíbí,‘‘ popisuje. Současně upozorňuje, že systém podle něj umožňuje evidovat především negativní stanoviska, zatímco pozitivní podpora projektu se při rozhodování prakticky nezohledňuje. ,,Tohle je padesát stížností, no a tady máme osmdesát nějakých pochval,'' uvádí jako příklad situace, kterou by podle něj bylo vhodné zohledňovat také.

Mezi symbiózou a parazitismem: Jak sochy mění architekturu

Vztah mezi architekturou a uměním patří k tématům, kterým se David Černý dlouhodobě věnuje. Zdůrazňuje přitom rozdíl mezi základní funkcí architektury a funkcí uměleckého díla.

Architektura podle něj musí být především utilitární a funkční. Budova musí sloužit svému účelu a umožňovat lidem bydlet či pracovat. Socha naopak nemusí plnit praktickou funkci a jejím hlavním úkolem je nést myšlenku. Přesto se podle něj oba světy často prolínají.

Jako příklad uvádí svá známá miminka na Žižkovské televizní věži, jejichž umístění původně nevyvolávalo jednoznačné nadšení.

Spolupráci s architektem Václavem Aulickým, autorem žižkovské televizní věže, dodnes považuje za příklad toho, jak mohou architektura a umění vzájemně fungovat_. ,,Nejdřív z toho nebyl příliš nadšený, ale časem zjistil, že tato symbióza nakonec prospěla oběma stranám,“_ říká Černý. Vztah architektury a umění proto často popisuje jako kombinaci symbiózy a parazitismu. Umění podle něj může architekturu nejen doplňovat, ale také provokovat a posouvat novými směry

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast

• Jaké umělecké dílo má David Černý ze všech nejraději?
• Proč odmítá prozradit více detailů o svém ztvárnění Donalda Trumpa v Benátkách?
• Jaký technický problém musel řešit při instalaci pohyblivých motýlů na obchodním domě Máj?
• Kdo je tajemný druhý pilot, o kterém hovoří v souvislosti se svými novými díly?
• Jaké další hrozby kromě válek a umělé inteligence podle něj mohou vést k úpadku civilizace?

Komunitní energetika, dostupné bydlení, vlastní hospodářské zdroje i připravenost na blackouty. Obec Bělotín patří mezi samosprávy, které se dlouhodobě snaží budovat větší finanční i energetickou nezávislost. V pořadu Greenspin na platformě FocusOn.cz starosta Eduard Kavala popsal, jak se obci daří rozvíjet vlastní příjmy, proč sází na komunitní energetiku a jakou roli mohou hrát obnovitelné zdroje při zvládání krizových situací. V čele Bělotína stojí nepřetržitě od března roku 1990.

Když se Eduard Kavala v březnu roku 1990 postavil do čela Bělotína, nejprve na základě kooptace a později po řádných komunálních volbách, řešila obec zcela jiné výzvy než dnes. Obyvatelé od nového vedení očekávali především vyrovnání starých účtů, osobních sporů a křivd, které si nesli z předchozích let.

Tehdejší zastupitelstvo si však hned na počátku definovalo tři hlavní strategické směry rozvoje, u nichž vytrvalo celých 36 let. Tento kontinuální přístup přinesl obci nejen stabilitu, ale také prestižní ocenění, například titul laureáta soutěže Osobnost venkova za přínos k rozvoji samosprávy v rámci projektu Vesnice roku.

Rozpočet, o kterém se v 90. letech ani nesnilo

Dnes Bělotín disponuje rozpočtem, o kterém se jeho vedení v devadesátých letech minulého století ani nesnilo. Klíčem k úspěchu přitom nebyly pouze běžné daňové příjmy od státu, ale také cílené budování vlastních hospodářských zdrojů. Obec se v minulosti odmítla vzdát strategického majetku, což se jí v dlouhodobém horizontu bohatě vyplatilo. Vlastní finanční polštář dnes Bělotínu umožňuje efektivně kofinancovat dotační tituly a investovat do rozvoje, aniž by byl stoprocentně závislý na vnějších transferech.

„Naše filozofie po celou dobu spočívala v tom, že peníze, které dostáváme od státu, máme na běžné hospodaření a normální provoz. To, co se nám podaří získat na dotacích, se pak snažíme kofinancovat právě z vlastních zdrojů,“ vysvětluje Kavala ekonomický model obce.

Kamenolom, skládka a 108 bytů s regulovaným nájemným 

Ekonomická síla Bělotína stojí na třech pevných pilířích, které v minulosti čelily tlakům na uzavření či prodej. Prvním je místní kamenolom, který si obec ponechala ve svém vlastnictví a sama jej provozuje. Druhým zdrojem je skládka odpadů, jejíž zachování bylo v minulých letech riskantním krokem, avšak v současnosti generuje stabilní finanční příjmy. Třetím a sociálně nejvýznamnějším pilířem je rozsáhlý bytový fond. ,,Máme 108 obecních bytů a teď jsme získali peníze na dalších osm. Pořád držíme regulované nájemné a už to není prodělečné. To jsou ty peníze, které přidáváme k prostředkům, jež se nám podaří získat,‘‘ uvedl Kavala

Tento přístup k bytové politice přitom není žádným novým experimentem. Zatímco velké finanční instituce a státní koncepce teprve v posledních letech objevují výhody družstevního či dostupného obecního bydlení, v Bělotíně s tímto formátem začali pracovat už před pětadvaceti lety. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Co se dozvíte?

• Jaké tři strategické směry rozvoje si vedení Bělotína definovalo v roce 1990 a proč je nemuselo měnit ani po 36 letech?
• Jak reagovali starší obyvatelé během veřejných slyšení, když srovnávali výstavbu větrných elektráren s historickým budováním dálnic, plynovodů a vedení vysokého napětí na svých pozemcích?
• Jak dopadl spor o akcie společnosti Vodovody a kanalizace Přerov, a. s., a jakým způsobem se podle Eduarda Kavaly pokusila Česká spořitelna získat nad vodárenskou infrastrukturou kontrolu?
• Jaké kuriózní mýty o žížalách a vlivu větrných elektráren na přírodu museli zástupci obce vyvracet během exkurzí pro občany?
• Proč podle Eduarda Kavaly nestačí budovat obnovitelné zdroje jen kvůli úsporám, ale také jako součást krizové připravenosti obce?

Americká mafie fascinuje veřejnost už desítky let, její skutečné fungování však zná jen málokdo. V pořadu Wiseguy na portálu FocusOn.cz publicista a expert na organizovaný zločin Jan Nápravník vysvětlil, jak vznikl systém takzvaných Pěti rodin, jaký vliv mafie získala v americké ekonomice a proč dnes představuje už jen zlomek své někdejší síly.

Před rokem 1930 připomínal italsko-americký organizovaný zločin v New Yorku spíše soubor soupeřících gangů než jednotnou organizaci. Podle Jana Nápravníka neexistovala žádná pevná struktura ani jednotná kultura. V jednotlivých částech města působily skupiny napojené na italské komunity v Bronxu, Brooklynu či na Manhattanu.

Zásadní zlom přinesla takzvaná Castellammarská válka. Proti sobě stály dvě nejsilnější frakce vedené Joem Masseriou a Salvatorem Maranzanem. Po odstranění obou rivalů se do čela dostal Lucky Luciano, který odmítl zopakovat chyby svých předchůdců.

„Vznikla Komise, měla lichý počet, což je samozřejmě ideální. Všechna strategická rozhodnutí týkající se rodin v New Yorku nebo italsko-americké mafie v celých Spojených státech jsou projednávána komisí, kde zasedají rodiny italsko-americké mafie napříč USA, ale prim hraje pět tradičních newyorských rodin,“ vysvětluje Nápravník. Právě tato Komise vytvořila systém, který fungoval po desetiletí a umožnil mafii efektivně řídit konflikty, rozdělovat sféry vlivu a koordinovat nejvýnosnější aktivity.

Vojenská hierarchie a byznysové divize

Přestože název „rodina“ působí romanticky, realita byla mnohem blíže vojenské organizaci. Na vrcholu stál boss, který přijímal zásadní strategická rozhodnutí. Pod ním působil underboss odpovědný za každodenní chod organizace. Následovali kapitáni, vojáci a rozsáhlá síť spolupracovníků, kteří nebyli plnohodnotnými členy, ale generovali rodinám značné příjmy. Součástí vedení byl také consigliere, diplomat a poradce, který pomáhal řešit spory uvnitř organizace i mezi jednotlivými rodinami.

Jednotlivé rodiny si postupně vybudovaly vlastní specializace podle toho, kde byly nejsilnější. Rodina Lucchese dominovala oděvnímu průmyslu a odborům v newyorském Garment District. Rodina Colombo si vybudovala pověst násilnické organizace, kterou si ostatní klany najímaly na špinavou práci. Naopak rodiny Gambino a Genovese se soustředily na politické kontakty, stavebnictví a kriminalitu bílých límečků. ,,Rodina Gambino a Genovese byly hodně napojené na politiku, a tzv. white-collar crime. A také na stavebnictví. Takové zločiny, u kterých si tolik neumazaly ruce,“ popisuje Nápravník.

Když mafie vydělávala na každém okně v New Yorku

Vrchol ekonomické moci zažívala americká mafie v 70. a 80. letech. Tehdy dokázala propojit organizovaný zločin s legálním byznysem prostřednictvím korupce, odborů a politických kontaktů.

Mafiánské rodiny zakládaly vlastní firmy, ovlivňovaly veřejné zakázky a profitovaly z rozsáhlých stavebních projektů. Díky propojení s odbory a politiky dokázaly manipulovat výběrová řízení a zajišťovat zakázky pro vlastní společnosti.

Nápravník ilustruje tehdejší systém na konkrétním příkladu: „V osmdesátých letech existovala v New Yorku firma na čištění a výměnu oken. Na každém okně městské budovy, které se ve městě umylo, instalovalo nebo vyměnilo, inkasovali dva dolary. To jsou miliony oken každý rok,“ uvádí Nápravník. 

Celý rozhovor si můžete pustit jako video nebo podcast. Co se v rozhovoru dozvíte?

1. Jaké výsadní postavení měla mafiánská rodina v New Orleans a proč se nemusela zodpovídat komisi při přijímání nových členů?
2. Jak Donnie Brasco pronikl do rodiny Bonanno a proč jeho působení vedlo k uvěznění více než stovky mafiánů?
3. Jakým způsobem ovládaly jednotlivé rodiny odbory, přístavy nebo stavebnictví?
4. Proč zákon RICO změnil pravidla boje proti organizovanému zločinu?
5. Jaké faktory vedly k tomu, že dnešní americká mafie disponuje jen zlomkem své někdejší moci?