Umírání (Sterben) Matthiase Glasnera je pro mě jeden z nejlepších filmů, které jsem v poslední době viděl. Tři hodiny o nemoci, stárnutí a rodině, která už dlouho není rodinou, a přesto plné humoru. V novém dílu Filmopisu jsme ho probrali se Sárou. Já dávám pět hvězdiček z pěti, Sára čtyři.

Filmopis · článek · 28. října 2026

Text je bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci podle oficiálních anotací. Hodnocení platí k 28. 10. 2026.

Základní údaje

• Původní název: Sterben (anglicky Dying)

• Země a rok: Německo, 2024

• Stopáž: zhruba 3 hodiny (ČSFD uvádí 180 minut)

• Scénář a režie: Matthias Glasner

• Kamera: Jakub Bejnarowicz

• Hudba: Lorenz Dangel

• Střih: Heike Gnida

• Hrají: Lars Eidinger (Tom), Corinna Harfouch (Lissy), Lilith Stangenberg (Ellen), Hans-Uwe Bauer (Gerd), Robert Gwisdek (Bernard), Ronald Zehrfeld, Anna Bederke

Kde film vidět

• HBO Max: v předplatném, s českými titulky. Podle StreamRadar.cz je v nabídce do 31. 1. 2027.

• Kina: v běžné české distribuci film nebyl. Česká premiéra proběhla 28. 6. 2024 na MFF Karlovy Vary v sekci Horizonty, promítal se také na přehlídce Das FILMFEST.

O čem to je

Rodina Luniesových už dlouho není skutečnou rodinou:

• Matka Lissy je po sedmdesátce, vážně nemocná a skoro nevidí.

• Otec Gerd trpí demencí.

• Syn Tom je dirigent v Berlíně. Se svým nejlepším přítelem, depresivním skladatelem Bernardem, připravuje skladbu s názvem Umírání a nečekaně se stává náhradním otcem dítěte své bývalé přítelkyně.

• Dcera Ellen pracuje jako zubní asistentka a má až moc blízko k alkoholu.

Každý z nich má tolik vlastních starostí, že na ostatní nemá čas. Až je k sobě, jak říká anotace, znovu přivede smrt. Víc neprozradím.

Pět kapitol

• Film je rozdělený do pěti kapitol s mezititulky. První patří rodičům, druhá Tomovi, třetí Ellen.

• První kapitoly nejdou jen za sebou, ale ukazují stejné období z pohledu různých lidí. Telefonát z jedné kapitoly v další uvidíte z druhého konce.

• Každá kapitola má jiný rytmus: rodiče jsou syroví a tělesní, Tom je o práci a nedořešených vztazích, Ellen je divoká a nevypočitatelná.

• Výsledek působí spíš jako dlouhý román nebo minisérie v jednom kuse. Financial Times o něm psaly jako o filmu s hustotou a epizodickou stavbou velmi poutavé minisérie.

Rozhovor u stolu

Kvůli téhle scéně jsme vlastně celý díl točili. V jednu chvíli si Tom sedne s matkou ke kuchyňskému stolu. Dva lidé, stůl, nic víc.

• Délka a vznik: Lars Eidinger na Berlinale řekl, že scéna měla dvacet, možná dvacet čtyři minut, točili ji bez zkoušky a ve filmu je podle něj hodně z prvního záběru.

• Odvaha: po natáčení si s ním Corinna Harfouch plácla. Eidinger to popsal jako společný skok z útesu.

• Upřímnost: Harfouch zdůraznila, že většina filmů o vztazích ukazuje lidi, kteří spolu neumějí mluvit. Tihle dva si ty věci řeknou nahlas, a to jí přišlo neobvyklé.

• Tón: Screen Daily ji označil za nejlepší scénu filmu, která přechází od trapné komiky k drtivému citovému zranění a zase zpátky. Přesně tak jsem to cítil: chvíli se směju a o vteřinu později nevím, kam se podívat.

• Herectví: Harfouch za roli dostala Německou filmovou cenu pro nejlepší herečku. Zajímavé je, že první recenze popisovaly Eidingerova Toma jako chladného, zatímco on sám se při natáčení cítil spíš dojatý a vřelý. Tuhle dvojznačnost u toho stolu vidíte.

• Co si řeknou, neprozradím. To je potřeba zažít.

Humor, hudba a autobiografie

• Černá komedie: Peter Bradshaw (The Guardian) psal o rodinné dysfunkci jako od Jonathana Franzena a o filmu, který se skvěle sleduje a baví. The Hollywood Reporter chválil, jak se film scénu po scéně drží na ostré hraně mezi tragédií a komedií.

• Šibeniční humor: Bettina Peulecke (NDR) napsala, že film má naštěstí aspoň šibeniční humor, ale chladným asi nenechá nikoho.

• Osobní film: Glasner film věnoval své rodině, „živým i mrtvým“. Začal ho psát, když mu v krátké době zemřeli rodiče a narodila se mu první dcera. Původně chtěl natočit krátký film o mámě.

• Hudba: skladba Umírání není kulisa, ale skoro další postava. Hudbu k filmu napsal Lorenz Dangel a dostal za ni Německou filmovou cenu.

• Dirigování: Eidinger se kvůli roli učil dirigovat a inspiroval se dirigentem Teodorem Currentzisem. Scény s mládežnickým orchestrem se točily v Berlínské filharmonii.

Ocenění

• Berlinale 2024: soutěž o Zlatého medvěda, Stříbrný medvěd za nejlepší scénář (Matthias Glasner), Gilde Filmpreis a cena čtenářské poroty Berliner Morgenpost.

• Německé filmové ceny 2024: zlatá cena za nejlepší film, nejlepší herečka (Corinna Harfouch), nejlepší mužský vedlejší výkon (Hans-Uwe Bauer) a nejlepší hudba (Lorenz Dangel).

• Evropské filmové ceny 2024: nominace Larse Eidingera za nejlepší mužský herecký výkon.

Hodnocení

• Rotten Tomatoes: kritici 100 % z 21 recenzí (průměr 8,6/10). Divácké skóre se zatím nezobrazuje, hodnocení je méně než 50.

• Metacritic: 80/100 z 6 recenzí. Uživatelské hodnocení zatím není.

• IMDb: 7,4/10 (zhruba 2 800 hlasů)

• ČSFD: 75 %

• Kinobox: 72 %. Recenze Kinoboxu z Karlových Varů dala 90 % a psala o jednom z nejlepších karlovarských filmů.

Poctivé výhrady

• Délka: tři hodiny jsou znát a film si žádá celý večer.

• Nevyrovnanost: Sáře přišla kapitola o Ellen delší, než musela být. Podobně německý server Filmstarts napsal, že film dosáhne vrcholu příliš brzy a pak se trochu brzdí.

• Režie: nejkritičtější byla Variety: podle ní jde o pozoruhodné herecké výkony a téma, které sráží nevýrazná režie. Sára s tím nesouhlasí, režie jí přijde nenápadná záměrně.

Naše hodnocení

• Já (Robynson): pět hvězdiček z pěti. Film hodnotím hlavně podle toho, co si z něj s partnerkou odneseme a jestli ho můžeme spolu sdílet. A tohle je film, o kterém se chce mluvit: o rodičích a o tom, co si neříkáme, dokud je čas. Scéna u stolu ve mně zůstane hodně dlouho. Pro mě mistrovské dílo.

• Sára: čtyři hvězdičky z pěti. Herecky výjimečné a rozhovor matky se synem podle ní patří k nejlepšímu, co za poslední roky viděla. Délka a nevyrovnaná druhá polovina jí ale plný počet nedovolí. Přesto doporučuje.

Pro koho je a pro koho ne

• Pro vás, pokud máte rádi velká rodinná dramata, silné herecké výkony a humor, který bolí, a nevadí vám dlouhá stopáž.

• Spíš ne, pokud hledáte něco lehkého na pozdní večer po práci nebo vám vadí syrově ukázaná nemoc a stárnutí.

Závěrem

Umírání je film o smrti, který je nakonec hlavně o životě: o tom, co si v rodině říkáme a co ne. Vyhraďte si na něj celý večer, pusťte si ho v originále s titulky a pak si o něm s někým promluvte. Napište nám, jak na vás zapůsobil.

Zdroje

• ČSFD: Umírání – https://www.csfd.cz/film/1477298-umirani/

• Kinobox: Umírání (hodnocení, recenze, anotace) – https://www.kinobox.cz/film/2636921-umirani

• KVIFF 2024, Horizonty: Umírání – https://www.kviff.com/cs/program/film/69/43043-umirani

• Das FILMFEST: Umírání – https://www.dasfilmfest.cz/cs/umirani

• StreamRadar.cz: Umírání (dostupnost na HBO Max) – https://www.streamradar.cz/film/umirani-2024

• JustWatch CZ: Umírání – https://www.justwatch.com/cz/film/sterben

• Rotten Tomatoes: Dying (2024) – https://www.rottentomatoes.com/m/dying_2024

• Metacritic: Dying – https://www.metacritic.com/movie/dying/

• IMDb: Sterben / Dying – https://www.imdb.com/title/tt27165281/

• Wikipedia (EN): Dying (2024 film) – https://en.wikipedia.org/wiki/Dying_(2024_film)

• Wikipedia (DE): Sterben (Film) – ocenění, struktura, věnování, citace NDR a Filmstarts – https://de.wikipedia.org/wiki/Sterben_(Film)

• Screen Daily, Lee Marshall: Dying – Berlin Review – https://www.screendaily.com/reviews/dying-berlin-review/5190745.article

• The Upcoming: tisková konference Berlinale 2024 (Eidinger, Harfouch, Glasner) – https://www.theupcoming.co.uk/2024/02/19/it-was-like-jumping-off-a-cliff-together-lars-eidinger-corinna-harfouch-and-matthias-glasner-on-dying-at-berlinale-2024/

• The Guardian, Peter Bradshaw – https://www.theguardian.com/film/2024/feb/18/sterben-dying-review-the-biggest-conductor-meltdown-since-cate-blanchetts-tar

• The Hollywood Reporter, Leslie Felperin – https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-reviews/dying-review-lars-eidinger-1235829157/

• NDR, Bettina Peulecke – https://www.ndr.de/kultur/film/tipps/Drama-Sterben-Matthias-Glasners-Gewinner-des-Silbernen-Baeren,sterben162.html

• Filmstarts, Michael Meyns – https://www.filmstarts.de/kritiken/298643/kritik.html

• Variety, Siddhant Adlakha (přes Metacritic) – https://variety.com/2024/film/reviews/dying-review-sterben-1235915521/

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Postapokalyptický film Ridleyho Scotta jsme si pustili s přítelkyní doma a oba jsme byli spokojení. Až potom jsem otevřel recenze a zarazil se. Kritici ho přijali chladně, diváci výrazně vlídněji. Napadlo mě: jsme hlupáci, nebo nevzdělanci? Odpověď je kratší, než se zdá: ne. Ale proč ten rozdíl vzniká, stojí za pár odstavců. Ode mě čtyři hvězdičky z pěti.

Filmopis · článek · 27. října 2026

Text je bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci podle oficiální anotace. Hodnocení platí k 27. 10. 2026.

Základní údaje

• Původní název: The Dog Stars

• Země a rok: USA / Velká Británie, 2026 (v českých kinech od 27. srpna 2026)

• Stopáž: 118 minut

• Režie: Ridley Scott

• Scénář: Mark L. Smith podle románu Petera Hellera (česky vyšel jako Psí hvězdy)

• Kamera: Erik Messerschmidt

• Hudba: Harry Gregson-Williams

• Hrají: Jacob Elordi, Josh Brolin, Margaret Qualley, Guy Pearce, Allison Janney, Benedict Wong

Kde a jak film vidět

• Rakuten TV, ne Rakuten Viki. V české nabídce je film zatím jen ke koupi (od 279 Kč podle kvality obrazu). K půjčení ani v předplatném není.

• Zvuk a titulky: český dabing Rakuten nenabízí, což vůbec nevadí. Pusťte si původní anglické znění s českými titulky, nikdy ne s dabingem. Hlasy Elordiho a Brolina jsou podstatná část filmu.

O čem to je

Svět zdecimovala pandemie chřipky. Mladý pilot Hig (Jacob Elordi), který při ní přišel o ženu, přežívá s bývalým mariňákem a survivalistou Bangleym (Josh Brolin) na opevněné usedlosti u opuštěného letiště. Jednoho dne Hig zachytí záhadný rádiový signál a rozhodne se vydat za ním.

Víc neprozradím. Jen jedno očekávání předem: trailer a plakát slibují velký postapokalyptický thriller, ale recenzent Kinoboxu píše, že na Scottovy poměry jde skoro o minimalistický film, a titulek jeho recenze mluví o meditativním postapo westernu. Akce tu je, ale hlavně krajina, ticho a dva muži, kteří spolu moc nemluví.

Čísla: kde se kritici a diváci rozcházejí

• ČSFD: 71 %

• Kinobox: 63 % (vlastní recenze Kinoboxu 70 %)

• Rotten Tomatoes: kritici 41 % kladných recenzí z 222 (průměrná známka 5,5/10), diváci (Popcornmeter) 69 % z více než tisíce ověřených hodnocení

• Metacritic: kritici 49/100 ze 46 recenzí (26 % kladných, 63 % smíšených, 11 % záporných), uživatelé 5,4/10

• IMDb: 6,4/10

Rozdíl na Rotten Tomatoes je opravdu velký: 41 proti 69. A čeští diváci na ČSFD stojí se svými 71 procenty jasně na straně diváků, ne kritiků.

Co konkrétně vadilo kritikům

• Odvozenost. Souhrn kritiků na Rotten Tomatoes mluví o „odvozené a ospalé“ cestě postapokalypsou. Chicago Reader píše, že film je poskládaný z ohraných motivů zapamatovatelnějších filmů.

• Tempo a rozbředlost. Podle souhrnu RT krásný obraz nevyváží bezcílné vyprávění a slabé tempo. Jeannette Catsoulis z New York Times uznává prvky solidního thrilleru, ale píše, že příběh se toulá a napětí brzdí Higova sklíčenost.

• Sentiment. Little White Lies film odbývá jako změť sentimentu a nostalgie po Americe s několika intenzivními akčními scénami.

• Na co si skoro nikdo nestěžuje: na herce a na obraz. Výtky míří na scénář a originalitu, ne na řemeslo.

Pro férovost: kritici nebyli jednotní. Recenzent britského The Times dal tři hvězdy z pěti s tím, že Scott umí udělat podívanou i na konci světa. Polygon dal 90 ze 100 a Kinobox 70 % s hodnocením „skvělá a řemeslně zručná žánrovka“. Většina kritiků ho tedy nepohřbila, spíš přijala vlažně.

Co oceňují diváci

• Herci. Divácký souhrn na Rotten Tomatoes chválí hlavně přesvědčivé výkony hlavních představitelů. Zároveň připouští, že rozvážné tempo nemusí sednout každému.

• Provedení známého. Jeden uživatel Metacriticu napsal, že nízkému skóre vůbec nerozumí. Přiznává, že ve filmu není nic, co bychom už neviděli, ale provedení je podle něj vynikající.

• Ani diváci nejsou jednotní. Uživatelé Metacriticu dali 5,4, tedy skoro jako kritici. Někteří diváci na Kinoboxu a Metacriticu si stěžují na pomalé tempo nebo na to, že trailer sliboval víc akce.

Proč ten rozdíl vzniká

• Stejný fakt, jiná váha. Kritik i divák vidí totéž: tohle už jsme viděli. Kritik z toho vyvodí „slabší“, divák „udělali to pěkně, takže dobré“.

• Únava ze žánru. Kritik vidí stovky filmů ročně a postapokalyptických putování viděl desítky. Každý další se mu musí obhájit něčím novým. Divák, který si film pustí jednou za čas večer doma, takovou únavu nemá.

• Dílo versus zážitek. Recenze hodnotí film jako dílo: scénář, originalitu, soudržnost, a taky ho srovnává s režisérovou vlastní tvorbou. Od autora Vetřelce, Blade Runnera nebo Marťana se čeká víc. Divák hodnotí, jestli ho film dvě hodiny držel, jestli ho dojal a jestli to byl dobrý večer.

• Kdo vůbec hodnotí. Kritik píše o všem, co mu přidělí. Divácké hodnocení dává hlavně ten, kdo si film sám vybral, protože ho lákal žánr nebo herci. To je výběrové zkreslení, a funguje oběma směry. Popcornmeter navíc počítá jen ověřené diváky, kteří si koupili vstupenku.

• Co měří procenta. Tomatometer neříká, jak moc se film kritikům líbil, ale kolik recenzí bylo kladných. Průměrná známka 5,5/10 znamená vlažné přijetí, ne propadák.

• Očekávání. Kdo čekal akční jízdu podle traileru, mohl být zklamaný. Kdo čekal tiché putování o samotě a naději, spíš byl spokojený.

Můj pohled: čtyři hvězdičky z pěti

Na film jsem se díval se svou přítelkyní a ona byla moc spokojená. A přesně o tom je pro mě sledování filmů: abychom z toho oba měli dobrý pocit a mohli ho spolu sdílet. Tenhle film nám to dal. Krajina, ticho, Elordi, který překvapivě unese tíhu smutku, a Brolin jako zarputilý parťák.

Kritikům přitom v mnohém rozumím. Jen si myslím, že to, co jsme ten večer prožili, je stejně platné měřítko jako originalita. Nejsme hlupáci ani nevzdělanci. Kritika a diváci tu prostě odpovídají na jinou otázku. Kritik se ptá, co film přinesl nového do žánru a do režisérovy tvorby. My jsme se ptali, jestli nám ten večer stál za to.

Poctivé výhrady

• Odvozenost. Většinu motivů jsme v postapokalyptických filmech už viděli.

• Tempo. Místy se toulá a napětí se ztrácí.

• Sentiment. Občas sklouzne do citovosti, kterou si úplně nezaslouží.

• Očekávání. Kdo chce akční velkofilm, bude spíš zklamaný.

Pro koho je a pro koho ne

• Pro vás, pokud máte rádi pomalé, melancholické postapo, krajinu, herecké filmy a večery ve dvou s filmem, o kterém si pak chcete povídat.

• Spíš ne, pokud čekáte nepřetržitou akci nebo od Ridleyho Scotta další Vetřelce.

Závěrem

Recenze stojí za přečtení i tomu, komu se film líbil. Vysvětlí, proč někomu jinému nesedl, a rozumět vlastnímu zážitku je víc než jen souhlasit s procenty. Ale když vás film zahřál a měli jste o čem mluvit, nikdo vám to nemá brát. Vzhlížet ke hvězdám je pro mě poctivě natočený a dobře zahraný film o tom, proč chtít žít dál. Čtyři hvězdičky z pěti, v originále s titulky.

Zdroje

• ČSFD: Vzhlížet ke hvězdám (hodnocení 71 % podle autora, 27. 10. 2026) – https://www.csfd.cz/film/1610745-vzhlizet-ke-hvezdam/prehled/

• Kinobox: Vzhlížet ke hvězdám (hodnocení, komentáře) – https://www.kinobox.cz/film/3324726-vzhlizet-ke-hvezdam

• Filip Šula, Kinobox (recenze) – https://www.kinobox.cz/clanky/recenze/57455-vzhlizet-ke-hvezdam-a-odrazet-bandity-ridley-scott-natocil-meditativni-postapo-western

• Rotten Tomatoes: The Dog Stars (Tomatometer, Popcornmeter, souhrny kritiků a diváků) – https://www.rottentomatoes.com/m/the_dog_stars

• Metacritic: The Dog Stars (Metascore, uživatelské hodnocení a recenze, mj. Polygon) – https://www.metacritic.com/movie/the-dog-stars/

• IMDb: The Dog Stars – https://www.imdb.com/title/tt21285562/

• Jeannette Catsoulis, The New York Times (27. 8. 2026) – https://www.nytimes.com/2026/08/27/movies/the-dog-stars-review.html

• Joey Shapiro, Chicago Reader – https://chicagoreader.com/film-tv/movie-review/review-the-dog-stars/

• Billie Walker, Little White Lies – https://lwlies.com/reviews/the-dog-stars

• Jake Helm, The Times (UK) – https://www.thetimes.com/culture/film/article/ridley-scott-the-dog-stars-review-return-to-sci-fi-will-leave-you-yearning-for-more-jm9fmbm53

• Wikipedie (cs): Vzhlížet ke hvězdám – https://cs.wikipedia.org/wiki/Vzhl%C3%AD%C5%BEet_ke_hv%C4%9Bzd%C3%A1m

• Rakuten TV CZ: Vzhlížet ke hvězdám (nabídka, zvuk a titulky ověřeny 27. 10. 2026) – https://www.rakuten.tv/cz/movies/vzhlizet-ke-hvezdam

• JustWatch CZ: Vzhlížet ke hvězdám – https://www.justwatch.com/cz/film/the-dog-stars

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Některé filmy vám už v první čtvrthodině řeknou, čím budou, a pak to poctivě splní. Rivalové z Oklahomy jsou jiní. Dávají si na čas, odbočují, hrají bluegrass, vysvětlují, jak žije včelstvo, a teprve postupně ukazují, jaký příběh vlastně vyprávějí. Pro mě je to jeden z nejosvěžujících filmových zážitků letošního roku a dávám mu plných pět hvězdiček z pěti.

Filmopis · článek · 26. října 2026

Text je přísně bez spoilerů. Popisuje jen výchozí situaci na úrovni oficiální anotace a traileru. Hodnocení platí k 26. 10. 2026.

Základní údaje

• Původní název: The Rivals of Amziah King

• Země a rok: USA / Velká Británie, 2025 (světová premiéra na festivalu SXSW v březnu 2025, americká distribuce v srpnu 2026)

• Stopáž: 130 minut

• Scénář a režie: Andrew Patterson

• Kamera: Miguel Ioann Littin Menz

• Střih: Patrick J. Smith

• Hudba: Erick Alexander, Jared Bulmer

• Hrají: Matthew McConaughey, Angelina LookingGlass, Kurt Russell, Rob Morgan, Jake Horowitz, Tony Revolori, Owen Teague, Cole Sprouse, Scott Shepherd

Kde a jak film vidět

Tady musím být upřímný: v Česku film zatím oficiálně dostupný není. Nemá českou kinodistribuci ani nabídku na tuzemských streamovacích službách. Zatím ho najdete jen na zahraničních VOD službách, například na americkém Apple TV, kde jsem ho viděl i já. V USA je od poloviny září k digitální výpůjčce a koupi. Na ČSFD má film český název Rivalové z Oklahomy, ve Francii se promítal v kinech pod názvem Oklahoma Honey. Jakmile se objeví česká premiéra nebo stream, dáme vědět.

Ať už ho uvidíte kdekoli, pusťte si ho v původním znění s titulky, nikdy ne s dabingem. Hudební čísla, McConaugheyho protahovaná řeč a hlavně jazyková hravost scénáře jsou nedílnou součástí filmu a dabing by z nich nechal jen stín.

O čem to je

Amziah King je včelař a výrobce medu, znovuzrozený křesťan a mandolinista amatérské bluegrassové kapely. V malém oklahomském městečku je tak trochu středem vesmíru: zná každého, každému pomůže a ke každému má historku. Po letech se k němu vrací Kateri, mladá žena, kterou s manželkou kdysi vychovávali jako pěstounskou dceru. Amziah ji provede svým světem: včelíny, kostelním společným obědem, zkouškami kapely a výjezdem k roji, který se usadil v základní škole.

Pod sladkou idylou ale běží tvrdý obchod. Med je tu skutečné zboží za velké peníze a Amziah má konkurenci. Tu ztělesňuje Dob McCoy v podání Kurta Russella, zdvořilý, starosvětský a o to znepokojivější. Víc prozrazovat nebudu, protože radost z tohoto filmu je z velké části v tom, že nevíte, kam vás zavede.

Kdo za tím stojí

Andrew Patterson pochází z Oklahomy a v Oklahomě žije a pracuje. Jeho debut Nezměrnost noci (The Vast of Night, 2019) byl nízkorozpočtová sci-fi, která si fanoušky získala hlavně formou: dlouhými záběry, rozhlasovou atmosférou a důvěrou v trpělivého diváka. Rivalové z Oklahomy jsou jeho druhým celovečerním filmem a podle rozhovoru pro The Hollywood Reporter na nich pracoval řadu let.

• Inspirace: Podle Pattersona vycházel námět z toho, co měl na dosah. Jeden z jeho nejbližších přátel vlastnil zpracovnu medu. Film tak stojí na skutečné znalosti prostředí, ne na turistickém pohledu zvenčí.

• Hlavní role: Pro Matthewa McConaugheyho je to návrat k hraní po pětileté přestávce od hraných filmů. V THR řekl, že scénář mu připadal „poetický, hudební“ a velmi vtipný a že je to „příběh pro outsidery“. Svou postavu popsal jako „dárce sounáležitosti“.

• Objev: Angelina LookingGlass je v podstatě nováčkem. Indiánská castingová režisérka Angelique Midthunder podle Pattersona prošla stovky mladých žen. LookingGlass se objevila až ve třetí várce konkurzních nahrávek a Patterson o ní mluví jako o herečce s „nejhypnotičtějším pohledem“, jaký viděl.

• Natáčení: Natáčelo se v létě 2023 v Alabamě, venku, mezi skutečnými včelami a za neustálých výpadků kvůli bouřkám. Patterson výsledek popisuje jako „velký, světlý, slunný film“.

• Postprodukce: Byla dlouhá a podle dostupných zdrojů i komplikovaná. Patterson k ní v THR řekl jen, že byly různé vize a nakonec zvítězila ta jeho.

Proč mě nadchl způsob vyprávění

Tohle je pro mě důvod, proč Rivaly doporučuji tak vřele. Bez spoilerů to lze shrnout do několika bodů.

• Rytmus, který si dovolí zpomalit. Film tráví hodně času se svými postavami: v kuchyni, v autě, na parkovišti u stánku s jídlem, kde kapela hraje jen tak. Matt Zoller Seitz z RogerEbert.com píše, že film nechá hlavní dějovou linii stranou a uspořádá čtyřminutový jam v malé kuchyni, protože věří, že vás postavy baví. Mě bavily.

• Odbočky, které nejsou vatou. Seitz připouští, že některé pasáže by učitel scenáristiky škrtl jako zbytečné. Zároveň ale upozorňuje, že se zpětně ukazují jako „sliby, které měl film v úmyslu dodržet“. Přesně to jsem zažil. Drobnosti z první hodiny, výklad o včelách, kostelní oběd nebo písničky, se později vracejí v nečekaném světle. Když film skončí, máte chuť si ho v hlavě přehrát ještě jednou a zjistit, co všechno vám předem naznačil.

• Vypravěč, kterého chcete poslouchat. Velkou část úvodu nese Amziahova řeč: komentáře, historky, malé přednášky o životě úlu. Seitz ho přirovnává k postavám z románů Charlese Portise (Maršál) a upozorňuje na scénu z kostelního oběda. Amziah tam provádí jídly, za každým vidí příběh člověka, který ho uvařil, a každé označí za „buď pravdu, nebo lež“. Je to jedna z nejlepších scén filmu a zároveň malý návod, jak se na něj dívat.

• Žánr, který se nedá chytit. ČSFD film řadí mezi krimi, drama a thriller, Wikipedie mezi neowesterny s prvky černé komedie. Owen Gleiberman z Variety ho po premiéře na SXSW popsal jako neobvyklou směs neorealismu, westernu a muzikálu ze včelařského prostředí. Kinobox si už u traileru všiml, jak film přechází mezi žánrovými rejstříky. Na tom je hodně pravdy. Film se během dvou hodin několikrát promění a pokaždé změní to, co od něj čekáte. Jak přesně, vám neprozradím.

• Střih jako hudební nástroj. Katie Walsh (Tribune News Service) píše, že logika filmu „spočívá ve střihu“. Upozorňuje na motiv trhaného zastavování a rozjíždění obrazu se zmrazenými záběry. Střihač Patrick J. Smith pracuje s obrazem podobně, jako kapela pracuje s písní: zrychluje, zastavuje, nechává vyznít.

• Důvěra v diváka. Patterson v THR říká, že podobně velkou volnost vyprávění zná z románů, opery i popových písní, ale studiový systém ji obvykle nedovolí. Divákům prý věří, že ji unesou. Svěžest Rivalů podle mě plyne právě odtud: film s vámi zachází jako s někým, kdo dává pozor, a odmění vás za to.

Témata

• Komunita jako úl. Ústřední metafora filmu je lidské společenství jako včelstvo, s rolemi, pravidly a vzájemnou závislostí. Seitz ji považuje za místy až příliš zdůrazněnou, ale dost pevnou, aby nesla celý film. Film je podle něj stejně tak kázání charismatického kazatele jako venkovská pohádka.

• Sounáležitost. Amziah přivádí lidi z okraje do středu kruhu. To platí pro jeho kapelu „podivínů“ i pro Kateri, dívku s těžkou pěstounskou minulostí.

• Med jako ekonomika. Pod idylou je obchod, konkurence a peníze. Bill Newcott (Saturday Evening Post) přirovnává film k oklahomské prérii, která jen vypadá plochá a předvídatelná. Kdo ji podcení, skončí v příkopu.

• Víra a pravda. Kostel, společné obědy a Amziahovo křesťanství nejsou kulisa. Film neustále zkoumá rozdíl mezi tím, jak se lidé prezentují, a tím, kým jsou. Newcott to shrnuje tak, že věci nemusí být, čím se zdají, ale lidé svou povahu prozradí hned od začátku.

Herci

• Matthew McConaughey jako Amziah King. Je to role šitá na míru jeho kazatelskému šarmu, protahované řeči a ďábelskému úsměvu. Zpívá, hraje na mandolínu a podle několika zdrojů pracoval se skutečnými včelami sám. Na snímku nejsou žádné počítačové včely. Seitz si cení i toho, že mladou kolegyni nepřehrává a nechává ji zazářit.

• Angelina LookingGlass jako Kateri. Rotten Tomatoes v souhrnném hodnocení kritiky mluví o jejím „výrazném debutu“. Newcott chválí, jak postupně odkrývá vrstvy postavy. Některým kritikům připadá příliš neprůhledná, já v tom vidím promyšlenou zdrženlivost. Duety s McConaugheym, mluvené i zpívané, patří k nejkrásnějším momentům filmu.

• Kurt Russell jako Dob McCoy, zdvořilý a chladně nebezpečný. Gleiberman ho přirovnává k Johnu Hustonovi v Čínské čtvrti.

• Ansámbl. Rob Morgan hraje právníka a člena kapely, dále hrají Jake Horowitz, Tony Revolori, Owen Teague, Cole Sprouse a Scott Shepherd. Newcott oceňuje, že celý soubor plynule přepíná mezi komedií, koncertem a vypjatým dramatem, aniž by postavy ztratily soudržnost.

Obraz a hudba

• Kamera. Miguel Ioann Littin Menz byl kameramanem už u Nezměrnosti noci. Tady natáčí v plném slunci: zlaté pole, prašné cesty, včelíny v protisvětle. Seitz používá označení „sunshine noir“, tedy noir za bílého dne.

• Hudba. Původní hudbu složili Erick Alexander a Jared Bulmer. Bluegrassová čísla jsou ale samostatnou atrakcí. Podle Deadline je produkoval T Bone Burnett, legendární hudební producent filmu Bratříčku, kde jsi?. IMDb ho uvádí jako spoluproducenta písně „Talk on Indolence“ od The Avett Brothers, kterou ve filmu zpívá McConaughey se Sethem Avettem a dalšími herci. Hudba nese atmosféru a zároveň dává filmu rytmus. Písně nejsou vložená čísla, která by děj zastavovala. Jsou to chvíle, kdy se postavy nejvíc otevřou, a často řeknou víc než dialogy. Bluegrass je navíc hudba společenství: hraje se v kruhu, každý má svůj part a nikdo nevyniká na úkor ostatních. Těžko si představit lepší zvukový obraz pro film o komunitě, která drží pohromadě jako úl.

Jak film přijala kritika a diváci

• Hodnocení (k 26. 10. 2026):

• ČSFD: 66 % (71 hodnocení)

• Rotten Tomatoes: 88 % kladných recenzí (110 recenzí); diváci (Popcornmeter) 81 %

• Metacritic: 74/100 (22 recenzí)

• IMDb: 6,6/10 (zhruba 8,5 tisíce hlasů)

• Souhrn kritiky na Rotten Tomatoes: film je „rozmáchlý, nepředvídatelný a žánrově rozostřený epos“, který drží šarm Matthewa McConaugheyho a výrazný debut Angeliny LookingGlass.

• Nadšené hlasy: Seitz (RogerEbert.com) mluví o „nové americké klasice“ a o literárním triumfu scénáře. Newcott Pattersona označuje za „mistrného vypravěče“, který zvládá jednu nečekanou odbočku za druhou.

• Výhrady: Část kritiky, například Guardian, považuje film za nesourodý a těžkopádný. Někteří diváci na IMDb mají výhrady k délce, množství hudebních čísel a výrazným střihovým efektům.

• Dvě půlky, dvojí přijetí: V řadě recenzí se opakuje stejný vzorec: první polovinu chválí, z druhé jsou rozčarované. Owen Gleiberman (Variety) píše, že film je jiný než cokoli, co jste viděli, a to v dobrém v první polovině, zatímco druhá podle něj „ne vždy dává smysl“. Mae Abdulbaki (Screen Rant) vidí jedinou slabinu filmu v tom, že druhá polovina není tak silná jako první. Eli Brau (Cinephile Corner) považuje epizodickou, napůl muzikálovou první polovinu za nejpříjemnější část filmu a druhé vytýká, že nemá stejný citový ani vypravěčský tah. Jedna z uživatelských recenzí na IMDb má dokonce titulek „Good movie ruined in the editing room.“ a první část označuje za jednoznačně nejlepší. Mám pro to vlastní vysvětlení. Film v první půlce věnuje nečekaně mnoho péče úlu: Amziah trpělivě vykládá, jak včelstvo žije, kdo v něm má jakou roli a jak se úl postará o to, aby žil dál. Působí to jako další půvabná odbočka, ale podle mě je to klíč. Kdo ten výklad přejde jako zajímavost ze včelařství, tomu druhá část, v níž film změní tón i žánr, může připadat jako jiný film. Kdo si ho zapamatuje, pozná, že film nic neopouští, jen se chová jako včelstvo, o kterém celou dobu vyprávěl. Nejlépe to podle mě vystihla Katie Walsh: druhá polovina podle ní potřebuje tu první, aby správně fungovala, protože úl a včely, které v něm žijí, musíme znát, aby to celé dávalo smysl. Proto doporučuji dívat se s obrazem úlu v hlavě.

• Moje čtení: Kritika je k filmu vstřícnější než diváci a dává to smysl. Rivalové vědomě nejdou cestou, kterou byste od filmu s McConaugheym a Russellem čekali. Kdo přijde na klasický thriller, může být netrpělivý. Kdo se nechá vést, dostane něco vzácného: film, který vás pořád překvapuje a přitom drží pohromadě.

Pro koho je a pro koho ne

• Pro vás, pokud:

• máte rádi filmy bratří Coenů nebo Bratříčku, kde jsi?

• vás baví americký venkov, hudba a postavy s vlastním jazykem

• oceníte, když film nespěchá a věří vám

• Spíš ne, pokud: čekáte svižný thriller od první minuty, nebo vás ruší, když film mění tón.

• Rada na cestu: nečtěte nic dalšího, nedívejte se na podrobné rozbory a, pokud to jde, ani na víc než jeden trailer. Tenhle film si zaslouží, abyste do něj šli s co nejmenšími znalostmi.

Závěrem

Rivalové z Oklahomy jsou film, který je radost poslouchat i sledovat. Mají v sobě med, bluegrass, kostelní oběd i stín něčeho temnějšího a hlavně radost z vyprávění. Andrew Patterson po Nezměrnosti noci znovu ukazuje, že formou se dá vyprávět stejně silně jako dějem. Pro mě pět hvězdiček z pěti a jeden z filmů, ke kterým se budu vracet. Až dorazí k nám, nenechte si ho ujít, a to v originále s titulky.

Zdroje

• ČSFD: Rivalové z Oklahomy – https://www.csfd.cz/film/1418463-rivalove-z-oklahomy/ (navštíveno 26. 10. 2026)

• Wikipedia (EN): The Rivals of Amziah King – https://en.wikipedia.org/wiki/The_Rivals_of_Amziah_King

• IMDb: The Rivals of Amziah King – https://www.imdb.com/title/tt27706593/

• Rotten Tomatoes – https://www.rottentomatoes.com/m/the_rivals_of_amziah_king

• Metacritic – https://www.metacritic.com/movie/the-rivals-of-amziah-king/

• David Canfield, The Hollywood Reporter (rozhovor s A. Pattersonem a M. McConaugheym, 10. 8. 2026) – https://www.hollywoodreporter.com/movies/movie-features/rivals-of-amziah-king-matthew-mcconaughey-andrew-patterson-1236669575/

• Matt Zoller Seitz, RogerEbert.com (13. 8. 2026) – https://www.rogerebert.com/reviews/the-rivals-of-amziah-king-matthew-mcconaughey-film-review-2026

• Bill Newcott, The Saturday Evening Post (13. 8. 2026) – https://www.saturdayeveningpost.com/2026/08/the-rivals-of-amziah-king-movies-for-the-rest-of-us-with-bill-newcott/

• Owen Gleiberman, Variety (SXSW, 11. 3. 2025) – https://variety.com/2025/film/reviews/the-rivals-of-amziah-king-review-matthew-mcconaughey-1236333554/

• Katie Walsh, Tribune News Service / The Spokesman-Review (12. 8. 2026)

• Pete Hammond, Deadline (recenze ze SXSW 2025)

• Adrian Horton, The Guardian (recenze ze SXSW 2025)

• Kinobox, článek o traileru (14. 5. 2026)

• Mae Abdulbaki, Screen Rant (13. 3. 2025) – https://screenrant.com/the-rivals-of-amziah-king-movie-review/

• Eli Brau, Cinephile Corner (14. 8. 2026) – https://cinephilecorner.com/reviews/the-rivals-of-amziah-king-movie-review/

• IMDb, uživatelské recenze (mj. „Good movie ruined in the editing room.“) – https://www.imdb.com/title/tt27706593/reviews/

• JustWatch US: The Rivals of Amziah King (dostupnost, navštíveno 27. 10. 2026) – https://www.justwatch.com/us/movie/the-rivals-of-amziah-king026)

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Na podzim se vyplatí vybírat pečlivěji. Nabídka HBO Max je v Česku obrovská a nejlepší věci v ní snadno zapadnou. Do tipové epizody Filmopisu se dostal jeden seriál a dva filmy, které jsou v katalogu teprve pár týdnů, mají dobré ohlasy a zatím se o nich u nás moc nemluví: thriller American Hostage s Jonem Hammem, japonský epos Kokuhó ze světa divadla kabuki a Milost Paola Sorrentina.

Filmopis · článek k tipové epizodě podcastu · 26. října 2026

Text je přísně bez spoilerů. U každého titulu popisuje jen výchozí situaci na úrovni traileru. U American Hostage, který vychází ze skutečné události, záměrně neprozrazuje, jak případ skončil. Hodnocení platí k 26. 10. 2026.

Proč zrovna tyhle tři

Na první pohled nemají nic společného. Americká kriminálka ze sedmdesátých let, tříhodinová japonská sága přes půl století a komorní italské drama z prezidentského paláce. Když je ale člověk vidí vedle sebe, začne mezi nimi probleskovat stejná otázka: co člověk dluží roli, kterou dostal? Reportér svému mikrofonu, herec tradici svého divadla, prezident svému úřadu. To je můj výklad, ne záměr tvůrců, ale jako klíč k podzimnímu maratonu funguje dobře.

Spojuje je i něco praktičtějšího. Všechny tři jsou na HBO Max v rámci předplatného a všechny tři jsou pomalejší, než je na streamu zvykem. Nechávají scény dýchat a počítají s tím, že u nich vydržíte. A všechny tři doporučuji v původním znění s titulky. Herec není jen tvář, je to i hlas, a u těchto tří titulů by dabing vzal velkou část toho nejlepšího.

1. American Hostage: když únosce chce mikrofon

Indianapolis, sedmdesátá léta. Fred Heckman je oblíbený rozhlasový reportér, hlas, kterému město věří. Jednoho dne se ocitne uprostřed krize na život a na smrt: muž, který drží rukojmí, si vyžádá rozhovor, přímo v jeho zpravodajském pořadu a živě.

Tím je položená otázka, která nese celý seriál. Novinář má informovat. Co ale dělat, když vám únosce nabídne mikrofon? Kde končí práce a kde začíná odpovědnost za cizí život? A kdy reportér přestává událost popisovat a začíná ji ovlivňovat? Seriál přitom nezůstává jen u samotné krize. Sleduje i všechno kolem: redakci, šéfy, posluchače, policii. Každý chce od Freda něco jiného.

Seriál vychází ze skutečného případu. Doporučuji nic nedohledávat, dokud nedokoukáte. Napětí tu stojí na tom, že nevíte, kam se věci pohnou, a znalost skutečného konce by vám ho vzala.

• Formát: osmidílná minisérie, díly po 41 až 51 minutách. V USA ji vysílá MGM+, na HBO Max v Česku je od září.

• Díly vycházejí týdně: poslední, osmý díl má v USA premiéru 1. listopadu. Kdo začne teď, dokouká zhruba ve chvíli, kdy bude řada kompletní.

• Scénář: Shawn Ryan a Eileen Myers. Režie: Adam Arkin a Nina Lopez-Corrado.

• Hrají: Jon Hamm, Giovanni Ribisi, Kristoffer Polaha, William Jackson Harper, Mireille Enos, Jonathan Tucker.

• Jak sledovat: v originálním anglickém znění s českými titulky.

Hlavní důvod, proč se dívat, je herecký souboj. Jon Hamm je tu jiný, než ho znáte ze Šílenců. Žádný šarmantní mág z reklamky, ale člověk, který celou dobu drží tiché napětí a váží každé slovo, protože ví, že jde do éteru. Proti němu stojí Giovanni Ribisi, výbušný a nevyzpytatelný. Ten kontrast mezi klidem a nevypočitatelností je motorem celého seriálu.

Hodnocení

• Rotten Tomatoes (1. řada): 84 % kladných recenzí (19 recenzí), diváci (Popcornmeter) 90 %.

• Metacritic: 61/100 (8 recenzí).

• IMDb: 7,0/10.

• ČSFD: 73 % (zatím jen 21 hodnocení, podle najdi-film.cz).

• Kinobox: 71 %.

Shrnutí kritiky na Rotten Tomatoes říká zhruba tohle: příběh na první pohled nemusí působit jako něco, co si žádá nové zpracování, ale vynikající Hamm a odvážný Ribisi ho obhájí. Nejčastější výtka, kterou opakuje například The Hollywood Reporter, se týká délky: osm dílů je na jeden případ hodně a tempo se místy vleče. Souhlasím jen napůl. Ten prostor dává šanci poznat lidi kolem hlavní postavy, takže napětí není jen v tom, co se stane, ale i v tom, jak se kdo zachová. Doporučuji ale dávkovat po jednom dílu, ne nárazově.

Pro filmové fajnšmekry je tu bonus. Stejný skutečný případ zpracoval Gus Van Sant ve filmu Dead Man’s Wire (2025). Nabízí se tak srovnání, které jinde nedostanete: funguje tenhle příběh lépe jako dvouhodinový film, nebo jako osmidílný seriál?

• Pro koho: pro fanoušky Jona Hamma, dobových kriminálek a pomalého napětí. A pro každého, koho zajímá etika médií. Retro kulisy rozhlasu a telefonů s kabelem tu obalují úplně dnešní otázku: zprostředkovává novinář příběh, nebo se stává jeho součástí?

• Pro koho spíš ne: pro ty, kdo čekají akci a rychlé tempo.

2. Kokuhó: tři hodiny, které utečou

Druhý tip je v katalogu úplná novinka, na HBO Max dorazil minulý týden. Japonský film Kokuhó, mezinárodně také jako National Treasure, trvá 174 minut. Nenechte se tím odradit. Je to epos, který ten čas potřebuje.

Nagasaki, rok 1964. Čtrnáctiletý Kikuo pochází ze světa jakuzy a dostane se pod křídla slavného herce divadla kabuki. Vyrůstá spolu s jeho synem a dědicem Šunsukem a film pak sleduje padesát let jejich přátelství a rivality. Odehrává se ve světě, kde ženské role tradičně hrají muži a kde o všem rozhoduje původ, ale i talent. Jeden má krev, druhý má dar a oba chtějí totéž.

To, že ženské role hrají muži, tu není exotická zajímavost na okraj. Je to srdce příběhu. Celý život se trénujete, abyste na jevišti byli někým, kým nejste, a film se ptá, co to s vámi udělá mimo jeviště. Je to snímek o umění, o oběti a o ceně za dokonalost, a tím pádem i o něčem, co zná každý, kdo kdy dělal cokoli naplno.

• Režie: Lee Sang-il. Scénář: Satoko Okudera podle románu Šúiči Jošidy.

• Hrají: Rjó Jošizawa (Kikuo), Rjúsei Jokohama (Šunsuke), Ken Watanabe a další.

• Délka: 174 minut.

• Úspěch: podle IMDb vydělal celosvětově přes 134 milionů dolarů a v Japonsku patří k největším domácím hitům. Získal nominaci na Oscara za masky a účesy, což u filmu o divadle, kde je líčení součástí umění, dává dokonalý smysl.

• Jak sledovat: v japonském znění s českými titulky. Dabing nemá, a to je dobře. U filmu, kde jde o hlas, dikci a divadelní přednes, by dabing zničil polovinu zážitku.

Hodnocení

• Rotten Tomatoes: 95 % kladných recenzí (60 recenzí), Popcornmeter 96 %.

• Metacritic: 80/100 (10 recenzí, všechny pozitivní).

• IMDb: 7,5/10.

• ČSFD: 73 % (55 hodnocení, podle najdi-film.cz).

• Kinobox: 77 %.

Kritici na Rotten Tomatoes ho popisují jako vizuální knockout, který trpělivě zkoumá, jakou cenu platí umělci za své řemeslo, a dodávají, že technické kvality se vyrovnají jen skvělým výkonům Jošizawy a Jokohamy. Výhrady, například od IndieWire, míří na délku a melodrama ve druhé polovině. Kdo nemá rád velká citová gesta, bude tu chvílemi trpět. Podle mě k tomu ale patří. Kabuki je divadlo velkých gest a film to nezapírá.

Zajímavá je i otázka, kterou si nejspíš budete klást během sledování: talent, nebo krev? Kokuhó se odehrává v tradici, kde se role a jména dědí v rodině. Téma to ale není jen japonské. Stačí se rozhlédnout, kolik zavedených herců, lékařů nebo podnikatelů má rodiče ve stejném oboru.

• Pro koho: pro milovníky velkých epických příběhů, rodinných ság a filmů o umění. Kdo měl rád Černou labuť nebo Amadea, najde tu příbuzné téma (to srovnání je můj tip, ne citace kritiky).

• Jak se dívat: na velké obrazovce, ne v telefonu, a ideálně na jeden zátah. Pocit, že jste s hrdiny prožili půl století, se dostaví hlavně tehdy, když vás nic nevytrhne. Pokud to nejde, film se dá dobře dělit po kapitolách a desetiletích.

3. Milost: Sorrentino, který šeptá

Třetí tip je Milost, v originále La grazia, nový film Paola Sorrentina z roku 2025. V českých kinech běžel v lednu, teď je na HBO Max.

Italský prezident Mariano De Santis, vdovec a právník, dosluhuje poslední měsíce v úřadu. Na stole má dvě žádosti o milost a jeden kontroverzní zákon a nedokáže se rozhodnout. Pomáhá mu dcera Dorotea, jeho nejbližší spolupracovnice, a spolu hledají odpověď na otázku, komu vlastně patří naše dny. Je to pomalá, ironická a dojemná meditace o moci, pochybnostech a stáří.

• Scénář a režie: Paolo Sorrentino.

• Hrají: Toni Servillo, Anna Ferzetti (Dorotea), Orlando Cinque, Massimo Venturiello, Milvia Marigliano.

• Délka: 132 minut.

• Ocenění: Toni Servillo získal za roli prezidenta cenu pro nejlepšího herce na festivalu v Benátkách 2025.

• Jak sledovat: v italském originále. Hlas Toniho Servilla je nástroj, o který by byla škoda přijít.

Servillo je pro Sorrentina klíčové jméno. Spolu natočili mimo jiné Il Divo a Velkou nádheru, která získala Oscara. Tady ale přichází překvapení. Sorrentino, známý barokním stylem, velkolepými záběry, hudbou a večírky, je v Milosti netypicky střídmý. Nejzajímavější otázka filmu je proto pro mě skoro formální: sluší mu umírněnost, nebo nám chybí jeho okázalost? Kdo miloval Velkou nádheru kvůli opulentnímu Římu, může být zaskočený. Mně to připomíná výrazného malíře, který najednou nakreslí jednoduchou kresbu tužkou. Ruka je pořád stejně jistá, jen už nemusí nic dokazovat.

Servillo tu hraje očima a pauzou. Celé scény stojí na tom, že mlčí a přemýšlí, a divák přemýšlí s ním. A Sorrentino neztratil humor. Umí být vtipný i ve vážných tématech a podle mě ten humor vážná témata neshazuje, ale dělá je snesitelnějšími.

Hodnocení

• Rotten Tomatoes: 88 % kladných recenzí (80 recenzí), Popcornmeter 82 %.

• Metacritic: 69/100 (22 recenzí).

• IMDb: 7,3/10.

• ČSFD: 77 % (přes 1 000 hodnocení, podle najdi-film.cz).

Shrnutí kritiky na Rotten Tomatoes mluví o netypicky zdrženlivém Sorrentinovi, který oslavuje trpělivost a vytrvalost a znovu se potkává se spolehlivě majestátním Servillem. Výhrady, které zmiňuje například web IONCINEMA i část diváků: pomalé tempo a místy schematické dilema. To je fér. Milost není film pro unavený páteční večer. Je to film pro nedělní odpoledne s kávou.

Pro mě je nejsilnější otázka, kterou film klade nahlas: je pochybnost slabost, nebo ctnost člověka u moci? Jsme zvyklí, že politici mají jasno dřív, než padne otázka. Tady je prezident, který neví a přiznává si to. A otázka, komu patří naše dny, nepatří jen prezidentům. Klade si ji každý, kdo odchází z práce, ve které strávil desítky let. Proto si myslím, že film osloví i ty, které politika vůbec nezajímá.

• Pro koho: pro fanoušky Sorrentina a pomalého evropského filmu. A pro všechny, kdo se zajímají o politiku a etiku, ale nechtějí kázání.

V záloze: Jaga: Hon na čarodějnice

Pokud máte rádi mysteriózní příběhy s nádechem folk hororu, sledujte kanadský seriál Jaga: Hon na čarodějnice (Yaga) s Carrie-Anne Moss. Soukromá vyšetřovatelka a detektiv v něm pátrají v pobřežním městečku po zmizelém dědici. Na HBO Max je od 23. 10., ale venku jsou zatím jen dva díly a kritici se dělí. Doporučuji počkat, až bude řada kompletní. Podle StreamRadaru vycházejí díly týdně do 27. listopadu.

Jak je seřadit

• Na jeden výjimečný večer: Kokuhó. Takový zážitek na streamu nepotkáte často, jen si na něj vyhraďte celý večer.

• Na neděli s kávou: Milost.

• Na víc večerů: American Hostage, ideálně jeden díl denně. Za týden máte celou řadu.

Ať už začnete kterýmkoli, platí jedno: původní znění, titulky, tma a čas. Tyhle tři tituly se odvděčí těm, kdo jim dají pozornost.

Zdroje

• Podklady redakce Filmopisu: Filmopis – tipy z HBO Max (26. 10. 2026)

American Hostage - StreamRadar.cz – American Hostage - Rotten Tomatoes – American Hostage, Season 1 - Metacritic – American Hostage - IMDb – American Hostage - Kinobox – American Hostage - Najdi Film – American Hostage (ČSFD skóre) - RogerEbert.com – recenze American Hostage

Kokuhó - StreamRadar.cz – Kokuhó - Najdi Film – Kokuhó - Rotten Tomatoes – Kokuho - Metacritic – Kokuho - IMDb – Kokuho - Kinobox – Kokuhó

Milost - StreamRadar.cz – Milost - Najdi Film – Milost - Rotten Tomatoes – La Grazia - Metacritic – La Grazia - IMDb – La Grazia - HBO Max CZ – Milost

Jaga: Hon na čarodějnice - Rotten Tomatoes – Yaga, Season 1 - StreamRadar.cz – Jaga

• Shrnutí kritiky (konsenzus) citujeme podle Rotten Tomatoes. Výhrady The Hollywood Reporter, IndieWire a IONCINEMA přebíráme z podkladů redakce.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Ve 2:17 ráno vstanou děti z jedné třídy z postele, vyběhnou do tmy a už se nevrátí. Hodina zmizení Zacha Creggera je od víkendu na Netflixu a patří k nemnoha hororům, na kterých se shodne multiplex, kritika i filmová akademie. Filmopis se ptá, jak se bývalému komikovi ze skečové party daří oslovit tak široké publikum: od fanoušků obyčejných lekaček po filmové labužníky.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 25. října 2026

Článek je přísně bez spoilerů. Z děje popisuje jen výchozí situaci, kterou ukazují trailery. Neprozrazuje, kdo nebo co za zmizením stojí, jak film končí, ani co odhalují jednotlivé kapitoly.

O čem Hodina zmizení je

Malé americké městečko, obyčejná noc. Přesně ve 2:17 ráno se sedmnáct dětí z jedné třídy probudí, sejde po schodech, otevře dveře a vyběhne do tmy. Bezpečnostní kamery u domů je zachytí, jak běží samy, s rozpřaženýma rukama, jako by si hrály na letadla. Žádné z nich se nevrátí. Ve třídě zůstane jediné dítě.

Město hledá viníka a podezření padne na učitelku Justine (Julia Garner). Zmizela přece celá její třída a nikdo jiný. Rodiče se bouří, škola ji pošle domů a jeden z otců, Archer (Josh Brolin), začne pátrat na vlastní pěst.

Podstatná je forma. Film je rozdělený do kapitol a každá sleduje události z pohledu jiné postavy: učitelky, otce, policisty, ředitele školy a dalších. Některé okamžiky tak divák vidí víckrát, pokaždé z jiného úhlu. Co která kapitola přinese, si každý musí objevit sám, a tenhle text mu to nevezme.

• Originální název: Weapons (USA, 2025).

• Režie, scénář a spoluautorství hudby: Zach Cregger.

• Délka: 128 minut. V Česku přístupné od 15 let. Obsahuje drsné násilí, takže to opravdu není film pro děti, přestože je o dětech.

• Kde vidět: na Netflixu v Česku od soboty 24. 10. 2026, v původním anglickém znění s českými titulky, bez dabingu. Podle databáze StreamRadar ze stejného dne zmizel z HBO Max.

• Česká kina: premiéra 7. 8. 2025 v distribuci Vertical Entertainment.

Původní znění je tu výhodou. Herec není jen tvář, je to i hlas, a bez toho, jak mluví Brolin nebo Garner, by člověk přišel o velkou část jejich výkonů.

Malá ironie na okraj: když se scénář v lednu 2023 prodával, patřil podle Wikipedie mezi zájemce i Netflix. Vyhrálo studio New Line, protože garantovalo uvedení v kinech. Netflix tehdy film nedostal, a teď ho má stejně.

Kdo je Zach Cregger

Bez režiséra se otázka po širokém publiku zodpovědět nedá. Zach Cregger se narodil v roce 1981 v Arlingtonu ve Virginii a studoval na newyorské School of Visual Arts. Tam v roce 2000 založil s Trevorem Moorem a Samem Brownem komediální skupinu The Whitest Kids U’ Know. Parta, kterou lze s trochou nadsázky přirovnat k americké odpovědi na Monty Pythona, si skeče psala, hrála i natáčela sama. V roce 2006 vyhrála cenu pro nejlepší skečovou skupinu na komediálním festivalu HBO v Aspenu a její pořad pak běžel pět řad (2007–2011).

Následovala léta hledání. S Moorem režíroval komedii Miss Březen (2009), kterou kritika smetla, a hrál v sitcomech jako Guys with Kids nebo Wrecked. Nic nenasvědčovalo tomu, že se z něj stane jeden z nejsledovanějších hororových režisérů současnosti.

Pak přišel Barbar (2022). Malý horor za zhruba 4,5 milionu dolarů inspirovala podle Wikipedie kniha Gavina de Beckera Dar strachu, která popisuje, jak lidé, a zvlášť ženy, přehlížejí varovné signály, protože nechtějí působit nezdvořile. Cregger z ní vytěžil jedinou scénu na třicet stran a pak psal dál bez plánu. Podle vlastních slov vychází z jednoduchého pravidla: když sám nemá dlouhodobý plán, nikdo nemůže tušit, co přijde.

Barbar vydělal přes 46 milionů dolarů. Hlavně se o něm ale mluvilo: tržby ve druhém víkendu klesly podle Wikipedie jen o 40 %, zatímco u hororů bývá běžný propad kolem 65 %. Na ČSFD má dnes 71 %.

A pak je tu osobní rovina. V roce 2021 zemřel Trevor Moore, Creggerův přítel a spoluzakladatel Whitest Kids. Podle Wikipedie Cregger začal Hodinu zmizení psát právě po jeho smrti.

Tvůrci a herci

Scénář Hodiny zmizení vyvolal v lednu 2023 dražbu, do které se podle Wikipedie zapojily Netflix, New Line, TriStar i Universal. New Line zaplatilo 38 milionů dolarů a slíbilo kina. Na teprve druhý Creggerův horor je to mimořádná důvěra.

Původně měli hrát Pedro Pascal, Renate Reinsve a Brian Tyree Henry. Stávky v Hollywoodu ale natáčení odložily a Pascala nahradil Josh Brolin. Točilo se v Atlantě od května do července 2024.

• Josh Brolin (Tahle země není pro starý, Thanos z Avengers, Duna) hraje otce jednoho ze zmizelých dětí a je zároveň výkonným producentem. Umí být najednou vzteklý i zlomený.

• Julia Garner (Ozark) hraje učitelku Justine. Není to žádná svatá oběť, má své chyby, a přesto jí divák fandí.

• Alden Ehrenreich (Solo) hraje policistu Paula. Komická složka filmu, aniž by šlo o komedii.

• Benedict Wong (Doctor Strange, Problém tří těles) hraje ředitele školy.

• Austin Abrams (Euforie) hraje drogově závislého bezdomovce Jamese.

• Cary Christopher hraje Alexe, jediné dítě ze třídy, které nezmizelo.

• Amy Madigan za film získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, k tomu cenu herců (dříve SAG) a Critics’ Choice. O její roli tu záměrně nepíšu. Podle Wikipedie byla předtím na Oscara nominovaná naposledy v roce 1986, což je nejdelší odstup mezi nominacemi u herečky.

• V menších rolích: Toby Huss, June Diane Raphael, Justin Long (známý z Barbara) a Sara Paxton, Creggerova manželka.

Za kamerou stál Larkin Seiple (Všechno, všude, najednou). Hudbu složili bratři Ryan a Hays Holladayovi společně s Creggerem. Režisér si tedy hlídá i rytmus soundtracku.

Čísla a kritika

Film vstoupil do amerických kin 8. srpna 2025. Původně měl vyjít až v lednu 2026, ale testovací projekce dopadly podle Wikipedie tak dobře, že ho studio posunulo do letní sezony. První čtvrteční představení začínala ve 14:17.

• Tržby: za první víkend 43,5 milionu dolarů a první místo v žebříčku. Ve druhém víkendu pokles jen o zhruba 44 %. Celkem kolem 270 milionů dolarů po celém světě při rozpočtu 38 milionů. Variety podle Wikipedie odhadovala čistý zisk z kin nejméně na 65 milionů.

• Česko: podle Kinoboxu 68 005 diváků a tržby 14,6 milionu Kč. Kinobox v jednom z přehledů návštěvnosti psal, že si film mezi víkendy dokonce mírně polepšil, což se u hororů skoro nestává.

• ČSFD: 75 % (13 796 hodnocení).

• Kinobox: 74 %.

• Rotten Tomatoes: 93 % kladných recenzí ze 400, diváci (Popcornmeter) 85 %.

• Metacritic: 81 bodů ze 48 recenzí („všeobecné uznání“).

• IMDb: 7,4/10 z více než 400 tisíc hlasů.

• Ceny: kromě Oscara pro Amy Madigan nominace Creggera za scénář na Critics’ Choice a na cenu amerického svazu scenáristů (WGA). Film dále získal nominaci Svazu producentů (PGA) a na Zlatý glóbus za filmový a kasovní úspěch.

Hodnocení jsou platná k 25. 10. 2026. Nápadné je, že kritici jsou nadšenější než diváci, což u hororu bývá spíš naopak. Vysvětlení se nabízí: část publika čekala čistokrevný horor od první do poslední minuty a dostala mozaiku, která je zároveň detektivkou, dramatem a černou komedií. Na ČSFD to dobře vidět: mezi plnými pěti hvězdičkami se objevují zklamané hlasy lidí, kteří čekali něco jiného.

Shrnutí kritiky na Rotten Tomatoes mluví o mistrně utkaném příběhu děsivého tajemství a o triumfu druhého filmu, který Creggera potvrzuje jako mistra hororu. San Francisco Chronicle ho označila za skutečného hororového autora, Empire dal pět hvězdiček z pěti. Peter Debruge ve Variety píše o krutém a zvráceném příběhu na dobrou noc, jaký by mohli spřádat bratři Grimmové. IGN (9/10) chválí, že Cregger zdokonaluje směs nesnesitelného napětí a černého humoru z Barbara.

Výhrady se ale objevily také. Manohla Dargis v The New York Times napsala, že členění na kapitoly a jejich překrývání působí spíš jako zdržovací taktika. Smíšené reakce byly i v dalších amerických recenzích.

Proč osloví všechny

Jak to, že jeden film zaujme diváka, který chce v pátek večer hlavně popcorn a lekačky, i diváka, kterého lekačky spíš otravují? V podcastu jsme to rozložili na několik ingrediencí.

1. Načasování komika

Horor a komedie mají stejnou mechaniku: vybudovat očekávání a v přesný okamžik ho porušit. U vtipu přijde pointa a smích, u hororu lekačka a výkřik. Cregger se nevyučil na filmové škole ani v reklamách. Vyrostl na jevišti, kde publikum okamžitě dá najevo, jestli se nudí. To je v jeho scénách znát: nic se nevleče bez důvodu.

Humor je v Hodině zmizení přítomný přímo, ne jako parodie, ale jako ventil. Divák se v kině opravdu směje a pár vteřin nato se bojí. Ten, kdo by čistý horor nevydržel, dostane chvíli úlevy. Fanoušek hororu zase dostane strach, který působí silněji, protože se před chvílí uvolnil.

Cregger přitom ví, kdy přestat. U svého dalšího filmu, Resident Evil, podle Wikipedie a ČSFD s odkazem na The Hollywood Reporter vyškrtal vtipy, protože testovací publikum ho považovalo za příliš vtipný.

2. Žánrová hra

Hodina zmizení začíná jako mysteriózní detektivka: proč děti utekly, kde jsou, kdo za to může. Postupně se v ní střídá rodinné drama, téměř policejní komedie a tichý horor. Každý divák si v ní najde žánr, který ho drží, a Cregger se nebojí nechat ho chvíli v nejistotě, jaký film vlastně sleduje. Většina hororů vysvětlí pravidla v první čtvrthodině, on je dávkuje po kouskách. I to je komediální princip: dobrý vtip také neprozradí pointu předem.

3. Struktura skládačky

Inspirací pro kapitoly byly podle Wikipedie Magnolie Paula Thomase Andersona, Zmizení (Prisoners) Denise Villeneuva a román Jennifer Egan Návštěva bandy rváčů, složený z kapitol o různých postavách. Pro diváka, který chce napětí, je každá kapitola jako nový díl seriálu: nová postava, nová otázka. Pro labužníka je to skládačka. Sleduje, jak se scéna, kterou už viděl, promění, když ji vidí očima někoho jiného. Oba sledují tentýž film, ale každý hraje jinou hru.

Uživatelé ČSFD si všimli i drobnějších mrknutí. Vzhled policisty Paula podle nich odkazuje na postavu Johna C. Reillyho z Magnolie. Je to neoficiální postřeh, ale přesně ten druh detailu, který náhodný divák mine a cinefil ocení.

4. Nedokonalé postavy

Učitelka, otec, policista: všichni mají chyby, dělají hlouposti, někdy jsou nesympatičtí. Hororový divák zvyklý na typové oběti vidí lidi, kteří vypadají jako jeho sousedé. Náročnější divák dostane psychologickou kresbu, jakou od žánru nečeká.

5. Podtext, který si vezmete, jen když chcete

Kdo chce, sleduje strašidelný příběh o zmizelých dětech. Kdo chce víc, najde alegorii. Brian Tallerico z RogerEbert.com napsal, že není příliš těžké číst výchozí událost jako alegorii školní střelby, a zároveň ocenil, že Cregger odmítá spojit všechny tečky. Obrazy tomu odpovídají: prázdná třída, zdrcení rodiče, město, které hledá vysvětlení. Charles Pulliam-Moore z The Verge psal o tom, jak si komunity vytvářejí pohodlné strašáky, na které mohou svalit vinu. To sedí na to, jak se město obrátí proti učitelce, a netýká se to jen Ameriky. Stejně tak to může být jakákoli obec nebo sociální síť.

6. Marketing tajemství

Studio pochopilo, že u Creggera se neprodává zápletka, ale tajemství. Trailery toho moc neukázaly a premiérová představení ve 14:17 byla chytrým mrknutím. Lidé šli do kina, protože nevěděli, co uvidí, a pak film doporučovali dál, aniž by cokoli prozradili.

Shrnuto: Cregger nenatočil dva filmy pro dvě publika. Natočil jeden film, v němž si vrstvy nepřekážejí. Lekačka nezničí podtext a podtext nezpomalí lekačku. Proto se to daří tak málokomu.

Co přišlo potom

Po Hodině zmizení natočil Cregger nový Resident Evil, a to u nás. Podle Wikipedie se točil v Praze a v Litoměřicích od října 2025 do ledna 2026. Hlavní roli hraje Austin Abrams. Do českých kin ho 17. 9. 2026 uvedla společnost Falcon. Podle Wikipedie vydělal přes 360 milionů dolarů a na Rotten Tomatoes je nejlépe hodnocenou filmovou adaptací videohry. Na ČSFD má 78 %. Cregger ho přirovnal ke Smrtelnému zlu 2 Sama Raimiho, tedy k hororu, který je zároveň groteskou.

Chystá sci-fi thriller The Flood s Jennifer Lawrence (plánováno na rok 2028), pro Netflix bude produkovat adaptaci komiksu Torso a píše film Siren Head. Plánovaný je i navazující film k Hodině zmizení. Jeho název tu záměrně neuvádím, protože by prozradil víc, než je zdrávo.

Unikající smysl

Následující odstavce jsou výklad, ne doložený záměr tvůrce, a nic neprozrazují.

Čas 2:17. Hodina, kdy všichni spí a kdy je dům nejbezpečnější i nejzranitelnější zároveň. Rodiče jsou fyzicky pár metrů od dětí, a přece u nich nejsou. Výklad: obraz rodičovské bezmoci. Dítě můžete milovat a zamykat dveře, a stejně nevíte, co se mu odehrává v hlavě.

Rozpřažené ruce. Pohyb běžících dětí je radostný i děsivý zároveň, dětská hra na letadlo, jenže uprostřed noci a bez dospělých. Creggerův horor nestraší krví, ale něčím nevinným, co je posunuté o kousek vedle.

Smutek. Film vznikal po smrti Trevora Moorea a vypráví o lidech, kterým někdo zmizel a kteří nevědí proč. Výklad: kapitoly z různých pohledů jsou různé způsoby truchlení. Někdo hledá viníka, někdo se uzavře, někdo se snaží fungovat dál.

Každý ve své kapitole. Každá postava si myslí, že je hlavní hrdinou, a další kapitola ukáže, že je vedlejší postavou v příběhu někoho jiného. Výklad: přesný obraz doby, v níž každý žijeme ve své bublině a máme pocit, že vidíme celou pravdu.

Komik a hororář. Komik celý život zkoumá, jak se banalita mění ve vtip. Hororář zkoumá, jak se mění ve strach. Možná je to jedna a táž dovednost a Hodina zmizení je toho důkazem.

Verdikt

V podcastu dal Robynson deset z deseti a Stáňa devět, s velkou hvězdou. Oba se shodli, že jde o jeden z nejlepších hororů posledních let. Hodina zmizení funguje jako napínavá jízda i jako precizně složená mozaika, ke které se rádi vrátíte. Herecky je výborná, kamera i hudba jsou skvělé a dvě hodiny utečou bez pohledu na hodinky.

• Komu ji doporučujeme: téměř všem dospělým. Fanouškům hororu, ale i těm, kdo horory nemusí a mají rádi napínavé detektivky. A filmovým fajnšmekrům, kteří chtějí vidět, jak se dá žánr poskládat jinak.

• Jak se dívat: bez jakýchkoli předchozích informací. Nečíst diskuze, nepouštět si rozbory, nechodit do komentářů na ČSFD, kde se spoilery objevují.

• Na co navázat: Barbar (2022). V Česku ho najdete hlavně k zapůjčení, například na Apple TV nebo Rakuten.

Zdroje

• Wikipedie: Weapons (2025 film)

• Wikipedie: Zach Cregger

• Wikipedie: Barbarian (2022 film)

• Wikipedie: Resident Evil (2026 film)

• ČSFD: Zach Cregger

• ČSFD: Hodina zmizení

• ČSFD: Barbar

• ČSFD: Resident Evil

• Kinobox: Hodina zmizení

• Kinobox: Top kina ČR – Hodina zmizení je hororovou trvalkou

• Rotten Tomatoes: Weapons

• Metacritic: Weapons

• IMDb: Weapons

• JustWatch CZ: Hodina zmizení

• StreamRadar.cz: Hodina zmizení

• Netflix: Weapons

• Netflixer.cz: Na Netflix míří horor Zacha Creggera (15. 10. 2026)

• Recenze Variety (Peter Debruge), RogerEbert.com (Brian Tallerico), The Verge (Charles Pulliam-Moore), IGN, The New York Times (Manohla Dargis), San Francisco Chronicle a Empire citujeme podle sekce Critical response na Wikipedii a podle Rotten Tomatoes.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Zlatá palma z letošního Cannes rozděluje publikum podle linie, kterou známe z každé debaty o kulturních válkách. Konzervativní a křesťanští recenzenti v něm vidí obžalobu progresivního státu, část liberální kritiky mluví o manipulaci a o slaměném panákovi jménem Barnevernet. Cristian Mungiu tvrdí, že nestraní nikomu. Filmopis se ptá, zda mu to lze věřit a zda obstojí premisa, která se kolem filmu nabízí: do které země přijdeš, té zákony dodržuj.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 25. října 2026

Článek je bez spoilerů: z děje popisuje jen výchozí situaci, konec ani pozdější vývoj neprozrazuje.

O čem Fjord je

Rumunsko-norská rodina Gheorghiuových se stěhuje z Bukurešti do vesnice u norského fjordu. Otec Mihai (Sebastian Stan) je vystudovaný inženýr a ve škole spravuje počítače. Matka Lisbet (Renate Reinsve) je Norka a pracuje jako zdravotní sestra v domově pro seniory. Podle Justina Changa z The New Yorker se poznali, když Lisbet působila v Rumunsku jako misionářka. Mají pět dětí, nejmladší ještě kojí. Jsou to evangelikální křesťané: doma nejsou mobily ani YouTube, rodina se společně modlí a zpívá chorály u piana.

Pak si pracovnice školy Frida všimne na zádech nejstarší dcery Elii modřin a případ předá úřadu na ochranu dětí Barnevernet. Mihai připustí, že děti občas plácl, oba rodiče ale týrání popírají. Úřad během pár dní umístí všech pět dětí do pěstounské péče, včetně kojence, a souběžně se rozběhne trestní vyšetřování. Škola už dřív řešila, že nejmladší dcera řekla spolužačce, že její orientace je proti Boží vůli. Rodiče proto začnou mít pocit, že nejsou souzeni za facku, ale za svou víru.

Vedle rodiny stojí sousedé Halbergovi: ředitel školy Mats, jeho žena Mia, právnička, a jejich dospívající dcera Noora, která se spřátelí s Eliou. Dál děj popisovat nebudu. Fjord stojí za to vidět bez předchozích znalostí a pro otázky, kterým se věnuje tento text, stačí výchozí situace: kdo má právo rozhodovat o dětech a podle čeho.

• Délka: 146 minut. Mungiuův první film v angličtině, mluví se v něm i norsky, rumunsky a švédsky.

• Koprodukce: Rumunsko, Francie, Norsko, Švédsko a Dánsko.

• Ocenění: Zlatá palma (23. 5. 2026), cena ekumenické poroty, FIPRESCI a další. Rumunský kandidát na Oscara.

• V Česku: v kinech od 15. 10. 2026 v distribuci Aerofilms, s titulky, přístupný od 12 let. Na české streamovací službě film k 25. 10. 2026 není.

Skutečný případ

Předlohou je kauza rodiny Bodnariuových z obce Naustdal. Barnevernet jim v listopadu 2015 odebral pět dětí a rozdělil je do tří pěstounských rodin. Podle serveru The Local rodiče v rumunské televizi přiznali, že děti občas plácli a tahali za uši, přestože věděli, že je to v Norsku nezákonné. Jejich zastánci tvrdili, že skutečným důvodem byla obava z náboženské indoktrinace.

Kauza vyvolala protesty ve více než 50 městech a do Norska přijela vysoká rumunská delegace. V dubnu 2016 soud vrátil rodičům nejmladší dítě, v červnu se rodina s obcí dohodla na návratu ostatních. The Local připomíná i český rozměr: prezident Miloš Zeman v únoru 2015 přirovnal Barnevernet k nacistickému programu Lebensborn. Českému čtenáři se navíc vybaví kauza Evy Michalákové.

Mungiu podle rozhovoru pro The Verge mluvil se skutečnou rodinou a jejími dětmi, s právníky, novináři, policejním tlumočníkem, lidmi z Barnevernetu i z neziskových organizací a chodil na soudní líčení. Sousedská rodina Halbergových je ale vymyšlená.

Inspirace a příbuzné filmy

• Mungiuovy vzory: sám uvádí Miloše Formana a Roberta Altmana a hlásí se k realismu Zlodějů kol.

• Michael Haneke: Justin Chang Fjord srovnává se Skrytým a Bílou stuhou. Jsou to filmy o tajemstvích a o propasti mezi rodiči a dětmi.

• Podivné nebe (2015): Pavel Sladký v recenzi pro iROZHLAS připomíná polský film o odebraných dětech ve Švédsku. Je vyprávěný jednoznačně z pohledu rodičů a s neklidnou kamerou, kdežto Mungiu volí statické dlouhé záběry bez dramatické hudby.

• Paní Chatterjeeová proti Norsku (2023): proti tomuto indickému filmu se Mungiu podle časopisu Fontene vymezuje jako proti přehánění.

• Terry Eagleton: Mungiu pro The Verge cituje jeho bon mot, že ideologie je jako zápach z úst, vždycky ho má ten druhý.

Tvůrci a herci

Cristian Mungiu (nar. 1968 v Jasech) začínal jako učitel a novinář. Proslavil ho film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (Zlatá palma 2007). V Cannes dále uspěl s filmy Na druhé straně kopců (2012, cena za scénář) a Absolvent (2016, cena za režii). Pro Fjord je klíčový jeho předchozí film R.M.N. (2022) o transylvánské vesnici, která se vzbouří proti srílanským pekařům. Tam je netolerantní konzervativní většina a menšina jsou cizinci, ve Fjordu je to naopak. Mungiu je teď desátým režisérem se dvěma Zlatými palmami. Porota v čele s Pak Čchan-ukem podle RFI ocenila „schopnost zpracovat téma rozmanitosti“.

• Sebastian Stan, rodák z Rumunska a Zimní voják z filmů Marvelu, získal Zlatý glóbus za Jiného člověka a nominaci na Oscara za roli mladého Donalda Trumpa v Učni. Pro Fjord si oholil hlavu. Mungiu pro CBC přiznal, že bez Stanova jména by film nefinancoval.

• Renate Reinsve (Nejhorší člověk na světě, Citová hodnota, za kterou byla letos nominována na Oscara) hrála se Stanem pár už v Jiném člověku.

• Lisa Loven Kongsli (Frida) hrála v Östlundově Turistovi, Ellen Dorrit Petersen (úřednice Gunda) v Trierově Thelmě. Miu hraje Švédka Lisa Carlehed.

• Za kamerou stojí Tudor Vladimir Panduru, hudbu složil Dán Kaspar Kaae.

Rozdělená kritika

Čísla vypadají jednoznačně, recenze už méně. Stav k 25. 10. 2026:

• Hodnocení: Rotten Tomatoes 91 % kladných recenzí, Metacritic 80/100, ČSFD 85 %, Kinobox 69 % (redakční recenze Kinoboxu 90 %).

• Nadšení: Robbie Collin (The Telegraph) dal 5/5. Brett McCracken z křesťanského webu The Gospel Coalition ho vyhlásil nejlepším filmem roku a píše, že ukazuje progresivismus jako novou formu fundamentalismu.

• Výhrady: Peter Bradshaw (The Guardian) dal 2/5. Nicholas Barber (BBC) píše, že Mungiu zjevně straní rodině a systém zobrazuje jako „očistec“ pomalé a bezcitné byrokracie. NPR mluví o filmu „okatě, a přesto obratně manipulativním“: násilí na plátně nevidíme.

• Norsko: ředitelství Bufdir uvedlo, že se film odchyluje od toho, jak má Barnevernet pracovat. Pracovníci úřadu mluví o nerealistickém obrazu. Bývalý vedoucí Kjell Arne Lie naopak tvrdí, že Barnevernet má v akutních případech příliš velkou moc, a výzkumnice z OsloMet film hájí.

• Rumunsko: jednodenní předpremiéru vidělo přes 43 000 diváků v 96 kinech. Domácí kritika se podle Guardianu rozdělila podobně jako západní.

• Česko: iROZHLAS oceňuje snahu o nestrannost, ale ptá se, zda film dost jasně říká, že nic jako výchovný pohlavek neexistuje.

Nestranný, nebo s vlastní vizí?

Mungiu se k nestrannosti hlásí opakovaně a důrazně. Pro Nordisk Film & TV Fond: „Nehájím žádnou ze stran, a už vůbec ne tu konzervativní.“ Pro Fontene se označil za vypravěče a moderátora. Agentuře AP řekl, že je politicky liberál a že film ani na vteřinu neznamená podporu konzervativního pohledu na svět. Pro CBC zase: kdyby se postavil na jednu stranu, ta druhá by se na film nedívala.

Zároveň ale formuluje teze. Pro The Verge řekl, že chtěl vidět, co se v liberálních společnostech stane, když se konzervativci stanou menšinou, a zeptal se: „Existují dobré menšiny a špatné menšiny?“ Pro AP připomněl komunistickou minulost, „kde někdo jiný věděl lépe než vy, co je pro vás dobré“.

Podle mě Fjord nestranný v obvyklém smyslu není. Rodinu sledujeme doma, v intimitě a v bolesti, úřednice jen v práci, za formuláři. Na tuto asymetrii upozorňuje i iROZHLAS a některé hlasy, které cituje Guardian, z ní vyvozují, že dramatická stavba vyrábí sympatie k rodině bez ohledu na autorův úmysl. Děti, kvůli kterým se vše děje, skoro nepromluví. Chang to nazývá nejednoznačností dovedenou až k afektovanosti.

Silný protiargument ale existuje. Pamflet by si nevybral případ, v němž rodiče sami přiznali bití, a nenabídl by tak nesympatického otce. Mihai je neústupný a místy děsivý a církevní shromáždění podle Changa působí jako „hromadné úsměvy s nádechem hrozby“. Úřednice Gunda dostane prostor mluvit o dětech, které zásahy úřadu ochránily. A Chang si všímá, že nejsympatičtěji film vykresluje sekulární Norky Miu a Nooru, které jsou na druhé zvědavé. Mungiu také přiznává, že neví, zda byla skutečná rodina násilná, a že úřady obvykle musí rozhodnout, aniž vědí, co se stalo. Ticho dětí tak lze číst jako záměr: divák je postaven do pozice úřednice, která také neví a přesto musí rozhodnout.

Shrnuto: Mungiu nestojí na straně konzervativců, stojí proti jistotě. Pro Nordisk řekl, že se bojí lidí, kteří si jsou jistí, že mají pravdu, ať jsou konzervativní, nebo progresivní. V Cannes film nazval „slibem proti jakémukoli fundamentalismu“. Kamera ten slib ovšem dodržuje u jedné rodiny důsledněji než u druhé.

Do cizí země, pod cizí zákony?

Premisa „dodržuj zákony země, kam přijdeš“ má ve Fjordu pevnější půdu, než se zdá. Norsko zakázalo tělesné tresty dětí v roce 1987, Rumunsko v roce 2004. Guardian to shrnul přesně: na papíře se obě země shodují, skutečná vzdálenost vede mezi zákonem a vírou. V Česku od 1. 1. 2026 platí novela občanského zákoníku, podle níž jsou fyzické tresty dětí nepřípustné, i když nové sankce nezavádí. Mihai tedy neporušil jen „cizí“ zákon, porušil i ten domácí.

Premisa ale nestačí. Háčků je několik:

• Přiměřenost. Zákon říká, co je zakázané, ne jak silně má stát reagovat. Odebrání pěti dětí včetně kojence je nejtvrdší zásah, jaký má stát vůči rodině k dispozici. Mungiu pro norský web TBA řekl, že v jeho domovině funguje zákon spíš jako obecný rámec.

• Štrasburk. Evropský soud pro lidská práva shledal v letech 2018–2023 v řadě norských případů porušení práva na rodinný život. Ve věci Strand Lobben proti Norsku (velký senát, 2019) úřady podle soudu vážily zájem dítěte příliš jednostranně proti rodinným vazbám. Ve věci Abdi Ibrahim (2021) šlo o syna muslimky umístěného do evangelikální rodiny, tedy o zrcadlo Fjordu. Norsko podle Magnuse Nomeho v Guardianu reagovalo: sloučení rodiny se stalo povinným cílem, vzrostl minimální kontakt s rodiči a zákon nově chrání kulturní a náboženskou identitu dítěte. Fjord je tak podle Nomeho portrétem systému před těmito změnami.

• Ne každá kauza je stejná. V případu Evy Michalákové Evropský soud v lednu 2022 jednomyslně rozhodl, že Norsko její práva neporušilo, mimo jiné kvůli závažnému zanedbávání péče, které zjistily norské soudy. Obecné „Barnevernet krade děti“ neplatí.

• Nejistota faktů a jazyk. Film se zabývá tím, zda rumunské slovo pro „bít“ znamená totéž co jeho norský či anglický protějšek. Zákony dodržovat znamená také jim rozumět, a úřad musí rozumět lidem, o nichž rozhoduje.

• Zákon a kulturní norma. Říct spolužačce, že její orientace je proti Boží vůli, je zraňující, ale v Norsku to trestné není. Chang to vyjádřil přesně: homofobie rodiny nemusí být důvodem k vězení. Pokud úřad takové věci přičítá k modřinám, netrestá porušení zákona, ale nesoulad s většinovou kulturou.

• Moc a mlčenlivost. Proti sobě stojí stát s právníky a posudky a rodina, která sotva mluví norsky. Barnevernet je vázán mlčenlivostí, takže veřejnost zná většinou jen verzi rodičů. To platí i pro skutečné Bodnariuovy.

Je tu však i háček z opačné strany. Premisa platí také pro děti, které do Norska přišly s rodiči, a norský zákon jim dává právo nebýt bity. Nejde o právo Norů, ale o právo dětí. Mungiu sám pro The Verge říká, že násilí musíme odsoudit všichni a že jakmile je v rodině prokázané, musí se jednat. A premisa platí i pro rodiče ve chvíli, kdy jim systém nevyhoví: kdo chce, aby ho zákon chránil, musí mu dát šanci i tehdy, když ho omezuje. Mihai od začátku tvrdí, že je obětí nespravedlivého systému. Stejně důležitá je proto otázka, zda on sám věří zákonu, jako zda zákon věří jemu.

Moje odpověď zní: premisa je správná jako minimum, ne jako konečná odpověď. Fjord se neptá, zda Mihai porušil zákon. To udělal. Ptá se, zda reakce státu byla přiměřená, zda stát odlišuje čin od přesvědčení a zda dokáže připustit omyl. Andrei Popoviciu to v Guardianu nazval filmem o tom, zda si systém přesvědčený o vlastních dobrých úmyslech dokáže představit, že se mýlí. Opravdová nestrannost Fjordu podle mě nespočívá ve vyváženém prostoru pro obě strany, ale v tom, že obě strany trpí stejnou jistotou.

Unikající smysl

Následující čtení jsou mé interpretace, nikoli doložený záměr tvůrců.

• Dva břehy. Mungiu pro AP řekl, že žijeme v bublinách, „na různých březích téže řeky“. Fjord je voda mezi dvěma břehy, sousedé bydlí kousek od sebe, a přesto na opačných stranách. Přes fjord nevede most: kdo se chce dostat na druhý břeh, musí se vědomě vydat přes vodu.

• Laviny. Recenzenti si všímají, že v okolí vesnice pravidelně padají laviny. Sníh se tiše hromadí, pak stačí malý podnět, jedna modřina, a utrhne se celá stráň. Lavina nerozlišuje, kdo měl pravdu.

• Amazing Grace. Mihai hraje ve školní jídelně píseň, kterou ho Frida požádá vyměnit za něco veselejšího. Je to píseň o milosti a o tom, kdo byl ztracen a byl nalezen. Napsal ji podle tradice bývalý obchodník s otroky John Newton po svém obrácení. Je to tedy píseň o člověku, který se mýlil a změnil se. Film se podle mě na tuto schopnost ptá všech dospělých postav: dokáže někdo z nich připustit, že se mýlí?

• Režisér v cizí zemi. Mungiu natočil film o rodině, která nerozumí pravidlům cizí země, poprvé v cizím jazyce a v cizí zemi. Podle Fontene s ním pracovníci Barnevernetu většinou nechtěli mluvit. Možná je Fjord trochu i o něm.

• Noora a Elia. Chang připomíná, že Mungiu už dvakrát postavil film na poutu dvou žen. Ve Fjordu jsou to dvě dívky z opačných světů. Pokud se ve filmu někdo skutečně ptá, kde končí ochrana a začíná svoboda, jsou to podle mě ony, a přitom stojí na okraji sporu, který vedou dospělí.

Verdikt

V podcastu padlo 7/10 a 8/10.

Nižší hodnocení oceňuje řemeslo, dlouhé záběry a zvlášť Stanův výkon, vadí mu ale, že vyváženost je spíš v dialozích než v obraze: děti mlčí a úřad má tvář hlavně nepříjemných lidí. R.M.N. je podle tohoto pohledu silnější film, a podle AP to ostatně tvrdí i sám Mungiu, když řekl, že R.M.N. si ceny zasloužil víc. Vyšší hodnocení vychází z účinku: film nutí diváka v půlce fandit rodině a o pár scén později se za to stydět. Málokdy se na jednom filmu shodne porota v Cannes s křesťanským webem, a přitom každý v něm vidí něco jiného.

Komu ho doporučujeme: všem, kdo mají rádi filmy, o kterých se mluví ještě cestou domů. Ideálně jděte s někým, kdo volí jinak než vy.

Tip: jako protějšek si pusťte R.M.N. Teprve vedle sebe oba filmy ukazují, že Mungiu nemyslí levici a pravici, ale jistotu. Fjord běží v českých kinech od 15. 10. 2026. Na streamovacích službách zatím není.

Zdroje

• Festival de Cannes: Fjord

• Festival de Cannes: výsledky 79. ročníku

• RFI: Romanian director wins Palme d’Or at emotional Cannes ceremony (24. 5. 2026)

• Wikipedie (EN): Fjord (film)

• Wikipedie (EN): Cristian Mungiu

• Aerofilms: Fjord

• The Verge: rozhovor s Cristianem Mungiuem (10. 10. 2026)

• AP: Fjord / Cristian Mungiu

• CBC: Fjord’s Sebastian Stan, Cristian Mungiu on making a movie no one can agree on (24. 10. 2026)

• Nordisk Film & TV Fond: Cristian Mungiu on Fjord

• Fontene: Gullpalmeregissøren: Jeg tar ikke side i barnevernssaken

• Fontene: Barnevernsansatte reagerer på ny film

• TBA: rozhovor s Cristianem Mungiuem

• Vårt Land: Filmen avviker fra hvordan barnevernet skal jobbe

• Utrop: výzkumnice OsloMet o filmu Fjord

• BBC Culture: Nicholas Barber o filmu Fjord (20. 5. 2026)

• NPR: Fjord review (9. 10. 2026)

• The New Yorker: Justin Chang, „Fjord“ Keeps the Faith (8. 10. 2026)

• The Guardian: Andrei Popoviciu a Magnus Nome o filmu Fjord (16. 10. 2026)

• The Gospel Coalition: Fjord Is the Best Movie of 2026 So Far (22. 10. 2026)

• iROZHLAS: Pavel Sladký, recenze filmu Fjord (17. 10. 2026)

• The Local: Norway returns kids in high-profile custody case (6. 6. 2016)

• NIM: ECHR judgments regarding Norway

• iROZHLAS: Michaláková prohrála letitý spor o děti (20. 1. 2022)

• Česká justice: Fyzické trestání dětí je nepřijatelné (leden 2026)

• ČSFD: Fjord

• Kinobox: Fjord

• JustWatch CZ: Fjord

• Rotten Tomatoes: Fjord

• Metacritic: Fjord

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Část kritiky ho vyhlásila nejhorším filmem roku, Roger Ebert ho zařadil mezi nejlepší. Filmopis se k němu vrátil s otázkou, která jde pod povrch masek a přestřelek: vypráví kniha Davida Mitchella a film Lany a Lilly Wachowských a Toma Tykwera o tomtéž? Odpověď částečně formuloval sám Mitchell. Tvůrci podle něj „přesunuli pozadí do popředí“.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Článek prozrazuje zápletku knihy i filmu.

Šest příběhů, jeden atlas

Film vypráví šest příběhů ze šesti epoch:

• 1849: americký notář Adam Ewing se plaví z Chathamských ostrovů v Tichomoří a lodní lékař, který se vydává za jeho přítele, ho pomalu otravuje.

• 1936: mladý skladatel Robert Frobisher pracuje jako písař slavného, ale vyhořelého skladatele a píše vlastní dílo, Sextet Atlas mraků.

• 1973, San Francisco: novinářka Luisa Rey odhaluje, že jaderná elektrárna je nebezpečná a že firma nechává umlčovat svědky.

• 2012, Londýn: postarší nakladatel Timothy Cavendish skončí proti své vůli v domově důchodců, který připomíná vězení.

• 2144, Neo Soul: klonovaná servírka Sonmi-451 procitne k vědomí a stane se symbolem vzpoury.

• Postapokalyptická Havaj: pastevec Zachry provází ženu z technologicky vyspělé civilizace k troskám observatoře na hoře.

Každý příběh má jiný žánr: námořní deník, dopisy, konspirační thriller, britskou komedii, dystopii a skoro mýtus. A každý hrdina čte, poslouchá nebo sleduje stopu toho předchozího. Frobisher čte Ewingův deník, Luisa Frobisherovy dopisy, Cavendish dostane rukopis o Luise, Sonmi sleduje film o Cavendishovi a pro Zachryho je Sonmi bohyně. Epochy dále propojuje mateřské znaménko ve tvaru komety, které nosí různé postavy, a herci, kteří se v různých dobách vracejí v jiných tělech. Film trvá 172 minut.

Kniha: matrjoška se zrcadlem

Mitchellův román vyšel v roce 2004 jako jeho třetí kniha. Česky vyšel v překladu Jany Housarové. Stavbu knihy autor sám přirovnává k ruské matrjošce. Pět příběhů se postupně přeruší v napínavém bodě, šestý, havajský, je jako jediný vyprávěný celý a stojí přesně uprostřed. Pak se příběhy uzavírají v opačném pořadí a kniha končí tam, kde začala, Ewingovým deníkem. Vzniká tak palindrom, text čitelný tam i zpátky.

Inspirace, které Mitchell sám jmenuje

• Italo Calvino: v textu pro The Guardian (2010) Mitchell píše, že ho na univerzitě koncem 80. let ohromil román Když jedné zimní noci cestující. Calvino rozehrává příběhy, ke kterým se už nevrátí. Mitchell chtěl napsat román, jehož příběhy se dokončí v obráceném pořadí. Pro The Washington Post (2004) to popsal obrazem zrcadla postaveného na konec Calvinovy knihy.

• Původně devět příběhů: tři z minulosti, tři ze současnosti a tři z budoucnosti. Oddíly ale narostly zhruba na sto stran a Mitchell podle svých slov nebyl dost statečný na román o devíti stech stranách. Jeden z vyřazených příběhů se měl týkat korejského rappera. Výzkum v Soulu pak autor použil pro příběh Sonmi.

• Ewing: zmínka o Moriorech v knize Jareda Diamonda Osudy lidských společností. Ti podle Mitchella zapomněli, odkud připluli, i to, jak stavět kánoe. Jazyk 19. století čerpal od Hermana Melvilla.

• Frobisher: vzpomínky Erica Fenbyho, písaře nemocného skladatele Fredericka Deliuse. Frobisherův hlas čerpá z Evelyna Waugha a Christophera Isherwooda.

• Luisa Rey: televizní detektivky 70. let, Všichni prezidentovi muži a James Ellroy.

• Cavendish: Přelet nad kukaččím hnízdem.

• Sonmi: klasická sci-fi, tedy Huxleyho Konec civilizace, Zamjatinovo My, Forsterova povídka Stroj se zastavuje a „vydatné porce“ Blade Runnera.

• Havajská část: rozpadlá angličtina inspirovaná románem Russella Hobana Riddley Walker.

• Název: podle Mitchellova rozhovoru pro The Paris Review je převzatý ze skladby japonského skladatele Tošiho Ičijanagiho. CD si prý koupil jen kvůli krásnému názvu skladby.

Nietzsche, převtělování a dravost

Nietzsche je v knize přítomný výslovně. Starý skladatel Ayrs chce své poslední velké dílo nazvat Věčný návrat, Nietzschemu na počest. Frobisher v posledním dopise mluví o „Nietzschově gramofonové desce“, kterou „Starý“ po dohrání pouští znovu, na věčnost věčností.

Převtělování Mitchell potvrdil v pořadu BBC Radio 4. Doslova všechny hlavní postavy kromě jedné jsou podle něj převtělením téže duše a spojuje je mateřské znaménko. Hned ale dodal, že jde o symbol univerzality lidské povahy. V tomtéž rozhovoru vysvětlil název: mrak je to, co se neustále mění, tedy podoby, a atlas je to, co zůstává, lidská povaha, která je „vždycky taková a vždycky taková bude“. Tématem knihy je podle něj dravost (predacity): jednotlivci loví jednotlivce, skupiny skupiny, národy národy a kmeny kmeny. Lékař v Ewingově příběhu to shrnuje větou, kterou si mnozí pamatují i z filmu: slabí jsou maso a silní jedí.

Buddhismus je v pozadí, ale spíš jako metafora než jako nauka. Mitchell učil v Japonsku a v rozhovoru pro The Moscow Times (2013) se označil za „jakéhosi sekulárního buddhistu“. Medituje, ale v posmrtný život věřit nepotřebuje. Buddhistický model převtělování jinde nazval „zvlášť elegantním“.

V eseji pro The Guardian Mitchell připomíná ještě jedno téma: křehkost vědění. Civilizace může zapomenout, co uměla. „Ve svých chmurnějších dnech,“ píše, „mi budoucnost lidstva připadá znepokojivě podobná jeho minulosti.“

Jak se film (skoro ne)natočil

Mitchell nevěřil, že knihu někdo zfilmuje. Podle svých slov nemůžete chtít po divákovi, aby začínal film šestkrát, a to naposledy po hodině a půl.

• Vývoj: Tom Tykwer adaptaci ohlásil v lednu 2009, Wachowské se jako spolurežisérky oficiálně přidaly v dubnu 2011. V titulcích tehdy stálo jméno Andy Wachowski. Lilly se veřejně přihlásila k tomu, že je trans žena, v roce 2016.

• Financování: Warner Bros. podle Wachowských nabídku stáhl a film vznikl jako nezávislá, převážně evropská produkce. Peníze přišly z německých federálních a regionálních fondů, od ARD Degeto a X Filme. Rozpočet se podle různých zdrojů pohybuje mezi 100 a zhruba 147 miliony dolarů, takže jde o jeden z nejdražších nezávislých filmů vůbec. Německý tisk o něm psal jako o „prvním pokusu o německý blockbuster“.

• Osobní sázka: podle rozhovoru pro The A.V. Club zastavily Wachowské domy, když těsně před natáčením vypadl jeden z investorů. Vlastní vklad Lilly odhadla zhruba na 7 milionů dolarů. Agenti radili hercům, ať do Berlína neletí, dokud nejsou peníze podepsané. Tom Hanks byl podle režisérek pokaždé první, kdo řekl, že nasedá do letadla.

• Natáčení: od září 2011 v ateliérech Babelsberg u Postupimi, dále v Düsseldorfu, v Saském Švýcarsku, ve Skotsku a na Mallorce. Glasgow hrál San Francisco i Londýn. Wachowské točily hlavně rok 1849 a oba budoucí příběhy, Tykwer třicátá a sedmdesátá léta a současný Londýn. Scénář, storyboardy i střih ale podle všech tří vznikaly společně.

• Stopáž: Warner nakonec přijal 172 minut, přestože původně požadoval nejvýš 150.

Od matrjošky k mozaice

Nejdůležitějším rozhodnutím adaptace je opuštění stavby matrjošky. Film střídá všech šest příběhů jako mozaiku, někdy po několika vteřinách. Lana Wachowská popsala, že úvod je záměrně chaotický, „svět nerozdělený“. Pak Cavendish divákovi řekne, ať chvíli vydrží, že v tom šílenství je metoda. Film poté představí každou epochu zvlášť a postupně mezi nimi bourá zdi. Hranice mezi žánry, tóny a časy jsou podle Lany konvence. Kniha je rozbíjí stavbou, film střihem.

Sextet Atlas mraků

Tykwer složil hudbu spolu s dlouholetými spolupracovníky Johnnym Klimekem a Reinholdem Heilem, s nimiž pracoval už na filmech Lola běží o život nebo Parfém: Příběh vraha. Nahrávali v Lipsku s Rozhlasovým symfonickým orchestrem MDR a sborem. V knize je Frobisherův sextet zrcadlem celého románu. Frobisher ho popisuje jako skladbu pro „překrývající se sólisty“: v první části každé sólo přeruší to následující, ve druhé se přerušená sóla v pořadí dokončí. Film z tohoto popisu udělal skutečnou hudbu a ta byla nominována na Zlatý glóbus.

Šest kůží jednoho herce a spor o yellowface

Herci hrají napříč příběhy více rolí, Tom Hanks, Halle Berry, Hugo Weaving i Hugh Grant po šesti.

• Tom Hanks hraje zločinného lékaře, hotelového manažera, jaderného fyzika Isaaca Sachse, gangstera, který shodí kritika z výšky, a nakonec Zachryho. O filmu později řekl, že mu „změnil celé vědomí“.

• Halle Berry hraje mimo jiné Jocastu, manželku skladatele, novinářku Luisu Rey a Meronym z budoucnosti.

• Jim Broadbent je nejvýraznější jako Cavendish, Ben Whishaw jako Frobisher.

• Hugo Weaving, agent Smith z Matrixu, je padouchem ve všech epochách: Ewingův tchán Haskell Moore, nájemný vrah Bill Smoke, sestra Noakesová v domově důchodců i přízrak Starý Georgie. Wachowské o něm žertem mluví jako o své „zlé múze“.

• Hugh Grant hraje mimo jiné kanibalského náčelníka. Podle Wikipedie si šestou roli vyžádal sám a v roce 2024 prohlásil, že mu film zachránil kariéru.

• Doona Bae hraje Sonmi, ale také bělošku Tildu a mexickou ženu. Jim Sturgess hraje Ewinga i korejského rebela Hae-Joo Changa.

Právě maskování bělošských herců do korejských rolí vyvolalo spor. Organizace Media Action Network for Asian Americans a řada komentátorů film kritizovaly za takzvaný yellowface, praxi s dlouhou a ponižující hollywoodskou historií. Předseda organizace Guy Aoki upozornil na dvojí metr: černé postavy hrají černí herci, asijské postavy běloši. Tvůrci odpověděli, že tytéž herce různého původu proměňovali do rolí různých národností, ras i pohlaví napříč pěti sty lety, nejen do asijských, a že jde o „kontinuitu duší“. Kritiku si vysloužilo i obsazení Moriora Autuy černým britským hercem Davidem Gyasim.

Filmopis se kloní k tomu, že obě strany mají kus pravdy. Myšlenka je v kontextu filmu srozumitelná, výsledek na plátně, zvlášť Sturgessova maska, však působí nepříjemně dodnes. Debata v roce 2012 teprve sílila a dnes by podobné obsazení podle našeho odhadu sotva prošlo.

Propadák, kult a rozdělená kritika

Film měl premiéru v září 2012 na festivalu v Torontu, kde podle dobových zpráv sklidil zhruba desetiminutový potlesk vestoje. Pak přišla americká premiéra a s ní zklamání.

• Tržby: podle Box Office Mojo vydělal za první americký víkend zhruba 9,6 milionu dolarů, v USA celkem 27,1 milionu a celosvětově asi 130,5 milionu dolarů (údaj zahrnuje i pozdější reedice). Při rozpočtu přes 100 milionů jde o komerční neúspěch.

• Čína: do kin šel až koncem ledna 2013 a podle dostupných zpráv zkrácený zhruba o 39 minut. Cenzura odstranila nahotu, milostnou scénu a řadu rozhovorů. U filmu postaveného na střihu tak nevznikla jen kratší, ale jiná verze.

• Kritika (stav k 24. 10. 2026): Rotten Tomatoes 65 % kladných recenzí z 288, Metacritic 55/100. Roger Ebert dal plný počet a zařadil film mezi nejlepší filmy roku. Time a The Village Voice ho naopak vyhlásily nejhorším filmem roku. Mark Kermode mluvil o „mimořádně čestném selhání“ a při druhém zhlédnutí byl vstřícnější.

• Diváci: ČSFD 78 % (přes 49 000 hodnocení), IMDb 7,3/10.

• Ocenění: nominace na Zlatý glóbus za hudbu, ceny Saturn za střih a masky.

Wachowské na kritiku odpovídaly už během propagace. Lilly v rozhovoru pro The A.V. Club řekla, že jejich filmy „vyžadují trochu úsilí“. Lana dodala, že mnoho kritiků, když nějakému dílu napoprvé neporozumí, považuje to za chybu díla. Atlas mraků je zároveň velkovýpravný film s honičkami a maskami a meditace o karmě. Pro jedny je kýč, pro druhé zázrak.

Kniha versus film: říkají totéž?

Mitchell: tématem je dravost a lidská povaha je neměnný atlas. Převtělování je symbol, civilizace je křehká a budoucnost se nebezpečně podobá minulosti.

Wachowské a Tykwer: Lanu podle rozhovoru pro The A.V. Club na knize zaujala odpovědnost, kterou máme vůči lidem, nad nimiž máme moc, a vůči těm, kdo mají moc nad námi. Ptala se, zda máme přijmout jejich konvenční představu světa, nebo proti ní bojovat. Je to Mitchellova dravost přeložená do jazyka moci. Pak ale přichází posun. Na otázku, zda jde o doslovné převtělování, Lilly odpověděla, že film je „stejným dílem duchovní i sekulární“. Lana mluví o „sekulárním pojetí karmy“: naše nesmrtelnost spočívá v důsledcích našich slov a činů. Lilly to shrnula větou, že hlavní postavou filmu je lidstvo. Mottem filmu se stala Sonmina replika: naše životy nám nepatří, od kolébky po hrob jsme spoutáni s druhými, minulými i přítomnými, a každým zločinem i každou laskavostí rodíme svou budoucnost.

Co na to Mitchell: v rozhovoru pro The Moscow Times (2013) řekl, že film je „stejně dobrý film, jako je kniha knihou“. Tvůrci podle něj „přesunuli pozadí do popředí“ s celou koncepcí převtělování duší a změnili některé dějové linky. Kdyby to neudělali, film by byl podle něj horší. Už v říjnu 2012 napsal pro The Wall Street Journal, že adaptace je druh překladu. Každý překlad musí řešit nepřeložitelná místa a kdo ovládá cílový jazyk, má udělat to, co funguje. „Filmaři mluví plynně filmovým jazykem a udělali, co funguje.“ Mitchell sám překládá z japonštiny a ve filmu si zahrál malé cameo, dvojitého agenta v Neo Soulu.

Náš výklad: kniha a film sdílejí kostru. Obě díla stojí na dravosti, moci a odporu proti ní a na myšlence, že činy přesahují jeden život. Přízvuk ale leží jinde. Kniha zdůrazňuje atlas, tedy to, co se nemění a opakuje. Film zdůrazňuje mrak, tedy proměnu. Film navíc nechává víc vyhrát lásku: Ewinga a Tildu, Frobishera a Sixsmithe, Sonmi a Hae-Jooa. Kniha je v některých liniích skeptičtější. Například Sonmi v ní připouští, že její vzpouru mohl připravit sám režim jako záminku k represím, a tuto cynickou vrstvu film podle našeho čtení upozaďuje.

Úplně se obě díla potkávají v závěru Ewingova příběhu. Ewingův tchán se vysmívá, že jeho život bude jen kapkou v nekonečném oceánu, a Ewing odpovídá: „Co je oceán jiného než množství kapek?“ Jednotlivé činy nejsou bezvýznamné.

Osobní rovina

Lana Wachowská v době propagace filmu poprvé veřejně vystoupila po své tranzici. Dne 20. října 2012 převzala cenu za viditelnost od organizace Human Rights Campaign a v projevu otevřeně mluvila o dětství, o pokusu o sebevraždu i o tom, že slovo „tranzice“ je pro ni složité, protože podporuje binární představu pohlaví. Lilly, tehdy ještě jako Andy, v rozhovoru pro The A.V. Club řekla: „Samozřejmě, že věřím v převtělování. Podívejte se na mou sestru.“ Lana dodala, že se v životě převtělujeme i my, když dostáváme nové životy.

Obě ale zároveň odmítly číst film jen přes Lanin život. Lana to označila za omezení. Lilly řekla, že Lanina zkušenost je jednou ze složek filmu, ale kniha i film jsou mnohem víc a je v nich i Tykwerův a Mitchellův život. Osobní rozměr filmu o duši, která mění těla, pohlaví a podoby, tedy vychází z jejich vlastních slov, nemělo by se z něj ale dělat univerzální klíč. Rozhovor z roku 2012 navíc dnes čteme s vědomím, že se v roce 2016 veřejně přihlásila jako trans žena i Lilly.

Spolupráce pokračovala dál. Tykwer s Wachowskými a Doonou Bae natočil seriál Sense8 pro Netflix o lidech propojených napříč kontinenty, tedy téma Atlasu přenesené do současnosti. Mitchell s Lanou a Aleksandarem Hemonem napsal finále Sense8 a později i scénář k Matrixu Resurrections.

Unikající smysl

Následující čtení jsou naše interpretace, nikoli doložený záměr tvůrců.

• Herec jako atlas, maska jako mrak. Mitchellovo rozlišení lze ve filmu vzít doslova. Maska, paruka a protéza jsou proměnlivý mrak, hercova tvář, kterou pod nimi poznáváme, je atlas. Diváci často nesledovali děj, ale hledali, kde je zase Hugh Grant. Hra „najdi herce“ je vlastně hra „najdi duši“.

• Dravost v samotném obsazení. Film o tom, jak silní požírají slabé, se v jednom ohledu sám stal ilustrací svého tématu. Kdo smí nosit čí tvář? V Neo Soulu, příběhu o klonech, kterým systém upírá vlastní identitu, hrají hlavní korejské muže bílí herci. Tvůrci tu ironii zřejmě neviděli, Mitchellova dravost se ale projevuje i v tom, jak hollywoodská hierarchie rozděluje role.

• Kniha, která předpověděla svůj film. Cavendish na konci svého příběhu píše scénář podle toho, co prožil, a Sonmi v budoucnosti sleduje film o Cavendishovi. Román tak obsahuje vlastní filmovou adaptaci. Když pak Mitchell označí adaptaci za překlad a sám se ve filmu objeví jako tajný agent, kruh se uzavírá.

• Převtělení filmu. Snímek, který propadl v kinech a našel si vlastní publikum, prožívá něco podobného jako Sonmiina zpráva: ve své době poražená, později posvátná. Box Office Mojo eviduje reedice z let 2021 a 2026. Atlas mraků se tak svým způsobem převtěluje.

• Proměna pohlaví jako nadsázka? Weaving jako sestra Noakesová a Whishaw jako Georgette jsou spíš groteskní nebo zlomyslné figury. U filmu, jehož dvě autorky prošly vlastní proměnou, je zvláštní, že proměna pohlaví slouží hlavně k nadsázce. Může jít o záměrnou ironii i o slepé místo. Necháváme to jako otevřenou otázku.

Verdikt

V podcastu jsme dali 8/10 a 7/10.

Vyšší hodnocení vychází z odvahy: málokterý film tak smělé staví na literární stavbě a ještě ji obrátí naruby. Střih, hudba a ambice nemají v současném kině obdobu, i když masky v Neo Soulu jsou problém a některé přechody působí spíš jako reklama na myšlenku než myšlenka sama. Nižší hodnocení uznává, že jde o chytré řešení nemožného úkolu, což potvrdil i Mitchell. Z pohledu čtenáře ale filmu chybí temnota knihy, její skepse a jazyk havajských kapitol. Film je o lásce a vzpouře, kniha o dravosti a křehkosti civilizace. Obojí je legitimní.

Komu ho doporučujeme: těm, kdo mají rádi Matrix pro jeho filozofii, ne pro přestřelky, čtenářům Calvina a Mitchella a všem, kdo film kdysi vzdali po hodině. Druhé zhlédnutí bývá podle všeho shovívavější.

Tip: přečtěte si nejdřív knihu, nebo aspoň její první kapitolu, a pak uvidíte, jak se z kostky stala mozaika. K 24. 10. 2026 jsme film nenašli v žádné české předplatitelské streamovací službě. Dostupnost se mění, proto doporučujeme sledovat televizní program nebo vyhledávače typu JustWatch.

Zdroje

• David Mitchell: Guardian book club: On writing Cloud Atlas (The Guardian, 11. 6. 2010)

• Q&A: Book World Talks With David Mitchell (The Washington Post, 2004)

• David Mitchell: Enter the maze, o Calvinovi (The Guardian, 22. 5. 2004)

• David Mitchell: Translating ‘Cloud Atlas’ Into the Language of Film (The Wall Street Journal, 19. 10. 2012)

• David Mitchell Talks About Moscow, Literature and the Future (The Moscow Times, 2013)

• Wikipedie (EN): Cloud Atlas (novel)

• Wikipedie (EN): Cloud Atlas (film)

• The Eternal Recurrence of (Hi)Story: David Mitchell’s Cloud Atlas (Studia Litteraria)

• Reincarnation and Global Futures in David Mitchell’s Fictional Worlds (KronoScope)

• Legie: Atlas mraků, česká vydání

• The A.V. Club: The Wachowskis explain how Cloud Atlas unplugs people from the Matrix (25. 10. 2012)

• The Hollywood Reporter: Lana Wachowski’s HRC Visibility Award Acceptance Speech

• HRC: Acclaimed Director Lana Wachowski Opens Up About Her Journey (25. 10. 2012)

• Windy City Times: Second Wachowski filmmaker sibling comes out as trans (8. 3. 2016)

• The Hollywood Reporter: ‘Cloud Atlas’ Slammed for Lack of Asian Actors (25. 10. 2012)

• The A.V. Club: Matrix Resurrections co-writers Aleksandar Hemon and David Mitchell

• Box Office Mojo: Cloud Atlas

• Rotten Tomatoes: Cloud Atlas

• Metacritic: Cloud Atlas

• ČSFD: Atlas mraků

• JustWatch CZ: Atlas mraků

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Uvidíš všechno: kam až smí dokument zajít, když natáčí podvodnici

Elizabeth Holmes oklamala investory i ostřílené novináře. Měsíc před nástupem do vězení si domů pustila štáb Nathana Fieldera. Dokument Uvidíš všechno ( You Can See Everything ) otevírá starou otázku v nové podobě: odhalíme manipulátora lépe tvrdými fakty, nebo filmem, který s divákem sám vědomě manipuluje? Filmopis tu otázku nechal rozehrát jako spor dvou přístupů a za protipól zvolil Aarona Sorkina a Alexe Gibneyho.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 24. října 2026

Kde a kdy

Uvidíš všechno je americký dokument z roku 2026. Režírovali ho Nathan Fielder a Lance Oppenheim, produkovalo a v USA distribuuje studio A24. Film trvá 174 minut. Světovou premiéru měl jako tajná projekce na festivalu v Telluride 6. září 2026, do amerických kin vstoupil 16. října. V Česku ho uvádí distribuční společnost Aerofilms: oficiální premiéra je 5. listopadu 2026, předpremiérové projekce začínají 26. října. Hraje se v angličtině s českými titulky a je přístupný od 12 let.

Premisa: podvodnice v obýváku

Díl začíná myšlenkovým experimentem. Představte si ženu, která jedinou gigantickou lží oklamala nejbohatší a nejmocnější investory na planetě i zkušené novináře a vylákala z nich miliardy dolarů. Teď sedí doma v obýváku, na svobodě jí zbývá zhruba měsíc, než nastoupí na 11 let do federální věznice, a do obýváku jí vchází štáb s kamerami. Zní to jako začátek absurdního vtipu, je to ale skutečná premisa filmu. Elizabeth Holmes, zakladatelka zkrachovalé firmy Theranos, pozvala Fieldera k sobě domů 34 dní před nástupem do vězení.

Podle Filmopisu nejde jen o další film o Silicon Valley. Je to spíš záminka k debatě o tom, jak dnes chápeme pravdu a jak by se filmaři měli stavět k „moderním mistrům manipulace“. Díl proto staví proti sobě dva přístupy:

• Fielderův: jak je u něj zvykem, záměrně rozostřuje hranici mezi realitou a umělou konstrukcí.

• Faktografický: reprezentuje ho investigativní dokument Musk Alexe Gibneyho a Sorkinova dramatizace The Social Reckoning, volné pokračování příběhu Marka Zuckerberga o tom, jakou spoušť napáchaly algoritmy Facebooku.

Základní otázka zní: který formát je k odhalení vykonstruovaných realit vhodnější? Vítěze díl záměrně nevyhlašuje.

Proč klasický dokument selhává

První argument vychází z osobnosti Holmes. Je to člověk, který postavil celou kariéru na dokonalém PR. Kdyby ji posadili před tradičního dokumentaristu, do klasického formátu „mluvících hlav“, nejspíš by rozhovor ovládla, obhájila „svou pravdu“ a znovu nasadila osvědčenou fasádu. Fielder podle tohoto výkladu ví, že běžné otázky by jen posloužily další PR manipulaci, a proto do situace vnáší své bizarní metody.

Jako příklad slouží scéna s partnerem Holmes, Billym Evansem. Podle popisu v podcastu je Fielder nechá Holmes přehrávat jeden zcela banální, zdánlivě přirozený rozhovor pořád dokola, dokud nezačne působit děsivě a uměle. Tím jí bere z ruky její zbraně a odhaluje mechanismus jejího sebeklamu v reálném čase. Vidíme, jak si realitu konstruuje. To podle zastánce této pozice tradiční dokument nedokáže.

Smlouva s divákem

Protiargument zní: co když je cena pro diváka příliš vysoká? Jakmile tvůrce rezignuje na snahu o objektivní pravdu a začne realitou manipulovat přímo na place, hraje si s ohněm. Pro srovnání slouží Sorkin, který s divákem nehraje žádné postmoderní hry. Vezme abstraktní problém, tedy že Facebook vědomě upravil algoritmy tak, aby upřednostňovaly obsah vyvolávající rozdělení a vztek, protože hněv znamená delší čas strávený online a vyšší zisky, a přeloží ho do ostrého dramatu. Zuckerberga v něm podle dílu „fantasticky“ hraje Jeremy Strong. Z kina pak divák odchází nejen s pocitem, ale se skutečným pochopením toho, jak algoritmus funguje a proč je to společenská hrozba. U Fieldera podle této pozice zůstává jen zmatek, co si režisér vymyslel a co byla pravda.

Klíčovým pojmem je tu nepsaná smlouva mezi tvůrcem a divákem. Kdo jde na Sorkina, ví, že sleduje herce, že Strong není Zuckerberg a že dialogy jsou napsané tak, aby byly úderné. Film zhušťuje čas a repliky z jediného důvodu: aby srozumitelně zprostředkoval složitý systém. Gibneyho Musk jde ještě dál, protože v něm nejsou žádní herci. Jeho metodika je transparentní a novinářská: skládá výpovědi, e-maily a interní zprávy cihlu po cihle do usvědčujícího obrazu. U Fieldera se tato smlouva podle kritiků ztrácí. Při absurdní hádce mezi Holmes a jejím partnerem divák jen tápe. Neví, zda jde o spontánní reakci, nebo zda ji Fielder cíleně vyprovokoval a celé to zinscenoval. Poznání to podle něj spíš ničí.

Je Sorkin opravdu objektivní?

Obhajoba Fieldera odpovídá paradoxem: i Sorkinova dramatizace je iluze, jen jiného druhu. Vychází sice ze skutečných interních dokumentů, ale způsob podání je čistá konstrukce. Typickým příkladem je sorkinovský walk and talk: postavy kráčí chodbou a pálí po sobě dokonale vybroušené argumenty. Investigativního novináře v The Social Reckoning hraje podle dílu „skvěle“ Jeremy Allen White, informátorku z Facebooku Mikey Madison, a oba mluví v brilantních literárních sentencích. Tak v reálném životě nikdo nemluví a nikdo nemá po ruce okamžitou, morálně neprůstřelnou odpověď.

Sorkin podle této argumentace manipuluje naší recepcí pravdy stejně jako Fielder, jen to maskuje estetikou objektivity. Dává divákovi hřejivý pocit, že dobro a zlo jsou jasně rozdělené, a předkládá mu zjednodušený model světa. Nestává se pak takový film jen didaktickou přednáškou, která nám „z kazatelny“ říká, co si máme myslet, místo aby nahlédla do Zuckerbergova uvažování?

Kritici Fieldera v dílu nepopírají, že je Sorkin někdy návodný. Ptají se ale, zda právě jasný postoj není v době informační anarchie to, co mnoho diváků potřebuje. Žijeme podle nich v ekosystému lží, který vytvořili právě lidé jako Holmes a různí techničtí baroni. Přidat do zmatku další zmatek jen kvůli chytré pointě o povaze pravdy pak nepůsobí jako umělecký pokrok, ale jako kapitulace a zřeknutí se odpovědnosti za téma.

Očkování, nebo vir vypuštěný do světa?

Nejpamátnějším obrazem dílu je analogie s vakcínou. Lékař při očkování nepodává lék, ale malou kontrolovanou dávku oslabeného či umrtveného viru. Imunitní systém s ní musí chvíli bojovat, a díky tomu se ji naučí rozpoznat. Fielder podle tohoto výkladu dělá s divákem totéž: servíruje mu malou, otevřeně přiznanou dávku vlastní režisérské manipulace. Nechá ho zažít nejistotu, co je nahrané a co reálné, aby si vybudoval kritickou imunitu. Teprve když divák na vlastní kůži zažije, jak snadno s ním může manipulovat filmař, naplno pochopí, jak masivní musela být manipulace, které Holmes vystavila investory. Je to podle této pozice upřímnější, než když Sorkin realitu předžvýká a divák ji jen spolkne.

Odpověď je stejně ostrá. Vakcína se podává v přísně kontrolovaném klinickém prostředí, Fielder svůj „vir“ vypouští do veřejného prostoru, a to v době, kdy lidé na internetu věří čemukoli a nevědí, co je vůbec pravda. Holmes navíc není psychologická hádanka ani umělecký objekt. Připravila lidi o velké peníze, a co je horší, přístroje Theranosu dávaly skutečným pacientům falešné diagnózy. Šlo o zdraví, možná i o životy. Kdo u odsouzené podvodnice těsně před nástupem do vězení stírá hranici mezi fikcí a realitou, její činy podle této pozice nevyhnutelně trivializuje. Debata se pak točí kolem jejího proslulého hlubokého hlasu nebo podivného vztahu s Evansem a podstata zločinu uniká.

Zastánce Fieldera namítá, že soud už proběhl. Bylo to zdlouhavé přelíčení s hromadou důkazů, svědků a technických analýz krevních testů, které podle podcastu před lety ukázal i klasický dokument, a skončilo jasným rozsudkem. Úkolem umělce není suplovat soudní síň. Kdyby dokument jen znovu předčítal obžalobu, byl by to jen dražší televizní reportáž.

„Fake it till you make it“: když forma odpovídá obsahu

Nejpřesvědčivější argument pro Fieldera se opírá o mantru Silicon Valley fake it till you make it, tedy předstírej, dokud to nevybuduješ. Celý ten systém stojí na prodeji budoucnosti, která ještě neexistuje. Investorům, novinářům a veřejnosti se prezentuje realita, která je zatím čirou fikcí, v naději, že dostatek peněz ji jednou zhmotní. Odvětví je podle dílu „ohromná továrna na narativy“ a Holmes tento model jen dotáhla do patologického extrému: léta udržovala při životě iluzi přístroje, který nefungoval.

Proto je podle zastánce Fieldera metoda filmu tak přesná. Fielder zapne kamery u ní doma a divák sleduje, jak se Holmes snaží režírovat vlastní obraz a buduje iluzi harmonické rodiny. Je to stejný mechanismus manipulace, jakým budovala Theranos. Forma a obsah se tu dokonale propojují.

Protistrana z téhož pozorování vyvozuje opak. Právě proto, že je prostředí plné „kouře a zrcadel“, musí být filmař stabilní kotvou. Když podvodníci bourají hranice pravdy, filmař je musí narýsovat zpátky, ať už nekompromisní novinařinou à la Gibney, s konkrétními smlouvami a skutečnými inženýry, nebo Sorkinovým dramatickým zhuštěním. Jeho didaktika je podle ní jedinou obranou před relativismem, v němž má každý svou pravdu a na faktech přestává záležet.

Iracionalita, nebo chladný kalkul?

Poslední spor se týká povahy samotných „vizionářů“. Podle obhajoby Fieldera nelze tradičním, logickým a lineárním vyprávěním zmapovat člověka, jehož vnitřní svět, identita i podnikání stojí na iracionalitě. Čistě racionální uchopení iracionálního fenoménu je podle ní samo o sobě lživé. Sorkin udělal ze Zuckerberga srozumitelnou postavu s logickými motivacemi. Dává nám to ale klíč k tomu, proč lidé jako Holmes dokážou uvěřit vlastním nesmyslným lžím?

Protistrana to odmítá jako nebezpečný mýtus. Z technologických lídrů rádi děláme mýtické a nevyzpytatelné bytosti, možná abychom si omluvili, že jsme jim tak dlouho věřili. Jejich motivace ale nejsou iracionální, jsou naopak děsivě racionální, cynické a chladné a pohání je chamtivost a ego. The Social Reckoning podle ní neukazuje žádnou záhadu, ale chladnokrevně logický sled rozhodnutí optimalizovaných k tomu, aby se z lidské pozornosti vytěžilo co nejvíc peněz. Gibneyho Musk rozkládá mýtus geniálního šílence na prvočinitele a ukazuje racionální vzorce toxického chování. Nemusí přitom diváka mást, stačí na téma posvítit reflektorem místo další dýmovnice. „Srozumitelnost je to, co nám umění dluží,“ zní jedna z nejostřejších formulací dílu.

Bez vítěze

Obě strany zůstávají u svého. Zastánce Fieldera tvrdí, že patologické budování falešného obrazu vyžaduje subverzivní formy, které nesuplují soudce, ale analyzují samotný akt klamu tím, že ho bezprostředně a někdy krutě zrcadlí. Nepříjemná ztráta jistoty, kdy nevíme, komu věřit, podle něj o naší době vypovídá víc než uhlazený scénář. Protistrana trvá na tom, že v éře, kdy nás algoritmy neustále klamou a technologičtí giganti mají moc srovnatelnou se státy, potřebujeme ukotvení v tvrdé realitě, pojmenovanou vinu a vymezenou odpovědnost. Hry se žánry mohou být pro kritiky intelektuálně podnětné, ale společensky jsou podle ní bezzubé.

Shoda nakonec přece jen přichází. Vzestup a vliv postav, jako jsou Holmes nebo Zuckerberg, představuje pro dnešní tvůrce bezprecedentní výzvu, protože tento průmysl natrvalo proměnil naše vnímání křehké hranice mezi pravdou a velmi dobrou iluzí. Ať režisér zvolí jakýkoli formát, všechny tyto filmy reagují na stejnou nemoc doby, krizi důvěry v experty, instituce a informace obecně.

Doporučení dílu je proto dvojí:

• Uvidíš všechno jako „surrealistická, lehce znepokojivá jízda“.

• The Social Reckoning jako „perfektně napsané drama“.

Oba filmy podle Filmopisu stojí za vidění a vyvolají hodně otázek. Který filmařský jazyk je cennější, ať posoudí každý sám. Díl končí myšlenkou, kterou lze číst jako tichý příklon k Fielderovi: je snadné chtít od filmů jasné odpovědi, vidět dobro a zlo a jít v klidu spát. Kdo ale chce opravdu porozumět člověku, který strávil život v bludišti vlastních lží, možná musí, i za cenu zmatení, do toho bludiště vstoupit sám.

Zdroje

• A24 – You Can See Everything

• Aerofilms – Uvidíš všechno (česká distribuce, premiéra 5. 11. 2026)

• Kinobox – Uvidíš všechno: program kin

• Film at Lincoln Center – NYFF 2026: You Can See Everything

• NBC News – Nathan Fielder’s surprise Elizabeth Holmes documentary debuts at Telluride (7. 9. 2026)

• Wikipedie (EN) – You Can See Everything

• Sony Pictures – The Social Reckoning

• Wikipedie (EN) – The Social Reckoning

• Wikipedie (EN) – Musk (film)

• Deadline – Musk: trailer a datum premiéry (září 2026)

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Pravidelný informační servis o tom, co se děje na audiovizuální scéně.

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe

Nový seriál Phony, česky Podvodnice, staví na prastarém strachu, že někdo blízký přestal být sám sebou. Vymyslel ho spoluautor oscarově nominovaného Marcela, hlavní roli hraje Connie Britton a kritici o rozjezdu píší vesměs nadšeně. V Česku je na Disney+ od stejného dne jako v USA.

Filmopis · článek k dílu podcastu · 22. října 2026

Kde se dívat

Podvodnice (v originále Phony) je původní seriál Hulu. V Česku ji najdete na Disney+, kde měla premiéru 20. října 2026, tedy ve stejný den jako v USA. První řada má osm zhruba půlhodinových dílů. Hned na začátku vyšly dva, další přibývají jednou týdně a finále je naplánované na 1. prosince. Předplatné Disney+ podle oficiálních stránek začíná na 179 Kč měsíčně.

V USA má seriál označení TV-MA, tedy pro dospělé publikum, přestože hlavní hrdinové chodí na střední školu. Disney sám uvádí, že premiéra přichází „právě včas před Halloweenem“. Podle prvních recenzí ale nejde o horor, spíš o podivnou, něžnou komedii s mrazivým jádrem. Kdo čeká lekačky, bude možná zklamaný. Kdo hledá chytrý rodinný příběh s tajemstvím, bude spokojený.

O čem seriál je (bez spoilerů)

Oficiální anotace mluví o mysteriózním příběhu o dospívání. Teenager se po autonehodě probudí v nemocnici a zjistí, že jeho máma, jediný rodič a zároveň nejlepší kamarádka, byla zřejmě nahrazena podvodnicí.

Ten kluk se jmenuje Sonny Cooke. Jeho máma Ellen je samoživitelka a zároveň ředitelka jeho střední školy. Po nehodě mu připadá, že vypadá trochu jinak. Nikdo jiný ale žádnou změnu nevidí, a tak mu nikdo nevěří. Sonny musí žít s potenciálně nebezpečnou cizinkou pod jednou střechou a přitom dokázat, že se nezbláznil. Podle oficiálních anotací v tom nezůstane sám: pomáhá mu malá, dost nesourodá parta spolužáků a nakonec i velmi svérázná soukromá vyšetřovatelka. Víc prozrazovat nebudeme.

Kdo za seriálem stojí

Tvůrcem je Nick Paley. Jeho jméno možná neznáte, jeho práci ale nejspíš ano. Je spoluautorem scénáře k animovanému filmu Marcel, ulita s botami (Marcel the Shell with Shoes On), roztomilému a přitom hluboce smutnému snímku, který byl nominovaný na Oscara. Paley také režíroval epizodu seriálu Broad City a jako střihač a producent má dvě nominace na Emmy, za Inside Amy Schumer a za speciál k Broad City. Začínal krátkými filmy, které se promítaly na Sundance. U Podvodnice napsal první dva díly a režíroval polovinu řady. Jako druhý showrunner se přidal Anthony King, který má za sebou komediální seriály The Afterparty a Search Party a pokračování Soudní poroty.

Fanoušky žánru zaujme jméno výkonného producenta. Drew Goddard, který se na seriálu podílí přes svou firmu Goddard Textiles, napsal Monstrum (Cloverfield), režíroval Chatu v horách, za scénář k Marťanovi byl nominovaný na Oscara a vymyslel seriál Daredevil. Jeho přítomnost naznačuje, že žánrová složka tu není jen ozdoba.

Každý, kdo zná psychiatrii, si u této premisy vybaví Capgrasův syndrom, vzácnou poruchu, při níž je člověk přesvědčený, že někoho blízkého nahradil dvojník nebo podvodník. Paley v rozhovoru pro TV Insider říká, že o Capgrasovi četl zhruba ve chvíli, kdy na seriálu začínal, citový základ ale podle něj leží jinde: v dětské fobii, že přijde o mámu. Vzpomíná, jak v první třídě plakal, když měla máma sedat za volant, protože řízení považoval za nejnebezpečnější věc na světě, a když se zpozdila, předpokládal, že se stalo něco hrozného. To je dobrý klíč k celému seriálu: jde o fantazii o ztrátě rodiče, jen převlečenou do žánru.

Herci a jejich další práce

Ellen hraje Connie Britton a už samotné obsazení něco vypovídá. Pro americké diváky je Britton něco jako národní televizní máma. Proslavila ji role Tami Taylor v seriálu Friday Night Lights: moudrá, vřelá, ale pevná manželka trenéra, později školní poradkyně a ředitelka. Hrála také v první řadě American Horror Story, v seriálu Nashville jako country hvězda Rayna Jaymes, v první řadě Bílého lotosu a ve filmu Nadějná mladá žena. Má pět nominací na Emmy a dvě na Zlatý glóbus a u Podvodnice je i výkonnou producentkou.

V tom je chytrý tah. Kritička Variety Alison Herman si všimla, že Ellen jako vřelá a přísná ředitelka školy nutně připomíná Tami Taylor. Když seriál tuhle ikonickou tvář jemně změní, nefunguje to jen v příběhu, ale i v hlavě diváka, který ten obličej zná léta.

Sonnyho hraje Sam Nivola, ročník 2003, syn herců Emily Mortimer a Alessandra Nivoly. Velkou pozornost si získal loni jako Lochlan, nejmladší syn bohaté rodiny ve třetí řadě Bílého lotosu. Předtím hrál v Bílém šumu Noaha Baumbacha, v Maestrovi Bradleyho Coopera a v netflixovém seriálu Dokonalý pár. Britton i Nivola jsou tedy oba absolventi Bílého lotosu, každý z jiné řady, čehož si recenzenti pochopitelně všimli.

Z vedlejších rolí stojí za zmínku Meera Syal, britská komička, spisovatelka a herečka, jedna z autorek legendárního skečového pořadu Goodness Gracious Me, která hrála babičku v pořadu The Kumars at No. 42. V roce 2023 dostala čestné členství BAFTA. Tady hraje Sharlu, soukromou vyšetřovatelku. Sonnyho nejlepšího kamaráda hraje Maliq Johnson, známý z netflixového seriálu Grand Army a z filmu Želvy až na dno. Dále hrají Grace Brennan, Colter Lee a Mahaela Park. Ti jsou méně známí, Los Angeles Times ale právě Brennan a Leeho vyzdvihly pro jejich originální herecké výkony.

Přijetí a hodnocení

U seriálu, který je na světě dva dny, je potřeba brát čísla s rezervou. Stav k 22. říjnu 2026:

• Rotten Tomatoes: první řada má Tomatometer 89 %, ovšem jen z 9 recenzí (8 kladných, 1 záporná). Devět kritiků není konsenzus, je to první dojem.

• Metacritic: Metascore 76, rovněž z 9 recenzí. To je zelené pásmo, převážně příznivé hodnocení: kritici seriál mají rádi, ale nejsou vyloženě nadšení.

• Diváci na Rotten Tomatoes: skóre zatím není zobrazené, protože hodnocení je méně než 50.

• IMDb: číslo je v prvních dnech velmi nestabilní. Weby, které ho přebírají, ukazují rozmezí zhruba od 6 do necelých 8, takže ho zatím nebereme vážně.

• ČSFD: hodnocení je zamčené. ČSFD u seriálů odemyká hodnocení až po premiéře všech dílů první řady, takže české číslo se dozvíme nejdřív po 1. prosinci. Je to vlastně moudré pravidlo.

Co říkají kritici slovy? Robert Lloyd z Los Angeles Times napsal, že všechno je zatím tak dobře udělané, že mu nevadí, jak to skončí, protože nechce, aby to skončilo vůbec. Tónem seriál přirovnal spíš k Freaks and Geeks než ke Stranger Things. Judy Berman z TIME píše, že v době, kdy nás málokterý thriller něčím překvapí, je Phony něco opravdu nového. Ben Rosenstock z AV Clubu ho přirovnává k ranému Twin Peaks: chuť dostat se k jádru záhady je stejně silná jako požitek z toho, že se v tom svérázném světě vůbec zdržujete.

Kritičtější je Alison Herman z Variety. Její výhradu je fér zmínit: tím, že seriál Connie Britton doslova změní tvář, přichází zároveň o její plnou výrazovou sílu. A podle ní seriál vzbuzuje spíš mírnou zvědavost než palčivou touhu dozvědět se pointu.

Důležitá poznámka nakonec: kritici dostali předem jen polovinu řady. Všechny tyto recenze tedy hodnotí rozjezd, ne celek, a u mysteriózního seriálu, kde hodně záleží na rozuzlení, je to podstatné.

Čtyři pohledy na Podvodnici

Žánr. Podvodnice je hybrid. Hulu ji označuje jako mysteriózní příběh o dospívání, zatímco recenze píšou o komediální mysteriózní sérii s nádechem hororu. Každý recenzent si do ní promítá jiný vzor: Twin Peaks kvůli lesům tichomořského severozápadu a podivnému maloměstu, Collider zase připomíná příběh o „druhé mámě“, tedy Koralínu. Sami bychom přidali klasiku Invaze zlodějů těl, kde lidé také vypadají stejně, ale už to nejsou oni. Tón je ovšem jiný: lehčí, zábavnější, víc komedie než horor. Variety píše spíš o laskavé podivnosti než o tísni, což sedí k Paleyho kariéře od Marcela po Broad City.

Sociální pohled. Samoživitelka a její jediný syn mají neobvykle blízký vztah a ona je zároveň ředitelkou jeho školy. Máma a autorita jsou tedy jedna osoba. Seriál tím otevírá otázku, kterou zná každá rodina s teenagerem: co se stane, když se dítě začne osamostatňovat? Variety se ptá přímo, jestli nejde o rodinný příběh o tom, jak dospívání dělá z rodičů a dětí cizince. To je podle nás nejsilnější vrstva. Pro šestnáctiletého kluka je zcela normální, že najednou vidí mámu jinak. Seriál z toho jen dělá doslovnou, viditelnou věc.

Psychologický pohled. Je tu Capgrasův syndrom, i když ho seriál podle Los Angeles Times nikde nepojmenuje. A je tu otázka spolehlivého vypravěče: Sonny má za sebou vážný úraz hlavy, takže divák neví, jestli může jeho vnímání věřit. K tomu přistupuje velmi současný motiv. Když vám nikdo nevěří, hledáte toho jednoho člověka, který vám uvěří, i kdyby to byl někdo z okraje, třeba z internetového fóra o konspiracích. Seriál tak, aspoň v rozjezdu, mapuje tenkou hranici mezi oprávněnou intuicí a paranoiou.

Forma a obraz. Tady je seriál opravdu chytrý. Podle Variety tvůrci obličej Connie Britton jemně upravili vizuálními efekty: trochu jiné obočí, trochu jiný nos. Nic, co by křičelo, ale přesně tolik, aby to bylo znepokojivé. Kamera je často přímo v Sonnyho pohledu a premiéra podle Variety pracuje se zkresleným zvukem a obrazem, takže vnímáme svět stejně rozostřeně jako on po nehodě. Kameraman Andy Rydzewski podle Los Angeles Times pracuje s dlouhými objektivy, které lidi oddělují od prostoru, a krajina tichomořského severozápadu, lesy a mlha, tvoří rámec, který se kolem postav svírá.

Formální je i délka. Díly mají zhruba půl hodiny, což je u mysteriózního seriálu neobvyklé; většina takových sérií má hodinové díly a napětí natahuje. Tady je rytmus spíš komediální, rychlý. Robert Lloyd si všiml, že to nejlepší se často děje vedle hlavní zápletky: v chodbách školy, v drobných gestech, v tom, jak spolu teenageři mluví. Scény z večírků jsou pro něj měřítkem, jestli postavy v příběhu o dospívajících jednají na svůj věk, nebo jen tak, jak si je představují dospělí scenáristé. Podvodnice podle něj tímto testem prochází.

Celkově je seriál postavený na tom, že divák má stejný problém jako hrdina. Vidí rozdíl, ale neví, jestli si ho jen nenamlouvá.

Unikající smysl

Následující čtení jsou naše interpretace: významy, které tvůrci možná nezamýšleli, ale seriál je unese. Úplně bez spoilerů, protože nevíme, jak to skončí.

Kdo je tu vlastně podvodník? Anglický název Phony nikoho konkrétního neoznačuje. Phony může být kdokoli: máma, svět kolem, nebo i sám Sonny, který se teprve učí, kým je. Český název Podvodnice naproti tomu ukazuje prstem jasně na ni, na ženu. Překlad tu není neutrální, je to už interpretace. A je to zajímavé, protože dospívání je přesně období, kdy se mění vnímání dítěte, ale ono má pocit, že se změnil svět. Možná tedy nejde o mámu, která je jiná, ale o kluka, který ji poprvé vidí jinýma očima.

Tíseň důvěrně známého. Sigmund Freud v roce 1919 napsal esej Das Unheimliche, česky překládanou jako Tíseň nebo Děsivé. Tvrdil v ní, že nejvíc nás neděsí neznámé, ale to, co je důvěrně známé a najednou je trochu cizí: domov, který přestal být domovem. A co je důvěrně známější než mámina tvář? Pro americké publikum navíc tvář Connie Britton, a s ní celá kulturní představa o dobré televizní mámě.

Doba deepfaků. Žijeme v době, kdy se dá digitálně změnit každá tvář a každý hlas. Seriál používá přesně tuto techniku, digitální úpravu skutečné tváře, aby vyprávěl o strachu, že ten, koho vidíme, není tím, kým se zdá. Podvodnice je tak nechtěně i seriálem o nedůvěře k obrazům, ve kterých dnes žijeme.

Verdikt

Hodnotíme rozjezd, ne celou řadu. V podcastu jsme dali 7/10 s výhledem nahoru a 7,5/10. Seriál má skvělou premisu, výborné obsazení a hlavně tón, který je vtipný, něžný a znepokojivý zároveň. Riziko je jasné: u mysteriózních seriálů hodně záleží na pointě. Tvůrci ale mají za sebou Marcela a Goddard je zárukou, že žánr berou vážně. A i kdyby se celá záhada nakonec rozplynula, pořád půjde o chytrý seriál o tom, jak se z vlastní mámy stane cizí člověk. Connie Britton je v té roli hereckým i výtvarným experimentem, který stojí za vidění.

Komu ho doporučujeme: fanouškům Twin Peaks, Freaks and Geeks a Bílého lotosu. A rodičům teenagerů, kteří si občas říkají, kdo je to dítě, co u nich doma bydlí. Nebo naopak dětem, které si to říkají o svých rodičích.

Kde se dívat: Podvodnice je v Česku na Disney+. Dva díly už tam jsou, každý týden přibude další a finále bude 1. prosince. Můžete se dívat průběžně, nebo počkat a pustit si všech osm půlhodinových dílů najednou. A pak se podívejte na ČSFD, až se hodnocení odemkne. Svoje teorie nám klidně napište, ale prosíme až po finále a bez spoilerů pro ostatní.

Zdroje

• Hulu Press – Phony

• Hulu – Phony

• Explore Disney+ – Phony: Plot, Cast & Where To Watch

• Disney+ Česko

• Deadline – Hulu Picks Up ‘Phony’ To Series (srpen 2025)

• TV Insider – Phony: premiéra, obsazení, trailer

• TV Insider – Nick Paley o inspiraci seriálu

• Forbes – Phony Release Schedule (21. 10. 2026)

• Vtelce.cz – Nový seriál Podvodnice (21. 10. 2026)

• Short of the Week – Q&A s Nickem Paleym (2011)

• Rotten Tomatoes – Phony, 1. řada

• Rotten Tomatoes – recenze 1. řady (TIME, AV Club, Collider aj.)

• Metacritic – Phony

• IMDb – Phony

• ČSFD – Podvodnice

• Variety – Alison Herman: Phony Review (20. 10. 2026)

• Los Angeles Times – Robert Lloyd: Phony review (19. 10. 2026)

• Wikipedie (EN) – Connie Britton

• Wikipedie (EN) – Sam Nivola

• Wikipedie (EN) – Meera Syal

• Wikipedie (EN) – Maliq Johnson

• Wikipedie (EN) – Drew Goddard

• Wikipedie (EN) – Capgrasův syndrom

• Wikipedie (EN) – Sigmund Freud: The Uncanny

Get full access to Filmopis.cz at www.filmopis.cz/subscribe